Amerika získala nového hrdinu. Byl jím mladý vojín z chudé čtvrti Chicaga, který se sám udatně postavil bezpočtu nepřátel, aby zachránil svého velitele. Mezi kolegy byl znám pro svou obětavost, laskavost a srdnatost. „Je to dobrej, kluk. Má srdce na pravým místě. Vždycky jsem věděl, že by v tom nikoho z nás nenechal," potvrdil také v exkluzivním rozhovoru pro stanici Fox nejbližší přítel válečného hrdiny, specialista Frank McDonald.

Adrian Diaz byl zkrátka vším, co veřejnost milovala. Vyrůstal v chudobě, to se lidem zamlouvalo. Měl pevné morální zásady a byl loajálním vojákem, zachránil svého důstojníka a riskoval pro něj život. Někteří novináři dokonce tvrdili, že to právě on zastavil útok na tábor a to tím, že zlikvidoval nepřátele sám jednoho po druhém. Nějak podobně jako to uměl James Bond nebo Jason Bourne. Lidi si ho zkrátka zamilovali napříč generacemi. Staří lidé proto, protože věřili, že co řeknou v televizi, je pravda a nutno podotknout, že o Diazových činech se mluvilo opravdu výživně ve všech vysílacích časech. Pracující generace naopak měla v živé paměti jedenácté září, proto kdokoliv, kdo pocuchal těm sráčům teroristům pačesy, byl zkrátka machr. A nakonec studenti, nebo konkrétněji studentky, ho zbožňovaly proto, protože byl prostě sexy.

Natalie Hallová nesouhlasila ani s jedním z těch blábolů. Narozdíl od ostatních si kladla naprosto jiné otázky. Koneckonců za to byla placená. Nezajímala se o to, jestli má Diaz přítelkyni. Nechtěla vědět, jestli by jí neposkytl rozhovor o tom, jak udatně čelil armádě nepřátel. A už vůbec se nechtěla přidat do fronty všech těch idiotů, co se rozhodli sepsat jeho memoár, editovali jeho profil na Wikipedii a vyrývali jeho jméno na pamětní desky. Ani náhodou. Natalii spíš zajímalo, co se v táboře stalo a proč se to stalo. Kdo pochybil a jak na to hodlala armáda reagovat? Mají v plánu protiúder? Vědí, kdo za tím stojí? A kam sakra zmizel tolik zmiňovaný velitel? Na začátku tvrdili, že potřebuje odpočívat v nemocnici, to chápala. Před měsícem oznámili, že ho budou po téměř půl roce konečně propouštět do domácího léčení. Tak kde sakra byl? Kam ho uklidili?

Natalie pracovala jako novinářka pro Washington Post a za těch pár let svého působení dokázala spolehlivě rozpoznat kamufláž, když ji viděla. Jednoduše pak zašla za šéfem a svoje domněnky mu předložila. A on ji překvapivě poplácal po zádech a dal jí zelenou. „Upřímně vám řeknu, že vaši kolegové jsou stejného názoru. Něco tady smrdí. Nikdo z nich však nemá koule na to, zpochybňovat cokoliv kolem Adriana Diaze. Ten kluk je teď bůh a víte, co se stalo všem těm lidem, když katolíkům dloubli do slepice? Za prvé tam žádné vejce nenašli a za druhé je pak upálili na hranici. Tohle se vám může reálně stát, akorát místo vás upálí vaši kariéru."

Natalie byla šéfovou otevřeností překvapená a zároveň zmatená. „Věřte mi. Když říkám, že Diaz sedí na tolika vejcích, až z toho má modrý zadek, pak to myslím vážně. A ani jedno z těch vajec podle mě není jeho."

„Dělejte, jak chcete, Hallová," pokrčil rameny šéfredaktor. „Hlavně když z toho něco bude."

A tak získala Natalie svůj první velký článek. Konečně se mohla po letech tvrdé práce představovat jako investigativní novinářka. Ještě ten den sedla do svého auta a vyrazila do Chicaga. Téměř sedm set mil, přes čtyři státy a bez jediného telefonátu předem. Musela na to jít pěkně po staru. Adrian Diaz pocházel z chicagské čtvrti Englewood, bližší adresa známa nebyla. Prostě tam dojede, vytáhne bloček a začne se vyptávat, dokud ho nenajde. A až ho jednou chytí do spárů, nepustí ho, dokud jí nevyklopí všechno.

Rozhovor s Diazem vyšel všeho všudy jen jeden, kdy ho někdo ze CNN odchytl po příletu na letišti a zeptal se ho, jak se cítí a jestli je na sebe hrdý. Odpověděl neurčitým pokrčením ramen a pak řekl, že je rád doma. Nic víc. Natalie nechápala, proč po něm žádný novinář dávno nepátrá. Vědělo se přece, v jaké čtvrti bydlí, tak proč už ulice Englewoodu neobléhaly davy pisálků? Odpověď na tuto otázku dostala po příjezdu hned druhý den ráno, když se vydala do ulic.

Něco tu nehrálo. Všude bylo ticho a klid, žádné výtržnosti, rvačky a přestřelky, jak se psalo v turistických průvodcích a na webu. Každou jednu budovu, sloup či koš někdo posprejoval, ale to Natalii nedrásalo nervy tolik jako guvernérovi města, který ve volební kampani slíbil, že ulice podobných tagů zbaví.

