Den 122/240 - Ticho

Ray čekal, že půjde o improvizovanou akci, ale netušil, že ještě dlouho po přistání bude stát v táboře a nehne brvou. Přestože ho Garry odkázal na Nateovu kancelář, nebylo překvapením, že tam toho moc užitečného nenašel. Znal Natea, na citlivé informace si dával pozor. Museli tedy pracovat s věcmi, které zjistili doposud.

Snažil se přestat netrpělivě přešlapovat, zatímco se kolem jednoho z plastových stolů, který jim nechal Barlow odněkud donést, shromáždil jeho tým. „Ericu, hoď sebou, sakra!"

Jeho kolega mu věnoval vyčítavý pohled, dojedl poslední arašídovou sušenku a přistoupil k němu. Teď už byli kompletní. On, Chad, Eric, Matt, Scott a Harry, co je zastupoval do počtu, když chyběl David. Hanna a Niels mezitím posílali do vzduchu drony s termovizí a kamerami.

„Víme, že tři lidi včetně Natea jsou někde tady," ukázal prstem na mapu, kterou mu mimochodem taky zapůjčil Barlow. Přiřítili se sem bez jakýchkoliv podkladů, zatímco na velitelství od nich čekali zázraky. Na to už si ale stačil za ty roky zvyknout. Dnes to však bylo přece jen něčím jiné, co ho nedokázalo přimět přestat nervózně přešlapovat. Dnes tu nebyl David, dnes se očekávalo od Raye, že ponese za všechno odpovědnost. Pokud se něco pokazí, půjde to na jeho hlavu a nutno podotknout, že se toho stačilo pokazit už celkem dost ještě než vůbec přiletěli.

„Zbytek týmu by měl být tady," ukazoval dál. „Pochybuju ale, že tam někdo z nich doopravdy je. Ztratili s nimi spojení a nikdo z těch lidí tady mi nedokázal říct, kdy přibližně ten útok začal. Jeden chlapík dokonce tvrdil Hanně, že tady takhle běhají už pět hodin."

Rozhlédl se po týmu a všímal si jejich zachmuřených tváří. Jediný radostný a chtivý výraz na něj upírala Jolie. Chtěla vyrazit, ať už půjdou kamkoliv, hlavně že bude se svou smečkou. Cítila z nich to napětí, věděla, že se chystá nějaká práce a ona milovala práci. Ray ji podrbal za uchem. Na oplátku zavrtěla ocasem a hned na to se přimkla k jeho lýtku. Mazlení je fajn, ale vyrazíme už?

„Nás zmobilizovali tak před hodinou," odhadoval Ray. „A než se to k nám vůbec dostalo, vidím to na další hodinu. Takže to máme minimálně dvě hodiny, kdy se něco šeredně podělalo. Ti lidi teď mohou být kdekoliv."

Eric a Matt se současně nadechli a Ray čekal jejich obvyklé protiargumenty, avšak naštěstí je přerušila příchozí Hanna. „Hoši, blíží se sem auto. Humvee. Ale může v něm sedět kdokoliv, takže se připravte."

Ray pokýval hlavou. „Vy dva," ukázal na Erica a Matta. „Běžte na střílnu k hlavní bráně, povězte to všem, co tam jsou a pomozte jim. Nebo je raději vystřídejte. Budou mít nervy na pochodu, tak ať nezastřelí někoho, koho nechceme. Stejně se odtud nemůžeme hnout, dokud Niels nepodá hlášení z dronu."

Dvojice přikývla a odebrala se na střílnu.

„A chci vás mít neustále na příjmu," připomněl Ray a poklepal si na sluchátko v uchu, přestože Eric i Matt věděli, jak to chodí. Připadal si trochu jako starostlivá kvočna, nechtěl, aby se na cokoliv zapomnělo a nechtěl zklamat Davida, který na něj po dobu své nepřítomnosti spoléhal.

