V táboře vládlo ticho. Všechny kočky byli ve svých pelíšcích. Jen jedna kočka nespala. Žhnoucí měsíc, velitel ohnivého klanu se zamyšleně díval na mýtinu před sebou. Obloha začínala tmavnout a zrzavý kocour vzpomínal na to jak přišel do klanu jako tulák. Tehdy byl odrostlé kotě, které uteklo z útulku. Ohnivé kočky ho v klanu nechtěly, proto se k němu chovaly spíš jako k zajatci než k učedníkovy. Postupem času si však získal docela dost přátel. Když už byl zástupcem zjistil že jeho otec je Trnitý měsíc a zvolil si ho zástupcem, protože je jeho syn. Poté co zemřel se stal velitelem on, Žhnoucí měsíc. Nyní stál v čele klanu, plnil svoji povinnost vůči němu a... Ohlédl se. Za ním stál jeho zástupce Kaštan. „Měsíci je čas vyrazit na shromáždění" mňoukl tiše a sklonil hlavu. Žhnoucí přikývl, vstal a svolal kočky, které vybral. Když vylezly z pelíšků a srovnaly se, vyběhl z tábora dutým stromem.

Shromáždění se vždy konalo v opuštěném dolu, kde měl doupě záhadný kocour zvaný Mech. Mech nepatřil ani k jednomu z klanů, ale pomáhal jim, když potřebovali spojit s Hvězdným klanem a léčitelé to nedokázali. Většinou za to ovšem chtěl nějakou službu nebo dar.

Když velitel Ohnivého klanu doběhl na okraj našedlé půdy přelétl mýtinu pohledem, pak dal znamení ocasem, aby se mohli přidat ke zbývajícím kočkám. Žhnoucí měsíc se pozdravil s několika známými a vyskočil na jeden zrezavělí stroj k ostatním velitelům. Mech seděl mezi nimi se záhadným výrazem jako obvykle.

Zlatá hvězda, velitelka nočního klanu postoupila dopředu a hlasitě mňoukla: „Kočky všech klanů, vítám vás na dnešním shromáždění." Podívala se na ostatní velitele. „V našem klanu máme nové učedníky, Tlapýka a Cesmínku. Bohužel Tlapýka napadla sova a utrpěl vážnější zranění, ale náš léčitel Lopuch říká, že bude v pořádku." Mezi kočkami to soucitně zašumělo. „ Jinak se nic moc nestalo, snad jenom to že, poblíž hranice se Slunečným klanem jsme cítili dvounožce a měl sebou více než dva psi. Dávejte si na něj pozor." Ukončila svoje prohlášení Hvězda. Nyní předstoupil velitel Ledového klanu, Měsíční zub.

Zatím co mluvil se Žhnoucí měsíc soustředil na dav pod sebou. Hledal jednu určitou kočku. Močálku. Byla to pohledná kočka, která mu projevila city na předminulém shromáždění. Jenomže on byl velitelem a řekl jí, že ji nemůže milovat, protože je z jiného klanu. Od té doby je na něj naštvaná. V tom ji zahlédl. Seděla vedle Kůrovky, zástupkyní velitelky Slunečních. Viděl jak se mu snaží uhýbat pohledem, ale nakonec se střetli. V jejích očích velitel zahlédl podrážděnost, smutek i touhu. Oddechnul si. Už tam nebyl vztek.

Náhle si uvědomil že je ticho. Vzhlédl. Velitelé na něj vyčkávavě koukali. Nejspíš už promluvila Strakatá hvězda. Odkašlal si a postoupil do předu, ale než stihl cokoliv říct Mech za ním vypísknul. Popudlivě se otočil a zjistil, že zírá někam na oblohu. Sledoval jeho pohled. „Co to..." vykřikl tlumeně. Na obloze padaly hvězdy. Ne jen jedna. Ale stovky nebo tisíce najednou. Některé kočky na mýtině se bázlivě přikrčily. Většina z nich ještě hvězdu padat neviděla a určitě ne tolik najednou. „Hvězdný klan slétá z oblohy" pomyslel si Žhnoucí a něco podobného slyšel i v davu pod sebou. Musel přivřít oči před tou září. Mech se za ním začal kroutit jakoby měl strašlivé bolesti. Žhnoucí měsíc měl dojem, že aspoň čtyři úplňky sedí a fascinovaně hledí na oblohu. Snažil se odtrhnout oči, ale nešlo mu to, proto zůstal nehnutě zírat na Stříbrnou kožešinu. Když po dlouhé době přestávaly hvězdy padat, starý kocour se uklidnil, i když byl udýchaný jako kdyby obíhal důl nejméně stokrát. Kočky si konečně uvědomili, že se něco Mechovi stalo a začali vyděšeně mňoukat. „Hvězdný klan mi poslal zprávu" zachroptěl „pošle do jednoho z klanů svého posla, který může způsobit konec všech klanů, ale může mu i zabránit. Budete muset bojovat."

Čauky! Tak, máme tady první kapitolu (prolog) z mé knížky. Je docela krátká. Nebo já nevim mě připadá docela dlouhá.😁 Omlouvám se za případné chyby, ale nejsem geniální. Doufám že se líbí a zatím čus.

Vaše Whammy💖