„K.E.I.S.i?" promluvil Ezekiel.

„Spouštím vyhledávání!" dostalo se mu odpovědi jako odevšud a odnikud.

„Nechceš se na to posadit?" zeptala se mě slečna Rulin.

Záporně jsem zavrtěla hlavou. Nelíbilo se mi jak mě ti čtyři obklíčili. Zeki stál za mnou, Natasha mi koukala zpříma do očí, Chuck stál napravo ode mne, mezi mnou a balkónovými dveřmi a Mike stál po mém levém boku blokující cestu k výtahu. Cítila jsem na sobě jeho bedlivý pohled.

„Vyhledávání bylo úspěšně ukončeno. Chcete přehrát nalezená data, pane Kane?" zeptal se zase ten hlas bez viditelného těla.

„Teď ne, K.E.I.S.i." odpověděl mu Zeki. Ezekiel Kane, super tak znám další jméno.

„My se teda posadíme," prolomila další chvíli ticha Natasha a zamířila k sedačkám poblíž krbu, kde plápolal oheň, „kluci?!"

První se z místa pohnul Kane, ale nešel si sednout. Zamířil přímo za nějaký pult v rohu. Cinkání skla mi prozradilo, že ty barevné věci, které vidím budou lahve s alkoholem.

„Dá si někdo něco k pití?" zeptal se.

Co tím sleduje? Je ten chlápek při smyslech? Není zdrogovanej? Nebo už opilej?

„Vážně? Nikdo nic?"

„Ezi!" napomenul ho Mike a šel se posadit vedle Natashy.

Ze stojících zbyl už jenom Chuck. Cítila jsem a sobě jeho pohled, ale nerozeznala jsem jeho výraz. Přeci jenom jsem pořád viděla dost rozmazaně, pomalu jsem si na to už začala zvykat. Strašně mě to štvalo, a tak jsem se rozhodla ten vztek využít a přesměrovat ho.

„No tak se ptejte!" řekl a odešel k ostatním.

Ta změna přístupu byla zvláštní. Vypadalo to, jakoby všichni Rulin poslouchali jenom na oko. Bylo to divné. Tušila jsem za tím nějaký skrytý cíl, ale nebylo mi jasné jaký.

„Posloucháme," ozval se těsně za mnou Zeki.

Leknutím jsem uskočila do strany. Zakopla při tom o něco. Ztratila jsem rovnováhu a dopadla přímo na zadek.

„Ezekieli!" okřikli ho jednohlasně.

„Co? Vždyť jsem nic neudělal," hrál si na neviňátko.

„Jen jste mě málem vyděsil k smrti, jinak vůbec nic," pronesla jsem jedovatě.

„Tak se nám to předtím nezdálo. Ona vážně umí mluvit," dobíral si mě.

Ten dopad na zem mnou otřásl a v boku mi to vyvolalo další příval bolesti. Už jsem ho měla plný zuby: „Jo umí! Jen to nemluví s každým individuem, který potká!"

Otevřel ústa, že odpoví něco trefného, ale Mike ho přerušil: „Kane! Nech ji už být! Uzavřeli jsme dohodu."

„Ano, VY jste s ní uzavřeli dohodu," nedal se Ezi.

„Ezekieli!" vstala Natasha, postavila se mezi mě a něj, „přestaň jí provokovat!"

„Dobře, dobře," upil ze svého drinku a posadil se na místo, kde ještě před chvilkou byla Rulin.

Ona sama si sedla naproti němu a pohledem ho umlčovala. Když už byli chvíli potichu, dokonce i Zeki, tak jsem k nim pomalu přistoupila. Přiblížila jsem se ke změně podlahy. Končila plovoucí podlaha a začínal koberec. Udělala jsem tedy další krok. To však byla chyba. Plovoučka byla výš než koberec, a tak jsem při tom kroku zavrávorala. Ztratila jsem rovnováhu, už zas, a mířila si to hlavou přímo na hranu stolku. Už jsem se viděla s rozraženou lebkou, když mě zachytili něčí ruce. Vzhlédla jsem a podívala se na toho, kdo mě chytil. Byl to Chuck.

