Tarik složil zbraň k nohám. To samé poručil i oběma svým společníkům, kteří se tvářili nadmíru znepokojeně. Nerozuměli anglicky a nemohli ani tušit, co se právě děje, ale Tarika přesto poslechli. Stačil jim pohled na jeho strnulý obličej a věděli, že to myslí smrtelně vážně.

„Shoďte ty zbraně ze skály," upřesnil Ryanův hlas. Tarik zaváhal. Po zbrani u nohou mohl kdykoliv rychle sáhnout a použít ji, ale zahozením by se zbavil veškeré naděje.

„Tariku, prosím," zaprosila Sanem. „Nedělej to je ještě horší. Chce se s vámi jen nějak dohodnout."

Bratr se však uchechtl. „On? Ani náhodou," zavrtěl hlavou a rozhlédl se po skalách, jestli někde nespatří hlaveň Diazovy pušky. „Abdul říkal, že si na něj máme dávat pozor. Nebude s námi vyjednávat a ty jsi hloupá, když tomu věříš."

Sanem zůstala stát a zírat na Tarika. „Abdul?"

Obrátil k ní pohled, ale než stačil cokoliv říct, ze skal zazněl výstřel. Jeden a hned za ním druhý. Dvě přesné rány trefily své cíle. Nejprve začal křičet muž po Tarikově pravici. Držel se za břicho, po kterém se rozlévala rudá krev a podle obličeje to vypadalo, že bude v nejbližší době zvracet. Další rána byla mnohem přesnější, zasáhla druhého Tálibánce do hlavy a ukončila jeho život dřív, než si stačil uvědomit co se děje. Tarik leknutím uskočil, zakopl o kámen a skácel se do prašné hlíny. Sanem se stočila do klubíčka a snažila se držet slzy na uzdě. Když vzduchem prolétla třetí kulka, muž s krvácejícím břichem padl k zemi.

„Ještě jednou," ozvalo se z batohu. „Zahoď ty zbraně!"

Sanem zvedla hlavu k Tarikovi a zjistila, že mezitím vstal. Hleděl jedním směrem, na hřeben kopce, v jehož místě vyčnívaly mohutné balvany. Sanem neměla dost trénovaný sluch na to, aby poznala, ze kterého směru výstřel přišel. Tarik očividně ano. Věděl, že se Ryan pravděpodobně schovává v některé ze skulin mezi obrovskými kameny. Nevěděl však kde přesně.

Nakonec se přece jen sehnul ke své zbrani a zahodil ji. To samé udělal i s kalašnikovy svých mužů. Mimo to přetočil také nehybná těla na břicho, aby skryl nepěkný pohled na krev a prasklé lebeční dutiny. Sanem se z toho udělalo nevolno.

„Sanem, postav se prosím a zkontroluj, jestli u sebe tvůj bratr nemá jiné zbraně," ozval se Ryan. Vzhlédla ke kamenům, které Tarik tak upřeně sledoval a nesnažila se skrýt slzy. Byli ve válce, to chápala. Chápala taky, že ti muži ani nemrkli, když spustili palbu do stromů, kde jim Sanem nechtěně vyzradila možnou Ryanovu polohu. Měl plné právo být naštvaný a všechny je zabít, ale přece jen se jí to nelíbilo. Nechtěla, aby kdokoliv umíral. Jak jen mohl Ryan bez sebemenšího zaváhání stisknout spoušť a zabít člověka? Ať už to byl přítel nebo nepřítel, pořád to byl člověk.

„Sanem, prosím," ozval se znovu. Nenaléhal, což ji docela překvapilo. V jeho hlase šlo znát drobné napětí, ale po nervozitě ani stopy.

Udělala přesně to, co po ní chtěl. Ne jen kvůli němu, ale i kvůli jistotě, že Tarika nenapadne podobná šílenost jako to střílení do stromů. K jejímu překvapení bratr neprotestoval. Vypadal naštvaný a mračil se, ale když prohmatávala jeho kapsy a oděv, neřekl ani slovo.

