Ucítila jsem jemný tlak na břiše. Co to je? Já chci spát! Zamručela jsem na protest. Najednou tlak o něco zesílil, hlava se oddálila od rukou a já ucítila tlak na zádech a následně pod koleny. Počkat! Tohle vypadá, jako by mě chtěl někdo... než mé ospalé mysli došlo, co se děje byla jsem už vyzvednuta a následně přimáčknuta k čísi hrudi.

Prudce jsem otevřela oči, ústa a vykřikla. Mě samotnou z toho zabolelo v uších. Toho muže, co mě držel, to taky překvapilo, protože mě málem upustil. Začala jsem sebou házet, kopat, bušit mu do hrudi, prostě všechno, co mě v daný okamžik napadlo.

„Klid! Já ti nic neudělám!" řekl anglicky.

„To ti určitě budu věřit!" špitla jsem jenom tak pro sebe, ale asi mě slyšel.

Postavil mě na zem. Rychle jsem oběhla postel. Zastavila jsem se naproti němu. Ten rychlý pohyb nebyl nejlepší nápad. Zatočila se mi hlava. Musela jsem se rychle opřít o stěnu, abych neztratila rovnováhu úplně.

„Jste v pořádku?" vykročil ten muž, že obejde postel.

Zabodla jsem do něj pohled a přitiskla se ke zdi. Cítila jsem se bezpečněji, když za mnou nebyl volný prostor. Zastavil. Předpokládám, že si všiml mé obranné rekce. Sklonil hlavu a zhluboka se nadechl: „Moc se omlouvám. Nechtěl jsem vás vyděsit. Jen jsem... chtěl jsem se podívat, jak jste na tom,"

Konečně odlepil oči od podlahy a zadíval se do těch mých. Spíš jsem to cítila, než viděla, že mi hledí do očí. Byla tu docela tma. Místnost osvětlovaly jen měsíční paprsky, což moje špatné vidění ještě zhoršilo. Nesnáším to! Doufám, že se mi oči uzdraví co nejdřív, jinak fakt nevím, co si počnu. Ale jeho oči. Jejich lesk. Něco v nich mě zaujalo. Toužila jsem je vidět detailně.

Najednou jsem si uvědomila, v čem tu stojím. Měla jsem na sobě stříbrnou, saténovou košilku na slaboučkých ramínkách. Měla jsem ji asi do půlky lýtek s rozparky až nad kolena. Jak jsem se do ní dostala? Jak to, že jsem si to neuvědomila, už když tu byla ta žena, Natasha? A kdo mě do ní oblékl?

„Co se děje?" vykřiklo několik hlasů naráz. Zase ta zpropadená angličtina. Kdo nad ní má pořád přemýšlet?

To přerušilo kupení otázek, na které jsem neznala odpověď. Do pokoje vlétla jako malé tornádo skupinka lidí. Stočila jsem k nim pohled. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, ale bylo to tak pět až sedm lidí.

„Miku?" ozval se, mně už dobře známý, ženský hlas. Patřil Natashe.

„Nic se neděje. Jen menší nedorozumění," odpověděl jí ten muž, co mě držel v náručí.

„Nedorozumění?" zeptala se nějaká další žena.

„Ano!" nic víc jim neřekl a odešel z místnosti.

„Co se tu stalo?" dožadoval se vysvětlení nějaký tmavovlasý muž.

Chvíli si mě všichni prohlíželi. Bylo to dost nepříjemné. Ošila jsem se, ale pohledem jsem neuhnula. Nevím proč, ale najednou jsem si připadala nahá. Možná ta představa, že mě někdo z nich převlékal, nebo nevím. Sklopila jsem pohled.

„Tak to by stačilo. Tady není nic k vidění!" ujala se záchrany situace Natasha. Nějak se mi ta ženská začíná líbit, „všichni ven!"

Nevím, kde jsem před tím nabrala tolik energie, ale teď mě všechna opustila. Ještěže za mnou byla ta stěna a já se o ní mohla opřít. Pomalu se za spousty brblání o nočním klidu všichni kromě zrzky z pokoje vytratili.

