Od oběda, kdy jsem převzala službu za Magdu, se tu ukázali jenom dva zákazníci. Tak jsem měla dost času zkontrolovat, jestli jsou všechny knihy na svém místě, případně ze skladu doplnit chybějící. Zvládla jsem taky sepsat objednávku na příští týden a odeslat jí šéfovi na schválení. Pořád mi ale chyběli ještě dvě hodiny do zavírací doby. Tak co teď?

Posadila jsem se za kasu i s tabletem, ve kterém máme veškeré informace o zboží v obchodě. Také tam je přístup na internet, ale smíme se dívat pouze na věci související s knihami. Napadlo mě, že se dlouho nikdo nekoukal po nových knižních titulech, takže jsem se rozhodla tu chybu napravit. Zapnula jsem Chrom a brouzdala po stránkách nakladatelství. Třikrát mě ze zadumání vytrhl příchod zákazníka. Jeden si u nás knížku objednal a další dva si koupily nějaké historické knížky v angličtině. Stejně mi ale zbyl čas, protože spadla wifi. To bylo tenhle týden už po třetí. Musí se zavolat někdo, aby se na to podíval, takhle už to nejde. No, a jak se mám zabavit teď?

Několik minut jsem jenom přejížděla obchod pohledem a pak jsem si vzpomněla na dopis, který mi paní profesorka ráno dala. Vzedmula se ve mně vlna zvědavosti. Začala jsem v tašce lovit dopis. Neměl sebemenší šanci mi uniknout, i když byl až na dně. Našla jsem ho.

Bylo to divné. Béžovou obálku s pečetí jsem ještě nikdy na živo neviděla, když tedy nepočítám ty v archivu, kde jsem minulé léto vypomáhala. No prostě, to bylo zvláštní. Nebyla na ní ani adresa, ani známka. Pak mi ale došlo, že je určitě poslali všechny najednou v jednom velkém balíku, aby ušetřili. No jo, to bude ono. Na nic už jsem nečekala a obálku otevřela. Byly tam složené obyčejné bílé papíry. Co jsem taky čekala, pergamen? Absurdní. Vytáhla jsem je. Rozložila a začala číst. Nevěřila jsem vlastním očím. Pořád dokola jsem četla těch několik prvních vět.

Ó můj bože! Jsem to já! Jsem jedním ze dvou studentů, kteří se budou jeden celý rok vzdělávat v Americe! To je paráda! To nemůže být pravda. To je určitě jenom vtip, ale stojí to tu černé na bílém. Aaa, to je něco. Tohle asi nerozdýchám. Roční prázdniny v Americe a ještě ke všemu zadarmo? To je jako splněný sen.

Vytáhla jsem mobil. Zapnula hromadný hovor rodičům. Stiskla volat a čekala, až to zvednou. První to vzal táta. Máma těsně po něm.

„Co se..." nenechala jsem doříct mámu ani větu a hned jsem na ně vybalila tu úžasnou novinku.

„Vybrali mě!" překypovala jsem nadšením.

„Cože? Na co tě vybrali?" nechápal táta.

„Ty testy, které jsem v říjnu podstoupila, se povedly. Vybrali mě! Jedu do Ameriky! JÁ!!! Vybrali mě!" výskala jsem radostí.

„Vážně?" pronesla stále nevěřícně máma.

Ty tedy člověku dokážou zkazit náladu: „Jo! Víte co? Ukážu vám to, až přijdu domů. Teď už musím pracovat. Tak pa."

Nenechala jsem je nic říct a zavěsila. Pro jistotu jsem si vypnula i zvonění. Pustila jsem se do podrobného zkoumání celého dopisu. Měla jsem z toho strašnou radost. Nikdy jsem v ničem důležitém nevyhrála a tahle cena byla něco neskutečného. Byla to pohádka.

***

Moje hlava. Bolela jako čert. Stejně tak levý bok. Cítila jsem se slabá jako nikdy. Svaly jsem měla unavené. Orgány se chovaly jako by každou chvíli měly vyletět do povětří a pořád jsem cítila snad každou žilku v těle, potom co mnou projelo to množství ďáblových vodiček. Celkově jsem byla dost vyčerpaná, ale i přes to jsem se donutila otevřít oči.

