„...a je to taky tím novým asfaltem," řekl hlas v Garryho sluchátkách. „Museli jsme odklonit celou runway, začalo se to všechno v tom vedru rozpouštět a jedné stíhačce to zničilo kola. Prostě to teď není možné, je mi líto. Ale vyhlásili jsme pohotovostní režim, vezmeme vás přednostně."

Garry pohlédl přes obrazovku počítače na Mikea zrovna, když na tábor udeřila další střela. Křik mužů a dusot desítek nohou následoval hned vzápětí. Vojáci na hlídce začali střelbu oplácet, ale všichni stejně věděli, že střílí naslepo. Taková už byla nevýhoda skalistých hor. Zvuk střelby se rozléhal po okolí a nedalo se snadno odhadnout, odkud výstřel přišel. Nebylo to jako ve městě, kde se útočníci schovávali v některé z blízkých vysokých budov s okny, tady v horách mohli střílet odkudkoliv, klidně i z vrcholu v dálce. Tábor byl lehce zaměřitelný stejně jako Tálibánci ve skalách a mnoho vojáků si bylo jistých, že až odhalí jejich pozice, okamžitě přestřelku otočí ve svůj prospěch.

„Co je?" nadzvedl obočí Mike a Garry obdivoval jeho klid.

„Nebudou žádný Apače ani Blackhawky. Ani jedna posraná helikoptéra."

„A proč jako?"

Garry pokrčil rameny. Podlaha pod jeho nohama zaduněla další explozí. Začínal si připadat mírně ve stresu. Zahýbal prsty ve svých žabkách a snažil se uklidnit. „Kvůli asfaltu nebo co. Jednu helinu by mohli pustit, ale ne bez zálohy. A ty jsou prej někde na cvičení."

„Stíhačky nepotřebují zálohy," vzpomněl si Mike. „Aspoň na postrašení dobrý."

„Jo, ale zase potřebujou rozjezd a ten nemají, protože se jim topí ten asfalt."

Mike se zamračil. Několikrát zaklepal prsty o desku stolu, obrátil pohled ke stropu, ale když se vrátil zpět ke Garrymu, žádný převratný nápad nepřinesl. „Tak mám zkusit Kandahár?"

Garry pokrčil rameny. „Zkus klidně i Bagdád."

Než stačil Mike namítnout, že je to na dolet daleko, obrazovka počítače mu před očima zhasla. Stejně tak Garryho počítač i světla v celé místnosti. Šumění, které v jeho sluchátkách znamenalo jediné spojení se světem zmizelo spolu s elektrickým proudem.

Garrymu se sevřelo hrdlo. Cítil, jak na něj doléhá holá skutečnost, že se z těchto hor možná už nikdy nedostane. Přemýšlel vůbec někdy, že se z nějaké mise nevrátí? Ani náhodou. On byl přece chlápek od počítačů, jemu nikdy žádné nebezpečí nehrozilo. Ale teď tady seděl, kolem dokola padaly další a další nálože a jediná naděje v podobě vzdušné podpory právě vzala za své.

„Tak teď už je to asi stejně jedno," zabrblal Mike a tichem se rozlehlo usrknutí kávy z hrnku.

Garry vstal a okamžitě se po paměti vydal směrem ke vchodovým dveřím. Klid jeho kolegy ho docela vykolejil, on sám měl totiž nutkání propadnout panice a prostě vzít nohy na ramena.

Když otevřel dveře, vnikla dovnitř alespoň trocha světla a odhalila Mikea, jak pije svou kávu. „Zkusím tam zavolat mobilem," oznámil.

„Já jdu nahodit generátor," odpověděl Garry. Když však pohlédl ven a viděl ten chaos, polkl knedlík v krku a zarazil se. V táboře už téměř nebylo ani živáčka kromě několika kluků, kteří běhali ze skladiště s bednami munice k vojákům ve střílnách nad opevněním tábora. Zbytek pravděpodobně nahnali do úkrytu. Někde za zdravotnickým stanem zaslechl hučet Humvee, ale než stačil zapřemýšlet, co to tam s ním sakra provádí, dopadla přímo na jídelnu další střela z granátometu. Z toho otřesu se Garrymu málem podlomila kolena. Zajíkl se a zalezl zpátky dovnitř. Prach zvenčí pomalu proudil i do místnosti dispečinku, zatímco Mike seděl dál ve svém křesle s vojenským telefonem u ucha. Garry měl chvíli pocit, že má halucinace. Takhle se normální člověk uprostřed bombardování přece nechová.