Jakmile skončila, sundala si ze zad batoh a vytáhla vysílačku. „Nemá žádnou zbraň," ohlásila.

Tarik po ní loupl pohledem. „Na čí straně vůbec jsi?"

„Na čí straně jsi ty?!" oplatila mu stejnou mincí a zahlédla na bratrově tváří mírný náznak překvapení. Ještě nikdy mu podobně neodsekla. Tu změnu u sebe zaznamenala i ona.

Než stačil odpovědět, přerušil ho opět Ryan. Tentokrát však tím, že vylezl ze svého úkrytu a s hlavní namířenou na Tarika pomalu sestupoval k nim. Kamenitá půda se mu rozpadala pod nohama, proto se většinu času spíš klouzal dolů. Avšak ani tehdy nedal nikomu možnost cokoliv provést. Zbraň držel pevně v rukou a jeho tělo od trupu nahoru zůstávalo stabilní a drželo mušku. Když pak stanul necelé čtyři metry před oběma sourozenci, trochu se uvolnil a prohlédl si je.

„Odstup od ní," přikázal.

„Je to moje sestra, neublížím jí," odvětil Tarik.

„Jasně, ale taky má v batohu nůž a pár granátů. Ty by se ti teď hodily."

Bratr si prohlédl Sanem ale nakonec poslušně ustoupil stranou. Měřil si Ryana pohledem a tvářil se velmi zaujatě.

„Ví všechno od Abdula," vyhrkla Sanem. „On byl jejich zdroj."

Tarik si sestry nevšímal, pokrčil rameny. „Nabídli jsme mu výhodnější pozici než americká armáda, je mi líto."

Oba sourozence překvapilo, když Ryan také jen pokrčil rameny. „Mrzí mě to, ale nepřekvapuje," řekl jen.

Tarik se pousmál. Ano, byl přesně takový, jakého ho Abdul popsal. „Jeho to také mrzí," vyřídil tlumočníkův vzkaz. „Přeje ti hodně štěstí a věří, že jeho rozhodnutí pochopíš."

Ryan se zašklebil. „Tos mi chtěl říct předtím nebo potom, co spadne moje mrtvola z těch stromů, do kterých jste stříleli?"

„Moje drahá sestra neustále tím směrem uhýbala pohledem. Ty bys toho nevyužil?"

Ryan jen cosi zabručel a natáhl se po vysílačce na své vestě. „Sluníčko 1, kontrola spojení."

Nikdo se však neozval..

„Co je s Clarencem?"

„Můj kamarád od něj získává nějaké informace."

„Kde?"

„V chatě."

Ryan přimhouřil oči. Byl opatrný, v každé větě hledal nějaký podraz, přesně jak řekl Tarikovi Abdul. Věnoval několik svých myšlenek právě bývalému tlumočníkovi, který mu přesně poradil, jak by měl s Ryanem Diazem komunikovat. Jakožto doprovod Sanem bylo jen otázkou času, než na něj narazí. Chtěl se však tomuto setkání natolik vyhnout, že se dokonce pustil do potrhlého plánu zabít Diaze jen na základě směru pohledu své sestry.

Když Abdula nechali před výměnou velitelů postřelit, aby se alespoň na chvíli dostal do města, kde s ním mohli navázat spojení, řídil toto setkání právě Tarik. Dal mu mobilní telefon a svěřil mu celý plán. Do té doby byl Abdul pouze spící agent. Když se však před ním u táboráku bývalý velitel Thompson rozpovídal o nějakém mladíčkovi, co to tady má za něj převzít, Abdula to zaujalo. Vyptával se víc, dokud se Thompson neprořekl. „Takový otázky, co mi pokládal," stěžoval si podle Abdula velitel. „Jezdím do tohodle tábora už tolik let a některý věci, co mi řekl, jsem sám nevěděl. Tenhle člověk je na armádu až moc dobře informovanej. To smrdí CIA, to se vsadím." Tahle věta to celé odstartovala. Abdul při jednom tlumočení ve vesnici dal echo své spojce a ta zařídila, aby se informace dostala ke správným lidem. Jinak než zdravotnickým vrtulníkem však Abdula do města dostat nemohli. Musel něco obětovat, ale sám moc dobře věděl, že se mu to nakonec všechno vynahradí.

