Nevím, jak je to dlouho co jsem skončila zase pod vodou, ani kolik elektrošoků jsem za tu dobu dostala. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem bolest už téměř nevnímala, tedy alespoň tu způsobenou elektřinou. Každou chvíli do vody spadla nějaká část stropu a pořezala mě, dokonce i hrany kamenů mi připadaly ostré jako břitvy. Tohle všechno se zatím dalo přežít. Mým největším problémem se teď stal nedostatek vzduchu. Upnula jsem se jenom na mé plíce, které byly v jednom ohni. Protestovaly, chtěly se opět naplnit novou várkou životodárného vzduchu. K mojí smůle jsem si nemohla dovolit otevřít ústa, nebo se nadechnout nosem. Znamenalo by to zaplavení plic a to by byl vážně můj konec.

Tak už mě vytáhněte! Vy parchanti, přeci mě nenecháte, abych se utopila!? K čemu by vám to bylo? Křičela jsem na ně v duchu. Samozřejmě mi to nebylo nic platné.

Ne, ne, ne! Já nechci! Ale bylo pozdě. Rty se mi od sebe proti mé vůli oddálily a já vdechla vodu. To byla poslední kapka. Zrak mi přestával sloužit. Silně se mi rozmazalo vidění. Únavou už jsem se nemohla ani pohnout. Opět jsem se proti své vůli nadechla. Připadala jsem si jako bych byla každou chvíli těžší a těžší. Plíce protestovaly proti přívalům vody místo vzduchu. Myslela jsem, že mi každou chvíli explodují v hrudi, když tu najednou... něco nebo někdo vyškubl moje pouta na rukou, a potom i na nohou.

Chtěla jsem se posadit. Vstát a dostat se odtamtud, ale bylo pozdě. Už jsem byla moc vyčerpaná. Jakýkoliv, i ten sebemenší, pohyb se pro mě stal nadlidským výkonem. Pak jsem zaregistrovala něco, co se ponořilo do té studené vody a mířilo ke mně. Viděla jsem to však jen jako dvě šmouhy. Popadlo mě to v podpaždí a pod koleny. Lehce nadzvedlo a zamířilo to se mnou přímo k hladině. Byla jsem strašně unavená, chtělo se mi spát, ale věděla jsem, že nesmím, musela jsem se udržet vzhůru za každou cenu, ale jak, když nemůžu ani dýchat?

Na to mi odpověděl můj dopravní prostředek, který mě právě vyzvedl nad hladinu. Instinktivně jsem začala vykašlávat vodu. Plíce i já jsme se chtěly zbavit veškeré přebytečné vody v mém těle. Přes gelovou vložku v ústech to však bylo těžké. Jakoby to mému zachránci bylo jasné. Rychle tu překážku odstranil, takže jsem mohla už libovolně pokračovat v kašlání a lapání po dechu.

„To bude v pořádku!" uklidňoval mě něčí hlas. Byla jsem tak unavená, že jsem nebyla ani schopná říct, jestli byl mužský nebo ženský. Moje veškeré soustředění nyní vyžadovalo naplnění plic dostatečným množstvím vzduchu.

Někdo se nade mnou skláněl. Byl celý rozmazaný. Oči mi výrazně vypověděly službu. Kdybych teď šla na oční, tak bych dostala určitě nejméně bilion dioptrií, aby tomuhle fleku přede mnou daly alespoň nějaké pořádné rysy. Ten někdo mi začal z těla sundávat přísavky a jehly. Chtěla jsem se ho zeptat kdo je a co se děje, ale neměla jsem na nic sílu. Věděla jsem, že jsem na pokraji svých sil a pouhý odpočinek mě z toho nedostane.

„Dostanu Vás odtud, jen zůstaňte při vědomí," promluvil znovu ten hlas. Tentokrát jsem se na něj soustředila, co to jen šlo, a zjistila, že ke mně mluví nějaký muž.

Znovu mě ta věc podebrala. Zvedla do vzduchu a přitiskla k něčí hrudi. Ruce. To něčí ruce mě vytáhly z vody, a teď mě tisknou k něčí hrudi. Co se to děje? Kdo mě to zachraňuje? A proč? Proč mě nenechal umřít? Co má tohle všechno znamenat?

