Z raněné kůry smůla odkapává
a strom je přesto při životě
přesto
strup z dávných ran
k duši lepit nepřestává
- Till Lindemann

Pansy kráčela po Charlieho pravém boku. Když vcházeli do rezervace, posunula se blíž k němu. Všude byli lidé, nechtěla se ztratit. Charlie chvíli váhal, nakonec však Pansy objal kolem pasu. Poslední měsíce se skoro vůbec nedotýkali, takže očekával, že se Pansy odtáhne. Ta se však nechala vést. Cítil pod jejím tričkem napjaté svaly, ale po chvíli se uklidnila. Vpadla víc do jeho poloobjetí. Namáčkla se na něj, jakoby na to závisel její život. A Charlie byl za to vděčný.
,,Už je vidím," řekl a zamával volnou rukou na svou rodinu. Weasleovi postávali uprostřed hlučícího davu. Paní Weasleyová, pan Weasley, Ron... a Hermiona s miminkem. Pansy se kousla do spodního rtu. Chtěla tou bolestí přeprat bolest hluboko ve své nitru. Bolest však nepřicházela, ať se kousala sebevíc. Samozřejmě přestala, když byli dostatečně blízko Charlieho rodině.
,,Pansy, drahoušku, tobě to sluší!" zvolala Molly Weasleyová, objala ji a políbila Pansy na obě tváře. ,,Všude jsme vás hledali, ale nemohli jsme vás najít. Charlieho kolegové taky nevěděli, kde jste."
,,Promiň, mami. Trochu jsme se zdrželi," odpověděl Charlie a objal svou matku.
,,Krvácí ti ret," oznámila Hermiona, když si nešikovně podávaly ruce.
,,Ach," vydechla Pansy a sáhla si na svou pusu, ,,děkuju za upozornění." Ron jí podal papírový kapesníček, poděkovala i jemu.
,,Molly, byla byste tak hodná a podržela ji," požádala Hermiona. ,,Půjdeme s Ronem najít Harryho s Ginny. Nechci, aby přišli o krmení draků. Určitě se někde zapomněli. Klidně můžete pomalu jít na horní louku, najdeme vás tam."
,,Dobře, jistě, zlatíčko," odpověděla Molly Weasleyová a převzala malé miminko. Hermiona s Ronem zmizeli.
,,Půjdeme tedy?" navrhl Arthur. Všichni se pomalým, vycházkovým krokem vydali k horní louce.
,,A jak se vám všem daří?" zeptal se Charlie. Molly spustila o Billovi a Fleur, o tom, kdy které dítě bude mít narozeniny, o zavařování ovoce, které ji naučil pan Weasley... Pansy byla ráda, že nemusí mluvit. Měla je všechny moc ráda. Mohla být svá, mohla být zamlklá. Stále se samozřejmě cítila nervózní, ale bylo to už trochu lepší. Modlila se, aby ji nebrali jako zklamání. Už tak byla nejméně vhodnou partií pro jejich syna. A teď mu navíc nedokázala dát děti. Zhluboka se nadechla nosem a pomalu vydechla ústy. Zakázala si brečet. Tentokrát ji Charlie chytil za ruku a vedl ji. Byla mu za to nesmírně vděčná. Ztrácela se ne v davu, ale sama v sobě. Bylo to podivné. Vše se zdálo rozmazané, jakoby se před ní život jen tak míhal, jak by jí utíkal před očima, protíkal mezi prsty, prchal a vracel se, prchal a vracel se. Chtěla se na chvíli zastavit, popadnout dech, uklidnit se. Jenže nechtěla zdržovat. A hlavně nechtěla před ostatními ukázat, jak je slabá. Možná nějaký druh psychózy, pomyslela si, nebo jen hluboký žal. Kráčela dál. Nedala na sobě nic znát.
,,Tady vás usadím," řekl Charlie, když došli k dřevěným lavicím vyskládaným do neúhledných řad. ,,Já už budu muset letět."
,,Hodně štěstí," řekla šeptem Pansy. Sklonil hlavu tak, aby ji mohl políbit na čelo.
,,Miluju tě," zašeptal. Následně se Charlie rozloučil s rodiči a vydal se za svými kolegy. Pansy si sedla vedle paní Wesleyové. Chvíli jí Molly vyprávěla o tom, jak se Rose narodila. Kolik vážila, kolik měřila, jaké to teď je u svatého Munga... Pansy jen přikyvovala, občas pronesla: ,,Vážně?" Nebylo to složité, přesto jí to dalo pěkně zabrat.
,,Vidíš je někde, Arthure?" zeptala se po chvíli paní Weasleyová.
,,Ne. Ať se dívám kamkoliv, nevidím ani jednoho z nich," odpověděl pan Weasley, který skoro jako sova natáčel krk sem a tam.
,,Nepůjdeme se po nich podívat? Za pět minut bychom se sešli zase tady, ať už je jeden z nás najde či ne...?" navrhla Molly svému manželovi, ten souhlasil, protože se krmení blížilo. ,,Podrž ji, prosím, na chvíli. My se do pěti minut vrátíme."
Pansy chtěla spěšně odmítnout. Nemohla držet... Nedokázala držet... Molly jí vložila do náruče malý uzlíček. Pansy zadržela dech, aby nepropadla naprosté panice. Její ruce ztuhly, tolik se bála, aby to malé stvoření nepustila. Přála si ji hned předat někomu jinému a utéct. Schovat se před světem, kde lidé mají děti. Jenže nebyl nikdo, kdo by od ní Rose převzal. Molly s Arthurem odešli. Dívky osaměly. Pansy stále ztuhle držela malou Rose, chvíli ani nedýchala, pak se však musela nadechnout. Zhluboka nosem, pomalu ústy. Bylo to přenádherné dítě. Zpod peřinky vykukovaly dvě mrňavé ručičky, s ještě mrňavějšími prstíky. Pansy jí podala svůj ukazováček. Rose ji automaticky chňapla. Bohové, jaký to byl nádherný pocit!
,,Děkuju za pohlídání. Nakonec jsme je našli v jednom hangáru," řekla Hermiona a sehnula se pro Rose. Když ji přebírala, koukla se na Pansy a věnovala jí soucitný pohled. Pansy totiž brečela. Hermiona drkla loktem do Rona. Ten podal Pansy další papírový kapesník. Pansy tiše poděkovala. 

Při předvádění Pansy tleskala Charlesovi víc než kdokoliv komukoliv jinému. Byla na něj velice pyšná. Byla si jistá, že s mužem, který si poradí s draky, zvládne cokoliv.

Leželi v posteli. Pansy už usínala, když ji Charlie objal kolem pasu. ,,Když jsme to všechno připravovali, viděl jsem tě."
,,Aha," zamumlala znaveně Pansy, aby dala najevo, že jakž takž poslouchá.
,,Mám tím na mysli, že jsem tě viděl, když jsi držela Rose."
V tu ránu byla Pansy vzhůru. Srdce se jí rozbušilo, ani nevěděla proč. ,,Aha...?" odvětila tentokrát skoro vyděšeně.
,,Byl jsem na tebe nesmírně hrdej," začal Charlie, ,,tak hrdej jsem nikdy na nikoho nebyl. Věřim, že to muselo bejt těžký. Sám si to nedokážu představit, jak bych se zachoval... Jsi moje hrdinka dne."
Chytila rukou, kterou ji objímal. ,,Jsi na mě tak hodný, Charlesi. Děkuju ti za to. Děkuju ti za to, jaký jsi. Jsi taky mým hrdinou."
,,Tolik hrdinů v jedný domácnosti, to se málokomu poštěstí."