Pomalu jsem začala nabývat vědomí. Celé tělo jsem měla v jednom ohni. Snad každičký sval v těle namožený. Hlava mi třeštila takovým způsobem, že jsem si myslela, že se každým okamžikem rozskočí.

Chladivá zem pode mnou jasně říkala, kde jsem. Zavřeli mě zpátky do cely. Než se trochu vzchopím. Poté si pro mě zase přijdou, aby mohli vyzkoušet další a další séra, která si vymysleli. Zajímalo by mě, k čemu všemu jsou, zatím mi řekli jenom o několika, ale jejich účinky byly tak absurdní, že bych musela hodně dlouho přemýšlet, abych si vzpomněla, co to o nich říkali.

„Jsi v pořádku?" ozval se slabý dívčí hlásek.

Byla jsem tak unavená, že jsem se nezmohla ani na slovo.

„Rio?!" stoupl ten hlásek o oktávu výš.

Silou vůle jsem se donutila otevřít oči a promluvit: „Klid! Jsem v pohodě."

„Díky bohu," oddechla si Lucka a sedla si vedle mě na zem, „už jsem se bála, že jsi ... že jsi taky..."

„Neboj, nejsem!" skočila jsem jí rychle do řeči, aby to nemusela doříkávat do konce. Stejně jsme obě moc dobře věděly na co myslela, „pomoz mi prosím na postel."

Lucka nečekala ani vteřinu. Hned mě začala podpírat. Snažila jsem se, co nejvíc to šlo, abych se o ni opírala jenom minimálně, ale moc se mi to nedařilo. Nohy jsem měla jako z rosolu. Vůbec neposlouchaly. Nakonec jsem se však na postel dostala.

„Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se.

„Nevím, přesně. Přivedli mě sem před třemi hodinami," odpověděla s pokrčením drobných ramínek.

„Bezva."

Otočila jsem hlavu k průhledným plastovým dveřím s malými otvory. Jako vždy za nimi byl klid. Naprosté ticho, přerušované jen občasnými steny, vzdechy a pláčem z ostatních cel. Pomalu, aby se mi z rychlého pohybu nezatmělo před očima, jsem pootočila hlavu dál. Kousek ode dveří byl na stěnu přidělaný železný záchod, který nikdo nemyl určitě už několik měsíců. Ani netušíte, jak se mně ani Lucii na něj nechtělo chodit obzvlášť, když u něj nebyla nějaká clona a mi tady byly zavřené obě, ale co se dalo dělat. Aspoň, že vedle něj bylo umyvadlo a my si mohly umýt ruce. Při pootočení hlavy o dalších pár centimetrů jsem koukala na část pokoje přímo přede mnou. U protější zdi stála obyčejná postel, totožná s mojí, s bílým povlečením a prostěradly, která byla už pěkných pár týdnů, stejně jako ta moje, od krve. Bylo nechutné v tom spát, ale když tady je v noci strašná zima, tak přijde vhod všechno, co zahřeje. Blíž ke mně stál plastový stůl se dvěma židlema rovněž z plastu.

„Bezva jídlo," zaradovala jsem se, když jsem na stole zahlédla jídlo.

„Opatrně!" napomenula mě kamarádka.

Bylo to zvláštní. Celou dobu, co tu jsme, jsem já ta silnější, ale pokaždé, když mě přivedou z té proklaté místnosti, jsem ta slabší, teda alespoň fyzicky. Bylo milé, jak se o mně potom vždycky strachovala, ale nelíbilo se mi to. Nesnáším, když někdo ví, jak se cítím a ona mě během dlouhých bezesných večerů poznala dokonale. Mám strach, že mě teď zná lépe než se znám sama a řekla bych, že tak to platí i naopak.

„Neboj se. Jsem jen oslabená. Ne mrtvá," snažila jsem se jí zvednout náladu, ale moc se mi to nepovedlo.

„O umírání nemluv! Přináší to smůlu!" napomenula mě.

„Dobře, vždyť já už mlčím," omluvila jsem se a posadila ke stolu.

