Už jsem tady bydlela a pracovala dva měsíce. Bob mi stále pomáhal, ale pouze okrajově. Spíš než pomocníka, mi dělal ochránce. Když se naskytl problém, nebo si ze mě někdo utahoval, nastoupil na scénu Bob a začal to řešit. Snad ještě nikdy a u nikoho jsem si zde neuhájila svou. Až kromě Leona. S ním jsem se vždy cítila uvolněně, dělali jsme si ze sebe navzájem legraci a utahovali si ze sebe. Kdyby nás spolu někdo zahlídl, neviděli by služebnou a jejího pána, ale přátele na život a na smrt, kterým v danou chvíli prostě a jednoduše přeskočilo.

Právě jsem dodělala oběd pro Leona-kuřecí nudličky po indicku. ,,Karo!" Uslyšela jsem Boba z vedlejší místnosti.

,,Ano, Bobe?"

,,Neviděla jsi někde moje sako? Musím do města."

,,Uklidila jsem ho. Máš ho v pokoji na věšáku," řekla jsem mu, když jsem k němu přišla.

,,Opravdu? Tak to děkuji. Copak děláš ty?"

,,Já jsem právě dodělala oběd pro Leona a teď mu ho jdu donést."

,,Tak dobrá a co Sandy? Všechno v pohodě?" Staral se o mě jako o svou vlastní dceru, kterou nikdy neměl.

,,Hm, zatím ano. Dneska jsem jí ještě nezahlédla."

,,Dávej si na ní raději bacha. Když jsi zde nebyla, dělala pro Leona všechno, co děláš teď ty. A to se jí rozhodně nelíbí."

,,Dám si pozor."

,,Dobrá, tak zatím ahoj." Pohladil mě po vlasech, do kterých mi dal letmou pusu, jakou davají rodiče svým dětem a odešel pryč. Já jsem se vrátila pro oběd a šla jsem do Leonova pokoje.
Najednou jsem si všimla, že místo ovocného čaje, stojí na podnosu zelený čaj. Bylo mi to divné, ale nic jsem z toho nedělala a udělala nový ovocný čaj a ten zelený jsem vylila do dřezu. Pak už jsme ale opravdu šla za Leonem, aby se mohl po dlouhém dni plného papírování a podepisování se najíst. 

,,Leone, pojď se najíst."

,,Nemohu, musím toho ještě hodně udělat."

,,To počká, teď se musíš najíst. Nejedl jsi ani snídani."

,,Nemám hlad, Karo."

,,To určitě. Hele, mě se jen tak nezbavíš. Pojď si sníst alespoň kousek oběda. Nerada bych potom řešila podepsání reverzu, protože mi tady zkolabuješ a já pak budu muset volat sanitu." Nenechala jsem se odbít. Takhle by to s ním hodně rychle seklo a jestli že Sandy dělala to, že mu ustupovala, tak u mě se s tím mohl okamžitě rozloučit. 

,,Ty mi asi jen tak pokoj nedáš, viď?" Otočil se na mě a pozvedl obočí snad až do nebeských výšin. 

,,Ne, to tedy nedám."

,,Ach jo, no tak jdeme."

Otráveně se zvedl a protáhl se, přičemž mu hezky křupla páteř. Já jsem se spokojeně otočila a ladným krokem jsem si to vykračovala směrem do jídelny. Počkala jsem až se usadí a až mu začala nandala jídlo na talíř. Když jsem však zachytila vůni jídla, začala jsme mít neblahé tušení, že zde něco nehraje. Ujistil mě o tom Leon, který se po prvním soustu okamžitě rozkašlal.

,,Co to má být?" Zeptal se mě s nakřápnutým hlasem. 

Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale udělat jsem to musela. Nabrala jsme si trošku na lžíci a ochutnala malý kousek masa a omáčky. Také jsem se rozkašlala a to z jednoho prostého důvodu.

,,Chilli?!" 

,,Vždyť tam chilli nepatří."

,,Ale já ho tam ani nedávala, Leone. To bych o tom musela něco vědět, ne?"

,,Tak jak?" Ptal se jako malý dítě. Jak bych to asi tak mohla vědět? Vypadám snad na to, že bych o tom něco věděla?

,,Počkat!" Najednou jsem si to uvědomila. ,,Ten čaj."

,,Cože? Co je s čajem?"

,,No, teď už nic, ale když jsem ti připravovala oběd, udělala jsme ti ovocný, pak mě zavolal Bob z vedlejší místnosti a tak jsme šla za ním a když jsem se vrátila a chtěla už jít za tebou, všimla jsem si, že místo ovocného čaje tam je zelený. Neřešila jsem to. Prostě jsem ho jen vylila a udělala nový ovocný, ale teď, když do toho započítám ještě to chilli."

,,Někdo ti chtěl udělat zle."

,,A povedlo se mu to."

,,Jak to myslíš?"

,,Je mi trapně a to bohatě stačí."

,,Ach jo, co já si s tebou jenom počnu."

Hnedka jsem věděl, kdo to byl. Sandy.

,,No, nevadí. Je mi jasné, kdo to byl. Běž si dodělat, co potřebuješ, ano? Já si to jdu s dotyčnou osobou vyřídit. No, spíš jí odtud vyrazit se vší parádou. Za dvě hodiny se s ní můžeš přijít rozloučit před vchod." Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila.

A jak Leon řekl, tak to také bylo. Přesně za dvě hodiny měla Sandy poslední možnost se se všemi z vily rozloučit. Já jsem na loučení ani nepomyslela, ale Sandy byla nejspíš opačného názoru. Byla řada na mě a já jí jen podala ruku, ale ona? Ona mě objala. Ale ne kvůli slušnosti nebo přátelství, ale kvůli mé nejistotě a aby mi zajistila nádherné noční můry.