Vlastně to tu bylo docela fajn, když vezmeme v potaz, že sem vůbec nepatřím.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které pronikaly z popotažené záclony u okna.

Když jsem se vymotala z vyhřátých peřin zjistila jsem, že všichni ostatní už jsou vzhůru.

"Dobré ráno Šípková Růženko," popřála mi Lily. "Vždyť až tak dlouho jsem nespala," bránila jsem se se smíchem.

"Jaktože nespěcháme do školy?" Byla jsem docela překvapená, když jsem zjistila kolik je hodin, bylo už po půl deváté.

"Dneska je neděle, zapomnětlivko!" Smála se mi Marlene která právě vycházela z koupelny.

Aha. Takže jsme se posunuli i ve dnech, skvělý.

Když jsme se všechny prostřídaly v koupelně, vyrazily jsme na snídani do Velké síně. Usadily jsme se k nebelvírskému stolu a pustily se do jídla.

"Jak se ti tu zatím líbí?" Zeptala se mě Dorcas, zrovna když jsem uviděla Jamese. Našeho Jamese.

"Lily pozor, tam jde Potter," varovně šeptla Marlene směrem k Lily.

"Ne, to není Potter, to je můj kamarád z Kruvalu, James Miller," rychle jsem vyhrkla.

"Opravdu? Vypadají úplně stejně. Až na ty oči," divila se rudovláska, já bych se na jejím v místě divila stejně.

"Jo, je to zvláštní, ale určitě se nikdy v životě neviděli, přece jenom my jsme chodili do Kruvalu," chrlila jsem ze sebe. Jenom doufám že se nepřeřeknu, to by byl celkem problém.

"Asi je to jenom jedna velká náhoda," poznamenala Dorcas a dál už Jamesovi nevěnovala pozornost. Tímto holky nejspíš považovaly téma za ukončené a já si oddechla.

Cestou z Velké síně jsme narazili na opravdového Jamese Pottera a zbytek Pobertů.

"Hej Evansová! Mám takový návrh, ty mi dáš pusu a já tě za to pozvu na rande!" Křiknul na rudovlásku černovlasý chlapec s brýlemi, jakmile si nás všimnul.

"Nikdy Pottere, nechápu že tě to pořád baví!" Prskla na něj rudnoucí Lily.

"Kohopak to tu máme? Nejmenuješ se náhodou Whiteová?" Podíval se na mě Sirius. Ano! Opravdu Sirius Black, ten Sirius Black, který bude dvanáct let v Azkabanu, kvůli jeho kamarádovi, kterému bohužel věřil.

"Jo, to jsem já, potřebuješ něco?" Zadívala jsem se mu zpříma do očí.
"Ne, jen se ptám. Nemáš dneska večer čas, kočičko?" Laškovně na mě mrknul.

"Ne, čas nemá, stejně jako my teď nemáme čas na vás!" Odsekla mu Dorcas a rázně vyrazila vpřed.

Já a Lily jsme se vydaly za ní, jenom Marlene vypadala, že jí společnost Pobertů vůbec nevadí.

"Marls pojď už! Zavolala na ní Dorcas.
Marlene se rozloučila a rozběhla se k nám.

"Stejně pořád nechápu co vám na nich tak vadí. Vždyť jsou docela fajn."

"Jo, Remus je fajn, ty ostatní ale ne," trvala na svém Lily. Kdyby jen věděla... "A ty máš ráda asi všechny lidi co znám." Ušklíbla se.

Když jsme stoupaly asi po pátém schodišti, protože do nebevírské společenské místnosti to přece jen bylo docela daleko, někdo do mě strčil tak, že jsem málem přepadla přes zábradlí.

"Dávej pozor, zrzko!" Byl to nějaký vysoký zmijozelský kluk se zlatými loknami a velkým úšklebkem na tváři.

"Liv pojď, s ním není dobré si zahrávat," zamumlala Dorcas a táhla mě pryč.

Nenáviděla jsem, když mi někdo říkal zrzko, na svojí barvu vlasů jsem byla hrdá. Vzrůstal ve mě vztek.

"Já nejsem žádná zrzka!" Naštvaně jsem ho propalovala pohledem. "A málem jsi mě shodil ze schodiště!"

"My se asi ještě neznáme viď, zrzko?
Já jsem Emanuel Casper, říkají mi zmijozelský princ. A ty?"

"Olivia Whiteová. A říkají mi Kdyžmiřeknešzrzkotaksiměnepřej," už jsem byla opravdu naštvaná.

"Zajímavá přezdívka." Jeho úšklebek se ještě rozšířil. "Ale trochu bych to upravil NepřejsiEmanuelaCasperaadávejsinanějpozortakovémalézrzkyjakojánemárádvěčnějenpřekážíme," pronesl ledově a chtěl se vydat dál, ale já byla tak naštvaná, že jsem na něj vytáhla hůlku a namířila jí na něj. "Ty mě chceš uřknout? To bych být s tebou nedělal," z hlasu mu syčela nenávist.