„My dva nejsme nepřátelé, Ryane," řekl Tarik.

„Nějak ti pořád nemůžu zapomenout ty stromy," utrousil Ryan. „Kolik lidí je v té chatě s Clarencem?"

„Tři," odpověděl Tarik. „Za tu hloupost se omlouvám, ale pochop, když se mi naskytla příležitost tě zabít a vyhnout se tak možnému riziku, prostě jsem to zkusil."

Ryan to dál nerozebíral. Abdul Tarikovi tvrdil, že je třeba s ním jednat fér. Nelhat mu, i když se může pravda zdát dost krutá. A to v tomto případě byla. Diaz znamenal hrozbu a té se chtěl Tarik přirozeně vyhnout. Nic víc.

„Jestli mi lžeš, schytá to tvoje sestra."

„Neschytá," zašklebil se. „Od tebe ne."

Byl to risk, ale musel v tomhle Abdulovi důvěřovat. Podle něj byla Sanem do Diaze zakoukaná, ale to by Tarik poznal sám už z toho, jak se na něj dívala, jak poslušně plnila každý jeho rozkaz a jak se rozbrečela, když začali jeho muži střílet do korun stromů. O to by ale nešlo. Důležité bylo, jak se vůči ní chová on. „Je protivný a odměřený," povídal mu kdysi Abdul do telefonu. „To obvykle v lidech vyvolá tu samou reakci vůči němu. Jenže tvoje sestra se k němu i přesto chová hezky a slušně. Ať už ten kluk chce nebo ne, přebírá její chování."  Tlumočník na to možná nevypadal, ale byl to chytrý člověk a vynikající pozorovatel. Odhalil poměrně běžný sociologický jev, který mohl Tarik využít.

„Nebo bys to taky mohl schytat ty," zavrčel Ryan. „Abychom měli jasno."

Tarik přikývl na srozuměnou.

„Na tvoji sestru hádám mají přikázáno nestřílet."

„Přesně tak."

Ryan pohlédl na Sanem. „Půjdeš raději s námi."

„Kam chceš jít?" zalapala po dechu.

„Pro Clarence," odvětil a vrátil se pohledem zpět k Tarikovi. „Ty půjdeš přede mnou a dáš ruce za záda tak, abych na ně viděl, jasný?"

Tarik učinil podle rozkazů a vykročil vpřed. Naposled zachytil sestřin prosebný pohled a uvažoval, zda ho prosí, aby neudělal nějakou pitomost, nebo byl ten výraz určen Diazovi, aby jejího bratra nezabil. Možná od obojího trochu.

„Nejsem tvůj nepřítel, Ryane," řekl po několika metrech chůze znovu. Nepřístupný a náročný terén jim přesun značně stěžoval. Diaz si musel dávat o to větší pozor, aby neupadl a neztratil Tarika z mušky. Podle toho, jak se však pohyboval na skalách, když vylezl z úkrytu, si Tarik nedělal plané naděje, že by mu svým pádem útěk umožnil. A i kdyby, pravděpodobně by se nedostal daleko. Diaz byl dobrý střelec.

„Tos mi už řekl," zněla odpověď.

„Já vím. Ale chci, abys to věděl."

Vzápětí se do konverzace přidala i Sanem. „Tariku neplácej nesmysly! Zaútočili jste na nás i na celý tábor. Přeskočilo ti? Máš být ve škole. Kdyby to věděl otec...!"

Otočil se a usmál se na sestru. Připomínala mu matku, když ho hubovala za to, že přišel domů s odřenými koleny nebo potrhanými šaty.