„Neberou mi to," řekl s klidem Mike, když si všiml kolegova pohledu, a dokázal tím, že je tak skutečný, jak jen to jde. „Jdeš teda k těm generátorům?"

„Jo," zamumlal Garry. Možná tam narazí na Bena, určitě si taky musel všimnout, že nejde elektřina."

„To budou pojistky," pokýval hlavou Mike a položil hovor. „Zkusím ten Bagdád."

Garry se zhluboka nadechl a cítil, jak ho adrenalinem svrbí prsty. Než vyšel ven, vběhl ještě rychle do chodby směrem ke Clarencově kanceláři a z Barlowova soukromého skladu si vzal jednu z automatických pušek M4. Zkontroloval zásobník a přehodil si okolo krku a ramene pás pro držení zbraně. Když z chodby vyšel, Mike se na něj zvláštně zahleděl. Možná si teď uvědomí, že jsme vážně v bryndě, pomyslel si Garry. Za dobu působení v November Juliet ještě nikdy nevyšel ven se zbraní doopravdy připravenou k použití. Cvičení a tréninky se nepočítaly.

„Nechceš se přezout?" navrhl mu bez většího stresu Mike a kývl bradou k jeho barevným žabkám.

„Sakra, Mikeu," nevydržel to Garry. „Jsme ve válce."

Mike odložil telefon od ucha a znovu se napil kávy. „Ty jsi ve válce a máš na sobě žabky a kraťasy?"

Garry se prostě otočil a vyšel ven. Nechápal, co to do jeho kolegy vjelo. To, že byl Mike kliďas, věděli všichni, ale tohle jeho chování už hraničilo s šílenstvím. Každou chvíli mu do Kafírny mohla vletěl nálož a s největší pravděpodobností sem co nevidět vtrhnou Tálibánci, až uznají za vhodné, že je dost nalomili. A na pomoc ze vzduchu si budou muset počkat, přitom tady rozhodovala každá minuta. Jak mohl jen tak sedět a pít kafe?

Garry se rozběhl kolem zdí Kafírny k malé plechové budce, kde byl umístěn generátor. Pleskání žabek ustoupilo hlučné střelbě z granátometů a automatických pušek vojáků a Garry na malý moment uznal, že měla Mikeova poznámka něco do sebe. Žabky, šortky, vytahané tričko a emčtyřka v náručí. Naprosto bizarní pohled uprostřed zdemolovaného tábora zahaleného skoro neprůhledným závojem prachu.

Jakmile doťapkal k boudě s generátorem, měl už oční víčka zarudlá a z očí mu tekly slzy. Věnoval rychlou myšlenku úvaze, kde mohli ti šmejdi sehnat tolik slzného plynu. Víc než bombardování základny mu to z jejich strany připadalo jako experimentální míchání koktejlu. Trochu slzáku, trochu šrapnelů, špetku ohně. Protřepat, nemíchat. Garry se uchechtl. Nic to neměnilo na skutečnosti, že to byli sráči.

„Harrisone!" zařval někdo od hlavní brány. „Ty náboje!"

Garry se rozhlédl po okolí, ale mezi troskami jídelny a stanů Harrisona nezahlédl. Také voják ve střílně nad branou se začínal ohlížet. "Harrisone!" zařval na Garryho. „Dělej!"

„Já nejsem Harrison!" odpověděl Garry. Voják se po něm otočil, ale neodpověděl. Místo toho odstoupil od zbraně zapřené ve trojnožce a pohlédl do tábora. „HAAARRIISONÉÉÉÉÉÉ!"

Od zdravotnického stanu se náhle vynořila postava s bednou nábojů pod paží a řítila se směrem k bráně. Garry si promnul oči, ale ani zdaleka v běžícím vojákovi nedokázal rozpoznat vysokého a štíhlého Harrisona. Tenhle běžec byl malý a zavalitý a když se skrz prach a dým prodral až ke Garrymu, bylo jasné, že je to poručík Barlow. Sípavě dýchal, jako by mu každou chvíli měly vypovědět plíce, ale přesto sebral všechnu sílu a zařval zpátky na vojáka: "Přestaňte tu všichni hulákat, vy idioti! A přestaňte taky sakra střílet do těch skal, když tam nikoho nevidíte!!" zakrákoral a několik mužů jeho rozkazy opravdu poslechlo. „Co ty tady stojíš, ty šašku?" obořil se na Garryho a dlouhý pohled věnoval jeho obuvi.

