Ráno mne probudila nezvyklá zima a prázdné místo vedle sebe. Postel byla ustlaná a v pokoji panovalo naprosté ticho. Sáhla jsem po telefonu a podívala se na hodiny. Bylo necelých sedm hodin ráno.

„ Kath? Kde jsi?" zeptala jsem se a pomalu se posadila. Až teprve poté jsem si všimla lístku na nočním stolku. Chvíli jsem na něj pouze koukala a neodvážila se ho vzít do ruky. Srdce mi bylo, jakoby šlo o život a ruce se mi neskutečně třásli. Měla jsem strach, že si to rozmyslela a odešla. Znovu mne naplňoval pocit strachu a beznaděje. Nakonec jsem s klepající rukou papírek vzala a otevřela jej.

„ Až se vzbudíš, doraž do jídelny, dáme snídani a vyrazíme."

Když jsem lístek dočetla, neskutečně se mi ulevilo. Vlastně ani netuším, proč jsem si myslela, že mě opustila. Snad to byla jen zkušenost a nebo nedůvěra. Přesedla jsem na vozík a zajela do koupelny. Měla jsem to těžší, protože koupelna byla trochu úzká a vozík se tam vešel jen s mým velikým úsilím. Být koupelna ještě užší o pár milimetrů nebo můj vozík širší, do koupelny bych se nedostala. Rychle jsem se opláchla a vzala na sebe džíny s šedým tričkem, které jsem si musela zapůjčit od Kath. Když jsem vyjela z pokoje a vydala se do jídelny, každý na mě zíral jak na zjevení.

„ Stacey, podepište se mi, prosím," řekla mladá žena, která ke mě přispěchala. Trochu jsem zesmutněla, protože jsem si uvědomila, že už se k hokeji nevrátím. Dala jsem jí podpis a poté pokračovala v cestě. Když jsem vyjela do jídelny, zahlédla jsem v dálce Kath, která s někým telefonovala.

„ Už je tady, chceš s ní mluvit?" ozvalo se, když jsem k nim dojela. Číšník mi dal pryč židli a já se tak dostala až ke stolu. Nechápavě jsem koukala na Kath a snažila se zjistit, kdo je na druhé straně telefonu.

„ To je trenér týmu, vše ti pak vysvětlím," řekla tiše a já chápavě pokývala hlavou. Požádala jsem číšníka o smažená vajíčka s toustem a k tomu čaj. Mile se na mě usmál a odcupital do kuchyně. Když Kath položila telefon, se zájmem jsem se na ní zadívala.

„ Co po tobě chtěl? On neví, že nejsi v Calgary?" zeptala jsem se a Kath se napila z hrnku kávy.

„ Ví, ale mluvily jsme o tobě. Jak jsi se vyspala?"

„ Proč o mě? No moc jsem se nevyspala, protože když jsem se vzbudila sama a viděla na stolku dopis, lekla jsem se, že..."

„ Že jsem tě opustila? Zlato, jak tě tohle mohlo napadnout. Neopustila bych tě. A mluvily jsme o tobě, protože máme v týmu jedno volné místo a napadlo mě, že by se ti to mohlo líbit," odpověděla a já uhnula obsluze, aby mi mohla dát na stůl jídlo a čaj. Když mi začali docházet její slova, zírala jsem na ní jak na zjevení.

„ Ty mi sháníš práci? Co když o to teď nestojím? A jak mě to mohlo napadnout? Zkus si vzpomenout na tvůj podraz. Není to dost velký důvod?" zeptala jsem se a vytáhla z kapsy dvě platíčka s léky. Zapila jsem si je a snažila se vyčíst, co si zrovna myslí. Byla jsem ráda, že má o mě starost a snaží se mě stále spojit s hokejem, ale chtěla jsem to? Nebyla jsem si tomhle zcela jistá, protože pohled na led mi zrovna nepomáhal.

„ Tomu nevěřím, chybí ti hokej a potřebuješ být aspoň poblíž ledu. A ano, pamatuji a omluvila jsem se. Budeš mi to vyčítat do konce života?"

„ Nebudu, ale ptala jsi se jak mě to napadlo, tak jsem ti odpověděla. O práci si promluvíme později, dobrou chuť," řekla jsem a s chutí se dala do jídla. Kath mě s úsměvem sledovala, ale bylo vidět, že jí něco trápí. Po chvíli pohled odvrátila a zadívala se ven z okna. Nevěděla jsem nad čím přemýšlí, ale usmívala se. Když jsem dojedla tak doběhla do pokoje pro věci a my se vydali na poslední čtyř hodinovou cestu. Čím více jsme se blížili ke Calgary, tomu více jsem se těšila na nový začátek v novém místě. Jen já, ona a Calgary.