"Ehm Tome? Jamesi?" Opatrně jsem se na ně podívala. "Vy... vy vypadáte nějak jinak... Teda stejně, ale vypadáte starší... A já taky." To. Nedává. Smysl.

James ovšem vypadal kromě toho, že byl starší, ještě líp než předtím, zajímavé jak někomu může za pár vteřin cesty časem zkrásnět postava, oči... Ne! Na co to myslím! Eh sakra.

Zatřásla jsem hlavou a podívala jsem se na sebe. Zrzavé vlasy mi poporostly do půlky zad, vytvarovala se mi postava, jsem vyšší a opravdu vypadám starší, nebo jsem alespoň fyzicky dospěla. Pořád mi to ale lehce nedochází.

"Máš pravdu." Přisvědčil James. "To nejspíš budou ještě účinky tý cesty časem. Něco jsem o tom četl..."

"Cože? Ty že jsi něco četl!?" Zeptala jsem se nevěřícně. Fakt mě to překvapilo.

"No dalo by se to počítat na prstech jedný ruky, ale četl." Zakřenil se James.

"Ale já chci vypadat zase jako já předtím ne jako já z budoucnosti!" Začala jsem panikařit. Teda ne že by se mi moje 'starší' já nelíbilo, ale přeci jenom jsem byla radši mladší.

"Já bych být tebou byl rád," prohlédl si mě James. "Ne všichni můžou vypadat po cestě časem tak hezky. A navíc - stejnak bys někdy musela být starší tak či tak. "

Tak tohle mě opravdu zaskočilo, ale než jsem o tom stihla víc přemýšlet, promluvil Tom.

"Nepřipadá vám, že je tu nějak ticho?" Zamumlal a vydal se ke dveřím, očividně ho vůbec nezajímalo, jak vypadá.

Já s Jamesem jsme ho následovali. Tom opatrně vyhlédl na chodbu. "Nikdo tu není." Zkonstatoval a vyšel ven. "Co budeme dělat?"

Zeptala jsem se. Cesta časem asi vymývá mozek. "Šel bych za Brumbálem." Rozhodl James a s Tomem se vydali směrem k ředitelně Albuse Brumbála.

"Tedy pokud v téhle době už byl ředitelem." Utrousila jsem, ale nic víc jsem už radši nenamítala.

Po chvíli jsme zastavili před sochou obrovského orla, který označoval vstup do ředitelny.

"Sakra, nevíme heslo." Zaklel James. "Kyselé bonbony." Zkusila jsem to. Nic. "Čokoládové žabky?" Ani druhý pokus se nepovedl.

"Liv, nech toho nemá to cenu." Schovívavě se na mě usmál Tom. "Prostě počkáme." Řekl a posadil se na zem před orla.

Takhle jsme čekali asi deset minut, během kterých jsem vyzkoušela dalších dvacet hesel. Neúspěšně.

"Potřebujete něco?" Strašně jsem sebou škubla, jak jsem se lekla a rychle z kapsy vytáhla hůlku. Naštěstí to byl jenom Brumbál! No konečně.

Kluci se moc neměli do řeči, tak jsem se ujala slova. "Dobrý den pane profesore. Já jsem Olivie Whiteová, tohle jsou James Potter a Tom Crevey. My se moc omlouváme, že tady jsme, protože sem nepatříme, ale to je velmi dlouhý příběh. Mohla bych se zeptat kolikátého dneska je?" Vychrlila jsem. Asi fakt musíme vypadat jako blázni.

"Dnes je 31. srpna 1977." Brumbál se na nás laskavě usmál. Počkat? 1977? To znamená jen jediné, Poberti!

"Mohu se zeptat, co tady děláte, když školní rok začíná až zítra?" Tázavě na mě pohlédl.

"To je dlouhý příběh." Tohle jsem mu už vlastně řekla. Ale najednou jsem nějak nevěděla, jak pokračovat.

