Když  se ozval zvuk skypu, byla jsem zzrovnana terase a fotila zahradu. Foťák jsem se pořád učila ovládat, ale už mi to šlo mnohem lépe, než první dny. Dojela jsem k notebooku a vzala ho na terasu, kam krásně svítilo sluníčko.

,, Ahoj, promiň, že mi to tak trvalo. Byla jsem na zahradě. Učím se fotit," řekla jsem a usmála se.

,, V pořádku. Nikdy bych se nezlobil, že to nevezmeš hned. Ty jsi doma sama?"

,, Ano, bohužel. Už po dobu čtrnácti dnů jsem doma sama čtyři hodiny. Chodí vždycky takhle ráno běhat," řekla jsem a pohodlně se posadila.

,, Každý den, čtyři hodiny ve stejnou dobu? To je divný. Promiň, ale je to divný. Nikdo nechodí běhat takhle pravidelně."

,, Já vím. Ale celkově se toho hodně změnilo. Doslova mě ignoruje, kašle na mě. Ona zapomněla i na to, že mi mají vyndat stehy," řekla jsem a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem svoje emoce držet na uzdě. Nechtěla jsem zahnat Lucy do kouta a vlastně jsem tam nechtěla zahnat ani sebe.,, Chybíš mi."

,, Asi má nějaké starosti. Nemluvila jsi s ní o tom? Kdy se tak moc změnila?" zeptala se a já trochu posmutněla. Vlastně nevím, co jsem čekala. Snad jsem doufala, že jí také chybím a ráda by zas byla semnou.,, Také mi chybíš, ale sama jsi se rozhodla."

,, Ja vím, bylo to mé rozhodnutí jí dát druhou šanci. A pořád si za tím stojím. A ano, ptala jsem se jí, co se děje. Ale odpověděla, že nic. Že je vše v pořádku. A změnila se zhruba dva týdny zpět.Dneska jdu s ní a jejím trenérem na večeři, ale vůbec se mi tam nechce. Doufala jsem, že půjdeme na večeři samy," řekla a jsem a dívala se na obraz, kde jsem viděla Lucy. I ona mě pozorovala a mě to nutilo se usmívat.

,, Proč s trenérem? To musíte mít dohled jak malé děti? Stac, tohle se mi přestává líbit," odpověděla a já sklopila hlavu.,, Jestli začneš brečet, sednu do auta a zítra a v devět večer, jsem tam. Tohle mě už totiž přestává bavit. Nebo přiletím letadlem."

,, Lucy, nemusíš jezdit. Máš svých starostí dost a já se s tím nějak poperu. Snad to nebude na celý večer. Říkala, že jde pouze o tréninkový plán."

,, Tréninkový plán? Stac, jsi snad dost inteligentní na to, aby jsi věděla, že tohle se při soukromé večeři neprobírá," řekla a já vložila hlavu do dlaní.,, Tohle se řeší v kolektivu, se všemi hráči najednou. A jakto, že nehraje? Pokud vím, sezóna jim ještě neskončila. Začíná play off a to se hraje do poloviny června."

,, To máš naprostou pravdu. Ptala jsem se jí a začne s nimi hrát až v nové sezóně. Aspoň takhle mi to řekla," odpověděla jsem klidně a z monitoru nespouštěla oči.,, A co se týče toho tréninkového plánu. Myslíš, že jsem z toho nadšená? Taky se mi to nelíbí a mám z toho divný pocit, ale nemohu říct nic."

,, Aha, zvláštní. Ale to nebudu nijak řešit, je to její rozhodnutí," odpověděla s pokrčením ramen.,, A měla by jsi nějak zasáhnout. Dřív než bude pozdě. Už jsi se s tím trenérem setkala?" zeptala se a při slově trenér, ukázala uvozovky. Věděla jsem kam tím míří, ale nechtěla jsem nad ničím takovým přemýšlet.

,, Ještě ne. Nemám důvod se s ním setkávat. Moje hokejová kariéra nehodou skončila a s hokejem jsem nadobro skončila. Proč se na to ptáš?"

,, Protože mi na tobě záleží. A nechci, aby jsi znovu plakala. Aby jsi plakala kvůli ní, protože ti zase ublížila. Víš, že  u mě máš dveře otevřené ve dne i v noci? Že mi můžeš kdykoliv zavolat?"

,, Ja vím. Pořád mam snahu to tady zachraňovat. Pořád jí důvěřuji, že se nic takového nebude opakovat. Lucy, mě už ty síly definitivně dochází."

,, Stacey, ty jsi jí ještě nedopustila to, co tenkrát udělala, že? Pořád máš strach, že někdy udělá to samé," řekla a já musela znovu zaklonit hlavu. Snad jsem doufala, že nezahlédne třpytící se slzy.,, Myslela jsem si to. A je to pochopitelné. Taky bych tohle jen tak, někomu neodpustila," pokračovala a já jí byla v tuhle chvíli vděčná, že mi svůj čas věnovala.

,, Já to, ale nechápu. Ty první dny, mi svojí lásku dokazovala pořád. Byla jsem ta nejdůležitější a pořád mi opakovala jak moc mě miluje," řekla jsem a stále poslouchala, abych neprošvihla její příchod.,, Teď mě skoro ignoruje a přijde mi, že dělá jakoby mě neviděla."

,, Mám s ní promluvit?

,, Ne, to nedělej. Řekla by, že si stěžuji a bylo by to jen a jen horší. Až se vrátí, zkusím s ní ještě promluvit," odpověděla jsem a ona přikývla.

,, Stac, kdyby cokoli, ozvi se. Pokud budu moct, pomohu ti a moc ráda. Vim, že to teď slyšet nechceš, ale přesto to řeknu. Já, tě narozdíl odemne, budu milovat pořád. Ať už chodíš nebo ne. Teď musím jít, musím do obchodu a něco zařídit," řekla a já v tu chvíli snad ztratila i hlas. Netušila jsem, co na to říct a jak se k tomu postavit. Věděla jsem o jejích citech, ale nečekala jsem, že bude tolik upřímná.

,, Dobře, dej na sebe pozor. Mám už jen tebe. A pozdravuj holky až s nimi budeš mluvit."

,, Budu, neboj. I ty na sebe dej pozor a vzkaz vyřídím. Zatím ahoj," řekla a naposled jsme na sebe mávly. Lucy hned hovor položila a já ještě nějakou dobu na monitor koukala. Snad jsem si jen přála, aby se ten hovor ve skutečnosti neodehrál.

Vítejte u další kapitoly. Díky za hlasy, komentáře a přečtení.