„Tak co na ten nápad říkáte?" zeptala jsem se přihlížejících, kteří si mě zaujatě prohlíželi.

„Můžeš nám prozradit, kdy se tvůj postoj tak změnil?" zeptala se zaujatě Colette.

„V okamžiku co mi zfialověly vlasy," řekla jsem odhodlaně, i když to byl přímý opak toho, jak jsem se cítila.

„Ten nápad není vůbec špatný," prohlásila Natasha.

„Na obyčejného civilistu to ujde," přidal se Zeki se svou osobitou pochvalou.

„To by mohlo vyjít, když provedeme rozbor krve a porovnáme tvou DNA s našimi. Mohli bychom zjistit společné znaky, a tak odvodit, co ti provedli," souhlasil s mým nápadem Baker.

„Takže to zkusíte?" zeptala jsem se.

„Za pokus nic nedáme," ozval se Mike.

„Jdeme na to!" zazubil se Ian, který mě pořád zkoumal pohledem. Tou mojí změnou byl asi nejvíce fascinovaný. Nebo možná to překvapení jako jediný netlumil.

Usmála jsem se na ně. Jsou vážně úžasní. Já přijdu s jednoduchým nápadem a oni ho zdokonalí. Ezekiel s Chuckem šli pro injekční stříkačky a připravit si přístroje. Ostatní spolu živě diskutovali. Tahle scéna mi připomněla moji pozici v třídním kolektivu. Vždycky jsem byla ta, která se dozvěděla všechno jako poslední. Ta, která radši mlčela a nechala ostatní ať si dělají co chtějí. Ta, která se radši držela v ústraní a nedávala o sobě moc vědět, ta která na všechno byla sama, ale zároveň ta, ke které se chodili vybrečet. Ta, která hlavně poslouchala a neprosazovala svůj názor.

Popošla jsem k tomu skleněnému stolu, na kterém jsem prospala tolik dní, a vyhoupla se nahoru. Dopadala na mě tíha špatné nálady. Nemohla jsem jí setřást. Vzpomínky, které se ke mně valily, byly jako těžká železná koule u nohy, která mě táhla dolů. Obzvlášť jedna, která se prodrala do popředí.

Seděla jsem doma s rodiči v obýváku a čekala, než dočtou ten dopis. Usmívala jsem se a měla ohromnou radost. Takové štěstí, jaké potkalo mě, člověka navštíví jen jednou za život. Komu se poštěstí strávit v USA celý rok zadarmo, procestovat ho při tom křížem krážem a ještě to mít započítáno jako normální školní rok?

„Tak co vy na to?" byla jsem už netrpělivá.

„Že už druhý den umřeš hlady, protože si ani neobjednáš jídlo," odpověděl táta.

„Tati!" zamračila jsem se na něj, „tenhle pobyt má právě za úkol moji angličtinu zlepši!"

„Já nevím, Rio," netvářila se moc nadšeně máma.

„Ale no tak mami? Co se ti na tom nezdá?"

„Tady se píše, že tam budeš celý rok, kromě Vánočních svátků, pokud si zažádáme," mračila se.

„Mami, jsem jedna ze dvou lidí z republiky, které na účast v tomhle programu vybrali!" argumentovala jsem.

„Tím chceš říct, že nebudeš umírat hlady sama?" rýpnul si táta.

„Nechte toho!" draly se mi do očí slzy, „já myslela, že budete mít radost stejně jako já a vy mi tu zatím děláte přednášku proč nejet."

„Žádnou přednášku ti neděláme, tak zase nepřeháněj! Jen si nejsme jistí, jestli bys tam měla jet," prohlásila rázně máma.

„Jo, takže jenom protože mi nikam nejezdíme, tak já musím zkejsnout doma?" rozčilovala jsem se.

„Takhle s mámou nemluv!" upozornil mě táta.

„Pustili jsme tě na školu do Prahy, přesně jak si chtěla. Dokonce jsme ti tam povolili i během školy chodit na brigádu, takže nepřeháněj!" poručila mi máma.

„Já nepřeháním! Pořád chcete, abych se učila, učila a zase učila, a pak mě nechcete pustit ani na studijní pobyt," ztrácela jsem nad sebou kontrolu.