Byla to úleva sedět a nemuset nutit nohy držet mě ve vertikální poloze. Bolest i všechno ostatní bylo o poznání lepší za tu chvilku, co jsem vzhůru, ale pořád to není ono. Ruce jsem měla jako z olova, ale jak jsem měla na dosah bagetu se šunkou a sýrem, vystřelily k ní jako dva hadi. S chutí jsem se do ní zakousla. Pečlivě jsem přežvykovala. Vychutnávala si dnešní příděl jídla. Sousto jsem spolkla. Zakousla jsem se znovu do bagety s ještě větší chutí. Tentokrát to ale nebylo vůbec dobré. Něco se mi zapíchlo do jazyka. Automaticky jsem sousto vyplivla. Krev z ranek v ústech mě začala dusit. Nestačila jsem ji polykat, a tak jsem ji musela vyplivovat.

„Co se stalo? Co je Ti?" přiskočila Lucka.

Sáhla jsem si do úst a z jazyka si vytáhla kousek čehosi, co se mi do něj zabodlo: „Ty parchanti do tý bagety zapekli rozdrcený sklo!" dostala jsem ze sebe přes krev valící se z mé pusy.

Poprosila jsem Lucii, aby se pokusila vytahat mi z úst i ty zbylé střepy. Nebyla z toho moc nadšená, ale po chvíli souhlasila. Bolelo to jako čert. Zůstat tam však nemohly.

„Snad jsou všechny," pronesla po chvíli s úlevou má spoluvězeňkyně.

„Díky, už je to lepší," poděkovala jsem a vyplivla další várku krve.

„Není zač," pousmála se. Chtěla mi říct ještě něco dalšího, ale přerušil ji hluk z chodby.

„Tak hněte sebou!" křičel anglicky ženský hlas. Za tu dobu, co jsme tady, jsem angličtinu začala vážně nesnášet. Možná proto, že jsem ji měla spojenou s tímhle místem. Nikdy nevěstila nic dobrého, takže to bylo logické. Na druhou stranu se toho tady moc dělat nedalo, a tak mě ji Lucka učila, abych rozuměla, co říkají. Její máma byla z Anglie, takže to měla jak druhý rodný jazyk vedle češtiny.

„Sue?" podivila jsem se.

Ta sem přeci vůbec nechodí. Vlastně chodí, avšak musí někdo... NE! To ne! Další nevydržel tu jejich proceduru. To už je za tu dobu, co tu jsem tak třicátý šestý? Třicátý sedmý? Nesnášela jsem ten pocit, který mi zaplavil tělo, pokaždé když tady někdo zemřel. Byl to strach smíšený s beznadějí. Strach, který mi vždy projel tělem jako přívalová vlna a celou mě roztřásl. Co mu asi provedli, že je mrtvý? Dělali mu to samé co mně? Zemřu taky? Čeká mě stejný osud? A jestli ano, tak proč neprojeví aspoň nějaký soucit a neprozradí nám, kdy nás plánují odrovnat?

„Dělejte vy lenoši!" křičela na ně dál Sue.

„Co ta tady..." najednou to došlo i Lucce, „NE!!! Další už ne!" začala brečet, „Vždyť už je to třicátý sedmý!"

Tak jsem se přeci jenom trefila do počtu: „To bude mít určitě jiný důvod," pokusila jsem se jí aspoň trošku uklidnit, ale poznala, že si to nemyslím.

Opatrně jsem vstala a pomalu se došourala ke dveřím. Nejdřív jsem se podívala doleva. Nikdo tam nebyl. Potom doprava. Tam šli dva hromotluci v černých kombinézách. Každý držel za jeden cíp černý pytel na mrtvoly s cedulkou, na které bylo napsáno GERMANY_G34. Zajímalo by mě, co to znamená. Byl plný. Ach můj bože, co to je za lidi. Táhli ho po zemi a Sue na ně pokřikovala, ať přidají, že na to nemá celý den. Ti dva kolem prošli bez povšimnutí, ale ona se u mě zastavila.