„Nejde elektřina, pane," odpověděl Garry.

„To víš teda zatraceně brzo," odplivl si Barlow. "Bishop už to zařizuje. Zkratovalo to, když šly k zemi obytné buňky. "

Garry zíral na neschopného poručíka, největšího budižkničemu v táboře a nedokázal uvěřit vlastním očím. Zdálo se, že má Barlow věci pod kontrolou. Zamrkal, aby se ujistil, že to není jen další halucinace jako u Mikea, ale i po tom všem tam Barlow dál stál a mračil se. „Už jste někomu volali, co se tady děje, že jo?" houkl na něj Barlow.

„Ano, pane. Ale nebude to hned, mají tam nějaké technické potíže."

„Technické potíže mají vždycky, když je někdo potřebuje. Důležité je, že o nás vědí, chlapče. Dobrá práce," poplácal ho poručík po rameni. „Ale teď vem tuhle bednu a dones ji chlapům na bránu. A řekni všem, ať přestanou plýtvat těmi náboji! Kluci na dvojce, pětce a dvanáctce mají připravené minomety. Čekají na souřadnice na kanále sedm."

Garry jako ve snách převzal od poručíka bednu a záda se mu pod její tíhou trochu prohnula. „No tak, SEBER SE!" zařval na něj naposled poručík, než vzápětí zmizel v táboře.

Nezbývalo mu nic jiného než vyrazit vpřed a doručit vojákům náboje a poručíkovu zprávu. Jeho poslední myšlenka patřila Harrisonovi.

Kde sakra je?

***

Zrzkova skupina se snažila držet směr svého postupu tak, aby oklikou navázali na trasu, kde dříve podnikali pravidelné patroly. Z ní by se pak lehce dostali až k táboru, který podle ozvěn střelby a výbuchů dostával pořádně zabrat. Po helikoptérách však nebylo ani stopy. Nora z toho neměla ani trochu radost.

„Ryane, u vás všechno v pohodě?" ozval se do vysílačky Zrzek a na ostatních šlo jasně poznat, jak nastražili uši a zatajili dech. Diaze možná za normálních okolností nikdo neměl rád, avšak v této situaci se všem ulevilo, když uslyšeli jeho hlas. „V klidu," zabrblal Ryan a spojení přerušil.

Nora se několikrát přistihla, jak myslí taky na Clarence. Co se s ním mohlo stát? Kde je mu konec? Paniku ale pociťovala i při myšlence na Garryho. Proč se neozýval? Bylo možné, že Tálibánci zasáhli Kafírnu? Ať už to bylo jak chtělo, museli se co nejdřív dostat do tábora.

Postupovali horami podle zažitého systému, i když pravda trochu omezeného počtem lidí. Zrzek potřeboval jen malou chvíli na to, aby se vzpamatoval z holé skutečnosti, že právě přišli o Dylana a s nimi samotnými to také bůhvíjak nevypadá. Nora to chápala. I ona měla po tom výbuchu auta slabou chvilku a nebýt Zrzka asi by tam blouznila doteď. Potřeboval chvíli na vstřebání celé situace a nyní, stejně jako ona, již fungoval na dvě stě procent. Dopředu jako průzkumníka poslal Jasona. Měl dovoleno si sundat batoh, který nyní nesl Rodriguez na jednom rameni spolu se svou výbavou. Jason se tak mohl pouze se zbraní rychleji prodírat lesem, aniž by natropil zbytečný rámus. Několik metrů za ním pokračovali v řadě za sebou Zrzek, Nora, Rodriguez a Frank. Derek a Fred skupinu uzavírali a kryli všechny zezadu. S očima na stopkách čekali, kdy se každou chvíli odněkud vynoří hlaveň kalašnikova namířená na ně a nastane peklo. Nic z toho se však nedělo.

