„Ariano! Ariano! Ariano!" volal mé jméno ženský hlas.

„Co se děje?" zeptala jsem se mírně nepřítomným hlasem.

„Byla si úplně mimo. Stála si opřená o stůl a dívala se před sebe. Jenže zornice jsi měla rozšířené tak, že Ti zakrývali duhovku a běhali po ní nějaká zelená písmena a čísla. Vypadalo to jako stahování dat u počítače. Tak jsem zavolal Nielsena a Rulin," informoval mě Chuck.

„Aha," vstala jsem ze židle, „není tu nějaké vedro?"

„Slečno Bayerová, nebezpečně rychle vám stoupá tělesná teplota," upozornil mě K.E.I.S.

„38 °C"

„Tak to už je menší horečka," usmála jsem se, ale nijak zvlášť jsem to neřešila.

„Nechcete si lehnout?" zeptal se mě doposud tichý Nielsen.

„V pořádku, je mi jen strašné horko."

„Slečno, už máte 39,3 °C," přerušil nás K.E.I.S.

„Musíme tu horečku srazit!" řekla Natasha, „jděte přivolat výtah!" rozkázala Bakerovi, který hned odešel, „K.E.I.S.i, řekni Zekimu, ať okamžitě jde do laboratoře. Budeme potřebovat jeho chladící zařízení. Miku, popadni ji a jdeme!"

„Nic mi není!" setřela jsem si stékající pot z čela, „chodit můžu!"

Jenže Nielsen na moje slova nedal a popadl mě do náruče.

„Hej!" postěžovala jsem si, ale pravda byla, že pokud by mě nechytil, tak bych si sedla. To horko mě strašně vyčerpávalo.

„Pan Kane už je na cestě," ozval se zase K.E.I.S..

„Skvěle," řekla Natasha a vydala se spolu s Mikem, který mě nesl, k výtahu.

V tichosti jsme tam všichni nastoupili. Chtělo se mi spát. Pořád jsem si otírala čelo. Připadala jsem si, jako bych ležela uprostřed dne na rozpáleném písku na Sahaře. Výtah konečně cinkl.

„Ezekieli?!" křikl Nielsen.

„Tady," ozvalo se odněkud před námi.

Byla jsem dost ospalá. Díky bohu už mi aspoň nebylo takové vedro.

„K.E.I.S.i, kolik má teď?" zeptal se Zeki.

Svalnatý pan Breakquake mě posadil na nějaký skleněný stůl.

„36,7 °C, pane. Teplota jí teď rychle klesá," odpověděl K.E.I.S. okamžitě.

Začala jsem se klepat jako osika: „Nechce tady někdo zapnout topení?"

Postěžovala jsem si a lehla do klubíčka.

„Teplota klesla na 36 °C, pane."

„Co se to s ní děje?" ptala se Natasha.

„Ariano, lehni si na záda!" poručil mi Chuck.

Vůbec se mi nechtělo, ale udělala jsem co chtěl. Zasvítil mi baterkou nejdřív do jednoho a pak do druhého oka.

„Oči reagují normálně," informoval přihlížející, „musíme odebrat vzorek krve."

„Pane, teplota slečny Bayerové zase stoupá. Nyní je na 36,9°C."

Z ničeho nic se mi pusa naplnila nějakou tekutinou. Naklonila jsem se přes okraj stolu a vyplivla to na zem. Byla červená. Byla to krev.

„Myslím, že ten vzorek nebude problém," konstatovala jsem při plivání další a další krve.

„38,1 °C," upozornil nás hlas, ale na K.E.I.S.e zněl moc roboticky. Ezekiel asi zapnul nějaký program, který má hlídat mou teplotu.

Začalo mi kručet v žaludku. Cítila jsem se, jako bych dva dny nejedla. Držela jsem se za břicho a plivala krev. Zeki po mě dokonce chtěl, abych mu plivla na sklíčko, aby se mohli s Bakerem podívat na ten vzorek pod mikroskopem. Položili mi na zátylek studený hadr. Bylo to příjemné, ale vedro mi bylo stejně.

„39,9 °C."

Strašně mě to informování o teplotě štvalo. Připadalo mi to jako věčnost, jak jsem jenom tak ležela a špinila podlahu svou krví. Natasha mi držela vlasy, aby mi nepadali do obličeje. Byla jsem jí za to vděčná. Byla mi strašně sympatická. Vždycky, když jsem Mystic Warriors četla, tak jsem se nejvíc těšila na pasáže právě s Black Mambou.

„40,9 °C."

Už jsem toho měla plné zuby. Chtěla jsem říct ať to vypnout, avšak zrovna když jsem otevřela pusu, tak jsem cítila jako by mi někdo vrazil rádu do zad, a pak další do nohy, ruky, břicha, hrudníku a to opakoval pořád dokola. Jenže u mě stála jenom Nat. Nikdo jiný v mé blízkosti nebyl a ta mě jenom lehce podepírala a držela vlasy.

„Kane! Bakere! Něco se s ní děje," volal Mike, o kterém jsem skoro nevěděla. Stál tiše stranou a jen nás sledoval.