"Arcinkande!" Z mojí hůlky vystřelily červené jiskry a Emanuelovy, doteď lesklé blonďaté lokny, se proměnily z blond na blitkově zelenou.

"Co si to dovoluješ!" Zasyčel na mě. "Však ještě uvidíš!" A s touhle větou se radši rychle vzdaloval pryč a za ním se šourala jeho malá zmijozelská banda.

"Teda, Liv ty jsi mu to pořádně natřela, ale být tebou bych se mu víckrát nepletla do cesty, mám vlastní zkušenosti," kladla mi na srdce Marlene.

"Když mi už nebude říkat zrzko, nechám ho na pokoji," odpověděla jsem chladně. Vůbec jsem netušila, kde se to ve mě bere.

"Jen k němu tak trochu nesedí, že se jmenuje Emanuel, to je takové mírumilovné jméno," zasmála jsem se.

"No jo, máš pravdu, tak by se spíš měl jmenovat nějaký milý mrzimoráček," řekla Lily. "Mrzimoráček?" Vyprskla Dorcas. Její smích byl tak nakažlivý, že jsme se za chvíli smály všechny a všichni co nás míjeli se na nás koukali jak na blázny.

Když jsme konečně došly do společenky, usadily jsme se do měkkých křesel a bavily se o všem možném.

Holky mi vyprávěly spoustu historek o tom všem, co tady zažily, nebo co všechno Pobertové provedli. Bylo skvělé je poslouchat, jenom mi hlavou pořád bloudila smutná myšlenka, že jsem věděla, že Lily a ostatně i Marls s Dorcas budou žít už jenom pět let. Jediná přežije Mary MacDonaldová s Alicí Fortescueovou z vedlejších ložnic.

Lily už zývá jenom pět krátkých let, během kterých si vezme Jamese, budou mít malého Harryho a navštíví je lord Voldemort.

Marlene se zasnoubí se Siriusem a začnou spolu bydlet, než Smrtijedi nevyvraždí celou Marleninu rodinu, včetně ní.

Dorcas si začne plnit sůj sen na ministerstvu... A potom si jí lord Voldemort poddá osobně.

Vždycky, když jsem tyhle myšlenky zahnala, za chvíli jsem na to musela myslet zase.

Bylo to jako kolotoč, chvíli jsem poslouchala jejich veselý smích, po chvíli jsem zase myslela na to, jak zemřou. Bylo to k nevydržení.

Den uběhl jako voda a byl tu večer.

Ležela jsem v měkkoulinké posteli a zavíraly se mi oči. Dnešní den byl skvělý, až na to setkání s Emanuelem, i když myslím, že na mě po dnešku jen tak nezapomene. S úsměvem na tváři jsem se propadla do říše snů...

Uprostřed noci jsem se vzbudila a nevím proč, měla jsem strašnou potřebu vzít do ruky svojí hůlku a něco vyzkoušet, něco co jsem ještě nikdy neudělala a příčilo se mi to, ale když jsem chtěla hůlku odložit a zpátky si lehnout, jako by to nešlo.

Prostě jsem pořád musela stát a v ruce svírat svojí hůlku. Nějaká síla donutila má ústa promluvit "Iclio care." V ruce jsem ucítila slabou bolest, která se postupně zvyšovala. "Iclio care," bolest byla čím dál tím větší.

S hrůzou jsem otevřela oči, opravdu jsem stála vedle svojí postele a ze zápěstí mi stékaly malé potůčky rudé krve.

"Liv! Co tu děláš?! Co se stalo, je to krev?!" Nejspíš jsem vzbudila Dorcas, která se ke mě s hrůzou v očích blížila. "Co jsi si to udělala?"

"Já nevím, prostě jsem si myslela, že jsem vzhůru a nějaká síla mě jakoby donutila to udělat, vůbec netuším, jak se to stalo a navíc jsem u toho celou dobu měla zavřený oči," vysvětlila jsem zděšeně a připadala si jako nějaká zrůda, kterou někdo ovládá.

"To je zvláštní, ale řešila bych to až zítra, můžeme to říct profesorce McGonagallové. Pojď do koupelny, ošetřím ti tam tu ránu a půjdeš spát, kdyby se ti to teď ještě jednou stalo, hlavně se snaž otevřít oči," řekla Dorcas. Když mi důkladně omyla ránu, pomohla mi vlézt do postele.

Kdybych nebyla tak unavená, určitě bych z toho šílela, ale teď moje jediná myšlenka byla spánek. Potřebuju spánek.

"Díky a dobrou," zamumlala jsem a celý zbytek noci jsem spala bezstarostným spánkem, jenom zranění na zápěstí mě pořád bolestivě pálilo.