„Otec se spletl, Sanem," odpověděl s klidem. „Amerika mu v této válce bezpečí nezajistí. Copak jsi zameškala všechny přednášky z historie? Nepovedlo se to tady už dvěma velmocem a Spojené státy taky selžou. Tenhle problém si nakonec budeme muset vyřešit sami. Stejně jako si to vyřešily i všechny západní národy. Tak to prostě je."

Tarik to nemohl vidět. Jeho sestra se zatvářila nešťastně a starostlivě. Věnovala jeden pohled vojákovi po své levici a snažila se v něm najít vysvětlení. Zbláznil se? říkaly ty oči, ale Ryan Diaz jen pokrčil rameny.

„Alá já samozřejmě nechci být jen negativní. Třeba se to podaří. Třeba to tu jednou dostanou pod kontrolu, ale co potom? Postaví nám na každém rohu McDonald a začnou z nás dělat západní lidi. Naše zvyky ustoupí jejich zvykům. Z naší kultury se stane jejich kultura. Chtě nechtě se z naší země stane další malá Amerika. To je nezvratný fakt."

„Proto ses přidal k Tálibánu?" zeptala se Sanem. „Abys ochránil naši kulturu?"

Tarik přikývl. „Proto dočasně s Tálibánem spolupracujeme. Ano, abychom ochránili naši kulturu."

Ryan zpozorněl. „Mluvíš v množném čísle. Co jste zač?"

„Znepokojení občané Afghánistánu," odpověděl Tarik. „Ti dva, co jsi zabil, byli vaši nepřátelé. Já ne. Ani můj kamarád Fahim, který právě vyslýchá vašeho velitele. Pokud s ním bude spolupracovat, neublížíme mu. Abychom se chápali, já proti Americe nic nemám, dokud nám nezačne podsouvat, jak bychom se měli a neměli chovat, jak bychom se měli oblékat, jak bychom měli uzavírat sňatky nebo komu bychom měli prodávat naše nerostné bohatství. Jsme klíčem k východu - k Rusku, Číně...Jak můžu věřit, že sem brzy nedotáhnete další válku?"

Ryan podepřel Sanem, která na moment ve svažitém terénu ztratila rovnováhu a přimhouřil oči na jejího bratra. „Je pravda, co říká?" zeptal se jí.

„Vůbec netuším," pokrčila rameny.

„Měl tvůj bratr odjakživa politické ambice?"

Zavrtěla hlavou. Tarik přece miloval americký rokenrol, vlastnil telefon značky iPhone a sledoval zápasy v boxu a rugby. Sanem vůbec nechápala, co se tady vlastně snaží dokázat.

„Chceme si o osudu své země rozhodovat sami," shrnul to Tarik.

„Co s tím má co společného Clarence?"

„Může nám pomoct pochopit, jak fungují vaše tajné služby. Odhalit jejich slabiny. Víme, že vojensky nemáme šanci a musíme proto hledat jiný způsob."

„Když ale vyženete nás, budete stát proti ničím neomezenému Tálibánu."

„Taky jsem neřekl, že vás chceme vyhnat dnes nebo zítra," ohradil se Tarik. „Chceme jen detailně poznat obě strany."

Ryan se zašklebil. „Vy vlastně žádný plán nemáte. Vůbec netušíte, co děláte! Neuvědomujete si následky, ale mě je to jedno. Nikoho tady ta vaše kulturně jedinečná země vlastně nezajímá, abyste věděli. Pokecejte si s Clarencem, stejně vám nic neřekne, ten chlap je zásadový jako hovado, a pak nás prostě nechejte odejít a přestaňte útočit na tábor. Všichni jsou stejně celí žhaví jet konečně domů. V tomhle si budeme rozumět skvěle."

Tarik se zastavil a naklonil hlavu, aby mohl Ryan vidět jeho úsměv. „Konečně upřímná slova. Od vás je člověk jen tak neuslyší," pověděl. „Útok na tábor však vedou naši spojenci, není v mé kompetenci o něm rozhodovat. Tak zněla dohoda, my si vezmeme Clarence a mou sestru, zbytek je v jejich režii."

