Když se ty kovové dveře otevřely do plné šíře. Odkryly tu nejděsivější místnost, jakou jsem kdy viděla. Přímo naproti byl ohromný pult s monitory. Stál u něho ten prevít, který na mně dělal pokusy, a ještě jeden muž v dobře padnoucím obleku. No, i když tak úplně mužem ho nazývat nešlo.

Byl vysoký s krátkými světle hnědými vlasy nad čelem nagelovanými nahoru, světlejšíma hnědýma očima zasazenými v oválném obličeji. Měl poměrně ostré rysy, ale ne nijak moc, když bych je měla porovnat s rysy Sue, tak ona má ostřejší. Důkladně jsem očima změřila i zbytek jeho postavy, který jsem viděla a vsadila bych se, že kdyby sundal ten oblek tak uvidím skvěle vyrýsované svaly. Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila, co je tenhle sexy kus zač. Jak mi to došlo, tak se mé myšlenky od jeho vzhledy vydaly úplně jiným směrem.

Nedokázala jsem pochopit, jak kluk, který vypadá tak maximálně na dvacet pět a je přímo k nakousnutí skončí jako šéf téhle mučírny. V tuhle chvíli jsem byla ráda za své racionální myšlení. Být teď na mém místě třeba Klára, moje spolužačka ze střední, tak se tu nad ním rozplývá. Já jsem ale už zjistila, že tady jsou všichni pěkní tak akorát na pohled, když už, ale uvnitř ne. V tomhle zařízení totiž přísloví, nesuď knihu podle obalu, sedí úplně na každého. I když někdo vypadá jako neškodný andílek nikdy tomu tak není. Ani nemůže, který dobrák by tady dobrovolně pracoval? Ne, tady jsou všichni stejní zlomyslní, necitelní, odporní zlosynové.

Když jsem skončila s úvahami nad tím, co je ten muž zač, prohlížela jsem si dál místnost. Podél bočních zdí se nacházely police plné nejrůznějších lahviček, krabiček, sáčků s čímsi, nožíků, skalpelů, vrtaček, pout, řezáků, smotaných hadiček a spousta dalších věcí, které mi naháněli husí kůži.

Ti dva hromotluci, kteří mě sem dovedli, se mnou vešli dovnitř a dveře se za námi zavřely. Lekla jsem se toho šumu. Počkat! Teprve teď jsem si všimla něčeho důležitého. Tady není žádné děsivé křeslo, lehátko ani nic podobného. Co se to tady děje? Neříkala ta zmije náhodou, že na mě budou dělat další pokusy? Že by si se mnou jenom hrála?

„Dobrý večer, slečno Bayerová," oslovil mě ten kluk v obleku. Jak jen se on jmenoval. Nemohla jsem si zaboha vzpomenout. Budu to muset zjistit.

„Kdo jste?" zeptala jsem se.

„Já jsem vedoucí tohoto výzkumného zařízení," vždyť jsem říkala, že je to šéf, „mé jméno je Lukas Hermann," hrdě se mi představil. Jak na sebe může být hrdý někdo, kdo vede takovou mučírnu? No, aspoň to jméno jsem se dozvěděla.

„A co po mně chcete?" ohranější otázka už mě napadnout asi nemohla, ale musela jsem si přičíst bod za hlasitost a neohrožený postoj, který jsem teď předváděla.

„Doktor Angerer, Vám nic neřekl?" hrál překvapeného, „že se nestydíte, doktore, takovouto mladou a odolnou slečnu neinformovat čeho se během několika dalších minut stane součástí."

„Nějak jsem k tomu ještě neměl příležitost, pane. Sue ji k testu vybrala teprve před pár hodinami," ospravedlňoval se.

„Vážně?" divil se, „Sue má většinou naplánované všechno hodně dlouho dopředu," prohlížel si mě od paty až k hlavě, kde se zastavil u mých očí a pevně do nich pohlédl, „copak jste jí provedla?"

Usmála jsem se: „Nic," řekla jsem nevinně, „jen jsem jí řekla, že by jí slušel pytel na mrtvoly."

Z doktora byl cítit velmi chabě potlačovaný hněv, ale toho Hermanna to asi pobavilo, protože se začal smát na celé kolo: „Tak to se nedivím, že Vás poslala sem. Opravdu doufám, že to přežijete, protože takovýhle člověk by se mi mohl hodit."

„Jaký člověk? A co mám přežít?"