Zaparkovala svůj vůz před samoobsluhou a vešla dovnitř. Po ránu vždycky potřebovala kafe. A zatímco si u starého rezavého automatu hned vedle chladících boxů nechávala připravovat svou ranní baterii, rozhlížela se okolo. Sledovala lidi mezi regály a oni sledovali ji. Jediný zvuk v prodejně vydával hučící kávovar a porouchaná zářivka u stropu, jinak zde vládlo ticho. Skupinka tři mladíků po ní házela úsměvy, žena se zlatými kruhy v uších si z chlaďáku vytáhla mraženou pizzu, zamračila se na Natalii a odešla k pokladně, odkud si ji zase měřila prodavačka, které za zády visela na kovových ručkách brokovnice. Natalie cítila podivný svíravý pocit nebezpečí a nedokázala říct, jestli je to reálná domněnka nebo ji jen vyděsila ta zbraň. Protože brokovnice takhle vystavená na očích měla lidi děsit a držet je dál od nápadu pokusit se obchod vykrást. Ten záměr byl zcela jasný.

Když žena s náušnicemi zaplatila a po ní se ztratila i trojice mladíků, dokázala se Natalie trochu uvolnit. Cestou k pokladně vzala z regálu balíček chipsů. Prodavačka na ni s úšklebkem pohlédla. „Dolar padesát," řekla hrubým hlasem. Byla to již starší žena tmavé pleti se suchou pokožkou. Mohla mít něco k padesáti, ale vypadala spíš na důchodový věk podle toho, jak se oblékala. Vytahané tričko s nápisem California love a leopardí legíny na obtloustlé postavě dokazovaly to, že se žena o svůj zevnějšek přestala starat už dávno. Příčesek na její hlavě byl tak patrný, že by si jej všiml i slepý.

Natalie jí podala peníze. „To je dobrý," mávla rukou. „Drobné si nechte. Vlastně bych se vás chtěla na něco zeptat."

Prodavačka povytáhla obočí a znovu si ji dobře prohlédla. Muselo jí být jasné, že Natalie přijela z jihu. Místo teplé péřovky, která chránila tělo před prvními mrazíky, se krčila v koženkové bundě a bílé košili. Boty na podpatcích s holými kotníky a děravými džínami si říkaly o revma. Z ženina pohledu šlo znát pohrdání.

„Kde najdeš Ryana Diaze je informace za mnohem větší dýško než pár frců, zlato," pověděla.

Natalie se zamračila.

„Hned se nekrč, krasotinko, nejsi první ani poslední, kdo se tady po něm shání. Lidma jako ty se to tady jen hemží."

Aha, zabrblala si pro sebe Natalie, tak proč se o tom nikde nepíše? Proč s ním ještě nikdo neudělal rozhovor? „A pomůžete mi?"

„Pokud mi zaplatíš," nadhodila prodavačka a napřáhla dlaň s fialovými nehty. „Sto dolarů."

„Zbláznila jste se?" utrousila, ale přesto vytáhla peněženku a vztekle hodila peníze na pult. Žena je ladným pohybem shrábla do pokladny.

„Zbláznila ses snad ty?" utrousila zpátky k Natalii. „Přijedeš si sem ve svým drahým autě, v drahejch hadrách a jen tak na zeptání rozdáváš prachy? Koleduješ si o průser stejně jako všichni ti hlupáci před tebou. Nevím, kde Diaz je, ale tohle," vytáhla z pokladny lístek z adresou, „je byt jeho matky."

Natalie se zamračila. „To jste si ty lístky předepsala? Jako vizitky? Vážně?"

Žena pokrčila rameny. „Jak říkám, nejsi první ani poslední."

„A kde teda všichni novináři jsou, když se to tu jimi jenom hemží? Zatím jsem viděla jen místní."

Žena se zasmála a odhalila zčernalé zuby se zlatými korunkami. „Dneska je všední den, obvykle to všichni zkoušejí o víkendech. Ne že by to mělo nějaký vliv. Stejně nakonec odejdou s prázdnou," mrkla na ni.

Natalie na ni upřeně hleděla a snažila se předstírat, že ji to ani trochu nešokovalo. Diaz musel být velice rezervovaný člověk- Očividně rozhovory neposkytoval a to bez výjimky.

„Myslím tím doslova s prázdnou," dodala prodavačka a natočila hlavu ke vchodu, kde za prosklenými dveřmi stálo na parkovišti Nataliino auto. Mělo vybité sklo a z nádrže trčela gumová trubička. Když se její pohled střetl s pohledem jednoho z mladíků, kteří se na ni ještě před chvílí usmívali, náhlý šok najednou vystřídal vztek. Vrazila papírek s adresou do kapsy džín a vyběhla ven.

„Hej!" zařvala na trojici, která si právě přečerpávala obsah její nádrže do pet lahví. Natalie nechápala, proč se nespustil alarm jen co na její auto vůbec sáhli. Co to mělo znamenat?

Zatnula ruce v pěst a rázným krokem se vydala ke zlodějům. „Vypadněte sakra od mého auta!"

Nejvyšší z kluků zavíčkoval další naplněnou láhev a napřímil se. Z kapsy vytáhl pistoli a zamířil s ní na Natalii. Zkrátka jen tak, jako by to snad byla běžná procedura. „Drž hubu," řekl a odjistil.

Ztuhla na místě a vyděšeně těkala očima z jednoho na druhého. Pracovali rychle a precizně jako by to snad dělali denně. Natalie konečně pochopila, co se myslelo tím, že v těchto čtvrtích zní nebezpečí jako ticho. Ani jeden ze zlodějů neudělal sebemenší hlasitý zvuk, ani to rozbité sklo nešlo slyšet.

„Naval mi kabelku," řekl ten s pistolí a když si ji Natalie naopak přitiskla ještě víc k sobě, pokynul na svého kámoše, který předal hadičku vedoucí benzín z její nádrže do pet lahve kolegovi a přistoupil k ní. Drapl ji za loket a začal kabelkou škubat k sobě. Natalie se jí snažila zuby nehty nepustit. Držela ji pevně za obě poutka, zatímco pravou nohou kopala po zloději. „Pomoc!" křičela, ale nezdálo se, že by to bylo něčemu platné. Ulice byly prázdné a pokud přece jen někdo prošel okolo, jen si smířlivě povzdechl a pokračoval se sklopenou hlavou dál.