„Myslíte, že po nás fakt jdou?" pronesl Rodriguez myšlenku, která již nějakou dobu trápila i všechny ostatní.

„To nic nemění na situaci, že se cítím lépe, když na to Derek a Fred dávají vzadu bacha," odvětil mu Zrzek a Rodriguez zmlkl.

„Celý je to divný, abyste věděli," zabručel Frank.

Nora podle náhlého Zrzkova zvednutí ramen poznala, že je naštvaný. Dělal to často a všímala si toho poslední dobou ještě častěji, protože ho sama pravidelně vytáčela. Ale bylo to nutné. Musel vědět, že mezi nimi nic není a ani nebude. Jejich vztah nebyl dobrý. Vlastně nebyl dobrý ani fakt, že mezi sebou kdysi něco vůbec měli.

Pohlédla dopředu na Zrzka a z profilu ozářeného ostrým horským sluncem poznala, že se mračí. Jako jeden z mála lidí dokázal nakrčit nos, aniž by přitom pohnul rty. Popraskaná kůže pod očima zakryla jemné pihy na tváři a Nora zauvažovala, co dělal Zrzek se všemi těmi opalovacími krémy, které pravidelně rozdávala. Otočil pohled k ní a zjistil, že na něj zírá. Tentokrát zapojil do starostlivé grimasy celý svůj obličej. Na čele mu vyskákaly vrásky a pravý koutek úst vyskočil vzhůru. „Jsi v pohodě?" zeptal se.

„Jo." Nora potřásla hlavou a přikývla. Uvízli uprostřed hor, ztracení, na drátě měli jen Diaze, vrtulníky nikde a ona myslela na to, jak se Zrzkovi loupe kůže. Potřebovala se soustředit. Snažit se pochopit svoje myšlenkové pochody může později.

V křoví před nimi to zašramotilo a celá skupina byla rázem v pohotovosti. Prsty na spouštích, oči na mušce. „To jsem já," poznali podle hlasu Jasona a zase se uklidnili. Od doby, co utekli od hlavní silnice, v nich vřelo napětí, které se mohlo přelít přes okraj sebemenším pohybem v křoví nebo zašuměním listí.

Jason doběhl až k Zrzkovi a přiklekl k zemi. Nora se připlížila za seržantova záda a poslouchala. Za ní jí dýchal na krk stejně zvědavý Rodriguez.

„Pane, dál je to slepá," řekl Jason. „Tímhle směrem už jsou jenom skály. Jsme jakoby v korytě mezi dvěma hřebeny. Můžeme to teď otočit jen dvěma směry, nahoru nebo dolů. Nebo spíš můžeme jen dolů, protože Tálibáncům bude jasný, že půjdem nahoru směrem k táboru. Mohli by čekat."

„Nemůžeme jít dolů," zavrtěl hlavou Zrzek. „Dole to neznáme. Ztratíme se."

Jason přikývl. „Správný rozhodnutí tady asi neexistuje, pane."

Zrzek dlouho mlčel a přemýšlel, stejně jako zbytek skupiny. V tichu lesa, přerušovaném jen střelbou z dáli, se Jasonova slova donesla ke všem uším.

Existovala také možnost v tomto místě rozbít tábor a vyčkat na přílet vrtulníků, avšak Nora znala Zrzka až příliš dobře na to, aby věděla, že nebude sedět na zadku, zatímco se s táborem děje bůhvíco. Dokázala rozpoznat jeho vnitřní boj. Mohl buď ochránit svou skupinu přeživších nebo riskovat jejich zdraví a pokusit se pomoct v táboře. Než se sám stačil rozhodnout, věděla Nora už dávno, čemu dá přednost.

Relativní ticho lesa však náhle narušila další střelba. Neozývala se z tábora, jak byli zvyklí, tato přicházela z mnohem větší blízkosti a právě ze směru, odkud přišli.

„Diaz?" zajíkl se Jason a stejně jako zbytek vojáků pohlédl tím směrem. Spíš než mířená střelba to znělo jako když se někdo bezmyšlenkovitě snaží vyprázdnit zásobník.

„To je kalašnikov, pane," zkonstatoval Rodriguez fakt, který si uvědomovali snad všichni. "A zní pěkně nasraně."

Když střelba ustala, Zrzek dlouhou dobu jen strnule hleděl na obzor hor a jeho tvář zbledla děsem. Sáhl po vysílačce. „Ryane, to střílení šlo od tebe?"