„My neřekli, že tě nechceme pustit, jen že to je strašně náhlý. Ani jsme nevěděli, že si nějaké takovéhle testy dělala," osvětla mi její pohled máma.

„Tak to jste teda věděli! V říjnu nám na tyhle testy vyčlenili celých čtrnáct dní, kdy se skoro neučilo. Psala jsem vám o tom a dokonce jsem se o tom i několikrát bavili!"

„Bude tam někdo umět mluvit česky?" změnil směr konverzace táta.

„Profesorka, u které bych měla být ubytovaná, se česky učí, takže já jí budu pomáhat s češtinou a ona mně s angličtinou. Je to napsané na jednom z těch papírů," odpověděla jsem.

„Ty budeš bydlet u učitele?" vykulila oči máma.

„U profesorky," opravila jsem ji a popadla papíry z dopisu, které během konverzace rodiče položili na stolek.

Začala jsem se jimi prohrabovat a hledala ten papír o ubytování. Tyhle dohady jsem nesnášela. Místo aby člověku rodiče jeho cestu životem usnadnili, tak mu ji co nejvíc komplikují. Je to na hlavu. Proč se jednou nemůžou radovat se mnou? A to jsem jim ještě neřekla to nejlepší. Ještěže jdu zítra do práce.

„Tady to je o ubytování," podala jsem jim příslušný papír.

Chvíli do něj koukali, a pak zase jako první promluvil táta a co jiného by mohl říct, než hnusnou poznámku: „Tak to jí tam klidně můžem poslat. Za týden ji máme zpátky, protože to s ní ta ženská nevydrží."

„A dost!" vyskočila jsem na nohy a posbírala si všechny papíry, co v dopisu byly, „tak abyste věděli, už jsem tam volala a účast potvrdila a pro vaši informaci je to můj život a já si do něj už nenechám kecat a mrvit si ho!" brečela jsem už z toho.

Bylo mi líto, že se mnou rodiče to nadšení nesdílí, ale tuhle cestu mi nikdo nevezme. Konečně jsem dokázala něco, co moji spolužáci ne a já si to nenechám jen tak vzít. Rychle jsem i s dopisem v kapse vyběhla ven, kde jsem si připnula na vodítko našeho německého ovčáka Sindy a vyběhla s ní na ulici, která vedla na kraj vesnice a posléze do lesa.

Neudržela jsem se a po tváři mi stekla jedna zbloudilá slza. Nebyla to slza, smutku ani bolesti nýbrž lítosti. Usmála jsem se. Proč jen jsem se tehdy tolik vztekala, abych sem mohla jet? Vědět co mě tu čeká, tak bych nad tím ani nepřemýšlela a ten dopis zahodila. Jenže coby kdyby čas zpátky nevrátí.

„Co je ti?" optala se mě Natasha.

„Nic, jen jsem si na něco vzpomněla," pousmála jsem se.

„A na co?" ptala se Cassandra.

„Jak mě rodiče říkali, ať nejedu, že rok je dlouhá doba. A já tu za chvíli rok už budu a při tom jsem toho z Ameriky moc neviděla. Přeci jenom šest měsíců koukat na stejný zdi, to není..." začala jsem s vysvětlováním.

„Šest měsíců?" přerušili mě sborově.

Ani jsem si nevšimla, že nás poslouchá i zbytek.

„To jsem vám ještě neřekla? Jak jsme se poprvé bavili a já zjistila, jak dlouho mě tam drželi, tak proto jsem se neudržela?" sesmolila jsem trošku kostrbatou odpověď.

„Na to si nějak zapomněla," ozval se za mnou Zeki.

„Dost by nám pomohlo, kdybyste nám potom řekla, co se tam vlastně dělo," řekl Mike.

Projel mnou mráz. Jedna věc byla o tom přemýšlet a druhá mluvit. Nevím, jestli jim to chci říct. Vím, že oni to se mnou myslí upřímně. Opravdu mi chtějí pomoct, ale pořád mi nebyl jasný důvod. Chtějí mi pomoct, jen proto, aby získali informace o Skylle? Nebo protože ze mě udělali monstrum a oni se chtějí ujistit, že nikomu neublížím? Nebo jim na mně opravdu záleží? Zadívala jsem se Nielsenovi do těch jeho nádherných modrých očí. Byl v nich zájem, upřímná zvědavost a touha po informacích. Zhluboka jsem se nadechla a sklopila zrak. Jednou jim to budu muset říct, tak proč ne hned?