Klukovi po chvíli došla trpělivost a uhodil Natalii do tváře. Upadla na zem a kabelku pustila. Zůstala sedět na zemi, zatímco na ni mířila hlaveň zbraně a z její nádrže mezitím odtekla poslední kapka benzínu. Mladíci se potom rozutekli do ulic a nechali za sebou jen ubrečenou holku s nepojízdným autem, bez peněz, telefonu a nejmenšího tušení, co si počít. Snažila se zhluboka dýchat a nepropadat panice.

„Jste v pořádku?" zavolal na ni kdosi, z opačného konce parkoviště.

„Ne," odpověděla upřímně.

„To mě mrzí," řekl ten člověk. „Nechcete někam svézt?"

Natalie k němu natočila hlavu. Byl to starší chlapík s pivním břichem a oplzlým obličejem. Přesně takový typ, který by ji zavezl tak maximálně do temné uličky a sebral ji to poslední, co měla - oblečení a sebeúctu. „Ne, díky!"

Pokrčil rameny, naložil si svůj six pack piva do auta a odjel.

Natalie se pohladila po pravé tváři a ucítila pod ní formující se modřinu. Nedokázala věřit vlastním očím. Prostě ji okradli, zmlátili a nechali tak. Jak moc musí být lidé zkažení, aby tohle udělali bezbranné holce?

Vstala a nově ucítila ostrou bolest v kotníku. Sakra. Dobelhala se zpátky do obchodu a stanula před prodavačkou.

„Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?" přivítala ji.

„Volala jste policii?"

Pokrčila rameny. „Proč?"

Natalie se roztřásla. „Zatraceně, vždyť mě právě před vaším obchodem okradli!" zajíkala se.

Žena si ji prohlédla a pokrčila rameny. „Byli by tady tak za čtyři hodiny."

„Co prosím?"

„Nejsi v tomhle městě sama, kdo má problémy," zpražila ji žena. „A vzhledem k tomu, že tě nezabili, neznásilnili ani nejsi vážně zraněná, tak se za tebou moc nepohrnou. Takže co? Mám volat nebo si dojdeš na stanici? Dají ti tam aspoň něco k pití."

Natalie na ni dlouze hleděla a začínala chápat. Ryan Diaz se před médii neschovával, ani nemusel, veškerou práci za něj odvedlo tohle místo. Ano, Natalie teď musí na policejní stanici, musí si zablokovat platební kartu a nová jí přijde nejdřív za týden. Bez peněz a s autem bez nádrže se bude muset dostat zpátky domů přes čtyři státy a mezitím co bude tohle všechno dělat, její Hondu si místní rozeberou na součástky. Neměla vůbec nic, jen chuť odtud okamžitě vysmahnout a nikdy se nevrátit. Pochopila, proč nikdo Diaze nepožádal o rozhovor. Ne že by se o to nepokusili, ale jejich boj byl předem prohraný. Místní poznali, pokud byl někdo odjinud a okamžitě si na něj došlápli. A Adrian Diaz musel být pro ně vzkvétající byznys.

Ale Natalie nebyla někdo, kdo se tak lehce vzdává. Vytáhla z kapsy džín lístek s adresou a pohlédla na prodavačku. „Jak je to daleko?"

Pokrčila rameny. „Čtyři bloky. Možná pět."

„Pohlídáte mi auto, než se vrátím?"

Žena se zasmála. „Drahoušku, jsem v práci."

„Vždyť do téhle putyky žádné davy zákazníků nechodí, stačí když občas kouknete ze dveří! Prosím! Zaplatím vám, až budu mít peníze."

Žena se napřímila a nakrčila ret. Natalie poznala, že přestřelila. „Vypadni z mýho obchodu, ty nafoukaná krávo," zasyčela prodavačka. „A až budeš chtít zase kafe a něco na žrádlo, tak do týhle putyky, kde nikdo nechodí, ani nechoď."

***

Natalie procházela ulicemi Englewoodu a cítila na sobě pohledy lidí. Nebyla odsud, věděli to moc dobře stejně jako holý fakt, že už na ní neměli, co ukrást. To jediné jí dodávalo jistotu bezpečí. Raději si sundala náušnice, řetízek i hodinky - čistě pro případ.

S bolavým kotníkem postupovala pomalu, ale když už se jí zdálo, že ušla čtyři bloky, sebrala všechnu odvahu a vydala se za dvojicí kluků, kteří si na opačné straně dávali závody v jízdě na kole. Natalie to jako malá dělala taky, dělaly to snad všechny děti, našly si nějakou oblíbenou činnost a porovnávaly v ní své síly. Jenže hry dětí, mezi které patřila kdysi i Natalie, byly oproti hře těch dvou kluků jen náhražkou opravdového soupeření. Ti dva se předháněli na kolech uprostřed silnice, těsně minuli projíždějící auto a ještě se za plné rychlosti pošťuchovali. Když se blížili k Natalii, mávla na ně rukou. Zvědavost jim nedovolila jinak, než s hvízdnutím brzd zastavit.

Poučena z předchozích událostí, rozhodla se Natalie jít přímo k věci. Dala ruce v bok, aby se udělala větší a zamračila se. „Hoši, kde najdu Adriana Diaze?"

Caparti se na sebe podívali a zachechtali se. „Sto dolarů."

„Berete šperky?" prohlásila rozhodně, jako by podobné obchody uzavírala denně.