Dvojice se na sebe vědoucně usmála a než se odebrali na svá stanoviště, prohodil Matt něco ve smyslu: „Jasně, mami." Ray se to rozhodl ignorovat.

Hanna přistoupila blíž ke stolu. „Budou tady tak do deseti minut," upozornila Raye.

„A co ta chata? Je tam někdo?"

Hannin výraz ztvrdl. „Tam se ještě Niels nedostal. Kromě toho auta zatím nezaznamenal žádnou aktivitu. Mám strach, že jsme tu přece jen pozdě, Rayi."

Ať už se zdála být situace v táboře jakkoli zklidněná, zmobilizovali pár přihlížejících vojáků, aby byli připravení nahradit kolegy ve střílnách podél opevnění tábora, kdyby z hor přece jen někdo zaútočil. Ray s tím však nepočítal. Vrtulníky jim i nadále kroužily nad hlavami a již nějakou dobu nevysílaly žádné další střely. Ani z okolí se neozývala střelba. Už když sem přiletěli, zdálo se, že se situace začínala dávat do klidu. Alespoň jedna dobrá zpráva.

„Rayi, někoho vidím!" ozval se najednou Niels. Ray bez váhání vykročil k dalšímu plastovému stolu, kde si jejich dispečer rozložil notebooky a ovládací panely, ze kterých řídil svůj dron. Na malé obrazovce šla vidět úzká cesta vedoucí mezi kamenitými srázy a uprostřed ní někdo běžel.

„Jde to přiblížit?"

Niels zavrtěl hlavou. „Víc už ne."

Postava běžela těžkopádně a podle nerovné trajektorie se zdálo, že má problém držet rovnováhu. „Má na sobě uniformu," poznamenal Ray. „Nemá helmu, vidíš taky ty černé vlasy?"

„Ano, má černé vlasy."

Ray se ohlédl na formující se vojáky z tábora. „Měl někdo z Clarencova týmu černé vlasy?"

Jeho důrazný hlas se ve všeobecném shonu k uším vojákům nedostal. Chystal se zařvat z plných plic, ale v tom se k němu dobelhal Garry. Pohlédl na něj očima zbitého toulavého psa a snažil se zadržet slzy. „Diaz a Rhodriguez," řekl i přes polámané zuby poměrně zřetelně. Ray mu pokynul, aby se přišel podívat na notebook. Garry poslechl.

Dlouhou dobu zíral na běžící postavu a mračil se. Opíral se pravačkou o stůl, třásl se a kymácel jako osamělý strom na větrem trýzněné mýtině. Ray si stoupnul tak, aby ho mohl v případě potřeby chytit. Garry měl opuchlá a zarudlá oční víčka, chodidla i kolena samá modřina. Na nohou měl plážové žabky s nápisem SUMMER PARADISE a ironií bylo, že vlastně vypadaly daleko líp než jejich majitel.

„Toh-hle nejsou oni," vytrhl Garryho hlas Raye ze zamyšlení a přinutil ho pohlédnout na notebook. Garry na běžící postavu chvíli mhouřil oči a div nenarazil nosem do obrazovky, jak blízko se nakláněl. „Tahle neběhá voják psece!"

Ray mlčel. Mělo mu to dojít. To, co ten člověk uprostřed cesty předváděl, nebyl běh ani náhodou. „Víš, kdo by to mohl být?"

„Mhněli sme lumočníka," řekl. „Teď není." Poklepal prstem na běžící postavu uprostřed hor a odfrkl si. „Uthekl. Tlusťoch jheden."

Ray si povzdechl. A bylo to tady. Tlumočník se očividně rozhodl opustit tábor, nicméně byl pořád jeho součástí a pokud o něm nyní Ray věděl, měl by ho zachránit. Věděl o něm i Garry a pokud by tlumočník někde zemřel a přišlo by se na to, že ho Ray záměrně ignoroval, měl by problém. „Musíme pro něj," procedil skrz zuby.