Vypadala jako bohyně z řeckých bájí. No Asiatka by asi nebyla řeckou bohyní, ale krásná na to byla dost. Když by si sundala podpatky, tak mohla být zhruba o půl hlavy menší než já. Měla postavu, kterou by jí mohla závidět kde jaká modelka. Dlouhé nohy, útlý pas, plný dekolt, dlouhý krk, ostřeji řezané rysy, vlasy černé jako uhel stažené do vysoko posazeného culíku. Temně hnědé oči na každého vždy povýšenecky prohlížející.

„Co tak koukáš? Chceš se k ní přidat?" obořila se na mě. Zase ta angličtina.

K ní? Takže zabili holku? Jak starou? V mém věku? Nebo to byla už starší žena?

Sebrala jsem veškeré zbytky odvahy, které se ve mně schovávaly v těch nejtemnějších koutech, a odsekla: „Ani ne, ale tobě by ten pytel slušel."

„Dlouho se smát nebudeš, ty drzá potvoro!" ďábelsky se ušklíbla, „Same! Joe! Až to odnesete do laboratoře. Vezměte tu mrchu do nové pokusné místnosti!"

Moje bojovnost s dozněním jejích slov zmizela. Nová pokusná místnost? Ale ne! Prosím, to ne! Co v ní budou dělat? Zabodnou do mě víc jehel? Budou do mě řezat? Co se mnou mají v plánu?

„Ale pokusy byly jenom jednou za dva dny," pípla jsem.

Odpovědí mi byl hlasitý smích: „Tak nemáš spát přes dvacet čtyři hodin."

„Cože?" neudržela jsem na uzdě své překvapení. Tak dlouho jsem mimo ještě nikdy nebyla! Co to do mě dali?

Na to už mi nic neřekla a se zvednutou bradou odkráčela.

„Rio? Proč si nemlčela?" třásl se Lucii hlas. Strach na ní byl jasně patrný.

„Neboj, přijdou si pro mě. Ne pro tebe," řekla jsem s úsměvem na rtech.

„Jsi blázen!" zamračila se. Věděla jsem, že moje chování nechápe. Čím bych si ale pomohla, kdybych mlčela? Stejně by mě domů nepustili. Tak proč mlčet?

„Já vím."

Čekání než si ty dva přijdou, bylo neskutečné mučení. Hlavou mi proběhly snad všechny možnosti toho, co by mi mohli udělat a toho jak ta mučírna bude vypadat. Snažila jsem se udržet svoji fantazii na uzdě. Nešlo to! Napadali mě další a další možné scénáře, nadcházejících okamžiků. Celá jsem se klepala jako osika. Žaludek se mi svíral. Ranky v ústní dutině pořád ještě trochu krvácely. Tělo se stále snažilo chovat jakoby nebylo moje, ale už se mu to moc nedařilo.

„Vstávej!" vyzval mě z ničeho nic jeden z těch dvou chlápků, kteří tady před chvílí táhli ten pytel.

Nerada jsem se ze své klubíčkové polohy na posteli zvedala, ale už jsem moc dobře věděla, že není dobré neuposlechnout někoho z hlídačů. Když jsem to udělala poprvé, schytala jsem pěstí. Podruhé jsem pro změnu nedostala dva dny najíst. Třetím protestem proti těmhle zmetkům jsem si vysloužila týden v tmavé, studené místnosti s plísní úplně sama. Neprotestovala jsem tedy. Pomalu jsem vstala. Přešla ke dveřím. Než mě popadli, zabouchli dveře a vlekli do neznáma, podívala jsem se ještě na Lucku a povzbudivě se na ní usmála.

Poměrně svižným krokem mě vedli ke schodišti. Myslím, že kdyby mě nedrželi tak pevně už bych skončila na zemi. Sešli jsme po něm o dvě patra níž a procházeli betonovou chodbou. Byla tu pouze jedna. Žádné boční chodbičky. Prostě jenom tahle. Byla dlouhá snad pět set metrů. Byl to děs. Vypadalo to tu jako z nějakého hororu. Na konci byly posuvné kovové dveře. Jeden mě pustil. Vyťukal kód na bočním panelu. Dveře se otevřely. Vyvalila jsem oči, div mi nevypadly z důlků. Nechala bradu spadnout údivem. Tak tohle určitě nepřežiju!