Právě jsem utírala v celém západní křídle prach. Ale myšlenkami jsem byla úplně někde jinde. Byla jsem u scény, která se včera odehrála a která mě tak moc mrzela. Nechtěla jsem být taková mrcha, ale nedalo se nic jiného dělat. Udělala jsem tu největší chybu na světě - dovolila jsem, aby se do mého pracovního života zapojily city. To není nikdy dobré a právě teď jsem si to potvrdila. Nevím zda je to vůbec ten pravý důvod a nebo jestli si to jen nalhávám, abych se necítila špatně, ale bylo to to nejlepší řešení, které jsem mohla učinit. Pro nás oba. Že bych jsi to opravdu jen nalhávala? Ne, dost!

Musela jsem vylézt na vratké štafle, abych se dostala na Leonovu skříň. Byla opravdu vysoká, ale dalo se to. Jen kdyby se ty štafle tak moc nehýbaly. Chtěla jsem si vylézt o kousíček výše, ale jedna z dřevěných nožiček štaflí se zlomila a já už mohla jen sledovat svůj blízký pád.

Křečovitě jsem zavřela oči a čekala tvrdý dopad, ale stále nic nepřicházelo. Pomalu jsem je zase otevřela a málem vyskočila z kůže. Byla jsem v Leonově náruči. Já byla šťastná a on vystrašený.

,,Jsi v pořádku?" V jeho hlasem byl slyšet ten strach a nejistota.

,,Ano...já, děkuji."

,,Neděkuj, hlavní je že jsi v pořádku." Když to řekl, tak udělal něco, co mě ochromilo. Postavil mě na zem, ale nepustil, spíš naopak, strhl mě zpátky do jeho pevného a příjemného objetí.

Vím, že bych to dělat neměla, ale objetí jsem mu prostě vrátit musela. Dobře, zase jsem do toho spadla a nahoru se znovu už nedostanu.

,,Tak moc jsem se bál." Zašeptal mi do ucha a já se zachvěla.

,,Já taky. Omlouvám se, jsem nešika, promiň." Upevnila jsem objetí kolem něho a spustila stavidla. Slané kapičky dopadaly na jeho černé triko, pod kterým se mu rýsovaly svaly.

,,No tak, neplač. To nic, už je to v pořádku."

Chtěla jsem mu říct, že nepláču kvůli pádu, který by opravdu nebyl dvakrát příjemný, ale kvůli svým blbým citům.

,,Měla bych jít. Mám ještě práce nad hlavu." Pomalu jsem ho pouštěla.

,,Ne, dneska už nic nedělej. Běž si odpočinout."

,,Ne, to je dobré." Chtěla jsem odejít, ale jak jsem se otáčela, zakopla jsem o svou vlastní nohu. Z reflexu jsem se chytila Leona a strhla ho sebou na zem. Avšak největší problém a trapas byl, že ležel na mě a ještě ke všemu jsme se políbili. My se políbili.
Možná to bylo hrubé, ale já nemohla jinak. Nebo spíš se mi nechtělo něco jiného dělat. Rychle jsem ho ze sebe shodila a utekla. Zdrhla jsem do svého pokoje a už nikdy nehodlala vyjít ven. Bože, to byl takový trapas, ale nádherný trapas. Sakra, co to melu?

...

To bylo... Já ani nevím jaké. Nečekané, ale krásné, možná trošku trapné.

,,Proč já musím mít takovou smůlu, Bobe?"

,,To netuším, ale možná by jsi za ní měl jít."

,,Počkej! To ne, nikam nejdu. Vždyť utekla. Moment! To líbám tak špatně?"

,,Právě protože utekla, tak by jsi za ní měl běžet. Jen se bála, Leone. A na něco takového se mě neptej. Já to nevím a ani nikdy vědět nebudu."

,,Proč zpanikařila?"

,,Ty blbečku! Protože tě miluje, ale nevěděla jak se v takové situaci má zachovat!"