Rozvlnily se mi vlasy a rozhoupala ruka, která mi volně plápolala ve vzduchu. Ta osoba se dala do svižného kroku. Kdybych byla plně při vědomí, určitě bych si stěžovala na nekonečné turbulence, ale kdybych byla pořádně při vědomí, tak by mě asi takhle nikdo nenesl. Došlo mi, že se mnou jde po schodech nahoru, ale přestávala jsem vnímat. Oči se mi samy zavíraly. Bylo čím dál tím těší je znovu otevřít.

Najednou mě nějaký náraz vymrštil z náruče té osoby a já letěla vzduchem. Tvrdě dopadla na zem. Několik metrů válela sudy a pak... se na něco ostrého napíchla. Vyšel ze mě téměř neslyšný bolestný sten. Cítila jsem, kam se mi to zapíchlo. Řekla bych, že by mě to propíchlo skrz na skrz, kdyby se to nezastavilo o moji pánev.

„Neee!!!" křičela ta osoba, muž, z jejíž náruče jsem vyletěla.

Výbuchy, střelba a ohlušující rány se ozývaly ze všech stran. Připadala jsem si jako uprostřed bitvy. To nabodnutí, které mě před chvílí docela probralo, už přestávalo působit jako budíček, ale přesně na opak. Ztráta krve stékající mi po břiše, odplavovala i mé zbylé síly. Už jsem nemohla. Prostě toho bylo moc. Zavřela jsem oči.

„NE!!!" zařval mi někdo anglicky přímo u ucha, „nespi! Nesmíš usnout! Vydrž! Ezekieli?! Potřebuji, abys tu dívku odnesl do letounu. Už ztrácí vědomí! Natasho? Jak si na tom?" nastala krátká odmlka, „dobře, sejdeme se u bočního východu. Omlouvám se, tohle bude bolet."

Ztrácela jsem přehled o tom, ke komu ten muž mluví. Byla jsem tak slabá, že už mě to ani nezajímalo, ale když mě chytil a začal ze mě tahat ten ostrý předmět pochopila jsem, komu patřila ta část o bolesti. Rychle ze mě vytáhl tu ostrou věc. Následně k ráně něco silou přitiskl. Bolelo to snad víc než mít tu věc zabodnutou v těle. Opatrně mě vzal opět do náruče a utíkal se mnou dál. Když po několika minutách zastavil, loučila jsem se se životem. Věděla jsem, že už ani moje vůle mě neudrží živou a tak proč bojovat? Proč potlačovat tu bolest? Proč se jí nechat mučit?

„Opatrně!" upozornil někoho můj zachránce.

„Jestli si jí tím zbrklým vytažením něco poškodil, tak opatrnost už bude celkem na nic," zamručel někdo jiný.

Na to mě muž předal do náruče někoho jiného. Hlava mi spadla dozadu, obě ruce visely dolů. Silné holé paže mě však pevně sevřely a přitiskly na chladný povrch. Tep mi rázem vystřelil nahoru. Kov. Prosím, už žádné mučení. Už ne.

„Odnes ji rychle za Chuckem!" poručil prostě první muž, ten zachránce.

Jeho slova ke mně sotva dorazila. Bylo to jako by na mě mluvil polohlasem na několika set metrovou vzdálenost. Nedokázala jsem pochopit význam těch slov. Nedokázala jsem zaostřit na toho, co mě držel teď. Nemohla jsem udržet oči otevřené a tak jsem to vzdala. Tohle je můj konec. Když jsem mluvila s mámou, tak jsem jí vždycky říkala: „Tak co, maximálně umřu. Nic horšího se stát nemůže." A přeci jsem si nikdy nebyla plně vědma toho, co jsem říkala, až teď po tom všem čím jsem si prošla.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale než jsem nadobro zavřela oči, vytanuly mi na mysli dva zajímavé citáty, které jsme si zmiňovali ve škole. „A smrt je zlo – tak bozi uznali; vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali..." Pamatuji si, že mě to zaujalo i kvůli tomu, že to řekla žena, Sapfó. Ten druhý řekl myslím Platón: „Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem." Nad tím posledním jsem se usmála. Nastal čas, abych otevřela svou náruč smrti a smířila se s ní. Je nevyhnutelná a nikdo jí neuteče, i kdyby chtěl a já už trpěla za celý život dost. Nepotřebovala jsem další bolest, strach a utrpení. Už jsem přestala toužit po tom to dál zvládat. Chtěla jsem to už ukončit.

Smířená s tím co se stane, jsem s úsměvem na rtech zavřela oči a plně se odevzdala tmě.