Stále se mi hlavou prohání slova, která mi Sandy pošeptala. ,,Nikdy pro něj nebudeš dost dobrá. Nedokážeš mu dávat to, co jsem mu dávala já a ani mu nedokážeš dát to, co on si právem zaslouží." Její slova mnou projela jako tisíc nožů. Bodala mě a já se té bolesti chtěla jen zbavit. To, že se mi Leon líbí jsem si už přiznala a to že ho miluji také. Vím, znám ho krátce, ale mám pocit jako bych s ním byla nějakým způsobem propletená. A je mi jasné, že to samé ke mě necítí, proto ta slova bolela ještě o to víc.

,,Karo!" Strašně jsem se lekla, klopýtla dozadu a všimla jsem si, že jsem přelila kávu, kterou si Leon přál. Sakra!

,,Já... Omlouvám se." Rychle jsem vzala hadřík, který jsem měla pro tyto nečekané případy připravený, a začala uklízet nepořádek, který jsem napáchala.

,,Karo, co se s tebou děje? Od včerejšího odpoledne, kdy jsme vyhodili Sandy, jsi úplně mimo." Pravda.

,,Ne, Leone, jen jsem se špatně vyspala. Nic se neděje, nedělej si starosti." Lež.

,,A včerejšek? Když odtud vypadla Sandy tak jsi taky byla úplně mimo. To už jen těžko můžeš svést na spánek." Opět pravda.

,,Nevím, co tím chceš říct. Každý má občas špatný den a ani já nejsem výjimkou. Vše je v pořádku." A další lež.

Už jsem měla skoro uklizeno a taky bych to do pár minutek měla hotovo, ale to by se do toho nesměl přimíchat Leon, který mě chytil za paži, otočil mě k sobě čelem a podíval se mi do očí. Myslela jsem, že se se mnou točí celý svět. Nechápala jsem, co se to se mnou v danou chvíli stalo, ale svět jako by nebyl. Pak však přišla tvrdá realita společně s výslechem, který mi jen tak nejspíš neskončí.
Co mu mám jako říct? Že mě štve, že Sandy měla ve všem pravdu? Že ho miluji, ale nezasloužím si ho? Že nemám dost vysoké postavení na to, abych se o něj alespoň pokusila ucházet?

,,Tak řekni mi, co se to s tebou děje, prosím." Jeho výraz se úplně změnil. Nejdříve byl tak pevný a přísný, pak se změnil na překvapený a teď byl jemný, starostlivý a milý. V jeho očích snad i mihlo zoufalství.

,,Opravdu mi nic není, pane." Ano, přesně tak. Neřekla jsem mu jménem, protože by se mi zlomil hlas. Musím si od něj udělat odstup, protože se mi moje city a pomalu i činy začínají vymykat kontrole.

,,Víš, že lhát se nemá? Tohle ti rozhodně věřit nebudu, protože já poznám kdy mi lžeš." Chytil mi mé dlaně do svých, ale já je rychle vytrhla ze jeho sevření, jako bych se spálila.

,,Já to na Vás také poznám, pane. A zrovna teď je hodně znát, že máte nejspíš bludy. Když mne omluvíte musím zde uklidit nepořádek, který jsem napáchala a pak Vám musím ještě udělat oběd." Otočila jsem se k němu zády a začala stírat vylitou kávu.

Slyšela jsem kroky, které se ode mě vzdalovali. Vím, že jsem mu v teď hodně ublížili a bodla mu kudlu do zad, ale jinak to nešlo. Nesmím do své práce míchat city, vím to. Tak proč to musí tolik bolet? Proč cítím jak se mé srdce rozpadá na miliardu kousíčků a já je nedokážu pochytat a slepit je zpět k sobě?

Už jsem nad tím nemohla přemýšlet a tak jsem uzavřela svou mysl a už na nic jiného už na své povinnosti nemyslela. Po zbytek dne jsem dělala přesně to, co měl Leon...tedy pán v plánu. Což zahrnovalo jen udělat oběd a večeři. Den utekl rychleji, než bych čekala, ale na druhou stranu jsem za to byla hrozně ráda.

Zalezla jsem si do svého pokoje a už z něj nehodlala nikdy vylézt. Padla jsem na postel a přenechala průchod svým pocitům a hlavně slzám, které se mi z očí pokoušely dostat celý den, ale já jim to nedovolila.
Ani nevím jak dlouho jsem nechala slané potůčky téct po mých lících, ale ani jsem nezaregistrovala osobu, která se ke mě do pokoje tiše vkradla a přešla až ke mě.

....

,,Co já si s ní počnu, Bobe? Já už nevím - jsem v koncích." Leon se mi hroutil před očima jako domeček z karet.

,,Nahlédl jsi jí do mysli, že ano?"

,,Ano, protože jsem byl zoufalý. Omlouvám se, vím, že Kara je pro tebe jako tvá vlastní dcera, ale já už nemohl. Potřeboval jsem vědět, co se jí honilo hlavou." Sedl do křesla a hlavu nechal padnout do dlaní.

,,Potřeboval nebo chtěl?" Zeptal jsem se ho na jeden chytáček, který mu zřejmě udělá větší zmatek v mysli.

,,Já...bože, já nevím. Možná že chtěl, protože jsem měl zmatek sám v sobě, ale teď už je to nejspíš úplně jedno." Rozhodil rukama a v očích se mu zaleskly slzy.

,,Leone, proč si to myslíš?" Zeptal jsem se znovu, přistoupil až k němu a objal ho. Cítil jsem jak mi pár kapek spadlo na košili a jak se vsákly. Plakal, a třas jeho těla mě v tom je utvrdil. ,,Šššš, jen klid. Já si s ní promluvím a bude to zase vše v pořádku."

,,D-dobře."

Když jsem odcházel, tak už Leon ležel v posteli a poklidně spal. Já jsem se vydal za Karou. Božínku, mladí a zamilovaní. Co já si s nimi počnu.

Když jsem ťukal na dveře, které vedli ke Kaře do pokoje, nikdo se neozýval. Pomalu a potichu jsem vešel dovnitř. Můj pohled padl na zničenou a zhroucenou Karu. Vzlykala potichu, nejspíš nechtěla aby jí někdo slyšel.
Přešel jsem k ní na postel a vtáhl jí k sobě do objetí. Sice se mě lekla, ale nebránila se. Konejšil jsem jí, co to šlo a ona se mi nakonec se vším svěřila, stejně jako Leon. Mají oba stejné city vůči sobě, ale to samé platí i o strachu.

Leon se bojí odhalení pravé totožnosti. Bojí se, že když jí řekne pravdu o jeho upírství, že s ním nebude chtít mít nic společného.
Kara má zase strach, že Leon necítí to samé a že ucházet se o něj, by byla hloupost vzhledem jejímu postavení.
Kéž by věděli, že když oba dva šli spát, mysleli na toho druhého. S neklidnou myslí a nejistotou v srdci.