,,Ona mě... Cože?!" Tak teď mě dostal.

,,Slyšel jsi!"

,,Sakra!" Okamžitě jsem vyrazil ke Kaře do pokoje a doufal jsem, že tam bude.

....

Ležela jsem na posteli a koukala do stropu. Mě asi vybouchne hlava. My se políbili. Bože, za tohle dostanu vyhazov. Už se mu nikdy nebudu moct podívat do očí. Bude mě nenávidět. Ne! To já sebe budu nenávidět.

Přetočila jsem se na břicho a zařvala do polštáře: ,,Co jsem komu udělala?"

,,Karo!" uslyšela jsem hlas Leona. A jsem v háji. ,,Karo, prosím, otevři."

Vůbec jsem se nehýbala a sotva jsem dýchala. Srdce mi opět začalo bít jako splašené a já ho nedokázala zastavit.

,,Prosím, vím, že tam jsi. Chci si promluvit, prosím. Nevyhýbej se mi, Karo." Hlas se mu klepal a ve mě se něco zlomilo. Vstala jsem a pomalými kroky přešla k velkým dubovým dveřím. Odemkla jsem a od dveří ustoupila.

Dech se mi ve chvilce zadrhl a nehodlal se uvolnit v momentě, kdy se kolem mého pasu obmotaly Leonovi paže.

,,To nic, promiň."

,,Za co se mi omlouváš, Leone?"

,,Neměl jsem jen tak tupě zírat. Neměl jsem tě nechat utéct a trápit se."

,,Byla to má vlastní blbost, ne tvoje. Mé vlastní, správné rozhodnutí."

,,Byla i má chyba, že jsi se trápila. A jak správné rozhodnutí?"

,,Proč by to byla i tvá chyba? Protože spolu být nemůžeme."

,,Proč by jsme spolu nemohli být?"

,,Není to správné. Jsi vysoce postavený, mladý muž a já..."

,,A ty jsi nádherná, mladá dívka, která si dokáže jít za svým cílem, bez ohledu na to, co ti říkají ostatní kolem."

,,Nepřísluší mi stát po tvém boku. Je to nedůstojné."

,,A komu na tom záleží?" Podíval se na mě nechápavým pohledem.

,,Co já vím? Společnosti, tvé rodině, celému světu?"

,,Světu to bude vadit vždy, protože nám budou jen závidět. A moji rodiče? No, je pravda, že matka asi radostí skákat do stropu nebude, ale je to mé rozhodnutí koho budu milovat a při kom budu po zbytek svého upírského života stát." Usmíval se, ale po chvilce mu tváří přelétlo zděšení.

,,Co jsi to řekl?" Podívala jsem se na něj zděšeně.

,,Já...já, jen jsem se... No..."

,,Ty mě miluješ?"

Byl totálně v koncích, vážení, a bylo to na něm viděl. Nevím, co ho zaskočilo více. Jestli já se svým dotazem a tím, že jsem naprosto přešla fakt, že má upírský život nebo on sám, že udělal takovou hloupost, kterou já už jsem ovšem dávno věděla.

,,Ano, miluji tě, Karo, protože..." usmál se a přestal si z toho dělat těžkou hlavu. Asi si nakonec odvodil, že jsem to neslyšela. To jsi se ale hodně zmýlil, zlato.

,,Proč?" Než jsem stačila cokoli udělat, Leonovi rty se začali otírali o ty mé a já zapomněla jak se dýchá. Bylo mi jedno že je upír. Věděla jsem, že by mi neublížil, a důvěřovala jsem mu. Vzrušoval mě a to, že byl upír to vzrušení jen prohloubilo.

Nevěděla jsem jak dlouho jsme se vlastně líbali, ale jak se říká: ,,Vše jednou končí."

Koukali jsme si do očí a já pak tu krásnou chvilku nečekaně ukončila. ,,Takže upír jo? To musíš mít docela hektický upírský život."