Začal mě dopalovat. Byla jsem tu moc dlouho na to, abych teď, když přede mnou stojí ten parchat, který mě tu nechal zavřít, byla zlomená troska. To jsem si nemohla dovolit. Když už se uráčil podívat důsledku svých rozhodnutí do očí, tak ať nepočítá se strachem. Ještě, že mluvili anglicky a já se musela soustředit, abych jim rozuměla. Pomáhalo mi to udržovat se tady při smyslech.

„Člověk s bojovnou duší," pozvedl koutek v úsměvu, „a co se týče té druhé otázky. Angerere!"

„Ano, pane."

„Ukažte tady slečně, do čeho se upsala."

„S radostí," zašklebil se doktor. Zmáčkl nějaké tlačítko na tom pultu.

Ve středu místnosti se rozevřela podlaha. Co to do pekla zase je? Jenom prosím, ať to není žádný mučicí nástroj. Ale né, proč se vždycky musí ty nejhorší obavy naplnit? Z podlahy vyjela kovová plošina s přidělanými kovovými zacvakávacími pouty. Muselo se té desce vyjíždět nahoru špatně, ještě že to měl na starost počítač a ne člověk, protože byla celá mokrá a stékala z ní voda, takže na ní musel působit docela velký tlak, když jela nahoru. Anebo ne? Na fyziku jsem byla vždycky levá. Podívala jsem se pod to kovové lehátko. Bylo tam takové malé zeleně podsvícené jezírko. Panebože, co si to vymysleli?

„Co to má být?" udržela jsem si kamennou tvář. Můj strach však rostl s každou další vteřinou.

„Tady teď budete trávit hodně času," usmál se Lukas, „myslím, že Angerer Vám to vysvětlí lépe než já. Doktore!?"

„Je to další stupeň testování. Tím prvním si prošla, takže teď tě čeká tohle," ukázal na kovovou plošinu, „je to náročnější, častější a bolestivější!" ďábelsky se zakřenil.

„Kolik lidí na tom už zemřelo?" zaměřila jsem svůj pohled na chladný mokrý kov.

„Jenom asi tak dvacet šest za letošek," ujal se slova zase Hermann.

Hlasitě jsem polkla, abych si udržela tvář: „A kolik jich to přežilo?"

„Žádný," řekl s vážnou tváří.

Zalapala jsem po dechu. To přeci nemůžou myslet vážně. Nemůžou mě na to položit! Nemůžou to spustit! Porušují nejenom základní lidská práva, ale určitě i všechny zákony ve všech státech, protože jestli je tohle někde legální, tak lidé v té zemi nejsou lidé, ale nestvůry. Stejné nestvůry jako pracovníci tohohle institutu.

Zvedla jsem oči od vody a kovu. Upnula jsem se na zbyteček odvahy, který mi ještě zbyl, a neústupně zabodla pohled to Lukase. Byl to pohled plný zloby, nenávisti a odhodlání neukázat před ním strach a bolest. On můj pohled opětoval, neuhnul jím ani o milimetr, ale v jeho očí bylo cosi, co mě nutilo, co mě přesvědčovalo, abych svůj postoj změnila. V jeho očích nebylo pohrdání, zloba, povýšenost, pýcha, odpor, ani nic podobného. Jeho výraz byl prázdný až na ten neurčitelný lesk a pocit, který ve mně vyvolával.

„Začněte!" poručil doktorovi zčista jasna, ale neuhnul pohledem.

„Cože?" vypískla jsem, „to nemůžete mysletvážně!"

„Ano, pane," zase se křenil Angerer, „připoutejte ji!" pokynul Joeovi se Samem.

Pořád mě drželi, ale teď jejich stisk ještě zesílil. Určitě jestli tohle přežiju, tak tam budu mít pořádnou modřinu.

„Dejte ze mě ty pracky pryč!!! Pusťte mě!!!" házela jsem sebou a snažila se jim jakkoliv vysmeknout, ale marně. Přeci jenom byly tak o dvě hlavy větší a o tisíc procent silnější. Pokaždé když jsem sebou cukla, tak jenom zesílili stisk.

Stačilo jim se mnou udělat pár kroků a už jsme stáli u lehátka. Začala jsem kopat. Štěkala jsem na ně všechny nadávky, na které jsem si vzpomněla. Bylo mi jedno, jestli je to česky, anglicky, německy, nebo jinak. Prostě a jednoduše jsem na ně řvala a vzpírala se, co to jen šlo. Neúplné zotavení z předchozího pokusu, taky zanechalo své stopy, a tak když mě každý popadl za jednu ruku a nohu, už jsem byla se silami skoro na nule. Nedělalo jim sebemenší problém mě přitlačit na studený mokrý kov a zacvaknout pouta kolem rukou. Jednomu se mi podařilo při nekonečné vlně nadávek plivnout přímo do oka. Druhého jsem nakopla do hlavy, když mi připoutával ruku. Schytala jsem od něj solidní pravý hák.

