Helax se tiše prodíral neúprosnou a těsnou ventilační šachtou. Hnědé, nakrátko zastřižené mokré vlasy mu znepříjemňovaly už tak náročnou misi. Jediné světlo poskytovala malinká svítilna na čele.

„Helaxi, za chvíli se ocitneš na křižovatce. Zahni doprava. A opakuji, pohybovat se co nejtišeji!" zazněla kolegyně Tara v nenápadné černé vysílačce, jež měl připevněnou na levém uchu. „Jestli selžeme, je konec!" Kdyby dvacetiletý špeh mohl odpovědět, upozornil by ženu, že ví, jak se chovat na tajné misi.

A opravdu, po chvilce nekonečného plazení se dostal na rozcestí. Pro jistotu se rozhlédl do všech stran a až poté se vydal po správné cestě. Nespokojeně mlaskl, když baterka lehce zablikala.

Jeho organizace neměla přístup k mapám ventilací lodi Escabar, spíše se záhadným způsobem smazaly (nebo je někdo vymazal). Věděl pouze, jak získat tajné plány vlády, rozmístění hlídek, chodby a přístupové kódy. Nyní měl přikryté oko jedním radarem zaznamenávající mapu okolí na deset metrů.

Zastavil se, aby zjistil další instrukce. Na levém předloktí měl pásky připevněnou digitální miniaturní černou klávesnici bez označení písmen. Okraje zářící neonovou zelenou barvou osvětlily Helaxův obličej a prozradily jeho kaštanové oči, okousaný ret a malou neviditelnou jizvičku na nose.

Navléknutou speciální rukavicí napsal „Jak to vypadá?" a „Pošli další instrukce!", zprávu odeslal a trpělivě vyčkával. Ale ta proklatá vysílačka mlčela. Posílal tedy další upozornění... Stále nic...

Pocítil lehčí nervozitu a strach. Kousl se do dolního rtu a klepavě si povzdychl. Jedním stisknutím tlačítka na klávesnici zhasnul světýlko – a šachtu ovládla nemilosrdná tma.

Trhl sebou, když ve vysílačce zaslechl zašumění. Pak nastala další tichá píseň. Ani vzkaz s „CO SE SAKRA TARO DĚJE!" nepomohl.

Najednou uslyšel lehké zakašlání. A potom slova, po kterých mu rašila husí kůže a srdce málem puklo hněvem. „Je mi to líto, Helaxi. Ale prachy jsou prachy."

Ještě než stačil jakkoli zareagovat, povšiml si lehkého cvaknutí, spodek ventilace se otřásl a otevřel se – a on se propadl do velmi přesvícené místnosti.

Helax dopadl přímo na hlavu a zadek. „Ah,..." pocítil v hlavě tak neskutečnou bolest. Měl mžitky před očima a určitě mu tekla po obličeji krev, ale on se nesměl vzdát.

Začal se motavě zvedat, když tu ho hrubě a pevně chytily něčí ruce za paže a přitáhly ho zády ke zdi. Co to...

Vtom se mu zrak rozostřil. Instinktivně si chtěl rukou zakrýt oči před ostrým světlem, ale to mu nedovolovaly ruce dvou svalnatých mužů v tmavě zelené uniformě, jako měl Helaxův převlek.

Malá místnost působila v celku útulně. Naproti němu byla tmavá kožená proseděná pohovka, před ní křišťálově průhledný skleněný stůl s černými nohami a na něm jakýsi bílý řídící pult s mnoha červenými tlačítky. Chlapce oslňovala obrovská zářivka umístěná uprostřed pokoje na šedém železném stropě. Vedle ní nyní vznikla díra do ventilační šachty.

Celý vyjevený Helax sebou šil – kopal, snažil se praštit do obličeje muže, ale místo toho dostal pořádnou ránu do břicha, až se málem pozvracel.

Najednou mu tělem projel elektrošok a nevnímal nic víc, než bolest a hlas jakési ženy sedící na gauči s překříženýma nohama. Na jejím obličeji hrál vítězoslavný škodolibý úsměv a ona sama vyzařovala neskutečnou pýchou.

„Tara byla velmi hloupá, když tě zradila a zaprodala se nám. Pche, nechápu, co si myslí. Proto nikomu nedůvěřuji, víš? Popravdě," prohlížela si svoje špičaté umělé železné nehty, „nečekala jsem takové pískle. Já myslela, že ta vaše hrdinská organizace Sheldon má na víc." Prohodila rovnými havraními vlasy a vstala. Kdyby mohl, neodpustil by si uštěpačnou poznámku na ženčin účet, ale nemohl se ani hnout.

Pomaličku k němu došla. Tmavě šedá uniforma s vyšitým znakem Kirelské soustavy jí obepínala hubenou postavu. Kolem pasu na pásku měla zavěšenou pistol, želízka a... elektrický nákrčník.

„Hoši, teď ho držte pevně!" varovala žena a v rukou držela nákrčník. Helax byl zcela vyděšený a snažil se pohnout krkem nebo se nějak bránit, ale stále více se usvědčoval v tom, že je konec.

„Od teďka, hochu, budeš subjekt SH-96057," dbala na důraz svých slov a v očích se jí leskla neuvěřitelná touha po chtíči a trýznění. Jakmile obojek cvakl, zastudil ho po krku a na rukou mu vyrašila husí kůže. Z očí mu tekly slzy zlostí a ruce měl zkamenělé stiskem mužů.