Kluci pokrčili rameny. „Záleží na tom jaké," řekl ten starší.

Vytáhla z kapsy džín řetízek, ale klukům ho nepodala. Mohou si ho prohlédnout, ale z ruky ho nedá, dokud nedostane odpověď. Ten starší se nad jejím počínáním pousmál. „To by šlo."

Natalie nadzvedla výhružně obočí. „Tak to vyklop."

Kluk si ji přeměřil pohledem a hodnotil, jaké má možnosti. Řekne té novinářce, co chce vědět a vezme si od ní řetízek? Ne, takhle jednoduché to být nemohlo. NIkdy to nebylo tak jednoduché. Co když jí odpoví a ona shrábne řetízek a uteče? Blbost. Dohnal by ji na kole. Nebo by jí mohl říct špatnou adresu a pokud by byla podvodnice, alespoň by z toho nic neměla. To je ono! Ale co když podvodnice není? Hmm, riskovat to nebude.

„Bydlí o tři bloky dál tímhle směrem," pověděl kluk.

Chtěl chňapnout po řetízku, ale Natalie ucukla. „Odtud jsem teďka přišla!" utrhla se na něj. „Chceš mě okrást, ty malý spratku!"

Kluk přimhouřil oči, vypadal docela šokovaně. „Támhle to je," ukázal nakonec k nejbližšímu bytovému domu.

„Půjdeš se mnou zazvonit," oznámila mu Natalie. „Jestli lžeš, tak nic nedostaneš."

Kluk se ušklíbl. „Taky bych si ten řetízek mohl vzít. Jsme dva a ty jsi jedna."

Nejprve dostala Natalie strach, ale potom si uvědomila, že přesně tohle ten kluk chce a málem pukla vzteky. Vrazila mu pohlavek, až to plesklo a jeho mladší kámoš uskočil, aby taky jeden neschytal.

Od té doby mezi nimi bylo jasno. Oba slezli z kol a doprovodili Natalii k domu. Byla to jedna z šedivých, cihlových bytovek stejná jako tucet dalších v této ulici. Na dveřích se místní pouliční umělci přetlačovali kresbami a nápisy. Popelnice přetékala odpadky a ty, co se nevešly, se vršily na hromadách u plotu do zahrady o rozloze pět metrů čtverečních bez trávy a rostlin. Natalie odhadovala, že by dům mohl mít tak okolo pěti bytů, víc ne a podle přecpaného popelníku vedle hromad odpadků odhadovala celý spolek nájemníků za vášnivé kuřáky. Ze všeho toho bince se jí dělalo upřímně mdlo, ale stála a ani nedutala, když kluci místo použití zvonku vzali pár plastových petlahví z popelnice a začali je házet proti oknu v druhém patře.

Natalii v jednom momentě popadl nepříjemný pocit, že jí snad zase lhali a místo Diaze právě obtěžují největšího rváče v ulici, který ji pak roztrhne jako hada, zatímco ti dva zmetci ujedou na kole. Nervózně si promnula ruce a chystala se utéct.

Po třetí ráně, které okno inkasovalo od kelímku z Burger Kingu, se prudce otevřelo a těsně vedle starší kluka dopadla láhev vína. Střepy se rozletěly na všechny strany a Natalie polekaně uskočila. Panebože! Vždyť jí to mohlo spadnout na hlavu!

„Vypadněte, vy hajzlové!" zařval z okna vysoký ženský hlas. „Vypadněte!"

Kluci na sebe pohlédli a zazubili se. „Dobrý den, paní Diazová!" pozdravili sborově a v odpověď jim pod nohama přistála další láhev.

Ježíši Kriste! ulevila si v duchu Natalie a poodstoupila dál, aby další láhev přece jen nedopadla na ni.

„Řekla jsem ať táhnete!" zakřičela žena.

„Je tady nějaká ženská od novin!" zakřičel starší.

Rozhostilo se dlouhé ticho. Uvnitř domu cosi zarachotilo a z okna vykoukl obličej. Patřil starší ženě s uhlově černými vlasy, ostrými rysy a výraznýma zelenýma očima. Mohlo jí táhnout na šedesát, tvář měla zbrázděnou vráskami a kůže na ní visela tak, jak už to starým lidem s divokou alkoholovou minulostí dělává. Přesto si byla Natalie jistá, že ve svých mladých letech to musela být ta nejkrásnější holka ve městě. Plné rty, snědá pleť, exotický vzhled. Podle jména musela její rodina pocházet někde z jihu, možná z Mexika nebo Portorika, to by mnohé vysvětlovalo.

Natalie podala staršímu klukovi řetízek. Chňapl po něm dřív, než by si to stačila rozmyslet, sedli s kamarádem na kolo a v tu ránu byli pryč.

„Dobrý den," pozdravila Natalie, když v ulici osaměly. „Jsem Natalie Hallová z Washington Post, ráda bych na vašeho syna měla několik otázek."

„Adrian není doma," odsekla žena.

„A kdy bude? Mohu se vrátit později."

Žena se zamračila. Podle toho, jak nenápadně nakláněla hlavu, měla Natalie pocit, že se natahuje po další flašce. „A co přesně chceš vědět? Já vím taky plno věcí, to bys čuměla."

Natalie pokývala hlavou. Ano, jasně, že si klidně popovídá i s Diazovou matkou. Cokoliv, co ji někam posune brala všemi deseti. „Bylo by mi ctí, paní Diazová."

V bytě zacinkala láhev od vína, jak ji žena položila. Cosi si pro sebe zamumlala a pak se s úsměvem obrátila na Natalii. „Kolik tě to stálo, než ses dostala sem?"

„Sto dolarů, kabelku, auto a řetízek," shrnula to Natalie. „Myslíte, že bych si od vás mohla zavolat bance, aby mi zablokovali kreditku?"