Sanem hleděla na Ryanův podmračený obličej. Znamenalo to tedy, že je Clarence prozatím v bezpečí?

„A já jsem v tom vašem plánu kde?" zeptal se Ryan.

Tarik pokrčil rameny a zatvářil se omluvně. „Mrtvý."

Sanem se nezdálo, že by ta odpověď Ryanem nějak otřásla. Jen nakrčil rty a pokračoval dál v pochodu. Měla o něj starost, stejně jako o bratra. Ryan se ocitl naprosto sám na nepřátelském území, byl zahnaný do kouta a v takových situacích ztrácel nervy a mohl někomu ublížit. Z nějakého důvodu tím někým byli často její příbuzní. Nejprve děd a nyní Tarik.

Přistoupila k Ryanovi a položila mu dlaň na rameno. Prudce sebou trhl, ale ani na vteřinu nepřestal na jejího bratra mířit zbraní. Zahleděl se na ni. Vyděsila ho a kvůli tomu se taky mračil, ale hluboko pod tou zlostí viděla napětí a strach. Ukrýval ho v těkavých pohledech a staženém dýchání. Stiskla mu pevně paži, jeho svaly se pod uniformou napjaly. „Zvládneme to spolu," ujistila ho. Chtěla, aby věděl, že je na jeho straně a že jí může důvěřovat. Trochu se uvolnil. „Ale neubliž mu, prosím."

Usoudila, že si Tarik svou momentální pozici více než zasloužil. Měl být ve škole. Místo toho se ale zamotal do věcí, které byly daleko složitější než si vůbec dokázal představit a kvůli svému plánu ohrozil spoustu lidí. To však neznamenalo, že by ho chtěla nechat zastřelit.

Sanem náhle hlavou přeletěla nová myšlenka. „Kdo vlastně stál za útokem na otce?" Svůj dotaz pronesla důrazně a když doputoval až ke svému adresátovi, zanechal za sebou dlouhé mlčení.

„Sanem," pověděl posléze Tarik. „Měla bys vědět, že tady jde o-."

„Ticho!" zaječela na něj a snažila se udržet roztřesené tělo na nohou. Několikrát polkla hořkou pachuť na jazyku a potlačila vzlyk. „Tak jak to bylo?"

Bratr se pomalu otočil, aby na ni viděl a zdálo se, že celé té věci opravdu lituje. „Nečekali jsme, že za Abdula tak rychle seženou náhradu," přiznal. „Ty s otcem jste nebyli součást plánu. Museli jsme Abdulovi uvolnit místo. Jasně jsem však přikázal, aby otce jen zranili. Nebýt to na mně, je mrtvý, Sanem. Kdybych netahal za nitky, naši spojenci by ho nechali zabít."

Sanem zvedla bradu a přimhouřila oči. „Naši spojenci," zopakovala po něm a měla na jazyku spoustu ostrých slov, kterými by ho zasypala, nebýt Ryana. Zalétl pohledem k ní a zavrtěl hlavou. „Dělá, co může," řekl na Tarikovu obranu. „V tomhle světě nevyhraješ tím, že se budeš chovat slušně."

Sanem cítila z Ryana Diaze pochopení, což u něj byla novinka. Překvapená však byla hlavně z toho, že se týkalo právě jejího bratra.

„Děkuji ti," sklonil hlavu Tarik a pohlédl na sestru. „Víš, že mě to mrzí, Sanem. Otci je však lépe v nemocnici, dnes by tady jen přišel k úrazu."

Sanem si odfrkla. Možná měl v tomto pravdu, ale ani to ho neomlouvalo z ničeho, co provedl. Ještě nikdy v sobě nepociťovala tolik vzteku jako teď. „Jestli hodláš udělat ještě nějakou pitomost, Tariku, tak si to zatraceně dobře rozmysli, protože jsi v tom sám," zavrčela. „Se mnou nepočítej."

Bratr se na ni zahleděl zvláštním způsobem, který nedokázala úplně identifikovat. Mohlo to být uznání stejně tak jako výhružka. Podobně jako ona nadzvedl bradu, přimhouřil oči a rty se mu stáhly do přísné linky.