„Řekneš aspoň mě, co se tu stalo? Nebo je na tebe ještě pořád brzy?"

Cítila jsem na sobě její pohled, ale do očí jsem jí kvůli té tmě neviděla. Tak jakoupak mají tihle lidé trpělivost? A co tahle žena? Nepřetvařuje se jenom? Nehrají tuhle péči z nějakého mě neznámého důvodu? Ááá, pomoc! Už se mi z toho všeho vaří mozkové závity.

„No tak nic," povzdechla si. Přešla ke stolku. Popadla tác i s nádobím.

„Tak jdi spát. Měla bys odpočívat. Dobrou noc," odcházela pryč.

Jakmile za ní zacvakly dveře, ulevilo se mi. Svalila jsem se hned do postele. Sice jsem po tomhle probuzení měla více energie než po tom prvním tady, ten křik, kopání a rychlé pohyby mě dost vyčerpaly. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka. Zavřít oči a stát se neviditelnou, ale nezmohla jsem se ani na jedno. Klubíčko mi nevyšlo, kvůli poraněnému boku. Oči jsem nedokázala udržet zavřené, protože se mi vždycky vybavil ten muž, co mě tu navštívil. No a ta neviditelnost je naprostá blbost. Nejsem přeci Invisible Woman. Ach jo, tohle bude ještě hodně dlouhá noc.

***

To byla tedy noc. Vůbec jsem nespala. Celou dobu až do rozednění jsem přemýšlela nad vším, co se mi stalo. Jak jsem jenom mohla takhle skončit? V cizím státě, v cizím městě, v cizím domě, v cizím pokoji, v cizí posteli s cizími lidmi. Tohle není dobré. Vůbec to není dobré. Je tam až moc slovo cizí. Musím něco udělat. Pokusy už na sobě dělat nenechám. Musím pryč a to hned!

Odhodlaně jsem vstala. Podél zdi jsem došla, až za roh odkud se příchozí vždycky vynořili. Přímo přede mnou byly dveře potažené bílou kůží. Nalevo na „věšákopoličce" ve tvaru stromu visel stříbrný saténový župánek. Vsadila bych boty na to, že patří k té košilce. Oblékla jsem si ho. S nadějí jsem vzala za kliku. Ano! Jsou odemčené. Vykoukla jsem na dlouhou chodbu za nimi. Nikde nikdo. Opatrně jsem se plížila chodbou. Všude tu vládlo tíživé ticho. Bylo to dost děsivé.

Nevím, jak dlouho jsem se tu plížila, ale když jsem konečně našla schodiště, spadl mi kámen ze srdce. Zranění na boku určitě začalo zase krvácet, ale radši jsem se na to nepodívala. Cítit tu bolest, krev na kůži mi úplně stačilo. Na chvíli jsem se opřela o futra dveří vedoucí na schodiště. To jsem ale neměla dělat.

„Co tu děláš?" ozval se mužský hlas.

Pohlédla jsem na něj, ale oči mi stále nesloužily tak jak měly, takže jsem viděla jen červený flek jako tričko, krátké světle hnědé vlasy, vousy, načervenalou pokožku. Podle stavby těla musel být svalnatý a dobře rostlý. Neodpověděla jsem mu a rozběhla se po schodišti dolů.

„Počkej!" křikl, ale já už se řítila po schodech, „Miku!" zavolal jméno, ke kterému už jsem dokázala přiřadit i postavu a rozběhl se za mnou.

Byl rychlý. Mně už začal pomalu docházet dech, což jemu dalo skvělou příležitost. Přidal. Už ho dělilo jen několik schodů. Tak jsem podnikla zoufalý čin. Odbočila jsem ze schodiště do chodeb nějakého patra. Chaoticky jsem tam pobíhala. Mým jediným cílem teď bylo toho chlápka za mnou setřást. Jenže jak? Nevím, kde jsem? Nezbývalo mi tedy nic jiného než jenom utíkat. Kroky za mnou se vzdalovaly. Už byl asi unavený, nebo mě konečně ztratil, při tom mém zběsilém zahýbání, z dohledu. To bylo pravděpodobnější. Když kroky za mnou utichly úplně. Dovolila jsem si zpomalit a ohlédnout se za sebe, ale nezastavila jsem ani na chviličku. Bezva. Nikdo za mnou nebyl.