K sakru! Pořád jsem měla rozmazané vidění. Sice už to nebylo tak strašné, dokázala jsem rozlišit aspoň obrysy předmětů, ale stejně se mi to nelíbilo. Pomalu s vypětím všech sil jsem se posadila a začala s průzkumem okolí svým omezeným smyslovým vnímáním.

Seděla jsem v měkoučké posteli s koženým čelem, o které jsem se opírala. Byla tu hromada bílých a zelených polštářků, na kterých jsem ještě před malým okamžikem ležela. Přes nohy jsem měla přetaženou slaboučkou zelenou přikrývku s nějakým bíle vyšitým vzorem, ale nedokázala jsem dostatečně zaostřit, abych dokázala rozeznat co to je. Na stěně naproti mně byl velký černý obdélník, pod kterým se nacházel nějaký dřevěný stolek. Usoudila jsem, že to černé bude televize. Bylo tu příjemné hřejivé světlo, ne jako v té cele kde mě do teď drželi. Podívala jsem se doprava, odkud přicházelo, a rozeznala prosklenou stěnu. Škoda, že jsem neviděla lépe. Podle vrcholků budov za sklem, mi došlo, že tenhle pokoj bude dost vysoko nad zemí, což znamenalo pěkný výhled. Na té straně v rohu, kousek od postele, bylo zrcadlo se stolkem a nějakým křesílkem. Kéž bych viděla detaily a ne pouze obrysy.

Už tuším, jak se musí cítit slepí lidé. Já mám zrak jenom zhoršený a připadám si bezmocná, nepoužitelná, naprosto k ničemu. Začínám tyhle lidi, kteří se se svým hendikepem vyrovnali a naučili žít, obdivovat ještě víc.

Naproti stolku, zhruba uprostřed délky místnosti, bylo jakési bílé lehátko nebo křesílko. Nevím přesně. Otočila jsem hlavu na druhou stranu, byly tam dvoje dveře, mezi kterými byly nějaké poličky, knihovna, skříň. Zase jsem nevěděla přesně. Neměla jsem ale čas se nad tím rozčilovat, protože se ozvalo otvírání dveří, ale ani jedny se nepohnuly.

Kroky. Byly blíž a blíž. Nepřestávala jsem hypnotizovat dveře. Nic se s nimi ale nedělo. Nakonec se z konce téhle stěny vynořila postava s krátkými zrzavými vlasy v černém. Pochopila jsem, že tam bude asi nějaká krátká chodbička. Ale teď mě víc než tenhle pokoj zajímala ta žena, co vešla. Zrzka v černém a tenhle pokoj, to se mi nezdálo.

„Konečně si se probrala. Už jsme se začínali bát," začala mile.

Přešla ke stolku se zrcadlem a něco na něj položila. Vypadalo to jako tác se sklenicí a nějakou miskou. Za celou cestu po pokoji jsem z ní ani na vteřinu nespustila oči. Něco z toho tácu vzala. Přešla k posteli. Posadila se na okraj a něco mi podala.

„Na. Napij se. Musíš mít určitě žízeň."

Bylo to milé gesto, ale bála jsem se, co do toho přimíchala. Když mi oni byly schopni zapéct do bagety střepy, tak co by mi asi mohla tak přimíchat do pití? Nevím kdo to je a ani kdo ji poslal. Natož kde a proč jsem. Tak jsem odmítavě zakroutila hlavou.

„Musíš pít," naléhala. Udržovala však milý tón.

Snažila jsem se od ní odsunout co nejdál, ale moc se mi to nedařilo. Neměla jsem sílu v rukách, takže jsem se nemohla pořádně zapřít. Podařilo se mi jenom malinko popošoupnout, ale při tom, mě píchlo v boku. Zasyčela jsem bolestí a chytla se za něj.

„Opatrně!" napomenula mě, „neboj se! Mě se bát nemusíš. Jsem Natasha Rulin. Agentka Fénixe a členka Mystic Rangers."

Cože? Jaký Fénix? Jací Mystic Rangers? Co to má být? To si opravdu myslí, že mi tohle něco řekne?

„A jak se jmenuješ ty?" nasadila uklidňující tón hlasu.

Nic. Nedočkala se žádné odpovědi. Jen jsem na ni pořád zírala. Snažila jsem se co nejvíc zaostřit, abych rozeznala aspoň nějaké její rysy.