„Nuže,... ptáčka máme chyceného a za chvilku ho vyslechneme, co?" mlaskla a opět se posadila na pohovku. „Tak tu hračičku vyzkoušíme, ne?"

Zuby se jí zaleskly ve světle a to bylo poslední, co Helax viděl, než zmáčkla jedno z tlačítek na pultu.

******

„Dobrý den. Předvolal jste si mě?" její kroky jí připadaly jako dupot obra chystající se na krutou porážku. Blankytné oči se dívce leskly ve třpytu diamantů za velkým obdélníkovým oknem, jež hlídaly dva lidstvem obydlené měsíce. Bledě modrý jako svit počítačů Ffibus a písčitý rudý Estos. Výhled kazil muž oblečený do koženého širokého kabátu s břichem uvelebený na mohutném železném uhlazeném trůně s dvěma strážci v pomněnkových uniformách po bocích.

Když dívka došla k vyvýšenému trůnu v úctyhodné vzdálenosti, poklekla na koleno na pevný most ze zašlého železa. Pod ním se na pravé i levé straně táhly dvě linie stolů s azurově zářícími průhlednými počítači ovládané lidmi v tmavě modrých uniformách s vyšitým znakem okruhu C147 – Bidijské soustavy.

Pohledem propalovala lesklou podlahu. Srdce měla sevřené nervozitou a polibky strachu a buchalo nesmírnou rychlostí. Schovaná malinká dýka v botě ji tlačila.

„Chtěla jste říct ‚Dobrý den, Pátý radiktore'," prohlížel si prsty položené na opěradlech vyvýšeného trůnu a strážce po jeho pravici si nenápadně prohlížel mladou dívku.

Její rozpuštěné rovné hnědé vlasy s tmavšími melíry stejné barvy sahající po prsa jí pokrývaly týl a zakrývaly nenalíčený obličej. Ošoupané a ušpiněné boty i kalhoty ukazovaly, že nedbá o svůj styl. To většinou historici dělávají. Hnědá mikina zakrývající černou uniformu byla na koncích rukávů ozdobená vyrytými květinami do látky. Rozdrbaný opasek kolem pasu měla obšitý všemožnými vyhledávacími přístroji a mezi nimi by se našel i skromný kapesní nožík.

„Och ano. Omlouvám se," odpověděla a nejraději by kroutila očima. To si ale nemohla dovolit.

„Pane radikto-"

„Pane radiktore," odkašlala si, ruku dala před pusu. Pohlédla na muže před ní a ten pokývl hlavou na znamení vztyku. Poslechla rozkaz. Její pihy kolem nosu byly prozrazeny.

Sedící radiktor si se zamračením poposedl. Velké zakroucené okno se blyštilo svitem. „Tvoji drzost a neznalost základů slušnosti budu ignorovat, Merr Send. Historiků je málo a nerad bych o dalšího přišel."

Drzosti si je důležité v dnešní době vážit, pomyslela si a málem tato slova vyslovila nahlas. Naštěstí její mozek byl chytřejší než srdce. A tak pouze souhlasně zamručela a očima propalovala radiktorovi díru do hlavy. „Omlouvám se, už se to nestane."

Nastalo ticho doprovázené pouze cvakáním a pípáním strojů pod mostem. Jako první ho přerušil obézní muž: „Čas je vzácný, Merr Send, tak jím nebudeme plýtvat. Nechal jsem tě přivést, jelikož mám pro tebe práci. Důležitou. Někteří staří bručouni, které jsem taktéž oslovil, jenom zakroutili hlavami, až jim zcela spadly... Jestli chápeš, co tím naznačuji. Tak být tebou," podrbal se na strništi, „tuto nabídku přijmu."

Nechtěla ani pomyslet, jak takové vydírání kolegů probíhalo, a ani jak je zabili. Proto hlasem ledovým odvětila: „Přijímám, Pátý radiktore." Snažila se dát na poslední dvě slova důraz.

„Elvigu?" podíval se na strážce po jeho pravici. „Předej to historičce."

Ten vytáhl z ledvinky černé jako vesmírná propast rubínově červenou krabičku velkou jako jeho dlaň, sešel ze schodů, přikročil k dívce a Merr si ji s neochotou a nedůvěřivostí ve tváři hrubě vzala a ohmatala. Předmět v ní byl tak těžký!

Když se mladý muž vracel střežit radiktorův pravý bok, vůdce spustil: „Právě držíš, milá Merr, v ruce Amulet Sarksu. Domníváme se, že je nějakým způsobem spojený s artefaktem Raktar, jenž zatím není nalezen. Ale," zastavil se v řeči a zkřížil ruce na hrudi, „nedávno jeden z našich radarů zachytil jeho záření. V soustavě A001 – Sluneční soustavě. Jen tento náhrdelník ho může najít. Je něco jako jeho dvojče."

„Ale... co já s tím?" optala se a pozorovala s větším zájmem krabičku.

„Ty se vypravíš do A001 a s pomocí šperku ho najdeš. Samozřejmě s tebou pošlu někoho z mých lidí."

„Jak ho mám najít?"

„Myslím, že otázek bylo dost, Merr Send. Více informací ti předají výzkumníci," rázně odpověděl a kývnul směrem k ní. Strážci ji silně vzali za paže a i s její nevolí ji vlekli do pravého křídla lodi Toster.