„Rulin, sundejte jí tu mikinu!" křikl Zeki.

Jako správná agentka nezaváhala ani na okamžik a než jsem se vzpamatovala mikina zmizela někde na zemi.

„Panebože! Pojďte se na to podívat!" křičela Natasha.

„Co se děje?" vzdálil se od mikroskopu Baker a podíval se na mě.

„Z ničeho nic se jí na těle tvoří modřiny," informovala je Nat.

„42 °C," nepřestával informovat robot.

„To není možné," řekl Ezekiel, „K.E.I.S.i, udělej sken jejího těla!"

„Aaa," zařvala jsem bolestí. Podívala jsem se na ruku. Měla jsem na ní hlubokou řeznou ránu, „Co mi to děláte? Aaa!" najednou mi tekla krev i z nohy.

„My nic!" pronesl nešťastně Chuck. Zněl tak bezmocně.

„Co se to děje?" zeptal se Mike, který právě přistoupil k naší skupince blíž.

„Nemám tušení," ozval se Kane a Baker současně.

„Lehni si na záda a zkus chvíli zůstat v klidu, ať můžeme provést sken," mluvil ke mně Zeki.

„42 °C."

Ta teplota už byla nesnesitelná. Cítila jsem, jak sklo pode mnou chladí, ale to nestačilo. Poslušně jsem si lehla a zůstala v klidu dost dlouho, aby neskenovali moje tělo. Byla jsem tou teplotou tak unavená, že mi ani nic jiného nešlo, ale pak jsem se zase ohnula přes okraj a plivala dál krev.

Všichni byly naštvaní, protože nemohli přijít na to, co se se mnou děje. Chuck s Ezekielem se mi snažili všelijak stabilizovat teplotu, ale vůbec se jim to nedařilo. Oba dva vypadali, že jsou bezradní. Přišli i další Mystic Warriors, ale nikdo mi nedokázal nijak pomoc. Vím, že si povídali. Štěkali jeden na druhého rozkazy, ale nevnímala jsem je. Pomalu jsem mířila do říše snů a nic mě z té cesty už nemohlo odklonit.

Bylo mi líto, že jsem je všechny nepoznala lépe. Že jsem se nerozloučila s rodiči. Litovala jsem, že jsem se vůbec nic nedozvěděla a že se už nedozvím, jestli Lucka přežila nebo nepřežila. Už jsem to ale nevydržela a nechala oči aby se zavřely. Tak tohle je tedy konec. Vytrpěla jsem si všechny ty hrůzy jen pro to, abych teď umřela? Ne! To ne! To nejde! Ale oči jsem ani silou vůle ke spolupráci nedonutila. Což znamenalo, že jsem už za několik okamžiků ztratila vědomí. Před tím jsem si ale vzpomněla na jeden citát, který řekl Džaláleddín Balchí Rúmí: Zjistil jsem, že každý člověk okusí smrt, ale pouze někteří život.

Pomalu jsem si začala uvědomovat své bytí. Takže já nejsem mrtvá? Mystic Warriors mi zachránili život? Zase. Takhle to dál nepůjde. To nošení v náruči, ztrácení vědomí, slabost, to se mi ani trochu nelíbí. Musí se s tím něco udělat. Moje hrdost dostávala na frak a to už hodně dlouho. Je na čase to změnit.

Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala. Byla jsem odpočatá, tak jako snad ještě nikdy. Po dlouhé době mě nic nebolelo a byla jsem plná energie. Hlava mě nebolela. Svaly neprotestovaly a bok o sobě nedával vědět. Nechtěla jsem však nic riskovat, takže jsem si sedala hodně pomalu.

„Pane Kane, slečna Bayerová se už probudila. Mám zavolat zbytek MysticWarriors?" ozval se K.E.I.S.

„Zatím ne," odpověděl mu.

Rozhlížela jsem se po místnosti. Byla tu spousta skla, kovu a nějaký ten plast, jiný materiál tady snad ani nebyl. Samé přístroje, o jejichž funkcích nemám nejmenší potuchy, skříňky, stoly a skleněné obrazovky.

„Tak Šípková Růženka se nám už probrala," přišel ke mně Kane.

„Jak dlouho jsem byla mimo?" přešla jsem jeho poznámku bez povšimnutí.

„Je šestého června. Dokážeš si to spočíst?"

„Cože? Vždyť bylo 31. května?" divila jsem se.

„Jak jsem řekl, Šípková Růženka nás poctila svou bdělostí, nebo mám říct Šípková Fialka?" zasmál se.

Šípková co? Zase ta proklatá angličtina. Proč nemůžou oni mluvit česky. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla. Jasně. Fialka. Proč sakra Šípková Fialka? Jak já tohohle chlápka nemám ráda.

„Jestli jste si nehrál na prince, tak znovu do bezesného spánku už neupadnu," rýpla jsem si a on se na mě ušklíbl, „a jak jste to myslel s tou Fialkou, Kane?"

Spustila jsem nohy přes okraj lehátka. Oblečení se na mě nepříjemně lepilo. Připadalo mi i těsnější než předtím. Byla jsem celá od krve. Panebože, co to se mnou prováděli? Ty mi snad pouštěli žilou, aspoň že krev ze země už zmizela.