Niels zavrtěl hlavou. „V lese jsou pořád naši lidi, Rayi."

„Já vím a taky je najdeme. Ale ať už je to jak chce, budeme se muset pokusit zachránit i tady toho chlapíka."

„Uthekl psece," rozčílil se Garry. „Jeho poblém."

„A já pak budu za rasistu," zavrčel Ray. „Nielsi, zapiš jeho polohu a taky to, že jsem ho vzal na vědomí. Pokud neztratí to svoje bídné tempo, bude za chvíli tak daleko, že dostane status nedosažitelného cíle."

Niels zkopíroval souřadnice a pořídil záznamovou fotografii během několika vteřin. Ray pokýval hlavou. „A teď běž konečně najít ty, které hledáme."

„Měli sme dhon," řekl náhle Garry.

Ray mu pohlédl do očí a viděl v nich jen lítost. „Cože jste měli?"

Garry ukázal na jeden z Nielsových náhradních dronů. „Byl jen věší, malé letadlo."

„Předpokládám, že jste o něj přišli."

Garry přikývl.

Ray se mohl dál ptát na to, co se s ním stalo, ale připadalo mu to zbytečné. „Co jsi viděl naposled?"

„Hlídal jsem okolí," pověděl. Z úst mu neustále odkapávala krev se slinami. Naštěstí mu nějaká dobrá duše okolo krku zavázala starý hadr. Ray poprvé viděl dospělého chlapíka s bryndákem. „Pah na nás zaúhočili," kývl hlavou. „Vypadl phoud. Od hé doby dhon zmizel."

Ray poplácal Garryho po rameni. „Nic si z toho nedělej. Pravděpodobně teď visí někde ve vzduchu a čeká, dokud znovu nenaváže spojení, nebo mu nedojde baterka."

Garry pokýval na souhlas, ale nezdál se být těmi slovy příliš povzbuzený.

Ray měl z tohoto tábora celkově divný pocit. Nebylo to jen kvůli Garrymu. Kdyby to byl Rayův kamarád nebo kolega, okamžitě by se o něj postaral, posadil by ho na klidné místo a snažil se mu pomoct. Nikdo z tábora se k tomu neměl, přestože útok ustal a nebylo třeba být tolik v pohotovosti. Dokonce když sledoval vojáky, jak plní rozkazy, nepřipadali mu tak semknutí, jak byl zvyklý. Přestože okolo pobíhal poručík Barlow, povzbuzoval je a rozdával užitečné rady, jak zajistit polorozpadlé buňky proti zřícení, stejně ho propalovali nenávistným pohledem a počínali si po svém. Ve skupinkách po pěti obvykle pracovali dva nebo tři a zbytek jen stál, sledoval je a mračil se. Všichni se tvářili, jako by jim svět už tak dost podělal život, jsou váleční hrdinové a nebudou přece opravovat rozbité chatrče. „Ať si je opraví Clarence, doprdele," zaslechl Ray z povzdálí. „Za tohle všechno stejně může on."

Ray se snažil potlačit příval vzteku. Klid přece. Ti muži nevěděli, že jejich velitel možná nyní trpí daleko víc než oni při odnášení trosek. Pohlédl vedle sebe na Garryho a zjistil, že dispečer pozoruje tutéž skupinku. Vypadal zmateně a ještě víc nešťastně než doposud. „Co to s nimi je?" zeptal se tiše Raye. Do očí se mu vkradly slzy.

Ray mlčel. Nechtěl mu přidělávat víc starostí. Znal to sám moc dobře. Lidi se chovají jinak, když jim jde o přežití, semknou se a pomáhají si. Když však krize pomine, vrátí se postupně vše do starých kolejí. Garry pravděpodobně uprostřed útoku zažil ten pocit sounáležitosti, který Ray pociťoval se svým týmem neustále. Pokud však v táboře měli mezi sebou problémy už dřív, začaly se znovu drát na povrch ještě posílené děsivým zážitkem.