Ticho.

„Ryane, ozvi se, prosím."

Nora si nervózně promnula prsty a přemítala, jestli si vzala dost obvazů a škrtidel. A co teprve ty kompresní obvazy? Doufala, že je nezapomněla. Stejně tak gázy, injekce adrenalinu, kapačku, nůžky a zkrátka všechno. Rukavice! Nezapomněla na rukavice? Ruce se jí při pomyšlení, že bude potřebovat nejméně celou skříň všech pomůcek, samovolně roztřásly. Aby vojáky neznervózňovala, schovala je raději do předních kapes ochranné vesty.

Ryan Diaz se stále neozýval.

„Vůbec to při spojení necvaklo, pane," ozval se znovu Jason. „Podle mě se přepnul na jiný kanál."

„Co by dělal na jiném kanále, krucinál? To je blbost. Podle mě má problémy."

Nebo už to má dávno za sebou, pomyslela si temně Nora. A s ním i Sanem. Při té představě ji zamrazilo.

„V táboře moc platní stejně nebudeme," oznámil své rozhodnutí Zrzek. „Měli bychom alespoň tady držet při sobě. Diaz je v tom sám a my taky."

„Vždyť těm hadžíkům naběhneme na mušku, když se vrátíme!" zaprotestoval Frank a nikdo mu to ani nevyvracel. Všichni ale chápali jedno: V momentální situaci neexistovalo správné rozhodnutí. Co bylo správně a co ne, rozhodne až čas. 

***

Když Garryho poprvé vysadila helikoptéra v November Juliet, jeho prvním objektem zájmu se stal bagr. Jak sem u všech všudy dovlekli bagr? nechápal a na tuto otázku ani nikdy nenalezl odpověď. Za několik měsíců dostal volno a když se vrátil, bagr v táboře už nebyl. Místo něj vznikl za jídelnou podzemní úkryt. Vybetonovaný tunel široký dva metry a dlouhý zhruba dvacet, kde se kluci chodili zašívat a hrát karty. Párkrát v něm po příjezdu Clarence pořádali i tajné porady, ale kvůli všem těm pavučinám a zatuchlému vzduchu to rozhodnutí poměrně brzy olitovali. Jednoho dne se Barlow špatně vyspal a v rámci evakuačního cvičení vzbudil ve tři ráno všechny čety a nahnal je do tunelu. Tísnili se tam až do osmi rána, kdy dostal Ben Bishop astmatický záchvat a musela zasáhnout Nora. Vojáci pak často přemítali, jak dlouho by je tam za normálních okolností nechal Barlow trčet.

Nyní se historie opakovala. Oproti cvičení se však muži do úkrytu snažili nacpat mnohem horlivěji.  Garry to viděl, když zrovna přebíhal po dřevěných překližkách, ze kterých vojáci stříleli do hor. Tato konstrukce vedla po obvodu tábora a opírala se o betonové pražce, které tvořily neprůstřelné opevnění proti střelbě zvenčí.

„Hollisi," zavolal z dálky na vojáka, ke kterému se právě blížil. Muž ho letmým pohledem zaregistroval a stáhl se i se zbraní za oporu z betonu. "Co je?"

„Barlow říká, že máte přestat střílet, pokud nikoho nevidíte" řekl mu. „Kluci na dvojce, pětce a dvanáctce mají připravené minomety. Hlaste jim polohu cílů. Kanál sedm."

Hollis přikývl a vrátil se zpět na svou pozici. Tentokrát jen s tím rozdílem, že uvolnil prst na spoušti zbraně a nechal ji odpočívat. Garry se rozběhl k dalšímu vojákovi a cestou se mu pohled znovu zatoulal k tunelu. Těžké kovové dveře byly otevřené a z výšky mohl Garry vidět, jak se uvnitř tísní spoustu vyděšených obličejů. Vybavil si to vlhko, dusno, všechny ty pavouky a krysy, které se tam proháněly a zabylo mu špatně. Vzpomněl si také na pach lidských těl a prudké dýchání Bena Bishopa, když to na něj za nepřístupné tmy přišlo. Tehdy měl Garry opravdu strach. Než se vojákům podařilo otevřít dveře, nastala uvnitř naprostá panika. Davová psychóza, kterou začalo Benovo astma. Málem ho tehdy udupali. Setřásl husí kůži a běžel v pokleku dál.