Zeki se smál: „Tak se podívej na své vlasy a tykej mi prosím, nejsem zas tak starý," mrkl na mě.

„Ale protivný jsi dost!" poznamenala jsem polohlasně a přehodila si vlasy dopředu abych na ně viděla.

„Panebože, co jste mi to s nimi provedli?" nevěřícně jsem zírala na fialovou barvu, která nahradila mou brunet.

„My? My nic. Sami se ti takhle zbarvily při tom kolísání teploty, stejně jako i za ty ostatní změny nemůžeme," bránil se.

„Jaké změny?" vyskočila jsem na nohy, „kde je zrcadlo?"

„Támhle," kývl hlavou směrem ke schodišti.

Brala jsem schody po dvou. Nahoře jsem se zastavila a zůstala civět do zrcadla visícího na stěně. Nejenom, že moje vlasy dostaly fialovou barvu, vlastně to nebyla jednolitá fialová barva, byly to různé odstíny. Přiznávám, že se mi ta barva líbila, ale nikdy bych si to na hlavě udělat nenechala. Ale o takových dvacet čísel povyrostly, teď mi sahaly do pasu a několikanásobně zhoustly. Tak husté a pevné jsem je neměla ani jako dítě. Nevypadávaly, když jsem si je prohrábla rukou, nelámaly se, dokonce ani konečky jsem už neměla roztřepené. Aby toho nebylo málo, tak moje oči změnily barvu. Už nebyly modrošedé, ale čistě sytě zelené. Jizva, která se mi táhla už od školky pod levým okem zmizela. Rty byly plnější a růžovější. Zase po dlouhé době jsem měla zdravou barvu. Moje kůže vypadala jako bych chytala bronz na sluníčku, byla hebká a dokonce už ani ruce jsem neměla rozpraskané a vrásčité jako stoletá žena. Největší překvapení mi ale uštědřila moje postava. Už jsem nebyla jen kostra obalená kůží, což ze mě udělali v tom zařízení Skylly. Dokonce se mi ani nevrátila moje oblá postava. Zrcadlo mi říkalo, že se mi splnil sen. Ze zrcadla na mě koukala dívka s plným dekoltem, pevným a plochým bříškem. Byl to... zázrak. Prohlížela jsem si svoje tělo. Žádné jizvy. Žádné záděry, žádné vrstvení nehtů. Žádná volná kůže. Žádné zranění. Vypadala jsem jak nějaká modelka z časopisu. Bylo to neuvěřitelné a úžasné zároveň, ale bylo to zvláštní. Jako bych byla v cizím těle. Nebyl to moc příjemný pocit. Dívala jsem se na sebe. Věděla jsem, že jsem to já, ale moje tělo mi připadalo jakoby nebylo moje.

„Už ses na sebe vynadívala?" připomněl mi svou přítomnost Zeki.

„To není možný. Já pořád ještě spím? Co se mi to stalo?" zeptala jsem se, ale nespouštěla oči z osoby v zrcadle.

„Přesně nevíme. S doktorem Bakerem na tom děláme, ale vypadá to, jakoby nějak pozměnili tvou DNA."

„Pozměnili?" podívala jsem se na Ezekiela.

„Jak moc se vyznáš v genetice?"

„Vůbec," přiznala jsem a vracela se zpátky k němu.

„To jsem tušil. Ty pokusy, které na tobě dělali, měly za úkol pozměnit tvoji DNA. Znáš minulost Black Mamby?" zeptal se.

„Myslíš to s tou úpravou DNA, jak se ji snažili propojit se zvířecí a vytvořit supervojáky, atd.?"

„Jo. Tak oni se snažili taky upravovat DNA. Chtěli asi stvořit sérum, které jim vytvoří superagenta. Jenom si nejsem jistý, jakých účinků chtěli dosáhnout," snažil se mi to co nejjednodušeji vysvětlit. Bylo zvláštní, že už jsem se nemusela ani tolik soustředit, na to co říká, abych mu rozuměla. Angličtina mi už nepřišla tak cizí jako před tím.

„Asi?" neuniklo mi tohle podstatné slovíčko.

„Nejsem si jistý, když jsme tě přivezli vzal jsem ti krev a nic nezvyklého jsem v ní nenašel. Což znamená, že účinek toho co ti dali muselo něco spustit," tázavě se na mě podíval.

Kruci. On si myslí, že něco tajím. To není dobrý. Musím něco vymyslet. Něco, co nebude podezřelý a pomůže mi to získat další informace. A pak mě to napadlo.

„K.E.I.S.i, zavolej sem prosím slečnu Rulin, doktora Bakera, pana Nielsena, slečnu Wyle, pana Kana, slečnu Mercier a Orothy," přemýšlela jsem nad každým jménem, abych na nikoho nezapomněla.

„Hned to bude, slečno."

„Co chceš dělat?" divil se Ezekiel Kane mé náhlé změně postoje.

„Chci zjistit, co mi provedli!" usmála jsem se záhadně.