„Pojď se tady posadit za Nielsem," pokynul mu po chvíli. Vzal ho jemně za rameno a nasměroval ho k Nilesovu provizornímu dispečinku. Garry si beze slov sedl, pořád se celý třásl. Ray ho znovu poplácal po rameni. „To bude dobrý," řekl. Kéž by tady byla Sophie, ta uměla utěšovat mnohem lépe. „Nechceš vodu?"

Garry zavrtěl hlavou. S vděčností na něj pohlédl a krvavými ústy vyčaroval něco podobného úsměvu. V těchto citových věcech byl Ray trochu jako slon v porcelánu, proto byl vděčný, když zaslechl Ericovo hvízdnutí.

Vzhlédl ke střílně nad branou, kterou již dvojice mužů z jeho jednotky dávno opouštěla. Ray se zamračil. Copak se zbláznili?

„V tom autě jsou naši," hulákal Eric, zavěsil si svou emčtyřku na vestu a vrhl se do otevírání brány. Matt mezitím jistil situaci venku a do rostoucí škvíry ve vchodu mířil zbraní. Vojáci z tábora dlouhou chvíli nejistě přešlapovali a po několika vteřinách se dvojici rozhodli pomoct.

Vrčení motoru Humvee přehlušilo i helikoptéry a šlo jasně poznat, že ať už řídí kdokoliv, tlačí plynový pedál až na podlahu. Zdálo se, že měl naspěch.

Humvee vjelo do tábora ještě ne zcela otevřenou branou a strhlo si o okraje vrat obě zrcátka. Eric uskočil, aby ho nezasáhly střepy, stejně jako většina ostatních, co pomáhali s otevíráním. Vrata byla těžká, kovová a elektrický spínač, který je obvykle otevíral, nefungoval. Pravděpodobně to mělo něco společného s výpadkem proudu, jak tvrdil Garry.

Humvee se skřípotem brzd zastavilo hned za přepravním vrtulníkem, který sem dopravil i Raye a jeho tým. Všechny dveře se otevřely současně. Místo vystoupení však pasažéři Humvee napůl vyskočili a napůl vypadli z auta ven jako by snad uvnitř hořelo.

„Stůjte všichni!" zahřměl Ray na svůj tým včetně vojáků z tábora. Vykročil k autu sám, opatrně našlapoval a sledoval všechny muže, kteří se celí uřícení zvedali na nohy a očividně byli rádi, že jsou zpátky v táboře.

„Rayi, kdyby tam měli bombu, tak už o tom víme," poznamenal příchozí Eric.

Zpražil ho pohledem a slíbil si, že tohle si s ním vyřídí později. Pustit vozidlo s neznámými pasažéry přímo dovnitř tábora si zadělává na průšvih. Eric mohl ze střílny vidět řidiče a spolujezdce v uniformách, ale nemohl přece tušit, jestli jim za sedadlem nesedí někdo se zbraní namířenou na jejich hlavu a s bombou pod sedadlem. Zamračil se. Na druhou stranu v takovém případě by hrozba smrti zastřelením pro řidiče moc neznamenala, pokud by měl po vjezdu do tábora zemřít tak jako tak až se výbušnina aktivuje. Na tom ale nezáleželo, Tálibánci taky mohli americké vojáky zabít, obléct si jejich uniformy a vydávat se za ně...a pod sedadlem mít bombu samozřejmě. Na Ericovu obranu, možná mu je ale někdo ze zdejších vojáků pomohl na dálku identifikovat. Možná. Samé dohady. Ray trochu vychladl, uznal, že by bylo velice nepravděpodobné, kdyby nyní všichni vyletěli do povětří, nicméně z Ericovy strany to bylo i tak dost zbrklé.

„Máme raněného," oznámil řidič Humvee jen co se posbíral ze země.