„Au!" postěžovala jsem si, když jsem vrazila do něčeho chladného, kovového.

Ustoupila jsem o krok vzad. Vzhlédla a... málem mě trefil šlak. Přímo přede mnou stál kovový modročerný robot lidské velikosti. Na hrudi mu bíle svítil nějaký symbol a nelidské bíle zářící oči mě pozorovaly. Po těle mi přeběhl mráz. Ustoupila jsem ještě o několik kroků dozadu.

„Půjdeš se mnou!" promluvil ten kus kovu.

Srdce mi bilo jako o závod. Co teď? Co teď? Zběsile jsem se rozhlížela kolem, ale nenapadlo mě nic jiného než se otočit a utíkat. Bylo to však zbytečné. Zaslechla jsem hluk, jakoby startoval motor a do dvou vteřin na to už jsem se ocitla v kovovém sevření. Snažila jsem se bránit, ale holýma rukama proti kovu nic nezmůžu. Vzdát jsem to ale nechtěla. Prolétly jsem několika chodbami, až jsme se opět ocitli na schodišti, kterým jsem sem přiběhla.

„Přestaň a drž se!" poručil mi ten stroj.

Určitě ho budu poslouchat. Ušklíbla jsem se, ale jakmile vletěl do volného prostoru mezi stáčející se schodiště. Celá jsem ztuhla. Pode mnou bylo minimálně patnáct pater volného prostoru. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a pevně se k němu přitiskla.

„Hahaha, najednou spolupracuješ," zasmál se a zamířil přímou cestou vzhůru.

Už jsem se zmínila, jak nesnáším výšky? A co teprve létání? V letadle to bylo něco jiného. To se mi líbilo, ale tohle nebylo příjemné ani trošku. Když ten kovový muž vletěl zase do chodeb. Pustila jsem se a znovu se pokusila o chabý pokus o útěk. Už jsem začínala panikařit, ale najednou jsme vletěli do rozlehlé místnosti a on mě pustil přímo do nějakého křesla.

„Takže si jí chytil," ozvalo se za mnou.

Vyskočila jsem na nohy a otočila se. Byl to ten muž s červeným trikem.

„Jasně, že jsem jí chytil," odfrkla si ta kovová plechovka.

Natočila jsem se k nim bokem, abych viděla na oba. Ustoupila jsem o několik kroků dozadu. Těkala jsem očima z jednoho na druhého a čekala, co se bude dít dál.

„Pane Kane," nesl se místností hlas, ale nikdo další tu nebyl.

„Ano K.E.I.S.i?" promluvil ten robot.

„Dovolte mi podotknout, že jste tu dívku vyděsil. Její tep rapidně stoupl," řekl K.E.I.S.

„Ezekieli, cos jí provedl?" ozvalo se od výtahových dveří, které se právě otevřely. Vyšel z nich Mike.

„Já? Co bych jí asi tak prováděl. Chytil jsem jí a přivedl zpátky," odpověděl ten kovový muž.

„Ty si s ní nemluvil a rovnou jí popadl? Jsi normální?" vyčetl mu Mike. Choval se jakoby tu byl velitelem. Je jím? Nebo jen nějaký kolega? Kamarád? Člen rodiny?

Byla jsem už těžce zmatená. Co se tu děje? Slzy jsem už měla na krajíčku, jen silou vůle jsem je aspoň pro zatím držela tam, kde patří. Nevím ale, jak dlouho tohle ještě vydržím. Oči se lepšily, ale pořád to nebylo stoprocentní, což mi na odvaze ještě ubíralo. To toho všichni mluvili anglicky, takže jsem se musela opravdu soustředit, abych jim rozuměla. Naštěstí nepoužívali žádné složité věty. K mému štěstí to nebyla ani žádná složitá slovíčka. Naštěstí.