Žena si ji znovu přeměřila pohledem. „Za rozhovor budu chtít pět set dolarů," oznámila nesmlouvavě. „A zálohu předem."

Natalie přikývla. „Samozřejmě, madam."

Redakce to zaplatí. Nezbývalo jí nic jiného než v to věřit.

„Tak poď dál."

***

Diazova matka se jmenovala křestním Antonella, nebo to tak alespoň tvrdil domovní zvonek. To jméno přišlo Natalii otřesné stejně jako její nositelka i byt, ve kterém bydlela. Antonella bylo pompézní ale docela lacinné jméno někoho, kdo na sebe rád poutal pozornost, ale přitom stál za starou bačkoru.

Uvnitř bytu Diazových panovalo přítmí a těžký, nevětraný vzduch. V kuchyni se povalovalo špinavé nádobí, prázdné krabice od jídla z donáškové služby a hlavně láhve od všemožného alkoholu. Kdyby na Antonellina okna zaútočila celá armáda kluků na kolech, dokázala by se bránit i několik hodin a munice by jí nedošla.

Obývací pokoj pak čítal jen starý kožený gauč, dřevěný stolek s náloží dalších lahví a plechovek, televizí s právě puštěnou reality show a jediné jakž takž čisté křeslo, které si Natalie okamžitě zabrala. Mezi dvěma dveřmi, které vedly do dalších místností bytu stál nazdobený vánoční stromek, který vyvolával poněkud zapeklitou otázku. Byl tady postaven příliš brzo nebo tady stál už od minulého roku?

Antonella se usadila na pohovce a z kapsy fialového županu vytáhla krabičku cigaret. Zapálila si přímo uprostřed bytu a Natalii z toho bylo na zvracení. A zatímco se u stropu shromažďoval oblak kouře, v misce na stolku, ze které ještě před chvílí Antonella jedla snídani, se vršila hromádka popela.

„Tak co chceš vědět, květinko?"

Natalie, která ještě zpracovávala místo, kde se právě ocitla, na Antonellu překvapeně pohlédla. „Ach, ano," rozpomněla se. „Víte, před malou chvíli mě okradli. Měla jsem v kabelce diktafon i zápisník. Myslíte, že bych si od vás mohla vypůjčit papír a tužku?"

Antonella se zamračila, jako by ani netušila, kdy podobné věci naposledy používala. Vstala z pohovky a zmateně se rozhlížela po bytě. Odešla do kuchyně, kde začala zběsile otvírat veškeré šuplíky a skříňky. Chvíli to vypadalo, že se snad pomátla, ale nakonec odněkud vytáhla dětskou školní tašku, z té tašky pak barevný penál Želvy ninja a z penálu hrst pastelek. Ještě jednou hrábla do batohu a vytáhla malý dětský sešit. Batoh pak ledabyle upustila na zem doprostřed místnosti a podala ukořistěné věci Natalii.

„Děkuji vám."

„No jo no," mávla rukou Antonella, usedla zpět na pohovku, típla nedopalek do misky a z krabičky vylovila další cigaretu.

Natalie mezitím luštila kostrbaté dětské písmo na štítku sešitu. Adrian Diaz. Englewood Elementary. 2nd class. Když pak sešit otevřela, na úvodní stránce se velkými písmeny roztahoval nápis Slohové práce Adriana Diaze. Natalie zvědavě otočila na další stranu, ale místo dětských prací našla jen zbytky vytrhaných listů. Posledních deset stránek zůstalo čistých. Se zklamaným povzdechem vzala do ruky černou pastelku a pohlédla na Antonellu.

„Rád si vymejšlel příběhy," pověděla žena při pohledu na sešit a potáhla z cigarety, „ale to po něm ve škole nechtěli. Možná párkrát, ale pak dostávali za úkol jen psát o tom, proč se nemá lhát, jak by se mělo pomáhat starejm lidem nebo napsat o svejch rodičích, jak je maj rádi, obdivujou je a takový kecy. A co chudák můj Adrian? Měl psát o svojí matce samoživitelce, která se jednou vyspala na párty s chlápkem, kterýho v životě neviděla a byla tak nametená, že zapomněla na kondom? Něco si tam tehdy navymejšlel, že jsem jako doopravdy zubařka, ale protože je mi těch lidí líto a nechci jim působit bolest, tak to nedělám. Celej se do toho tehdy chudák tak zamotal, až se pak s nějakejma klukama o přestávce porvali. Tehdy přišel domů, ten sešit roztrhal a dobrej tejden se mnou nemluvil. Jako bych snad mohla za to, že je to malej lhář."

Natalie se na ni zadívala, jestli si z ní náhodou netropí žerty. Jenže Antonella s vážnou tváří seděla na pohovce a tvářila se, že celou tu situaci doopravdy nedokáže pochopit. Pokrčila rameny a mávla rukou. „Tak na co se chceš zeptat?"

„Nemusíte mi povídat nic soukromého," začala Natalie a měla přitom na paměti tu pasáž z Antonellina vyprávění, kdy přišel její syn na svět.

„Já nic netajím," ohrnula horní ret a odfrkla si. „Nemám se za co stydět, jsem jaká jsem. A ani nikdo jiný by se za svou osobnost neměl stydět, žijeme ve svobodný zemi. Každej člověk je unikát."

Natalie měla co dělat, aby si neodfrkla. Antonella doopravdy byla unikát, jen ne zcela v dobrém slova slova smyslu.

„Ráda bych se zeptala, co víte o tom, co se stalo vašemu synovi na misi," nadhodila Natalie téma dřív, než by jí Antonella pověděla další informace, které vědět nepotřebovala a ani nechtěla.