„Opatrně!" napomenul mě.

To vím i bez něj. Vymanila jsem se z jeho sevření a o krok ustoupila: „Co jste zač?" položila jsem první otázku.

Vyměnili si pohledy. Prohlížela jsem si je a čekala, kdo se ujme vysvětlování. Nakonec promluvil Mike: „Já jsem Mike Nielsen alias Breakquake. Tohle," ukázal na zachránce mé hlavy, „je Chuck Ray Baker alias HardBruin. Natasha se vám už představila a tohle je Ezekiel John Kane neboli NanoMan," podíval se na toho protivu, který je mi tak nesympatický, „Tvoříme spolu s několika dalšími přáteli tým zvaný Mystic Warriors. Spolupracujeme též s tajnou mezinárodní organizací Fénix. Když všechno zklame, tak my nesmíme!"

„Dobřeee..." protáhla jsem konec. Představování jsem neměla problém rozumět. S čím jsem ale opravdu měla problém bylo uvěřit tomu, že to celé zní až moc jako z nějakého filmu se superhrdiny. Pozvedla jsem nevěřícně jedno obočí.

„Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale je to tak. Opravdu pracujeme pracujeme pro tajnou organizaci," potvrdila Rulin.

„A co ti vaši zbylí přátelé?" vyptávala jsem se dál s neskrývanými pochybnostmi v hlase.

„K.E.I.S.i řekni zbytku, aby sem přišli," poručil Ezekiel.

Napřímila jsem se. Chyba! Jak já můžu na ten bok pořád zapomínat? Už jsem se neudržela a pevně na to místo přitiskla dlaň.

„Bolí to?" zeptal se Mike se zájmem.

Poodtáhla jsem ruku a sklopila zrak. Tak to množství pohybu mi moc dobře neudělalo. I přes obvaz, noční košilku a župánek mi prosvítala krev.

„Nechceš, abych se ti na to podívala?" zeptala se mě opatrně Natasha.

„Nemám tu otázky klást já?" připomněla jsem se.

„Co se děje?" ozval se ženský hlas. Otočila jsem se právě včas, abych spatřila tři přicházejících postavy. Podle tělesných proporcí to byli dvě ženy a jeden muž.

„Pojďte si sednout. Uzavřeli jsme s Arianou dohodu," vyzvala je místo toho, aby mi odpověděla.

„Arianou?" ozval se někdo další.

„To jsem já," vyjasnila jsem jim situaci polohlasem.

„Bezva, takže se konečně něco dozvíme?" ozval se ten muž.

Zamířil přímo ke mně. Ustoupila jsem o několik kroků dozadu. Zastavil se a podíval se na ty čtyři na sedačkách.

„Pojďte si sednout, všechno se vysvětlí," ujala se slova zase Natasha.

Skupinka si mezi sebou něco špitala, a pak se šla posadit na pohovky ke svým přátelům. Když se usadili, tak Nielsen pokračoval v představování: „Tohle je Cassandra Eve Wyle, známá též jako Parenthesis," ukázal na dívku kakaové pleti, která se posadila vedle Natashy, „ Ian Jamie Kane alias Speedgold. Je to nevlastní bratr tady Ezekiela," představoval černovlasého muže usazeného vedle sebe, „ a támhleto je Colette Mercier neboli Telecome," ukázal na tmavovlasou dívku postávající opodál."

Ty přezdívky. Kde jsem je jenom všechny slyšela? vařili se mi z toho mozkové závity. Byla jsem si jistá, že jsem je už někde slyšela, ale kde. Chvíli přemýšlení mi to zabralo, ale pak jsem si vzpomněla. Takhle jsem jmenovaly postavy z komixu, který byl u nás na gymplu tak oblíbený. Všichni na něm ujížděli už takovou dobu. Jak to, že mi to nedošlo hned? Fénix, Mystic Warriors. Všechno v těch komixech bylo. Je to jeden z nejprodávanější komixů. Opravdu si mysleli, že si na to nevzpomenu? Nebo si mysleli, že jim to prostě uvěřím? Že už jsem tak mimo? Jak dlouho mi ještě chtějí lhát? Proč si tohle vymýšlí? Čeho tímhle chtějí dosáhnout? Proč si hrají zrovna na Mystic Warriors? Kéž bych viděla pořádně jejich tváře. Neměla bych jim o tom zraku říct? Ale co by s tím udělali? Určitě by toho jenom využili a navíc už to stejně tuší.