„Dansone!" houkl na vojáka. „Barlow říká, že máte přestat střílet, pokud nikoho nevidíte. Kluci na dvojce, pětce a dvanáctce mají připravené minomety. Hlaste jim polohu cílů. Kanál sedm."

Nečekal na reakci a pokračoval dál. Zadoufal, že se nepřeslechl, když na něj Barlow tyto pokyny hulákal. Zahleděl se zpět k tunelu. Kovové dveře se nyní zavřely a ukryly tak téměř polovinu tábora do relativního bezpečí. Zbytek zůstal venku. Vojáci pobíhali mezi sklady munice a zbraní. Postupně se za neustálého Barlowova řevu ale formovali na stanovištích a než doběhl Garry k dalšímu vojákovi, byli připraveni útočit v případě, že by někdo vtrhl do tábora.

„Coalmane!" zařval Garry. „Barlow říká, že máte přestat střílet, pokud nikoho nevidíte. Kluci na dvojce, pětce a dvanáctce mají připravené minomety. Hlaste jim polohu cílů. Kanál sedm."

Připadal si jako v nekonečné časové smyčce. Ta neustále se opakující slova se mu vyryla do paměti jako básnička, kterou kdysi přednášel v nedělní škole v Misouri. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí... „Gregore! Barlow říká, že máte přestat střílet, pokud nikoho nevidíte. Kluci na dvojce, pětce a dvanáctce mají připravené minomety. Hlaste jim polohu cílů. Kanál sedm." ...A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený syn, plný pravdy a ...

Garry zakopl o trčící hřebík v podlaze a rozmáznul se na tvrdém dřevě. Nabiflovaná řada slov z dětství, která tvořila věty a měla mu snad někdy v životě dávat smysl, se vypařila do vzduchoprázdna a její místo zaujalo něco mnohem podstatnějšího. Barlow říká, že máte přestat střílet...Kluci mají připravené minomety...Kanál sedm.

Do tábora vletěla další střela zvenčí a dopadla přímo před Nořin stan. Bez váhání začal hořet a Garrymu vyhrkly slzy do očí. Sakra, vždyť Carterová je i s ostatními někde v lese. Úplně na ně zapomněl! Diaz, Zrzek, Sanem i Clarence. Jenže s tím nemohl nic dělat. Mohl jenom opakovat ta slova, která bránila jeho mysl před totálním kolapsem.

„Hej Lopézi!" zařval na dalšího vojáka, vyškrábal se na nohy a rozběhl se vpřed.

***

Zrzek nasměroval svůj tým zpátky k hlavní silnici. Čekal, že bude muset odrážet jejich námitky, ale všichni zůstali zticha a bez mrknutí oka následovali jeho rozkaz. Dokonce i Nora mlčela. Kráčela po jeho pravici, na tváři zadumaný výraz. Jason se prostřídal s Derekem a hlídal nyní vzadu. Za zády Zrzkovi funěl Rodriguez s Frankem.

„Když se prokážeš armádní průkazkou, dostaneš deset procent slevu v McDonaldu," zamumlal Frank a Rodriguez vedle něj jen něco zabručel.

„No fakt." Zrzek ještě takový tón u Franka neslyšel. Byl podivné plochý a bez emocí. Při letmém ohlédnutí zjistil, že je jeho pyrotechnik bledý jako stěna a jeho oči se zdály být schované hlouběji v lebce, obklopené děsivým stínem jako u mrtvých těl. Zrzek zauvažoval, jestli jeho obličej vypadá taky podobně, když je vyděšený. Přišlo mu také pozoruhodné, jaké zcela náhodné myšlenky dokáže mozek generovat uprostřed tak prekérní situace. Nepřiznal to nahlas, ale o té slevě nevěděl a doufal, že si tu informaci zapamatuje, aby ji někdy mohl využít. Zjistil taky, že podobné banální myšlenky ho dokázaly uklidnit. Možná proto to Frank řekl. Možná jim chtěl jen na moment ulevit. A sám sobě taky.