„Tak o tomhle se se mnou nebaví," založila si ruce na prsou. Cigaretu si posunula jazykem k okraji úst a druhý okraj nadzvedla, aby se nadechla. Natalii to přišlo otřesné. Ta ženská by snad kouřila, i kdyby jí usekli obě ruce.

„A zkoušela jste se ho na to už ptát? Co řekl? Třeba by si o tom rád promluvil."

Antonella vztekle chňapla po cigaretě a hodila ji do misky. „Ty mě tady teď jako moralizuješ, květinko? Ty?! Tak schválně, kolik dětí jsi vychovala, ty nádhero, co?"

Natalii to dost zaskočilo. Přece se jí snad tolik nedotkla? Nemyslela to špatně. „Já nemám děti a omlouvám se, pokud jsem-."

„HA!" štekla Antonella a ukázala na ni dlouhým nehtem. „Tak mě tady nepoučuj, na co bych se měla a neměla ptát svýho syna. Vlastnoručně jsem ho vytlačila z břicha, utírala mu zadek, když byl malej a učila ho nečůrat si do kalhot. Znám ho nejlíp na světě. Můj Adrian je výjimečná osobnost, je děsně citlivý a nesmí se na něj tlačit."

Natalie dlouze přikývla a předstírala, že si něco zapisuje do sešitu. Začínala si čím dál víc uvědomovat, že právě vyhodila z okna pět set dolarů. Z té ženské nikdy nic rozumného nevyleze. Přemýšlela, kolik novinářů tady sedělo před ní a kolik jich propadlo stejné beznaději a raději se rozhodlo žádný článek nenapsat. Pokud od každého Antonella vybrala pět se dolarů, pak nyní bude moct pít a kouřit co jen hrdlo ráčí.

„Neříkal náhodou váš syn, kdy se dnes vrátí?"

Antonella pokrčila rameny. „Myslím, že šel za tou svojí holkou. Jmenuje se Brenda, ale nevím, kde bydlí. Pořád se na mýho kluka lepí jako žvejkačka a já mu pořád říkám, že je to proto, že je teď slavnej. Můj Adrian je hodnej kluk, má tu holku rád, ale ona ho jen vodí za nos. Já tohle znám, taky jsem si kdysi ráda hrála."

Natalie už se chtěla omluvit a zmizet z tohoto bytu dřív, než si Antonella vzpomene na svůj honorář a začne řešit, jak ho dostane. Nakonec však k ničemu z toho nedošlo, protože se dveře napravo od vánočního stromku otevřely a z nich vyšel Adrian Diaz. Prostě jen tak, jako by se nechumelilo.

Natalie překvapením zalapala po dechu. On ji naopak sjel podrážděným pohledem a pak svou pozornost obrátil na matku. „Co to tady zase bliješ za hovadiny?!"

„Zlato! Nevěděla jsem, že jsi doma," rozzářila se Antonella. „Pojď sem za mnou, zrovna o tobě děláme rozhovor."

Adrian místo matky pohlédl na Natalii. „Jestli v novinách uvidím jeden jediný blábol mojí matky, tak bude monokl pod okem tvůj jediný problém," zavrčel.

Natalie se chtěla ohradit, že právě za bláboly jeho matky zaplatila až příliš mnoho peněz na to, aby je nakonec nepoužila, ale při pohledu na Diazův smrtelně vážný výraz raději mlčela a přikývla. Sáhla si na tvář a opravdu nahmatala hřející otok. Takhle si to vážně nepředstavovala.

Zatímco mlčela a zkoumala rozsah své modřiny, prošel Diaz kolem ní a začal v kuchyni třískat nádobím. Měl na sobě staré tepláky a vytahané tričko a celkově vypadal, jako by právě vylezl z postele. Černé vlasy měl rozčepýřené a na jedné straně uležené, ale i tak vypadal naprosto k sežrání. Adrian Diaz byl jako mladá, alkoholem nezničená verze své matky v mužské podobě. Teprve teď dokázala Natalie vidět, co všechno Antonella zahodila, když se rozhodla zasvětit svůj život levnému vínu, cigaretám a televizním reality show. Pár desítek let nazpátek musela mít na každém prstě omotaných minimálně pět chlapů. Ale co to změnilo?

Z kuchyně se ozval další hluk.

Antonella si zacpala uši a bolestivě zakvílela. „Zlato, přestaň, moje uši!"

Diaz se ohlédl přes rameno, hmátl po hrnci na sporáku a vší silou s ním třískl o pánvici. Natalii málem upadly uši a neuniklo jí ani bolestivé zaskučení.

„Začni si po sobě uklízet a přestanu," odsekl Diaz. Otevřel komodu a sáhl po sklenici. Neodpustil si ji otlouct o zbytek nádobí a teprve pak ji strčil pod kohoutek a napustil si vodu.

Náhlé ticho bylo stejně ohlušující jako rachot, který natropil. Opřel se o kuchyňskou linku a přeměřoval si podezíravě Natalii.

„Takže ty pracuješ pro Washington Post?" zeptal se překvapivě s klidem a lehkou zvědavostí. Natalii to překvapilo. Čekala spíš, že ji vynese ven v zubech nebo bude muset skočit z okna, aby si před ním zachránila kůži. Místo toho nahodil konverzační tón, upíjel vodu a když se jeho matka nadechla ke slovu, zpražil ji takovým pohledem, že raději mlčela.

„Ano."

„Jak dlouho?" zajímal se dál.

Natalie nejistě pohlédla na Antonellu, ale ta si právě podpalovala další cigaretu. Zahanbeně klopila hlavu a vyhýbala se očnímu kontaktu, to byl překvapivý vývoj. Ona i její syn byli proměnlivější než aprílové počasí, v jejich přítomnosti se mohlo stát opravdu cokoliv.