„Joe!" okřikl ho Hermann, „potřebujeme ji při vědomí!"

„Parchante! Tohle ti jen tak neprojde!" zařvala jsem na něj. Bylo by od něj hezké, kdyby se mě zastal a neskončilo by to neskutečnou bolestí pro mě.

Než mi stihl odpovědět, tak už jsem měla všechny končetiny znehybněné.

„Jestli jste si toho nevšimla, slečno, tak už mi to prošlo," prohlásil zcela bez emocí.

„Táhněte všichni do pekla," zařvala jsem na něj, ještě než mi do pusy stačili strčit gelovou vložku.

Potom jsem se s mluvením už nenamáhala a jenom sebou zmítala.

„Ahoj, mrcho!" ozval se úlisný hlas ode dveří.

Sue! A kruci. Ta mi ten pytel na mrtvoly dá pěkně sežrat. Sebrala jsem veškerou svou sílu a vzdorovitě zacloumala pouty. Ani se nehnuly, aby taky jo když byly součástí té desky. Sami se aktivovaly, když se ruka dotkla správného místa na plošině.

Přešla k jedné ze stěn a vytáhla z nich několik hadiček. Byly tlustší než minule. I jehly, co popadla, se mi zdály větší.

„Dej se do práce, Sue!" rozkázal jí Hermann.

S úsměvem ke mně přistoupila. První jehlu mi zabodla do zápěstí. Pak ve směru hodinových ručiček pokračovala a zapíchala mi je na ta samá místa jako minule, až na to, že ještě přidala jehly, které mi zapíchla zezadu do kolene. Nechápu proč, vždyť tam se přeci do žádné žíly trefit nemohla, nebo jo? Oddychla jsem si, že je konec se zabodáváním jehel a připravila se na bolest, kterou mi za chvilku způsobí ty jejich ďáblovi vodičky, ale Sue pořád ještě mlčela. Popošla k pultu s dvěma prozatímními přihlížejícími a vzala odtamtud několik kabelů na konci zakončené přísavkou na jejímž středu bylo několik dva až tři milimetry dlouhých jehliček. A do prdele! Tak to se mi ani trochu nelíbí.

Stočila jsem pohled od kabelů v rukou Sue a zadívala se na ty dva za pultem. Pan kravaťák měl kamennou tvář. Doktor Angerer se tvářil jako správný šílený vědec z nějakého levného scifi filmu.

„Neboj!" podívala se na mě ta kravka s hraným soucitem, „bude to jenom pořádně bolet."

Násilím mi otočila hlavu na stranu, na spánek připevnila tu přísavku s jehličkami, potom to samé zopakovala na druhém spánku, levé straně hrudníku, chodidlech a jeden dokonce umístila k mojí pravé lopatce. Nakonec jí v ruce zbyly dva kabely s jinou koncovkou, kterých jsem si před tím nevšimla. Vypadaly jako ty kolíčky, které člověku v nemocnici připnou na prst, aby mohli monitorovat jeho životní funkce. Teda aspoň doufám, že je to na to. Sue mi dala jeden „kolíček" na pravý ukazováček a druhý na levý.

„Hotovo!"

„Výborně, Sue. Pojďte k nám!" přikázal ji Angerer.

Nezaváhala. Otočila se na podpatku a odvlněla se k nim. Klapot jejích podpatků se nesl ozvěnou místností. Doktor tak zatím začal mačkat nejrůznější tlačítka. Kontroloval také obrazovky. Zajímalo by mě, co na nich je, i když ... radši ne. Co člověk neví, to mu neublíží. Tedy dopředu.

„Vše připraveno, pane. Můžeme spustit test," oznámil doktor.

„Tak tedy začněm!"

Angerer přikývl. Něco na pultě zmáčkl. Zkontrolovala jsem hadičky. A sakra! Valila se jimi podezřelá béžová tekutina. Když se mi začala vlévat do žil, nezpůsobila obvyklé pálení, ale tentokrát to bylo jako by se mi miliardy jehliček zabodávaly do žil. Prohnula jsem záda do luku, pod náporem bolesti. Úplně mě ochromila. Nemít v ústech tu gelovou vložku, tak určitě řvu bolestí, nebo jsem si už dávno prokousla jazyk. Látka naplnila celé mé tělo do několika vteřin. Byla to ukrutná bolest. Nic, co mi zatím dělali, tolik nebolelo. Najednou látka přestala proudit. Nevěděla jsem, co přesně to znamená, ale doufala jsem, že je to konec testu. K mé smůle to byl však teprve začátek.