„Dobře, ale nejdřív bych si dala něco k jídlu. Mám hlad jako vlk," podívala jsem se na Rulin.

Usmála se: „Domluveno."

Čím víc času jsem s touhle ženou trávila trávila, tím víc jsem pochybovala, že je to ta kterou znám z komixů. Chová se chápavě, je vážně empatická. Jak by takováhle bytost mohla být vrah? Nebo spíš vycvičena na vraha. Chápu. Koukám se na sto dvacet čtyři let starou metamorfku se zrzavými vlnitými vlasy po ramena, zelenýma očima drobné postavy, ale stejně mi to hlava nebere. Je ten typ osoby, kterou když vidíte poprvé, tak se jí nebojíte oslovit a zeptat se. O to víc je náročné uvěřit, že se dokáže přeměnit v něco tak smrtícího jako mambu černou. Vzpomínám si na její historii. Celý život strávila na Zemi. Narodila se na téhle planetě. Už jako malou ji ale zajali ruští agenti. Zkoumali ji, snažili se vytvořit další jako je ona, ale marně. Byla z toho jen spousta neovladatelných mutantů. Dlouho Natashu trénovali, aby se z ní stala ta nejlepší špionka a vražedkyně, ale i přes to všechno si v sobě nenechala zabít lidskost. Expertka na boj zblízka, špionka, lukostřelkyně. Rychlá, mrštná a ohebná žena s výborným čuchem, termoreceptory, jedovým kousnutím, šupinami sloužícími jako štít, které se objeví když chce. To všechno je ona. Nevzbuzuje ve mně však strach. Naopak. Mám díky ní pocit aspoň malého bezpečí a pochopení. Musela jsem se nad tím usmát. Snad nejsmrtelnější z celé party, ale i přes to nejsympatičtější.

Ezekiel Kane s Bakerem nám všem vzali krev než nás propustili. Okamžitě popadli vzorky a pustili se do analýzy. Jediný, který jsem dokázala identifikovat, byla centrifuga, která se používá v laboratořích na odstředění látek, nebo co. U zbytku jsem se o poznání ani nesnažila.

S Black Mambou, Breakquakem, Parenthesis, Speedgoldem, Telecome a Orothy jsem zamířila o několik pater níž, kde se nacházela obří moderní kuchyň, kterou už jsem jednou navštívila spolu s Chuckem. Zajímalo by mě, jestli ji někdo použil i na něco jiného než jenom ohřívání jídla.

Každý jsme popadli něco k snědku. Já si našla zapečená těstoviny, Natasha s Colette si vzaly ovocný salát, Mike obloženou housku a Ian nějakou bagetu. Společně jsme opět nastoupili do výtahu a nechali se vyvést do místnosti, kde jsem si s nimi už dvakrát povídala. Jediné, co jsem nechápala, proč tady je taky kuchyně a my byli v jiné, ale nijak jsem to nekomentovala.

„Tak co? Povíš nám, co se stalo?" zeptal se mě Speedgold hned jak jsme vyšli z výtahu.

„Nech jí si aspoň sednout!" napomenula ho Colette.

„V pořádku," usmála jsem se na ní vděčně, „co byste chtěli vědět jako první?"

„Tak třeba začneme tím, kdy tě tam zavřeli?" řekla Black Mamba, když si sedala na pohovku.

„13. listopadu," odpověděla jsem prostě, „a kolikátého, že jste mě to zachránili vy?"

„25. května," ujala se slova Nat.

„Takže to je ten půl rok," pokrčila jsem rameny.

Tenhle výslech mi nedělal vůbec dobře. Připadala jsem si jako zločinec, kterého vyslýchá policie. Bylo to nepříjemné, ale třeba když jim řeknu všechno, co budou chtít vědět, tak mi pomůžou vrátit se domů do normálního života. Domů? Rodiče? Ty slova mi přijdou tak vzdálená. Jejich význam mi pomalu už ani nedocházel.

