Když jsme vešli do Velké síně, poklesla mi brada. Bylo to tam obrovské! Tisíce svícnů ozařovalo celou síň, na zdech visely obrovské obrazy a když jsem se podívala na strop, uviděla jsem nebe poseté stříbrnými hvězdami.

Občas tu proletěli duchové zemřelých lidí, kteří se z nějakého důvodu rozhodli, že nechtějí zemřít úplně a budou po světě bloumat v podobě duchů.

U čtyř velkých stolů rozdělených podle kolejí seděli studenti, a když jsme vešli jejich hlasité šeptání ustalo.

"Teď přečtu jméno každého z vás a vy si nasadíte na hlavu Moudrý klobouk, který vás rozřadí do kolejí." Oznámila nám profesorka McGonagallová. "Nejdříve nám ale zazpívá."

Síní se linul zpěv Moudrého klobouku, který zpíval podivnou píseň. Najednou ve mně začaly hlodat pochybnosti.

Co když se nikam nedostanu? Nebo co když se spletli a vůbec nejsem čarodějka?

Tok mých myšlenek přerušil až hlas profesorky Mcgonagallové, která vyvolala prvního kouzelníka.

"Aubrey, Jonathan!" Z řady se vypotácel malý zrzavý kluk. Sednul si na dřevěnou stoličku a na hlavu mu profesorka McGonagallová nasadila Moudrý klobouk.

Po chvíli kloubouk vykřiknul "Havraspár!" Od Havraspárského stolu se ozvalo veselé zavýsknutí a následně i potlesk.

"Brownová, Lilian!"

"Mrzimor!"

A takhle to pokračovalo až byla na řadě Grace. "Priceová, Grace!" Přečetla profesorka McGonagallová. Grace vystoupila z řady a sedla na stoličku.

Jakmile se Moudrý klobouk dotkl její hlavy, vykřikl "Nebelvír!" Od Nebelvírského stolu se ozval velký potlesk, protože to byl první student, který se tam dostal.

Srdce jsem měla až v krku, když profesorka McGonagallová přečetla moje jméno.

Dodala jsem si odvahy a sedla si na stoličku. Když mi profesorka na hlavu nasazovala klobouk, celou dobu se na mě zvláštně dívala, ostatně jako profesor Snape a profesor Brumbál.

(P.a. Když jsem tenhle příběh začínala psát, nevím proč, ale prostě jsem je oba nechala živé. Vím, už mají být dávno mrtví, ale bohužel už to nemůžu přepsat... Takže prosím, přehlédněte tuhle chybu.)

Za chvíli mi klobouk spadnul přes oči a já uslyšela ve své hlavě tichý hlásek:

"Olivie, jsi tu zase! Dám ti jednu radu, čas je věc nepochopitelná a složitá, dávej na něj pozor! Ale proč tu vlastně jsme, abych tě zařadil do koleje, tak se na to podíváme... Jsi kamarádská a chytrá, ani odvaha ti nechybí... Chceš ukázat, co dokážeš, ale jen těm kteří o to stojí... To je těžké, kam tě mám poslat? Mrzimor, nebo Nebelvír? Řekl bych, že lépe zapadneš do Nebelvíru, takže ať je to Nebelvír!"

Síní se ozval potlesk. V duchu jsem si oddechla a zamířila k nebelvírskému stolu si sednout vedle Grace.

To, co mi říkal klobouk jsem radši nikomu neřekla, protože sama jsem z toho nebyla moc moudrá.

Čas? Co? Radši jsem nad tím hned přestala přemýšlet.

Teď už zbývala jenom Hazel, která právě mířila ke stoličce. "Chtěla bych, aby byla taky v Nebelvíru. Šeptla mi Grace. "Já taky." Zamumlala jsem.

"Netrvá to už nějak dlouho?" Podívala se na nás holka, co seděla naproti mě. Byla taky prvačka, jenom už jsem zapomněla, jak se jmenuje.

"Máš pravdu." Přisvědčila Grace, když vtom konečně klobouk vykřikl: "Nebelvír!" A já začala hlasitě tleskat.

Hazel si sedla vedle mě a omluvně se na nás podívala. "Ten klobouk se nemohl rozhodnout, jestli mám jít do Havraspáru, nebo sem. Tak jsem mu řekla, že bych radši sem a bylo to." Zašklebila se na nás.

Profesor Brumbál začal svůj každoroční proslov a já se rozhlížela jestli někde neuvidím Jamese Siriuse Pottera. A uviděla.

Seděl na kraji stolu a šeptem se bavil se dvěma kluky. Všiml si mého pohledu a zadíval se na mě.

Já zrudla a rychle jsem svůj pohled otočila zpět na Brumbála. Podle mých výpočtů je teď James ve třetím ročníku, ale moje výpočty ehm ehm, takže je dost možné, že jsem se sekla.

Rychle jsem našla i Albuse sedícího u zmijozelského stolu, který teď právě začíná studovat svůj druhý ročník.

"...Tak vám přeji dobrou chuť!" Zakončil Brumbál svůj monolog a na zlatých talířích se objevilo jídlo.

Tolik jídla pohromadě jsem ještě nikdy neviděla. Mňam!

•••

Po výborné večeři nás primusové odvedli do společenské místnosti. Když jsem vešla, byla jsem okouzlená!

Vypadalo to tam skoro stejně, jak bylo popisováno, jenom to prostě bylo skutečné a mnohem kouzelnější!

V dívčích ložnicích s námi byla i ona záhadná dívka, která se s námi bavila ve Velké síni. Jmenuje se Lucy.

Byla jsem tak unavená, že jakmile jsem si lehla do měkkoučké postele a zatáhla si rudé závěsy jsem usnula.

Zdálo se mi o pohledu onoho mladíka z Nebelvíru, který je tak podobný svému otci...

Já vím že zatím můj příběh je nic moc, ale snad se to zlepší☺️ Snad vám nebude vadit, když oživím některé postavy. Dáme 15 přečtení?🌱Do komentáře mi můžete napsat váš názor a jak byste chtěli, aby příběh pokračoval 💕 Budu ráda za všechno💙 klidně mi můžete i poradit 🥀
Vaše Any🌻