"Tak to navrhuji, abychom se k tomu posadili." Stoupnul si před velkého orla a pronesl; "Bomba hnojůvka."

No, tak tohle heslo mě opravdu nenapadlo.

Vystoupali jsme po točitém schodišti a stanuli jsme v ředitelně Albuse Brumbála. Sice už jsem na místa z Bradavic byla zvyklá, ale tohle bylo prostě úžasné!

Kruhová místnost s vysokým stropem, uprostřed které stál velký černý stůl za který se Brumbál posadil, mě uchvátila.

"Posaďte se." Mávnul hůlkou a před jeho stolem se objevila tři měkkoučká červená křesla.

"Tak můžete začít." Usmál se na nás. Pořád mě překvapovala ta jeho pohoda. Tentokrát se slova ujal James.

"My jsme z roku 2017, jednou jsme ve škole našli obraceč času a rozhodli jsem se ho vyzkoušet a omylem jsme do toho zatáhli tady Liv. Měli jsme v plánu se vrátit jenom o tři hodiny, ale obraceč byl rozbitý, takže nás vrátil o několik desítek let a ještě k tomu jsme asi o tři roky starší. No a tak jsme se ocitli tady."
Ukončil James svůj monolog.

"Zajímavé." Brumbál si na nose poposadil brýle.. "Mohl bych si ten obraceč vypůjčit? Předpokládám, že se budete chtít vrátit zpět do své doby, proto se ho pokusím opravit."

Převzal si od Toma obraceč. "Bude to ale chvíli trvat, proto myslím, že alespoň pár dní budete muset zůstat v této době a pokračovat ve studiu. Samozřejmě vás tu nikdo nezná a jste noví, takže budete muset znovu prožít zařazování do kolejí. Jaké byli vaše koleje doposud?" Zeptal se.

"Nebelvír." Vyhrkli jsme všichni tři najednou. "Myslím, že v Nebelvíru zůstanete, zrovna nebelvírské vlastnosti se moc nemění." Zasmál se.

"Navrhuji, aby jste začali studovat v šestém ročníku, přeci jen k vašemu věku to sedí a předpokládám, že jste vaší cestou časem získali i další vědomosti, protože pokud jste vyspěli fyzicky jsem se jistý, že i psychicky. O vaší identitě obeznámím i ostatní členy učitelského sboru, protože někteří z nich se určitě dožijí i doby, kdy budete chodit do Bradavic ve vaší době a potom by jim mohlo přijít více než podivné, že jste do Bradavic chodili v roce 1977 i v roce 2017."

"A nemůžou nám tím pádem v naší době obraceč zabavit?" zeptal se s pochybami v hlase Tom.

"Ne. Protože nebudou tušit, kdy jste to udělali. A trestat vás za něco, o čem nemáte ani páru, že někdy uděláte, je vcelku zbytečné."

Dodal usměvavý Brumbál. "Řekl bych, že víc vám pomoci nemohu. Jenom tady Jamesovi trochu pozměníme jméno, protože jeden James Potter už na tuhle školu chodí, předpokládám, že asi váš dědeček."

Brumbálovi oči schované za půlměsícovými brýlemi se vesele usmívaly.

"Co třeba James Miller?" Navrhnul. "To je dobrý." Souhlasil James.

"Trefíte do nebelvírské věže?" Zeptal se ředitel. "Můžete si vybrat pokoj a do zítra přespat a až přijedou studenti, budete rozřazeni."

Když jsme opouštěli místnost ještě řekl; "Prosím nikomu neříkejte, co se stane v budoucnosti, mohlo by to mít špatné následky."

Naposledy se na nás usmál a my jsme se vydali do společenky.

Ahoj! Omlouvám se že kapitola vychází tak pozdě, ale doufám že se vám líbí!😕💕 Trochu víc se to tam rozklíčovalo 🪐
Vaše Any🌻