„Co moje rodina? Kdy se budu moct vrátit domů?" předběhla jsem Mika, který se mě zrovna chtěl na něco zeptat.

„To se ti tady s námi nelíbí?" pronesl Ian ublíženým tónem.

„To neříkám, ale známé prostředí a vlastní postel nejsou špatný," odpověděla jsem s hraným úsměvem.

„To je pravda, ale časem si člověk zvykne," řekla Cassandra.

„Asi," podezřívavě jsem se na ni podívala. Tenhle směr debaty mi byl podezřelý, „co myslíte tím zvykáním? To tu s vámi zůstanu napořád?"

„To ne. Proti vaší vůli vás tu držet nebudeme, ale potřebujeme, abyste tu zůstala, než to nevyřešíme. Pro vaši bezpečnost," vysvětlil mi Breakquake.

„Aha," ušklíbla jsem se a podívala oknem ven, „co ještě chcete vědět?"

„Kolikrát na tobě ten pokus dělali?" ujal se vyptávání Nielsen.

„Myslíte ten, při kterém jste mě našli? Ten jsem podstoupila jenom jednou, ale před tím jsem opakovaně podstoupila šest různých pokusů."

„Jakých?" chtěla upřesnění Natasha.

„Nooo," ošila jsem se, „někdy do mě jen pouštěli nějaké vodičky, jindy elektrické šoky nebo mě nasvěcovali různýma světlama."

„Jakýma světlama?" zeptala se Colette.

„Nevím jaký měli mít účinek," odpověděla jsem popravdě.

„A jak to tam chodilo?" vychrlila na mě další otázku agentka Rulin.

„Vzali nás na pokus a po něm, když nás zavřeli zpátky do cely, tak nám přinesli jídlo a pití. Občas, když jste byly drzý, tak vám do jídla přimíchali třeba sklo, hřebíčky, napínáčky, sponky, atd." začala jsem vyprávět.

„Do jídla?" divil se Ian.

„Jo. Mě tam naštěstí vždycky přimíchali maximálně sklo, takže mi ho Lucka vytahala. No a pak nás tak... jednou týdně poslali do sprch a... tak jednou měsíčně nám měnili povlečení," pokračovala jsem dost neochotně. Musela jsem přemýšlet nad tím, když jsem tam byla šest měsíců, tak jak často nás kam posílali. Mluvila jsem polohlasem, takže všichni museli natahovat uši, aby mě slyšeli, ale nikdo nic nenamítal.

„A co ještě chcete vědět?" začínalo mi to být megasticky nepříjemný.

Měla jsem co dělat, abych stála klidně. Nechtěla jsem si sedat vedle nikoho z nich. Chtěla jsem na všechny pořádně vidět. Sice měli v rámci možností mou důvěru, ale nikdo kromě Lucky neměl mou bezmeznou důvěru.

„Jestli je ti to nepříjemný, tak..." začala Telecome, ale já jí skočila do řeči.

„Tak co? Odložíte ten výslech na jindy?" ušklíbla jsem se pobaveně, „to si to radši přetrpím teď, abych to měla už za sebou."

Mystic Warriors po sobě pokukovali. Nakonec promluvila Black Mamba: „Už jen jednu otázku. Nevíš nějaké jména, nebo něco co by nám pomohlo v tom najít ty který utekli?"

„Tak jména? Lucie Veselá, dívka, která se mnou byla zavřená v cele. Sue Tilley, asistentka doktora který na nás dělal pokusy. John a Paul, dvě gorily, které nás vodili na pokusy, když jsme dělali problémy. Doktor Angerer. To je ten hajzl, co nás terorizoval a Lukas Hermann, to je ten co celýmu tomu zařízení šéfoval," řekla jsem na jeden nádech. Bylo to zvláštní. Dlouho se mi nemluvilo anglicky tak lehce jako při tomhle rozhovoru s nimi.

„K.E.I.S.i?" řekl Nielsen.

„Už jsem spustil vyhledávání, pane," oznámil mu K.E.I.S.

„Ještě něco?" rozhlédla jsem se po sedících osobách.

„Ne. Teď musíme počkat, co zjistí Zeki s Chuckem než vymyslíme něco dalšího," dal mi propustku Mike.