„Čtyři roky," odpověděla Natalie. „První dva jako stážistka."

Diaz pokýval hlavou. Ještě jednou si ji od hlavy k patě prohlédl a Natalie cítila, jak rudne.

„Takže ti sebrali kabelku, jo?" změnil náhle téma.

Natalie pokývala hlavou.

„U vchodových dveří je telefon. Pevná linka. Zavolej si do banky, ať ti zablokují kartu a pak přijď za mnou." Dopil poslední doušek vody, opláchl skleničku ve dřezu a za doprovodu dalšího třískání a lomozu ji vrátil zpátky do police. Chtěl se vydat zpátky do svého pokoje, ale cestu mu zastoupila nasupená Antonella. Držela se na vratkých, hubených nohou a trochu se kymácela, těžko říct jestli z alkoholu nebo jí ještě řinčelo v uších po synově hrncovém orchestru.

„Jestli se ke mně hodláš takhle chovat, tak se seber a vypadni!" vyštěkla, „ty hrdino jeden!"

Diaz nadzvedl koutek úst. Ten úsměv mluvil za vše. Uhni mi z cesty nebo bude zle!

Jenže Antonella bývala kdysi horkokrevnou jižanskou krasavicí a přestože svůj vnitřní oheň kropila vínem dost zodpovědně, žhavé uhlíky pořád doutnaly. A její syn jí svým úsměvem chrstl do obličeje litr benzínu.

„To mám za to všechno, co jsem ti obětovala, ty grázle?!! Podívej se na sebe, spát celé dopoledne jako mátoha! Kam jsme to dopracovali?!!"

Ohnala se po něm svými dlouhými nehty, ale Diaz její chvějící se paži včas zachytil. Přestože jednal se starší ženou, dokonce vlastní matkou, nijak zvlášť svůj vztek nemírnil. Zkroutil jí zápěstí a při její snaze zmírnit bolest spolu s ním i celé tělo. Dosedla zadkem zpátky na pohovku.

„A z čeho bys zaplatila nájem, matko, kdybych se sebral a vypadl?" pošeptal jí do ucha. V jeho hlase šlo znát pobavení s jasně rozpoznatelnou výhružkou. Natalie z toho naskočila husí kůže.

Antonella zůstala sedět, zuby jí o sebe skřípaly a v zelených očích to vřelo jako uvnitř rozbouřené sopky. Diaz se naopak s klidem odebral pryč do svého pokoje. Otevřel dveře a pohledy obou žen ho následovaly. Později Natalie přemýšlela, jestli to náhodou neudělal naschvál, že cestou naštvaně kopl do sbaleného vojenského batohu uprostřed svého pokoje a nechal ho ležet na podlaze matce přímo na očích. Tvé přání je mi rozkazem.

To Antonelle totiž náhle a zcela nečekaně vehnalo slzy do očí. Vyskočila na nohy a utekla před tím pohledem do koupelny.

Natalie si připadala jako v nějakém zvláštním snu. Tohle všechno se jí doopravdy odehrálo před očima? Už kdyby teď odešla, měla by materiálu na hlavní článek až až. Lidi by ji za to milovali. Adrian Diaz byl jejich miláček. Zhýralá matka by v nich vyvolala obrovskou vlnu soucitu a lítosti. Podnikatelé a filantropové by nalili pár milionů do neziskovek na podporu dětí z nestabilních rodin. Takový článek by přinesl spoustu dobrého nejen pro Diaze ale také pro ni samotnou a pro společnost jako takovou.

Kdyby odešla teď, s jistotou by vyhrála. Jenže co jí Diaz chce? Chce jí opravdu poskytnout rozhovor, nebo ji v pokoji chytne pod krkem a donutí ji zapomenout, co dneska viděla? Ačkoliv to byl válečný hrdina, který zachránil svého velitele a spoustu dalších lidí, stále to byl kluk, který vyrůstal v téhle čtvrti a právě zkroutil své matce zápěstí. Ten samý kluk jako ten, co ji uhodil, okradl a vyhrožoval jí zbraní. A přestože Natalie v něm tu zlobu a divokost cítila zcela zřetelně, nedokázala se sebrat a odejít, aniž by nezjistila, co má v úmyslu. Byla už zkrátka taková. Všechno nebo nic.

Po špičkách, aby nevyrušila Antonellu, přešla k telefonu a vytočila trojmístné číslo nouzové infolinky. Tam si vyptala telefon na svoji banku a po zdlouhavém odříkávání všech identifikačních údajů nakonec mohla s klidnou myslí zavěsit a vědět, že na účtu jí zbylo alespoň na nájem.

***

V Diazově pokoji se cítila Natalie zvláštně. Oproti předchozím místnostem zde panoval ledabylý nepořádek, asi takový, jaký má v pokoji každé dítě pubertálního věku. Na pracovním stolku izolační páskou přilepený školní rozvrh vypovídal o tom, že si tady naposledy uklízel na základní škole. Povlečení se sluneční soustavou a raketou kdysi ladívalo s již vybledlým tmavě modrým nátěrem na zdech a ze skříně za dveřmi trčel kousek dětských tenisek.

Natalie pohlédla na Diaze. Opíral se o svůj dětský stolek a tiše vyčkával. Okna do místnosti pouštěla dostatek světla, takže mohla jasně pozorovat jizvy na jeho obličeji a kloubech rukou. Jeho pohled byl temný, vypočítavý a zdálo se, že se ještě sám nerozhodl, co bude následovat.

Natalii z celé té atmosféry cosi vnitřně zabolelo. Nevinný dětský pokoj ostře kontrastoval s mužem, který stál naproti ní. Zhluboka polkla.