Pokračovali dál a podivné bylo, že je nikdo nepronásledoval. V celém širém okolí nebylo ani živáčka. Mrtvý americký voják přece byla kořist, kterou si Tálibánci obvykle nenechali jen tak utéct. To napětí a nevyřčené otázky byly cítit ve vzduchu, ale nikdo, dokonce ani Nora, se neodvážil začít je rozebírat. Jako by samotný fakt, že nepřítomnost nepřátel nahlas zpochybní, měl všechny Tálibánce znovu přilákat. Zrzkovi to připadalo jako celá věčnost, avšak podle jeho hodinek jim cesta nazpátek trvala něco málo přes dvacet minut. Nešlo o žádnou velkou vzdálenost, ale vzhledem k pomalému a opatrnému přesunu to byl časově náročný úkon.

Když dorazili zpět ke křoví, které ještě před necelou hodinou pročesávalo krupobití kulek, zaslechli konečně hlasy. Zrzkovi se překvapivě ulevilo. Ten tichý les a neustálé napětí, odkud na ně asi vyskočí Tálibánec, už se nedalo snést.

Pokynul vojákům, aby zalehli do křoví a byli zticha. Sám se usadil v příkopu pod cestou a vyndal sluchátka z uší. Ve spojení byli stejně jen s Diazem a ten se vždycky do vysílaček vyjadřoval nerad. Pokaždé spletl formu, kterou se hlášení podávalo a schytával za to od Barlowa jen nadávky. Zrzek i přesto raději povytáhl šňůru sluchátka z uniformy a natáhl ho až Rodriguezovi, který ulehl vedle a mlčky si ji nacpal do ucha. Podle šramocení po jeho levé straně se k němu plazil ještě někdo. Ohlédl se a zamračil se na Noru.

„Ticho!" zasyčel na ni, ale zdravotnice se na něj zamračila zpátky a pokračovala dál.

Promluvila, až když ležela na břiše vedle něj. Zrzek se snížil, aby si poslechl, co mu chce tak důležitého sdělit.

„Obvážu ti tu nohu," zašeptala.

„Jakou nohu?"

Nora nadzvedla obočí a zalétla pohledem k jeho levé noze. „Teče ti krev, Jimmy."

Zadíval se stejným směrem a zjistil, že má pravdu. V místech nad kotníkem, těsně nad šněrováním jeho boty byla nohavice roztržená. Odtud do látky vsakovala krev. Zrzek překvapením zamrkal. „Ani jsem to necítil," přiznal se a kývl Noře k souhlasu, aby se na to blíže podívala.

Sám se obrátil zpět k silnici, odkud se ozývaly hlasy Tálibánců. Mírně se nadzvedl, aby z příkopu dohlédl až k cestě a spatřil skupinu asi deseti mužů, jak pobíhají okolo zbylého Humvee a na něčem se dohadují. Jeden seděl za volantem auta, druzí dva prohledávali veškeré batohy a bedny s vybavením, které se v autě nacházely. Zbytek obcházel vozidlo a jeho blízké okolí. Zdálo se, že něco hledali.

„Zrzku?" přerušila tok jeho myšlenek Nora. Vyhrnula mu nohavici a odhalila poměrně hlubokou tržnou ránu, která příčně přesekla asi pět centimetrů masa a kůže.

„Vůbec si nepamatuju, že by mě trefili," přiznal se.

Na Noře šlo jasně vidět, že je vyděšená a naštvaná zároveň. Semkla obočí a nebýt právě v obklopení nepřátel, vyslechl by si kázání o tom, jak jí má každé sebemenší škrábnutí oznámit.

Nacvičenými pohyby si za hlavou rozepla batoh a vytáhla lékárničku.

„Na to teď nemáme čas," upozornil ji Zrzek.

„A co chceš dělat? Naběhnout proti přesile?," zavrčela. „Dej mi dvě minuty."

Nečekala na jeho souhlas, vyhrnula mu nohavici až ke kolenu, připravila dezinfekci, obvaz a na ruce si natáhla chirurgické rukavice. Když se té ráně dostalo tolik pozornosti, začal v ní Zrzek pociťovat nepříjemné svědění. Lepší bylo, když nevěděl, že nějakou má.

Podezříval Noru z toho, že se jen potřebuje uklidnit. Najít si nějakou činnost, při které může být užitečná a rozptýlit se. Stejně jako Frank s tou slevou v McDonaldu. Jen kvůli ní se k ošetření vůbec uvolil. Doufal, že jí to alespoň trochu pomůže.