Ray k němu nyní již bez váhání přistoupil. Na štítku uniformy měl napsáno McDonald. „Zavolejte medika!" křikl Ray na přihlížející vojáky. Překvapilo ho, když se jich několik oddělilo a rozběhlo se splnit úkol.

„Naše zdravotnice jela s ním," dodal další voják, tmavovlasý, vysoký s robustní postavou a štítkem Rodriguez. „Je v kufru."

„Jste všichni, nebo někdo chybí?" zeptal se Ray, zatímco ho Rodriguez vedl k zadní části vozu.

„Všichni," řekl. "Kromě Dylana."

„Kde jste ho viděli naposled?"

„Je mrtvý."

Ray zmlkl a nechal vojákovi chvíli na to, aby ten fakt vstřebal. Potom pokračoval dál. „Nikde nevidím velitele Clarence."

„Byli v samostatné skupině."

„A?"

„Nic o nich nevíme. Zkuste se zeptat na dispečinku."

„Dispečink vyhodili do povětří," oznámil stručně Ray. „Kdy naposled jste se s Clarencem viděli?"

Tvář mu zamrzla šokem. „Ráno, když jsme se rozdělili."

V Rayově hrudníku cosi nebezpečně zavrčelo. I takového hromotluka jako byl Rodriguez to přimělo o krok ustoupit. „Mohl bys mi ukázat na mapě, kde přesně jste je viděli naposled a kam měli zamířeno?"

Rodriguez ochotně přikývl, ale než ho stačil Ray popadnout za rameno a odtáhnout k mapě, všeobecný ruch v táboře náhle ustal. Veškeré hlasy umlkly jako by někdo stiskl vypínač a všechny je ztlumil. Zastavil se i veškerý pohyb. Vojáci přestali opravovat zničené budovy, nebo alespoň předstírat, že to dělají. Poručík Barlow strnul na místě a dokonce i muži ve střílnách se naprosto nezodpovědně odvrátili od hor, aby identifikovali zdroj tíživého ticha. Ztuhli a zírali do míst, kde stálo špinavé Humvee s dveřmi provrtanými nespočtem kulek, očouzené výbuchem a utrženými zrcátky. Z motoru se mu kouřilo a v jeho blízkosti to odporně páchlo. Ray to viděl na spálené brzdové destičky a nepochybně přehřátý motor – to se autům v těchto oblastech stávalo často. Nebyly to však žádné mechanické závady na vozidle, co celý tábor naprosto vyřadilo z provozu.

Eric a Matt stáli u otevřeného kufru vozidla. Ray si pohledem našel Erica, který rty naznačil něco, co šlo identifikovat jako „Sakra" nebo „Doprdele". Ray vykročil k nim. Připravoval se na nejhorší, smiřoval se s představou, že v tom kufru uvidí bombu. Přesně, jak si myslel. Sakra! Co to ty blbečky napadlo? Přistoupil ke svým kolegům a sjel je ledovým pohledem. Pak nahlédl do prostorného kufru Humvee.

Uvnitř však nebyla bomba, ani armáda nepřátel ve výbušných vestách. Nebyl tam dokonce ani Nate nebo kdokoliv, kdo by mohl Rayovi pomoct zvládnout situaci. Uvnitř klečela žena. Nevnímala ani jeho, ani zbytek tábora, který na ni upřeně hleděl, ani to hrobové ticho, které nastalo. Oproti rachotu, který tady před chvíli způsobily všechny ty výbuchy muselo být podobné ticho naprosto ohlušující. Znal to z vlastní zkušenosti. Ani to však nedokázalo přimět zdravotnici Carterovou, jak poznal podle jmenovky na uniformě a výšivky na rameni, vzhlédnout od ležícího vojáka na plátěných nosítkách. Zprvu by řekl, že mladík s ohnivě rudými vlasy jen upadl do bezvědomí, ale poté si všiml té mírné ztuhlosti v jeho obličeji. Lidé v bezvědomí působili spíš uvolněně, tahle tvář mu připadala stažená a tvrdá jako socha z mramoru. Pohlédl na Carterovou. Ve tváři měla neústupný a nevěřícný pohled. Přestože byla poměrně mladá, viděl v jejím obličeji spoustu vrásek, které se s každou vteřinou, co zírala na ležícího vojáka, prohlubovaly. Podle toho, jak se skutečností, že její kolega právě zemřel, udatně bojovala poznal, že má tu čest s ráznou a tvrdou ženou.

