hravý a žertovný
Ležela v prenatální poloze na posteli. Charles seděl vedle ní, Pansy se lehce dotýkala svou hlavou jeho stehna. Mlčeli dlouho, Charliemu byl trpělivý, čekání mu nevadilo. ,,Je mi ze všeho mizerně," řekla Pansy najednou. ,,A nejvíc je mi mizerně ze sebe. Nesnáším se. Nenávidím to, co ode mě ostatní očekávají - nejsem taková. Ale chtěla bych být taková, jak všichni říkají. Bylo by to jednodušší."
,,Co si o tobě ostatní myslí? Co očekávají?" zeptal se Charlie. Nejspíš to věděl, ale chtěl, aby to Pansy vyslovila nahlas a čelila tomu.
,,Prý jsem chladná, bezcitná, arogantní, nikoho nepotřebuju, nemám nikoho ráda, jsem děvka, která netouží po lásce." Už jen jak to říkala, ji vhánělo slzy do očí. Nerada nad touto věcí přemýšlela, právě proto tyto myšlenky odháněla, aby se necítila přesně tak, jak se cítila v tuto chvíli.
,,A ty bys taková chtěla být? Proč?"
,,Jistěže. Nic by se mě nedotýkalo, nic by mě neranilo, na ničem a na nikom by mi nezáleželo. Byla bych chráněná. Takhle umírám každý den... Umírám, když se mnou nikdo nepočítá. Umírám, když mi nikdo nenabídne pomoc... Když všichni čekají, že všechno zvládnu sama."
,,Co kdybys zkusila o pomoc požádat?" navrhl Charlie. ,,Tím lidem ukážeš, že jsi - stejně jako oni - člověk. Otevři se jim."
Pansy se ponořila do dalšího hlubokého mlčení. Pak promluvila: ,,Potřebuju pomoc." Charlie se něžně pousmál, byla velká škoda, že to Pansy nemohla vidět. Možná by to smazalo alespoň maličkou část její bolesti. Ucítila horkou ruku na svých žebrech, jemně ji hladil k pasu a zase zpět. Pansy přemýšlela, zda se jí vůbec někdy někdo dotýkal s takovou péčí. Pochybovala o tom. Lehce si na jeho dotek zvykla, bylo příjemné nechat se hýčkat.
,,Rád ti pomůžu. Víš co? Já ti budu recitovat. Neumim to sice nijak procítěně, ale třeba ti to zlepší náladu."
,,Byla bych vděčná za Lermontova, sbírka Bratr smutek." Věděla přesně, ve které poličce tuto knihu Charles najde. Už se těšila, až se rozesmutní ještě víc.
Charlie se zasmál. ,,Tak to vůbec, maceško. Depresivní básničky ti houby pomůžou." Pansy se chtěla utápět ve své melancholii, ale nechtěla se s Charliem dohadovat. Charlies Weasley si důležitě odkašlal a začal: ,,Byl jeden dědeček v Szegedu,
který jel na starém medvědu.
Když se ptali: „Kluše?"
Odpověděl suše:
,,Je z rodu neklusavých medvědů."
To byla první, na zahřátí."
Pansy to nijak nekomentovala, ale zvedla hlavu, posunula se blíž k Charliemu a ulehla v jeho klíně. Bála se, že ji ze svých stehen vyžene. Charlie však pokračoval dalším limerikem: ,,Nejlepší sherry mám pro přátele,
aby byl každý z nich rozveselen.
Oni však maj málo prachů,
hospoda se blíží krachu,
a já jsem smutný. Do prdele!"
To Pansy (pro ni z nepochopitelného důvodu) rozesmálo. Smála se hlasitě a dlouho, v tom jediném smíchu si vynahrazovala všechny ty roky, kdy se ani maličko nepousmála. Pak se ze vteřiny na vteřinu ztišila. Jako kdyby se nikdy nesmála. Mohlo to působit děsivě, ale Charlie pochopil, že se tímto chováním Pansy vyrovnává se svým vnitřním bojem a úzkostí. Zvedla se do sedu a zadívala se Charliemu do očí. Položila dlaň na jeho tvář a natáhla se k němu, aby ho políbila. Charlie však uhnul. Chytil její malou ručku. ,,Nic mi nedlužíš," pravil pokojným tónem. Pansy se zastyděla. Ano, nejspíš ho chtěla políbit kvůli tomu, že se cítila provinile... Chtěla se mu nějak revanšovat za jeho péči. A neuměla to jinak než... jako žena. ,,Což neznamená, že mě nebudeš moct líbat, až se do mě jednoho dne zamiluješ," dodal laškovně. Pansy se pousmála a sklopila zrak.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top