Rodriguez vedle se potichu zachechtal. Všichni muži na něj nechápavě pohlédli, Zrzka nevyjímaje.

„Pane," obrátil se na něj s úsměvem Rodriguez a zašmátral ve svých kapsách. Za malý moment vytáhl klíče s barevnou visačkou New York Yankees a zamával s nimi Zrzkovi před očima. „Podle mě ti chlapi prostě jen hledají klíče od auta."

Zrzek si neodpustil  stejný potutelný úsměv, který však vzápětí opadl, když se od cesty ozvalo zvolání jednoho Tálibánce. Opatrně nahlédl a spatřil, jak jednomu z mužů přichází pomoct další a společně zvedají ze země cosi, co připomínalo ohořelý pytel. Mělo to blíže nespecifikovatelný tvar a podle námahy obou mužů to muselo být těžké. V momentě, kdy to převalili na bok a z té věci odpadl ohořelý vojenský batoh, zvedl se Zrzkovi žaludek. Jeho první myšlenka patřila Dylanovi. Co jiného to mohlo být?

Přistihl se, jak o něm po tom pohledu přemýšlí jako o tom, ne jako o něm. Opravil se a v duchu se za to profackoval. Je to Dylan. Ta ohořelá hrouda čehosi je Dylan. Kluk, kterého měl na starost. Pohlédl na Noru, která se v rukavicích pustila pinzetou do jeho nohy a scénu na cestě naštěstí nevnímala. To bylo dobře. Už když se to Dylanovi stalo, celé ji to až příliš rozhodilo.

„Máš v tom plno špíny," zamumlala k němu Nora, aniž by vzhlédla od práce. „Zatím stačí, ale bude to chtít co nejdřív pořádně vyčistit."

„Jasně."

„Máš to opuchlé a namodralé," dodala. „To normální rána nedělá. Mohl by to být náběh na infekci."

Zrzek jí to odkýval. Co s tím teď zmohl? Měl by snad zamávat na Tálibánce, jestli s sebou náhodou nemají polní nemocnici?

Obrátil svou pozornost zpět ke scéně u silnice a povšimnul si dvou příchozích osob. Kráčely po cestě ze směru od vesnice a tábora. Jeden z mužů viditelně kulhal a nesl si na zádech naditý vojenský vak. Druhý naopak třímal kalašnikov. Zrzka při pohledu na zavazadlo v armádních barvách zamrazilo. Copak už začali rozkrádat tábor?

Tálibánci začali něco povzbudivě pokřikovat a Zrzek raději zalehl zpátky do křoví. Nově příchozí, pokud byli co k čemu, se určitě po příchodu nejdříve rozhlédnou po okolí. Byl to reflex každého člověka, který alespoň pár měsíců strávil ve válečné zóně. Pokynul také zbytku vojáků, aby se přikrčili, a významným pohledem zpražil Noru. Křiklavě bílý obvaz mu s kyselým výrazem překryla nohavicí a schovala nářadí. Zakrvácené gázy a rukavice zahrabala do hlíny a pinzetu strčila někam do kapsy kalhot. Na tváři se jí usadil spokojený výraz.

Zrzek jí chtěl rty naznačit poděkování, ale zarazil ho známý hlas, který se k nim donesl od cesty. Zamračil se stejně jako zbytek vojáků. Pohlédl na Rodrigueze, aby se utvrdil v tom, že se mu to jen nezdá. Podle kolegova šokovaného obličeje zjistil že opravdu ne.

Povzbudivými výkřiky znovu zazněl ten hlas. Krákoravý, trochu vysoký, ale hlavně ležérní a klidný. Zrzek zariskoval, když zdvihl hlavu z křoví, ale musel to vědět.

Tálibánci se slezli kolem kapoty auta a o něčem vášnivě diskutovali. A uprostřed celé té skupinky postával s rukama v kapsách Abdul a na zádech si nesl vojenský batoh beztak plný kradených bot, nádobí a všeho, co mu při chaosu v táboře přišlo pod ruku.

Zrzek zatnul pěsti a bojoval s touhou okamžitě popadnout svou emčtyřku a rozstřílet toho zrádce na kousky.