„Přestanete ze mě konečně dělat pitomce!" neudržela jsem se.

„My to ale myslíme naprosto vážně," trval na svém Mike.

Tak fajn, budu hrát jejich hru: „Dobře, řekněme, že vám věřím. Kde to jsem?"

„U nás doma. V New Orleans," pronesl Zeki.

„V... v... v New Orleans?" dostala jsem ze sebe přidušeně, „vždyť nás drželi zavřený někde poblíž Anchorage, nebo ne?" zeptala jsem se.

„Přesně třicet osm kilometrů od města," upřesnila dívka kterou mi představili jako Cassandru.

„Jak jsem se sem dostala?"

„S námi letounem," odpověděl bratr toho náfuky. Ian.

„Jak dlouho jsem byla mimo?"

„Pět dní," řekla Nat.

„Pět dní? Pane bože, to snad není... co je za datum?" vytanulo mi najednou na mysli.

„30. 5. 2025"

„Kolikátého?" vylétl mi hlas o několik oktáv výš.

„Slečna Bayerová je velmi rozrušena. Doporučoval bych, aby se posadila," ozval se zase ten mužský hlas.

„Děkuji K.E.I.S.i, to vidíme taky!" poznamenala Colette.

Bylo toho na mě už moc. Udělalo se mi slabo. Podlomila se mi kolena. Dopadla jsem na zem. Několik lidí vstalo z pohovky, ale já zvedla na protest ruku. Naštěstí to všichni pochopili a zastavili se v pohybu.

Na sucho jsem polkla: „Kdo je to ten K.E.I.S.?"

„Ne kdo, ale co. Je to program, který jsem vytvořil," chlubil se Ezekiel.

„Já..." zadrhl se mi hlas.

Neměla jsem sílu na pokládání dalších otázek. Šest měsíců? Jak jsem tam mohla přežít šest měsíců nejrůznějších pokusů? To není možné? Měla jsem slzy na krajíčku. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděli. Nechtěla jsem tady být s nimi. Chtěla jsem být doma ve svojí posteli. Nechtěla jsem se stát svědkem ničeho z toho, co jsem viděla, ale... už nechci nic slyšet! Nikoho vidět! Nic vědět! Já chci domů a zapomenout na všechen tenhle blázinec.

Všichni byl potichu a jenom mě pozorovali. Koukala jsem sice do země, takže jsem je neviděla, ale cítila je. Najednou z ničeho nic. Mě zasáhla strašná bolest hlavy. Bylo to jako by mi do ní někdo zabodl nůž. Vykřikla jsem bolestí a chytla se za hlavu. Po mém výkřiku bolest zase zmizela.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě Telecome.

Ignorovala jsem její otázku: „Chci zpátky do pokoje!"

Zvedla jsem hlavu. Natasha se zvedla spolu s několika dalšími. Posbírala jsem tedy zbytky svých sil a odhodlání a postavila se jí čelem.

„Vezmu Tě tam," otočila se směrem k výtahu a vykročila.

Snažila jsem se jí napodobit, ale po několika krocích mě nohy už neudržely. Dneska tak už po sté jsem se řítila přímo k zemi. Byla jsem moc daleko od ostatních na to, aby mě někdo zachytil. Téhle ráně o zem se určitě nevyhnu. Jenže kolem mě zafoukal vítr a v ten samý okamžik mě zachytil pár rukou.

„Mám tě!" řekl mužský hlas.

Otevřela jsem oči. Vlastně jsem až do teď ani nevěděla, že jsem je při pádu zavřela. Ten muž byl u mě tak blízko, že jsem rozeznala nejenom jeho černé vlasy, ale i oči barvy mléčné čokolády. Byl to ten, kterého mi představili jako Ian Kane alias SpeedGold.