Ryan si pomyslel, že jsou si oba sourozenci opravdu podobní. Potěžkal v ruce zbraň, čímž na sebe upoutal pozornost a ještě naposledy pohlédl na zcela novou, temnou stránku Sanem Bayrak. Z té naivní, ukňourané holky v sobě neměla už skoro nic. Poslední dobou si víc a víc všímal, že nosila ramena ven místo dovnitř, že neklopila pohled k zemi a že bez ostychů říkala, co si myslela. Nyní se v jejích očích objevila jakási divokost, kterou v nich dříve ještě neviděl. Stejně jako on, i Tarik se zdál být jejím náhlým vzezřením naprosto uhranut. Jeho sestra prošla radikální změnou.

„Jak se tady mezi sebou dorozumíváte?" houkl na Tarika a pozvedl výhružně zbraň.

„Telefonem," odpověděl poslušně Tarik.

„Není tady signál."

„Musíte mít lepšího operátora," vysvětlil a sáhl do kapsy pro svůj iPhone. „Proč? Chceš si zavolat?"

Ryan se zašklebil. „Já ne. To ty zavoláš svému příteli a vysvětlíš mu situaci."

„Jakou situaci?"

„Že tě zastřelím, pokud nenechá Clarence jít."

Sanem zalapala po dechu, a přestože svého bratra nesnášela, opravdu si nepřála jeho smrt. A Ryan Diaz nezněl, že by si to měl v nejbližší době rozmyslet.

Tarik v ruce potěžkal svůj telefon. Jeden z prastarých modelů, které byly v Americe dávno považované za předpotopní, a který ještě používala Ryanova máma. Při vzpomínce na domov to v něm však nevzbudilo žádné emoce. Překvapil tím sám sebe.

„Víš," pověděl Tarik, „tohle neudělám."

Ryan nadzvedl obočí.

„Oba víme, že mě nezabiješ." Pohlédl významně na sestru, v jejíž tváři se náhle objevila i emoce strachu. Ano, možná se změnila, avšak to hodné a mírumilovné děvče se v ní ještě stále ukrývalo. A toto její dobrosrdečné já mělo na Ryana Diaze obrovský vliv, čehož si byl Tarik dobře vědom.

Ryan se naklonil k Sanem a spiklenecky k ní zašeptal tak, aby ho slyšel i Tarik. „Co bys řekla? Je tvůj brácha pravák nebo levák?"

Strnula na místě a mlčela. Tarika také polil ledový pot, ale nedal na sobě nejistotu znát, Ryan obrátil svou pozornost zpět k němu a pozvedl zbraň.

Vystřelil.

Kulka se provrtala masem v Tarikově rameni a prošla skrz. Pocítil nepříjemné pálení a teplou krev, která se rozlévala po paži. Rána odporně zamlaskala, když si ji překryl druhou rukou a udělalo se mu z toho špatně. Šok postupně pomíjel a bolest se stupňovala. Zakolísal a musel se opřít o jeden z balvanů.

Ryan protočil oči a namířil na něj znovu, což Tarika rázem zázračně vyléčilo z malátnosti a napřímil se do pozoru. Probrala se dokonce i překvapená Sanem a popadla Ryana za zápěstí. „To už stačilo."

A měla pravdu. Tarik vzal poslušně telefon a začal hledat v kontaktech požadované číslo.

„Dáš to nahlas a oba budete mluvit anglicky, je to jasné?" dodal Ryan.

Sanem se ulevilo, když sundal prst ze spouště. Srdce jí tlouklo jako splašené. Teď už chápala, proč Tarik tolik zariskoval a snažil se ho zabít, když měl i tu sebevíc mizivou příležitost. Ryan Diaz byl nevyzpytatelný. Když už si jeden myslel, že ví, co se mu honí hlavou, velmi brzy z toho vystřízlivěl. Nedalo se předvídat, co udělá v následujících minutách a Sanem pochopila, že navzdory slibu, který jí dal, je neustále připraven zasadit Tarikovi smrtící ránu.