„Spouštím druhou fázi!" ozvala se Sue.

Nevím jak mě to napadlo, ale v té chvíli než ke mně dorazila červená tekutina, jsem si vybavila jeden Baconův citát: „Šťasten kdo zemře dříve, než sám začne volat smrt, aby ho vzala." Ušklíbla jsem se nad pravdivostí těch slov. Já smrt volám, přímo žadoním, aby si mě vzala, ale ona nic. Pořád nepřichází, a pak že je smrt milosrdná.

A je to tady! Oheň v žilách. Už jsem se neudržela, slzy mi začaly téct proudem. Všechny svaly se v protestu napjaly.

„Spustě ji!" přikázal Hermann.

Na to se mučící lůžko pohnulo. Ne nahoru, ne do strany, ne do vertikální polohy, ale dolů do toho vodního jezírka. Začala jsem panikařit. Házela jsem sebou ze strany na stranu, ale už jsem neměla sílu a to sérum mi jí každou vteřinou ještě ubíralo. Tak už chápu, proč tohle nikdo nepřežil. To se přežít nedá. Už jsem byla hodně nízko. Voda mi začala smáčet záda. Pak mě neskutečnou rychlostí začala pohlcovat. Měla jsem strach, panika mě už zcela ovládla. Nic už nemělo smysl. Chtěla jsem uvolnit svaly a odevzdaně přijmou blížící se smrt, ale bolest byla silnější a držela mě napjatou. Když se voda nebezpečně přiblížila k mým ústům a nosu zhluboka jsem se nadechla. Udělala jsem ale chybu a nechala otevřené oči, takže mě voda začala štípat. Nikdy jsem vodu v očích nesnášela zrovna kladně, ale tahle příšerně štípala nejenom v očích, ale i v ranách a oděrkách po těle.

Nějakou dobu se nic nedělo, a pak mnou projel elektrický výboj. Nečekala jsem to, takže mi z úst uteklo několik vzácných bublinek vzduchu. Dostala jsem ještě pár ran. Pak mě vytáhli. Snažila jsem se vykašlat vodu, ale vleže na zádech to šlo dost špatně. Divím se, že mě ten proud nezabil. Jak to, že nejsem celá popálená? Jak moje plíce mohly vydržet ten příval vody a nezkolabovat?

Nevím, jak dlouho celý tenhle pokus trval. Vždycky mi vyměnili satanovu vodičku, spustili pod vodu, dali pár elektrošoků a zas vytáhli. Bylo to pořád dokola a nebralo to konce. Každý šok mě vymrštil do luku. Už mě bolelo všechno, celé tělo jsem měla v jednom ohni, objevovali se už i první popáleniny. Docházel mi vždy dech, i když jsem se nadechovala, co jen to šlo. Ale když mě tam spouštěli tak po sté, ozvala se ohlušující rána, které se lekli všichni včetně mě.

„Co se děje?" zaslechla jsem jakoby z velké dálky Hermanna.

„Napadli nás, pane!" ozvalo se ode dveří, které někdo právě otevřel, „musíte pryč!"

Ozval se další výbuch, tentokrát blíž než ten předchozí.

„A kdo?" ignoroval poslední větu.

„Ještě nevím přesně, pane," promluvil někdo další, kdo teď musel přijít.

Byla jsem úplně mimo, ty séra nebo možná ta voda mi rozmazala vidění, zhoršily sluch a uváděly pomalu do limbu. Popravdě se divím, že už v něm dávno nejsem. Ty jejich vodičky způsobovaly ty nejrozmanitější druhy bolestí, a přesto jak už jsem byla skoro mimo, bolest ustupovala.

„Ty..." chtěl něco říct Lukas, ale ohromná rána, díky níž se zhroutila část stropu, ho utnula.

„Pane!" zaslechla jsem ještě naléhavý křik těsně před tím, než se nade mnou hladina zavřela. Už mě ani nepálily oči, takže jsem je mohla v klidu nechat otevřené. Kéž by zmizela i ta bolest. Volala jsem smrt, jak jsem nebyla věřící, tak jsem se modlila, abych už konečně zemřela. Ale jak řekl kdysi Moliér: „Smrt se neřídí našimi plány."