Jsi pro mě
melounkem v žáru léta,
chlebem na dřevěném stole,
nedokončená věta,
vůně zkoseného pole,
těžký závěs letního okna,
opojnost starého vína,
zvonivý dětský smích,
čerstvě napadlý sníh,
cesta do nekonečna,
prudká, spalující - věčná.

- Jan Zajíc (Pochodeň č.2)

Charlie seděl s ostatními kolegy u oběda. ,,Kámo, ty vůbec nejíš," podivil se jeden z chlapů. Charles si promnul oči a řekl: ,,Jsem vyčerpanej. Nemám na nic chuť. Chci domů."
,,Tady se někomu stejská po holce," zasmál se druhý z mužů. Charlie chtěl něco namítnout, ale asi to byla pravda. Poslední týdny ji zanedbával. Pokaždé se vrátil pouze na víkend, ale nezdálo se mu, že by jí dokázal vynahradit všechny dny a noci, které trávila sama. Pansy samozřejmě tvrdila, že jí vůbec nevadí být doma bez něj. Říkávala: ,,Byla jsem sama celý život, to těch pár dní zvládnu." I přesto to Charlieho mrzelo.
,,Vodjeď dom už dneska," pravil jeden z nejstarších kolegů.
,,Nemůžu," odvětil Charlie, ,,vždyť je teprv čtvrtek."
,,Hej! Arvide!" houkl ten postarší muž na blonďatého mladíka, ten vzhlédl, ,,že bys to zejtra mohl vzít tady za Charlieho, když ti pomůže Jakob?"
Arvid se silným skandinávským přízvukem odvětil, že v tom nevidí žádný problém.

Když přišel domů, spala. Poklidně oddychovala na pohovce, nohy mírně pokrčené, ruce pod hlavou. Sledoval ji a byl zmatený. Něco bylo jinak. Už ho to napadlo předtím. Jednou prospala skoro celou sobotu. To bylo před dvěma týdny. Možná... Zahnal tu myšlenku dřív, než vytvořila větu : Možná je těhotná. Nevěřil tomu, prostě se spletl. Byla přece v pořádku. Jen trochu unavená. Měla toho moc... Jen trochu unavená, zopakoval si. Vypadala líbezně. Tak rád Pansy pozoroval, když o tom nevěděla. Naklonil hlavu na stranu, aby jí viděl do tváře. Po tolika týdnech ji konečně viděl uvolněnou. Spánek uklidnil její svaly v tváři a zase byla tak bezstarostná. Přišel k ní a sklonil se k jejím vlasům. Políbil Pansy a zašeptal do ebenových pramínků své vyznání. Nevzbudilo jí to, jen se zhluboka nadechla a spokojeně vydechla. Klekl si před pohovku a hladil ji po vlasech. Po pár minutách se Pansy zatřepotaly řasy, byl to náznak probuzení. ,,Zdáš se mi," zašeptala s jemným úsměvem.
,,Nezdám," odvětil jemně Charlie. Pansy stále oči neotvírala. Nejspíš si chtěla uchovat ten příjemný sen co nejdéle.
,,Ale zdáš. Je čtvrtek. Jsem unavená, ale vím, že je čtvrtek."
,,Přijel jsem dřív. Prohodil jsem si směnu s Arvidem," vysvětlil. Pansy otevřela oči a usmála se na něj.
,,To je ten blonďatej?" zeptala se. Charlie přikývl. ,,Jsem ráda, že jsi tu."

V pátek ráno si Pansy vyzvedla všechny potřebné dokumenty v kanceláři a oznámila, že bude pracovat z domu. Nastoupila do výtahu a klikla na tlačítko, které ji mělo zavézt do přízemí. Cestou přemýšlela, co vše bylo potřeba. Blížil se konec měsíce, takže musela vyplnit a odevzdat platové podklady a taky... Zarazila se. Konec měsíce? Konec června? Pansy na okamžik přestala dýchat. Následně se začala zběsile přehrabovat v kabelce, což dost dobře nešlo, protože v rukách nesla horu spisů. Když dojela do přízemí, došla k recepci. Omluvila se staré recepční a vyskládala jí všechny spisy na pult. Pak znovu začala hrabat v kabelce. Konečně našla malý diář. Recepční ji pozorovala naštvaně a znepokojeně zároveň. Pansy listovala nazpátek. ,,Červen, červen, červen, květen, ... Jak jsem mohla zapomenout?" zašeptala sama pro sebe a zahleděla se na chvíli do dálky. Pokračovala v listování. ,,Duben. Takže duben ano, květen ne." Zběsile naházela všechny věci zpátky do kabelky, popadla spisy a rychlým krokem odešla z firmy. ,,Duben ano, květen ne," opakovala si stále pro sebe tichým hlasem.

 ,,Budeš naštvaný," hlesla zoufale poté, co Charlieho poprosila, aby si sedl do křesla. Nejistě přecházela ze strany na stranu, nakonec se zastavila přímo před ním. Vypadala jako zpěvačka na dětské soutěži talentů. Zavřela oči, zhluboka se nadechla, ale místo tónů písně ze sebe vydala jen: ,,Asi jsem těhotná."