„Můžeš si sednout, jestli chceš," promluvil Diaz, když za sebou zavřela dveře. Poslušně usedla na měkkou postel a sepjala ruce v klíně. Nechtěla, aby viděl, že třesou.

Nadechoval se k dalším slovům, ale vyrušilo ho bouchnutí dveří koupelny. Zůstal mlčet a výhružně vyčkával. Po celou dobu, co se Antonellin šoupavý krok rozléhal obývacím pokojem, se Natalie modlila, aby ji nenapadlo vlézt za nimi. Po chvíli ale zavrzala pohovka, cinkla láhev a televize přidala na hlasitosti. Antonella se ze svého zhroucení dokázala vzpamatovat opravdu rychle. Diaz se viditelně uvolnil a založil si ruce na prsou. I pod volným tričkem se rýsovala jeho pevná postava a opálená pokožka paží ladila i k seprané šedé barvě látky. Mohla by Diaze vyfotit v pytli od brambor a jeho fotku by si holky ukládaly do mobilů, vlepovaly do deníčků a vystřihovaly z novin. Bylo to nespravedlivé.

„Už jsi někdy dělala velkou reportáž?" zeptal se.

„Co je u tebe velká reportáž?"

Na chvíli se zamyslel. Zabodl pohled do zdi a párkrát zamrkal. „Co já vím. Už jsi byla kvůli reportáži někde v zahraničí?"

Přiývla. „Ve Francii a Anglii. A teď jsem v tady."

Na tváři se mu mihl úšklebek. „Zahraniční reportáž z Illinois, to je teda odvaz."

Natalie mlčela, nadzvedla obočí. Tohle nebylo vtipné. Illinois bylo od Washingtonu stejně daleko jako Francie od Anglie. Tak toho moc nenacestovala, a co jako?! Vždyť v novinách teprve začínala, proboha!

„O čem ty reportáže byly?"

Založila si ruce na prsou stejně jako on. „Kam tohle jako vede?"

„Chci jen vědět, co jsi zač."

Natalie si ho přeměřila pohledem. Diazovy záměry byly čitelné asi stejně jako poslední písmenka na zrakové tabuli u doktora. Natalie viděla, že tam jsou, ale nedokázala je nikdy rozluštit. Oproti písmenkům ale na lidské myšlenky nepomáhaly ani optické čočky. Mimoděk si protřela oči, krabičku s náhradními čočkami měla samo sebou v kabelce a tyhle co měla na sobě už by snesly výměnu. Dlouze si povzdechla.

„Čtyři roky píšu pro Washington Post, věnovala jsem se zahraniční a posléze domácí politice," shrnula svou krátkou kariéru. „Teď se tak nějak hledám. Svůj pracovní stůl mám mezi sportovní a kulturní redakcí, takže jsem i v těchto směrech dost dobře informovaná."

„To tě tam nemají rádi?"

„Jsem nováček."

„Takže tě nemají rádi," stál si za svým. „Jak moc tě nemá rád tvůj šéf?"

Natalie si založila ruce na prsou. Přišla tady snad proto, aby se nechala urážet?

Diaz vycítil, že je naštvaná a pousmál se. „Zapomeň na to," mávl rukou. „Vlastně jsem se chtěl zeptat na ty tvoje zahraniční cesty."

Natalie nadzvedla obočí. Neměla nejmenší ponětí, kam tohle všechno vede a netroufala si ani hádat. „Ano?"

„Kde jsi byla dýl? Ve Francii nebo v Anglii?"

„V Anglii," odpověděla. "Nejlepších pět měsíců mého života."

Diaz pokýval hlavou. Zdálo se, že se mu ta odpověď zamlouvala. „Povolení k pobytu šlo přes redakci?"

Přikývla, ale stále nechápala.

Na jeho tváři se však usadil úsměv. Dlouze na něj hleděla. Diaz měl krásný úsměv, až na holou skutečnost, že obvykle věstil blížící se katastrofu. Byl to ten typ úsměvů, který člověka dostává do problémů.

„Mám pro tebe nabídku," prohlásil.

„Jakou nabídku?"

„Dám ti rozhovor. Řeknu ti úplně všechno, co se v těch horách stalo. Na cokoliv se zeptáš, odpovím. Bude z toho průser, ale s tím nemám problém. Záleží na tobě a na šéfovi. Na druhou stranu tě můžu ujistit, že si v den vydání nikdo nekoupí jiné noviny než Washington Post."

Natalie se chtěla zasmát, ale když sledovala jeho smrtelně vážný výraz, rozmyslela si to. „Tohle je nějaký vtip?"

Zavrtěl hlavou. „Mluvím vážně. Chci ti dát ten rozhovor."

„Ale?"

Diaz se dlouze nadechl. Chvíli zíral do prázdna, jako by hledal správná slova. Nebo ne. Spíš to vypadalo, že se rozmýšlel. Rozhodoval se, nebyl si jistý, ale pak se z vedlejší místnosti ozval hurónský smích jeho matky a řinčení sklenic. Nad čtvrtí proletěla útočná helikoptéra městské policie. Někdo měl problém, někdo někomu ublížil, možná zabil. Už zase. Za několik dalších vteřin se v dálce ozvaly sirény. Pohlédl na Natalii jako člověk, který už nemá, o co by přišel. „Dám ti ten rozhovor," zopakoval, „když mi zařídíš novinářské vízum."

„Jsme ve svobodné zemi, můžeš si jet, kam chceš."

„Ne tak docela," nesouhlasil. „Takže co? Bereš nebo ne?"

Přikývla. „Možná by to šlo. To víš, záleží na tom, jak moc mě nemá šéf rád," zašklebila se. „Kam chceš jet?"

„Do Afghánistánu."