***

Fahim se po první ráně, kterou Nate inkasoval od jednoho z poskoků, zvedl ze židle a odešel. Vypadal trochu přešle alespoň podle toho, co vidělo Nateovo otékající oko z chladné podlahy, na kterou ho rána svalila.

Očividně nedělalo násilí Fahimovi dobře. Nate si to zapsal na svůj seznam poznatků a nechal se dvojící Tálibánců zvednout na nohy. V jeho zorném poli se zaleskla čepel nože. Kulhavý Tálibánec otočil kudlu proti Nateovi a volnou rukou ho drapl za límec trička. Ostřím pak jeho oděv rozpáral jako kus papíru a neobtěžoval se s jakoukoliv opatrností. Nate se snažil udržet kamenný výraz, když mu ostrý kov na několika místech pořezal hrudník.

Za jeho zády se ozvalo zacinkání přezky opasku a Nate přivřel oči. Tohle bude bolet. Snažil se oprostit svou mysl od trpícího těla, ale žádná z technik, které jim vštěpovali na kurzech přežití ne a ne pomoct. Zavřel oči úplně a soustředil se na dýchání. To je důležité. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Bude třeba okysličovat důležité orgány, hlavně mozek, aby to všechno vydržel. Soustředit se na přeměnu kyslíku v oxid uhličitý znamenalo také nesoustředit se na nic z toho, co se děje kolem.

Když přišla první rána, byl na ni Nate připravený. Hrubý kožený pásek s hadí mrštností zaútočil na jeho záda. Přinesl okamžitou, ostrou bolest a štiplavé pálení v místech, kde se střetl s kůží. Nate se i přes veškerou sebekontrolu zalkl a zasténal.

V pauze před další ranou patřily jeho myšlenky Fahimovi. Očividně nechtěl být jeho výprasku přítomen. Nate z toho mohl odvodit, jakým způsobem bude výslech dál probíhat. Nejprve otázky a pokud nepřijdou odpovědi, bude zle. Typický střídavý model rozhovoru a bití. Ačkoliv se to nezdálo, bylo to nejlepší schéma, ve které mohl ve svém zájmu doufat. Nebude vystaven trvalému násilí a pokaždé když vkročí Fahim, si odpočine. A při bití, kdy je oběť ke sdělení informací nejnáchylnější, tady Fahim nebude, aby se ho vyptával. Bude trvat dlouho, než ho zlomí. Do té doby se mu snad naskytne nějaká příležitost.

Místo očekávaného švihnutí pásku ho jeden z mužů nakopl tvrdou podrážkou do břicha. Nate se zlomil v pase a bojoval se zvracením. Kopanec znovu vystřídal pásek. Byli na něj dva, pochopitelně si to chtěli užít stejně.

Rozhodl se Fahimovi výslech znepříjemnit a při další ráně opaskem z plna hrdla zakřičel. Tálibánec za jeho zády cosi zahudroval, ale nechal svého kolegu pokračovat. Přišel další kopanec. Nate se snažil bránit zatnutím břišních svalů, avšak i tak cítil vnitřní, bolestivé otřesy. Znovu ze všech sil zavyl bolestí, jen aby ho Fahim slyšel, ať už se zašíval kdekoliv. Byl zvědavý, kdo z nich to vydrží déle.

Následovaly další rány opaskem, další kopance a Nate to všechno doprovázel bolestivým řevem. Doufal, že Fahima zlomí.

V jednu chvíli myslel, že už je konec. Po pátém kopanci měl pocit, jako by mu Tálibánec svou hrubou podrážkou prorazil břicho a rozmašíroval všechny orgány. Musel začít dýchat pomocí hrudníku, protože jeho břišní svaly vypověděly činnost a bolet ho začínaly i výkřiky, kterými se snažil vyprovokovat svého věznitele.

Před šestým kopancem naštěstí Fahim rozrazil dveře do místnosti a usedl na židli. Nate se za značné pomoci obou Tálibánců posadili naproti němu.