Ray se rozhlédl okolo. Připadal si v celém táboře jako jediný živý a fungující tvor. Ostatní kolem něj jen stáli a tiše mlčeli, jako by se báli na Carterovou vůbec promluvit, jako by se neodvažovali sáhnout ani na seržanta. Z vojenských uniforem šlo rozeznat všechno, stejně jako z reakcí vojáků. Zemřel jim seržant, člověk, který je vedl. Očividně ho uznával celý tábor. Ray jejich šoku rozuměl. Ačkoliv to mohlo být drsné, pořád byl rozdíl v tom, když zemřel vojín a když důstojník, na kterého všichni spoléhali, přijímali od něj rozkazy a svěřili své životy jeho rozhodnutím a úsudkům. Ray polkl knedlík v krku a přistoupil ke Carterové. Položil jí ruku na rameno. Roztřásla se. Její neústupný pohled se rozpadl jako domeček z karet, z očí vytryskly slzy a tichem se její vzlyky šířily jako údery kladivem. Zdálo se, že to vojáky rozházelo mnohem víc než samotná skutečnost, že je seržant Szimanski mrtvý. Odtušil, že Carterová hrála v hierarchii tábora mnohem důležitější roli, než jen zdravotnici. Ray pohledy mužů poznával. Naprosto stejně se tvářil on, když se po jedné misi sesypal i David. Některé lidi si zvykneme vídat neoblomné a stojící pevně na zemi i při té nejhorší bouřce. Zvykneme si u nich hledat oporu, vzor a motivaci. Jakmile však jednou taková osobnost padne na kolena, s vnitřním světem všech ostatních to hluboce otřese.

Ray si prohlížel mrtvého vojáka a zamračil se. „Co se mu stalo?"

Carterová k němu vzhlédla a naprosto ignorovala fakt, že mluví s člověkem, kterého tu v životě neviděla. Usedavě se rozvzlykala a Ray slyšel, jak několik lidí najednou zalapalo po dechu. Vzal ji za paži a otočil směrem k sobě. Čím víc se na Szimanskiho dívala, tím to bylo horší. „Co se stalo?"

„Já nevím," pokrčila rameny a sípavě se nadechla. Třásla se víc a víc a Raye nenapadlo nic lepšího, než ji uchopit za obě ramena a pevně je stisknout. Trochu ji to uklidnilo. „On prostě...prostě najednou přestal dýchat."

Ray si ji znovu přeměřil. Byla zpocená a uřícená, pravděpodobně do poslední chvíle prováděla masáž srdce a resuscitaci. Zřejmě to nepomohlo. Seržant Szimanski byl trochu potlučený, ale jinak Ray nikde neviděl známku jakéhokoliv smrtelného zranění. Žádný průstřel, krvácení, zlomený vaz, nic. Ray ovšem nebyl zdravotník. Byl tady, aby zachránil zbytek týmu, který zůstal v horách. Ti ho teď potřebovali mnohem víc.

„Kolik lidí zůstalo v horách?"

„Tři," odpověděla Carterová nepřítomně a znovu obrátila pohled k seržantovi. 

„Ericu, přines mi mapu!" houkl za sebe, ale místo Erica se po jeho pravici náhle objevila Hanna. Přeměřila si celou scénu a na tváři se jí usadil zachmuřený výraz. „Nebude třeba," pověděla pevným hlasem. „Niels už je našel." 

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top