„Vím, že to celé pro tebe může být matoucí, ale tady jsi v bezpečí. Ti lidé, co tě věznili, byli členové Skylly. Jedné velmi zlé organizace s dlouhou historií. Nevíš, proč Tě tam drželi, nebo čeho chtěli dosáhnout tím, co ti dělali?" vyptávala se dál.

Nasucho jsem polkla. Co když je tohle jenom nějaký test? Co když celý ten incident byl nastražený? Co když se rozhodují, jestli mě zabijí nebo nechají žít? Co mám dělat?

„Klid. Nebudu na tebe tlačit. Až budeš chtít, tak mi to sama řekneš. Ano?"

Téměř neznatelně jsem přikývla na souhlas.

„Dobře. Tady jsem ti přinesla něco k jídlu. Doufám, že nejsi vegetariánka a máš ráda kuřecí vývar?" zase se jí nedostalo odpovědi, „chceš to jídlo podat?"

To ještě nepochopila, že ze mě nedostane ani slovo, alespoň do té doby než znovu pořádně neuvidím?

„No tak nic. Nechám Ti to i s tou vodou tady," vstala a přešla k zrcadlu, kde položila sklenici hned vedle té misky, „odpočiň si a naber zas síly. Přijdu se na tebe potom ještě podívat."

Zase jsem nijak nezareagovala. Divím se, že ještě nevyskočila jako čertík z krabičky. Netušila jsem, co od té ženy můžu čekat. Není duševně chorá? Proč o sobě tvrdí, že je agentka Fénixe? Žádná ze známých organizací se tak přece nejmenuje! Co je tohle za výmysl?! Aspoň mluvila pomalu a měla jsem šanci rozumět tomu, co říká. Proč mě ale nepotrestá za to, že s ní nespolupracuj, jako to dělali ti muži?

Jen si povzdechla. Otočila se k odchodu. Nedůvěřivě jsem jí vyprovázela pohledem, ale skutečně otevřela dveře a zabouchla je za sebou. Našpicovala jsem uši, jestli náhodou něco nezaslechnu.

„Tak co?" zeptal se mužský hlas.

„Nic. Je vystrašená a mám podezření, že jí nějak poškodili zrak," odpověděla Natasha.

„Jak si na to přišla?" zeptal se jiný muž.

„Její zorničky nereagují tak jak by měly. Ale nevím, jestli je to trvalé nebo jen dočasné. Na to si budeme muset počkat," odpověděla znovu.

„Takže ti vážně neřekla vůbec nic?" divil se ten první.

„Ne! Nepromluvila ani slovo, ale popravdě se jí vůbec nedivým. Jestli jí to prováděli často, tak se divím, že ještě žije. Zajímalo by mě, jak dlouho to mučení musela snášet..." hlasy se pomalu vytrácely. To znamená jen jedno. Ti lidé odcházejí. Bezva.

Pomalinku, hezky po kouskách jsem se sunula k okraji postele. Bylo to vyčerpávající. Proč ta posel musí být tak velká. V pohodě by se na ní vyspali čtyři lidi a měli by skvělé pohodlí. Nakonec jsem se na kraj dostala a spustila přes něj nohy. S vypětím sil jsem se postavila. Zatmělo se mi před očima. Zamotala hlava. Myslela jsem, že spadnu, ale opřela jsem se o stěnu. Pomalu jsem se došourala ke stolku se zrcadlem. Nevybíravě jsem se zhroutila do křesílka. Ztěžka jsem oddechovala. To by člověk neřekl, jak ho může pouhopouhá chůze tak vyčerpat. Chtělo se mi zase spát, ale ta nádherná vůně polévky mě spolehlivě probrala. Nejdříve jsem na jeden lok vypila celou sklenici vody. Opravdu jsem měla strašnou žízeň, ale před tou ženou jsem se pít neodvážila. Nakonec jsem na tácu, spíš nahmatala, než viděla lžíci a vrhla se s chutí na horkou polévku.

Byla úžasná. Tak vynikající jídlo jsem strašně dlouho neměla. Nedbala jsem na to, že je horká, byla to příjemná změna od těch studených blafů, co jsem tak dlouho jedla, tak jsem jí do sebe naházela. Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych se neměla alespoň pokusit přesunout do postele, ale nakonec mě únava přemohla. Složila jsem si ruce na stůl pod hlavu a nechala se unést do říše snů.