„Jak si to..." ztrácel se mi hlas, „jak si to udělal?"

Usmál se: „Jsem přeci SpeedGold. Rychlost je moje specialita."

„Dík, ale už mě můžeš pustit," upozornila jsem ho.

Narovnal mě zpátky do vertikální polohy, ale z jeho postoje jsem vyčetla, že mi moc nevěří. Jakmile mě pustil, udělala jsem pár dalších vrávoravých kroků směrem k Natashe. Nevím jak, ale najednou jsem se ocitla v Ianově náruči. Každá holka sice sní o tom, že jí muži budou nosit na rukou, ale tohle už bylo moc. Poslední dobou mě pořád někdo nosí a to se mi ani za mák nelíbí. Bylo to už neskutečně otravné.

„Hned mě dej dolu!" poručila jsem mu.

„Aby ses tu po dalších dvou krocích zase natáhla?" smál se.

„Pusť mě!" vyštěkla jsem a pevně se mu zadívala do očí.

Protočil zorničky. Chytl mě pevněji. Zavanul kolem nás vítr a najednou jsme byly ve výtahu. Zmáčkl jedno z tlačítek na stěně. Dveře se za námi zavřely.

„Co si to dovoluješ? Okamžitě mě postav na zem!" ztrácela jsem už trpělivost.

„Vždyť sotva stojíš!" argumentoval.

„Co je ti do toho, jak mi je? Já chci zpátky na zem!" rozčilovala jsem se.

Výtah pípl a dveře se otevřely.

„Drž se pevně," ignoroval mou otázku.

„Cože?" řekla jsem těsně před tím, než se mi rozmazal celý svět. Vítr si mi pohrával s vlasy. Myslela jsem, že znovu ztrácím vědomí, ale do čtyř vteřin se svět vrátil do mé nynější částečně rozmazané podoby. Ian mě pokládal na postel v tom bílozeleném pokoji.

„Jak si to udělal?" zeptala jsem se vystrašeně.

Žádný člověk se nedokáže tak rychle pohybovat. To je nemožné. Rychle a zhluboka jsem dýchala, stejně jako on. To prostě nejde.

„Nečetla si komixy o Mystic Warriors?"

„No... četla. Ale to není možné! Jsou to jenom komixy. A navíc, kdyby ten komix byl pravda, tak bys byl mrtvý!" nedala jsem se nachytat.

„Takže si to vážně četla," usmál se, „úplně všechny detaily pravda nejsou, ale většina jo."

„Tohle musel být nějaký trik! To nemůže být pravda!" snažila jsem se to pořád vysvětlit jakkoliv jinak, jen abych nemusela přiznat, že má pravdu.

Zavál vítr: „A jaký?" stál na druhé straně postele.

„To ještě nevím, ale až se mi zase zlepší zrak tak na to přijdu!" nedala jsem se přesvědčit.

„Zlepší zrak? Ty máš něco s očima?" podivil se.

A jaj. Proč já nemůžu aspoň chvíli držet jazyk a zuby? No co, teď je to už fuk: „Jo. Od tý doby co jsem se probrala, ale s každým probuzením se to o něco lepší. Takže se nemusíte bát, že bych nezvládla chodit po svých!"

„Nemusíš bejt protivná," vyčetl mi, „chci ti jenom pomoct."

Vstala jsem a podívala se mu do očí. Musela jsem trochu zaklonit hlavu, protože byl tak o deset centimetrů vyšší jak já: „Jestli mi chceš vážně pomoct, tak už jdi. Nech mě tu samotnou!"

„Když si to přeješ," řekl. Pohnul se. Zvedl se vítr a byl pryč.

Ještě chvíli jsem tam stála bez hnutí. Ten kluk mě nabil energií, ale ta ze mě pomalu vyprchávala. S ním jsem úplně zapomněla na všechno. Dokázala jsem se soustředit jenom na něj. Jenom na to, jak mě drží. Posadila jsem se na postel. Snažila jsem se vzpomenout si na to, co jsme v té místnosti probírali, ale nedokázala jsem se soustředit. Tak jsem si lehla, zavřela oči.