,,Leonku, tenhle spratek ti měl uvařit oběd, ale udělala to celé špatně." Zašvitořila. Ne, přímo zapištěla směrem k pánovi. Pak se za ním rozeběhla, že ho obejme, a to jste měli vidět pánův výraz. Jak rychle se změnil z naštvaného, až chladného, do naprosto zděšeného.
Když byla těsně u něj, on se jí rychle vyhnul a ona díky tomu skončila na zemi.

,,Je to má nová, osobní služebná, tak se k ní laskavě chovej slušně, Sandy! Ještě jednou tě uslyším, že o ní mluvíš takto neslušně a nadřazeně, tak si mě nepřej!" Promluvil na ní chladným hlasem a poté se otočil na mě.

Chvíli si mě prohlížel, než ke mě začal pomalu přicházet svou ladnou chůzí. Sklonila jsem svou hlavu, jako důkaz pokory, sebeúcty a slušnosti. Když ke mě přistoupil, srdce se mi rozbušilo a já ho nedokázala zklidnit. A rozhodně mi v tom nepomohla jeho dlaň, která se náhle octla na mé tváři a sklouzla až na bradu, díky čemuž mi následně zvedl hlavu tak, abych se mu dívala do smaragdově zelených očí.

,,Jsi Kara, že?"

,,Ano, pane."

,,Krásné jméno. Jí si nevšímej, je taková úplně na všechny. Dlouho tady už nebude." Usmál se na mě a mě se malém podlomila kolena. Co se to se mnou, sakra, děje? ,,Nic méně, mám už docela hlad, takže vás opustím a půjdu vyčkávat na svůj oběd do jídelny." Povolil svůj stisk a v klidu si kráčel ke dveřím.

,,Ale pane, ona ten oběda udělala úplně jinak, než měl být hotový." Dožadovala se Sandy pánovo pozornosti.

,,Jak jinak? Jako jiný recept?" Zastavil se a podíval se opět na mě.

,,No, nejspíš ano, pane. Nevěděla jsem, že musím vařit podle receptu, který zde ani nikde není. Recept umím již od dětství, naučila mě jej jedna dáma, pane." provinile jsem sklonila hlavu a svůj pohled zabodávala do země.

,,Nemusí se to dodržovat, rád ochutnám jinou přípravu jídel. Už se těším až jej ochutnám." Vzhlédla jsem, ale už jsem viděla pouze zavírající se dveře, naštvanou Sandy a culícího se Boba.

,,Tohle mu prostě nedo..."

,,No, tak já půjdu dodělat jednu prácičku." Usmál se na mě Bob.

,,A já donesu oběd mladému pánovi, aby nám neumřel hlady," řekla jsem a společně s tácem jídla odešla do jídelny a nechala za sebou stát poměrně hodně naštvanou a zaraženou Sandy. Když jsem dorazila pán už seděl u stolu a čekal, co za výtvor mu předložím. Jídlo jsem vzorně postavila před něj, popřála mu dobrou chuť a šla se postavit do rohu místnosti, jak by se to správně mělo dělat.

To on ale nejspíš nepochopil, když se mě pak náhle zeptal: ,,Pročpak jdeš do kouta? Já tě přeci na hanbu neposlal," zasmál se.

,,To sice ne, ale takto by jsem se měla zachovat, je to správné. Je neslušné hledět na svého pána, když jí." Otočila jsem se k němu a usmála se.

,,Proč mám takový pocit, že jsi byla u mé matky a naučila se u ní celou etiketu, o tom jak se má chovat správná hospodyňka?"

,,To nevím, pane, ale co kdyby to tak skutečně bylo?" Škádlila jsem ho.

,,Tím mě raději nestraš, ale ne, takto by to být nemohlo."

,,Proč?"

,,Protože má matka by tě celou změnila. Změnila by tvou módu, styl, vzhled, charakter i city." Dál už nic neříkal, jen poklidně jedl.

,,Bylo to vynikající!" Zvolal, když dojedl poslední sousto.

,,Díky, pane." Začala jsem sklízet ze stolu, ale v tom mě zastavil.

,,Karo, pojď se mnou, ano."
Nebyl to rozkaz, ale i tak jsem za ním šla a byla jsem zvědavá, co má tak zajímavého.