„Pro jakou instituci pracujete?" zeptal se Fahim.

Nate si všiml, že trochu uhýbá pohledem před jeho oteklým obličejem a břichem. Naschvál nahrbil ramena, aby mohl zahlédnout také část zbitých zad. Ztěžka dýchal a v uších mu hučela krev. Před chvílí si sice liboval, jak dlouho díky Fahimově slabosti vydrží, avšak už po prvním kole měl pocit, že brzy selže. Navíc neměl mladému Afghánci co povědět. Kdyby ho zajímal Thorps, vyklopil by mu všechno do posledního písmenka. Nyní si však úplně nebyl jistý, co se po něm vlastně chce.

„Pro-...pro vládu," zasyčel Nate. Měl docela vážné obavy, že při těch kopancích utržil nějaká vnitřní zranění. Přece ho nemohlo bolet i mluvení!

„Konkrétně?"

„Co máte...na mysli?"

Fahim si založil ruce v klíně. „Urychlíme to," řekl. „Náš zdroj vás určil jako pracovníka CIA. Je to pravda? Ano nebo ne?"

Nate mu znovu pohlédl do očí. Přemítal, kam by ho každá jednotlivá odpověď mohla dostat. Pokud odpoví ne, zase ho zmlátí a pak se přijde zeptat znovu, protože zatraceně dobře znal pravdu. Pokud odpoví ano, budou se ptát dál. Ale na co? Co potřebovali vědět? On sám nevěděl nic, co by pro Fahima mohlo být zajímavé. Nebo se minimálně domníval, že od něj čekají zázraky, které nebude schopen splnit.

„CIA funguje na principu drobení informací... ostatně stejně jako armáda a všechno ostatní," odpověděl Nate a souvislá odpověď bez větších zádrhelů ho nesmírně vyčerpala. Nehodlal však svou bolest dávat najevo. Chtěl, aby Fahim viděl, že by kopance dokázal snášet bez problému celý den.

„To má být vaše ano?"

Nate si povzdechl a zkroutil se po náhlou křečí. „Tím bych-eh...tím vám chci říct...," vydechl. Zkusil mluvit potichu a šeptem a překvapivě to pomohlo. „Nikdo neví všechno. Všechno ví jen ti nahoře, kteří hodí pár drobků pod sebe, kde je sesbírají jiní. A ti pak to samé udělají u svých podřízených. A tak dále."

Fahim trpělivě čekal, než se vydýchá.

„Já pracuji v terénu," dopověděl Nate. „Přirozeně vím nejmíň ze všech těch lidí. Dostal jsem jen jméno. A to přesně kvůli situacím jako je tato. Co nevím, neprozradím." Samozřejmě toho věděl mnohem víc, ale potřeboval získat čas. Informace bylo třeba pouštět postupně a s rozvahou.

Podle Fahimova úsměvu ho však Nateova odpověď uspokojila. „No vidíte, že to jde."

Nate se na něj zahleděl a chápal toho ještě méně než předtím. Vždyť tomu klukovi zase nic kloudného neřekl. Jen to, co by si mohl domyslet i sám.

„Takže potvrzujete, že pracujete pro CIA," shrnul to Fahim.

Nate se zamračil. „Proč se ptáte na něco, co už dávno víte?"

„Učili nás informace vždy ověřovat," zněla odpověď.

„Takže jsem od CIA," přiznal otevřeně Nate. „A co s tím teď hodláte dělat?"

Fahim se usmál a pokrčil rameny. „Chci vědět všechno o tajných službách, o tom jak fungují, odkud berou zpravodajci informace, kde je ověřujete, jaké praktiky používáte a-"

Nate si odkašlal. „Chcete si založit svoji agenturu nebo co?"

Fahima úsměv neopouštěl. „Chci mít ve svých řadách konzultanta, abych věděl, co od nich očekávat," prozradil. „Být o krok napřed, to je mé nejhlubší přání. A třeba si nějaké praktiky osvojit, kdoví"