O milost prosím - soucit, lásku, lásku,
slitovnou lásku bez nástrah a trní,
bezelstnou, prostou, odhodlanou lásku,
upřímnou, bez falše a bez poskvrny.
Ty celá, celičká mi patřit máš,
tvé krásné tělo i daň nejmenší-
polibek - ruce, oči, bílá zář
tvých ňader, hnízdo sladkých rozkoší.
Sebe, svou duši v soucitu mi dej.
atomu atom prosím neupři mi,
jinak snad zemřu, nebo bezcílně
živořit budu, jen tvůj otrok líný,
své mechanické mysli bledý host,
jenž ztratil vše - i slepou ctižádost.

- John Keats

,,Den otevřených dveří, den otevřených dveří... Vždyť tam ani žádné dveře nemáte," říkala Pansy a soukala se do kalhot. Rozesmutnilo ji, když viděla, že ji Charles sleduje. Odmítala s ním spát už několik měsíců. Nenaléhal. Respektoval to. Ale vždy, když se díval na její tělo, ji zabolelo u srdce. Jeho pohledy byly toužebné a smutné. Pouze v kalhotách a černé podprsence před ním poklekla a chytila ho za obě ruce. Oběma palci kroužila po jeho kůži, když říkala: ,,Moje ruce nikdy nebudou hodny tě držet. Moje oči si nezaslouží na tebe koukat. Ale... Moje srdce tyhle výmluvy neposlouchá. Už nikdy nebudu schopná jiného milovat. Ale stojí to za to. To, co děláš, a jak se někdy jen tak pousměješ, i když je to špatný. Vlastně je to to nejvíc, co bych od života a světa mohla žádat. Moje láska k tobě je to nejbolestivější potěšení."
Zkusil se usmát. ,,Proč to vyznávání? Proč teď? Jen jsem tě vyzvedl, abys necestovala sama."
Pansy jednu jeho ruku pustila, aby ho mohla pohladit po tváři. Jeho strniště ji škrábalo do ruky. Taky po něm toužila, ne že ne. Stále ji přitahoval. A čím byl její smutek menší, tím víc se vracela k normálnímu smýšlení o svém partnerovi a o aktivitách, které s ním ráda vykonávala. Jenže stále tam byl ten blok, ta hradba postavená díky ztrátě dětí. Avšak věděla, že trápit milovaného a milujícího muže kvůli minulosti není správné řešení. Nervózně se kousla do vnitřní strany tváře. Kéž by byla z Nebelvíru! Mohla by být daleko odvážnější! Takhle sbírala kousky své kuráže ze země. ,,V kolik tam musíme být?" zeptala se místo odpovědi. Charles se koukl na hodiny na stěně.
,,Za čtvrt hodiny," odpověděl.
,,Bude vadit hodina zpoždění?" ptala se dál Pansy. Zvedla se a poodešla stranou. Charlie přemýšlel.
,,Teoreticky... Jsou tam všichni kolegové, tak by to asi zvládli... Ale nechápu, proč bysme měli zpoždění. Dyť jsme voba skoro oblečený."
,,Nesouhlasím," pravila Pansy odhodlaně (ale její duše se chvěla strachem). Svlékla si kalhoty. Charlie na ni udiveně hleděl. ,,Miluju tě, Charlesi. Miluju tě za tvou trpělivost, za to, žes na mě nenaléhal," pokračovala, za zády si rozepnula podprsenku a nechala ji spadnou na zem. Pouze v kalhotkách se vrátila k Charliemu. Sklonila se pro jeho ruku a položila si ji na odhalené ňadro. Spokojeně vydechla pod jeho horkým dotekem.
,,Seš si tím jistá, Pans?" zeptal se roztřeseným hlasem. Jeho tvář a krk byly rudé vzrušením. Bál se, že se Pansy rozmyslí. Ta však přikývla.
,,Chci tě. Potřebuju tě, Charlesi."

Charlie ležel na břiše a odpočíval. Pansy ho líbala na zádech a konečky svých vlasů ho lechtala. Charles byl tak spokojený, že mu to lechtání vůbec nevadilo. ,,Už jsem zapomněl, jak je to kurevsky skvělý," řekl hlubokým (skoro až zasněným) hlasem. Slyšel její dívčí zahihňání. V tu ránu by ji překulil na záda a ukázal jí, jak moc se mu po jejím těle stýskalo. Už však vůbec nebyl čas. Povzdechl si. ,,Musíme jít."
,,Já vím," odvětila Pansy.
Ani jeden však nevstával. Charlie se dál nechal laskat Pansyinými něžnými rty. Rozhodl se, že už nikdy nevyleze z postele. Pansy si vylezla obkročmo na Charlieho a začala mu masírovat ramena, záda, šíji. Rozhodla se Charlese rozmazlit, protože si to zasloužil. Charlie rozkošnicky zamručel a zabořil tvář do polštáře. Něco řekl, ale nebylo mu vůbec rozumět.
,,Stejně už máme zpoždění, tak je jedno, jak velké to zpoždění bude," uklidnila ho Pansy tónem, který byl sladký jako turecký med. Pansy Parkinsonová se znova zabydlela ve svém těle.