Ta záře, ten žár, ten plamen mě stravuje.
Ta pustá krajina, šeď všude kolem mne.
Ta bolest jediné myšlenky utkvělé.
Ta úzkost, nebe, svět, o čas mě skličuje.

Ty slzy krvavé, pláč, který zkrášluje
lyru již vyhaslou, pochodně smyslné.
Ta tíha mořských vln, jež na mne dolehne.
Ten štír, jenž hruď moji bodáním sužuje.

To láska pokládá věnce na lože mé,
kde raněn o tobě sním v nocích bezesných
a trosky hrudi mé těžce jsou zkoušené.

I když se snažím být klidný a rozvážný,
srdce tvé svádí mne v údolí rozlehlé,
kde roste bolehlav z hořkého poznání.

-Federico García Lorca

Seděla v hospůdce něco přes půl hodiny, popíjela a živila se olivami, když k ní přistoupil zrzavý mladík, který do té doby seděl u baru. ,,Můžu vás na něco pozvat?" zeptal se. Pansy sjela pohledem k jeho botám, kožené - plus, neudržované - mínus. Džíny mu padly perfektně, ale byly zamazané od hlíny, trávy a... krve? Bylo milé, že ji oslovil, ale zároveň zněl jako cápek bez úrovně. Pohledný byl, to bezesporu. Ale bylo na něm cosi... obyčejného. Teprve po tomto krátkém putování a uvažování mu pohlédla zpříma do očí. A zarazila se. Možná před vteřinou byla na pochybách, možná před pár sekundami uvažovala, že je jí nesympatický... Ale ten pohled změnil naprosto a úplně její smýšlení. Nikdy neviděla upřímnější pohled. Nikdy neviděla oči bez špetky provinění. Určitě to byl typ člověka, který se na sebe dokázal podívat do zrcadla, protože nikdy neprovedl nic zlého. Sama taková nebyla, ale toužila být ve společnosti někoho tak bezelstného. Jemně pokývla hlavou. ,,Víno, bílé," řekla. Došel k baru a vrátil se se sklenkou vína a pintou piva. Položil oba nápoje na stůl.
,,Charlie," představil se a podal jí ruku. Pansy zpozorněla. Weasley se občas zmiňoval o svém bratrovi, nebo si to pletla? Pokud však byl Weasley, nesměla mu dát najevo, že zná jeho příbuzné. Nechtěla, aby pátral po tom, jak Weasleyovi zná. Mohl by totiž zjistit, že všichni z jeho rodiny ji nenávidí, protože zmijozelští jsou vždy zlo.
,,Pansy," odvětila pouze a potřásla si s ním.
,,Takže, Pansy," začal Charlie a Pansy přesně věděla, že se zeptá na to, proč pije sama v pracovní den v zapadlé hospůdce, ,,jaký jsi dneska měla den?" Pansy byla tak překvapená, že ani nestihla dostatečně skrýt své udivení. Pozvedla obočí, ústa jemně pootevřela. Hned však sesbírala všechen svůj (tak trochu předstíraný) klid.
,,Náročný," přiznala tiše. Jako kdyby neodpovídala pouze na dotaz na dnešní den, ale na to, jaký byl celý její život.
,,Tak na náročný dny," řekl a pozvedl svou sklenici piva. Pansy si s ním přiťukla a usrkla vína.
,,Jaký jsi měl den ty? Charlesi," dodala jeho jméno, jakoby se bála, že se Charlie bude domnívat, že se ptá někoho jiného. Charlie se usmál a pokrčil rameny.
,,Nejspíš jsem se měl fajn, bůhví, některý dny jsou divně průměrný," řekl. Pansy by ho jindy odsoudila za tak hloupou odpověď, ale zasáhlo ji, jak přesný ten popis byl. Naprosto s ním souhlasila. Věděla s jistotou, že ví, jak to myslel a dokáže se s tím ztotožnit. Samozřejmě mu to nepřiznala a místo toho jen pokývala hlavou. ,,Jsem zvyklej bejt sám, jenže jsem na léto u rodičů a všude jsou sourozenci, jejich partneři, jejich děti... Musel jsem vypadnout sem, do Londýna, abych si oddechl. Znáš to, ne?"
,,Nemám velkou rodinu a s rodiči se nestýkám," odvětila Pansy.
,,Jsem za svou rodinu vděčnej, ale docela ti teď závidím." Pansy by se ráda této poznámce zasmála, ale věděla, že by automaticky ze smíchu přešla v pláč. Neměl jí co závidět.

((úžasné ilustrace: annamachtart ))