„Začala utíkat, co jsem měl asi tak..." nedořekl to ten robomuž.

„Co to tady proboha vyvádíte? Copak nevidíte, že se vás bojí?" vešla na scénu rozzlobená Natasha, „Ezekieli, nechtěl by sis ten oblek už sundat?"

Nic neřekl. Vzlétl. Proletěl balkónovými dveřmi a zmizel.

„Omlouvám se," usmála se na mě Natasha, „vím, že tě vyděsili, ale opravdu se nás nemusíš bát."

Ušklíbla jsem se a ustoupila o další krok směrem od té skupinky, která se zde scházela.

„Natasho?" ozval se muž v červeném tričku.

„Teď ne, Chucku!" okřikla ho, „víš co? Uděláme dohodu, co ty na to?" mluvila zase ke mně.

Dohodu? Otočila jsem se zpátky na ni. Bylo vidět, že se jí líbilo, jak na sebe stáhla mou pozornost.

„Ty nám řekneš jak se jmenuješ a odkud jsi. My ti na oplátku odpovíme na všechny otázky, na které budeme znát odpověď, ale tebe se na nic ptát nebudeme. Co ty na to?"

Vážně to bylo lákavé. Konečně bych se mohla dozvědět co se tady děje, ale nebude v tom nějaký háček? Naklonila jsem hlavu ke straně. Skenovala ji pohledem, ale vypadalo to, že všechno, co řekla, myslí vážně. Při mém přemítání pro a proti jsem si ji prohlédla od hlavy až k patě. Měla na sobě uplé černé tílko, modré džíny a nízké lesklé kozačky.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Chuck si mě měřil pohledem, vypadalo to jako by čekal, že se každou chvíli pokusím zase utéct. Mike přešel k Natashe a pohladil ji po zádech. Ti dva k sobě očividně patřili.

„Tak už jste něco vyřešili?" promluvil někdo za mnou.

Leknutím jsem nadskočila a zamračila se na tu osobu. Byl to tak třicetiletý muž s černými vlasy. Podle barvy pleti bych ho typovala na asijský původ, ale při tom jak jsem viděla mizerně jsem nechtěla vynášet verdikty. Měl na sobě obyčejné tmavě modré tričko a sportovně vyhlížející černé kalhoty. Byl ještě menší než já. Docela mě to pobavilo. Ale ten hlas už jsem někde slyšela.

„Zrovna čekáme na to, jak se ta dívka rozhodne, Ezekieli," informoval toho chlápka Mike.

Tak počkat! Ezekiel? To v té kovové plechovce byl tenhle trouba? Zhluboka jsem se nadechla. Tohle není volba. Natasha moc dobře ví, že kdybych tuhle šanci dozvědět se něco o tom, co se mi stalo, odmítla, tak jsem buď naprosto pitomá, nebo vím moc dobře, co se se mnou dělo a blbce jenom hraji. Ale mně je zase jasné, že když odpoví na moje otázky, tak budou vyžadovat odpovědi na ty svoje. Bojím se, že nebudu vědět co jim říct. Ale moje zvědavost byla jako vždy silnější. Ach jo, proč musím jenom být tak zvědavá?

„Já..." začala jsem chraplavým hlasem, nepoznávala jsem ho, „Ariana."

„Cože?" zeptal se Ez a zatáhl si za ušní lalůček.

Moc dobře jsem věděla, co tímhle gestem myslel a už teď toho chlapa nesnáším. Jestli s ním budu muset strávit víc času, tak ho brzy něčím praštím. Ten jeho postoj je otřesný.

„Ariana Bayerová. Tak se jmenuju," zopakovala jsem rozhodným hlasem směrem k protivovi, pak jsem se otočila na ženu v černém a čekala, co se bude dít dál.