Mladý pán mě vedl do západního křídla. Nevěděla jsem proč za ním mám jít, ale neodporovala jsem mu.

,,Určitě tě Bob provedl po celé vile, že?" Koukl na mě přes rameno.

,,Ano, pane." To byl další důvod mé nechápavosti. Už jsem se tu docela vyznala, i když jsem tady jen pár hodin. Mám fotografickou paměť, tudíž to pro mě není těžké zapamatovat si všechny části tohoto sídla.

,,Ukázal ti celé sídlo, ale neukázal ti jednu jedinou místnost, do které se nikdo kromě mě, Boba a mé služebné, tudíž tebe, nedostane."

Zastavili jsme u dveří, které vedly do jeho pokoje. Má zvědavost spojená s nepochopením začala rychle stoupat. Jeho pokoj přeci znám a již jsem ho viděla. A když sáhl po klice a otevřel dřevěné dveře plné různých ornamentů, jen mě utvrdil v tom, že jdeme opravdu k němu.

,,Ehm, pane? Nechci být nezdvořilá, či snad drzá, ale já už Váš pokoj viděla. I tuto místnost mi Bob ukazoval." Zastavila jsem se u stolu, na kterém bylo několik sloupků papírů.

,,Ale ne celý." Řekl tak jistě až mě to zaskočilo.

S pár ladnými kroky překonal celý pokoj až k černému závěsu, za kterým se skrývaly další dveře. Stočil svůj pohled na mě a hlavou mi naznačil ať jdu za ním. 

Úžas, překvapení a uznání jsem ve své tváři rozhodně nedokázala skrývat. Ale kdo jo? Černá, mramorová podlaha, jedna stěna místnosti prosklená a ostatní zbarvené do černo-rudé barvy, jeden borový, dlouhý stůl s pár křesly kolem a obrovský lustr, který dodával místnosti tajemnější atmosféru. Co mě však dokázalo dostat do kolen a mou bradu až na podlahu, byla obrovská knihovna, která byla rozprostřena po celé místnosti.

,,Líbí?" Vzhlédla jsem k pánovi, který se culil, což bylo hodně roztomilé. Ale to mu raději říkat nebudu.

,,Ani nevíte jak, pane," odvětila jsem a rozešla se ke knihám.

,,To jsem rád. Můžeš sem jít kdykoli budeš chtít, ani nemusíš žádat o povolení, Karo. A mimochodem jsem Leon, tak mi tak říkej - pokud ti to však nevadí."

Byla jsem jako omámená. Knihy byly vždy mou vášní a dělaly mi neskutečnou radost. ,,Opravdu, to bude super a plno zábavy. Ne, nevadí, pane. Ehm, tedy Leone."

,,Baví tě knihy?" Zeptal se Leon.

,,Nevím zda mě více baví knihy nebo informace či příběhy, které z nich lze vyčíst." Projížděla jsem bříšky prstů po knížkách a přitom cítila Leonův, zvědavý pohled.

,,Jsi moudrá, na to kolik ti je." Sklonil mi tichý kompliment.

,,To jsem slýchávala často."

,,Sice se nerad opakuji, ale je to tak."

,,No, mě takové komplimenty vůbec nevadí." Otočila jsem se k němu čelem a na tváři mi hrál rošťácký úsměv.

,,To je jen dobře. Myslím si, že ty je zde ve vile, a určitě i na mnoha jiných místech, budeš slýchávat poměrně často. A jinak copak máš za lubem?" Přeměřoval si mě ostražitým pohledem.

,,Hm, myslím, že na to bych si i zvykla," zasmála jsem se potichu. ,,Máš snad strach?" Tentokrát se mi na tváři usadil úšklebek, kterým ostatním napovídal, že se něco chystá. Co o mě však Leon ani nikdo jiný nevěděl bylo, že jsem perfektní herečka.

,,Ne, měl bych mít?" Ušklíbl se i on a udělal několik kroků ke mně. Instinktivně jsem začala couvat dozadu až jsem nakonec narazila do políček s knihami. Když se dostal až ke mně, opřel svou levou ruku u mé hlavy a tyčil se nade mnou. Tím mi ale rozhodně strach nenažene.

,,Kdo ví? Možná ano, pane Darku." Můj tichý úlisný hlásek mohl dolehnout k jeho uším a já se jen šklebila. Byla to hra na kočku a myš, ale začala se nějak zvrhávat.

,,A čeho pak?"

,,Lidé se bojí mnohých věcí."

,,Jako například?"

Zvědavý to hoch.

,,Různých zvířat, jiných lidí, činností a různých bytostí," zašeptala jsem tajemně.

,,Bytostí, slečno Milesová?"

,,Ovšem že. Což pak nevěříte na různá stvoření? Jako třeba duchy, nějaká kouzelná zvířata, vlkodlaky, upíry nebo hybridy?" Jeho zaskočený a přesto stále velmi hravý a zvědavý výraz stál za všechny peníze. 
Natiskla jsem se na něj víc, díky čemuž jsem mohla cítit teplo sálající z něj. ,,To je ale veliká chybička, mladý pane."

,,Vskutku? Proč pak bych ně měl věřit?"

,,Protože jsou všude kolem nás."

,,Jak to víte?"

,,Dokážu je rozeznat, můj pane. Nemám z nich strach, spíš mi připadají výjimeční."

,,Hm, lhát se nemá, slečno. A mohla by jsi mi udělat svačinu, prosím? Nějak mi z toho strašení vyhládlo." Vysmíval se tomu, ale tak jak chce.

,,Vím, taky proto nikdy nelžu. Hnedka se do toho pustím, Leone." Trošku jsem ho od sebe odstranila a vydala se do kuchyně s pár nápady na lehkou svačinku.