Telefon v Tarikových roztřesených rukou vyzváněl v pravidelných tónech a Sanem s každým pípnutím přicházela o rozum. Stejně na tom očividně byl i bratr, který se pokoušel Fahimovi dovolat již potřetí, avšak neúspěšně. Ryan se nad ním tyčil jako bůh pomsty a Sanem věděla, že mu dochází trpělivost. Čelistní svaly se mu napínaly, jak v tichosti skřípal zuby a propaloval pohledem Tarika i jeho iphone. „Takže mi chceš říct, že jste uprostřed tak důležité akce a tvůj kámoš ti nebere mobil?"

„Je uprostřed výslechu a možná taky mimo signál," hájil se Tarik, ale Ryan si jen odfrkl.

Hovor znovu spadl do hlasové schránky a Tarik ho ukončil. Zadíval se na svou sestru a jejího nového amerického přítele a neměl vůbec ponětí, co se stane. Ryan Diaz byl nevyzpytatelný. Nebýt Sanem, pravděpodobně by svého rukojmího okamžitě popravil. A Tarik si uvědomoval, že mu sestra svou vlídností, kterou si Ryana Diaze nevědomky získala na svou stranu, zachraňovala život každou jednu minutu. Měli spolu zvláštní vztah. Ovlivňovali chování toho druhého tak výrazně a ani jeden z nich si to neuvědomoval.

„Tak počkáme, dokud se někdo neobjeví," navrhla Sanem, ale Ryan ten návrh okamžitě smetl ze stolu zakroucením hlavy.

Zašmátral jednou rukou v kapsách neprůstřelné vesty, aniž by druhou paží přestal mířit na Tarika. Ani kdyby úplně sklonil zbraň, jeho zajatec by neutekl. Držel se za paži a snažil se pevným stiskem bránit krvácení. Hlava se mu točila, dostával pravidelné závratě, ale jeho hrůza z Ryana Diaze mířícího na něj zbraní ho držela při vědomí. Kam mohl utéct? Tím prostřeleným ramenem si ho pojistil. A kdoví? Možná ho přece jen zabije. Možná, že se Abdul spletl, možná Sanem v této hře nic neznamenala.

Zatímco se Tarik utápěl v pochybách, předal Ryan svou zbraň překvapené Sanem. „Hlavně s tím na nás teď nemiř," poznamenal. V jeho dlaních spatřil Tarik plastové utahovací pásky a hned věděl, která bije. Ryan mu nejprve pevně svázal nohy a následně také ruce. Ignoroval Tarikovo skučení, když mu stáhl zraněnou ruku do klína, a ještě k tomu utáhl pásky tak silně, až se zarývaly do kůže. Nebyla šance, že by z nich mohl kdy uniknout. Bolest však nezůstala tím jediným, co zaplnilo jeho mysl. Doposud si Ryan Diaz od svého rukojmího udržoval nutný odstup, ale nyní když stanul přímo před ním, nedokázal Tarik spustit oči z jeho tváře. Tenká jizva táhnoucí se přes obočí a druhá trochu silnější přes horní ret, ho uhranuly. Abdul se o nich nikdy nezmínil a Tarik přemýšlel, kde k nim Diaz přišel. „Víš," povídal mu kdysi ve městě tlumočník, „když si na něj člověk zvykne, tak si ho docela i oblíbí. Nevrtá se ve tvejch problémech, protože jich má sám plno. Chápe, že některý věci jsou prostě nutný zlo. A taky ví, že každej dělá, co může. Proto věřím, že by se na mě v hloubi duše tolik nezlobil za to, co ti teď řeknu. Pro tebe, Tariku, bude lepší, když bude mrtvej. Vím, že jste s Fahimem prostudovali každou proměnnou v tom svým plánu, ale pokud Diaz přežije, může nastat tolik proměnnejch, že se z toho oba poserete. Já fakt nevím, čeho je schopnej. On sám to možná taky neví. Ale ať už se pustí do čehokoliv, bude to pěkný svinstvo. Na tohle je zvyklej, je to v něm a pokud vám něco může pěkně dojebat ten váš plán, pak je to on." Tarik se zamyslel, co by na jeho momentální situaci Abdul asi řekl. Ocitl se přesně v bodě, před kterým ho tlumočník varoval. Ryan Diaz stál před ním, živý a zdravý a v očích měl nevyzpytatelný lesk, který svědčil o tom, že přemýšlí. Bylo to jako hodit kostkou a čekat, které číslo padne. Ani se nesnažil skrýt ve své tváři podrážděnost. Ať už se v té jeho hlavě urodí cokoliv, nebude to pro Tarika znamenat nic dobrého.

Ryan se napřímil a rychlým pohledem zhodnotil svázaného zajatce. Pak se obrátil na Sanem, která jeho zbraň držela jako by měla v rukou jedovatého hada. Přistoupil k ní a vzal ji za paži, otočil ji zády bratrovi a sklonil svou tvář k té její. Z té blízkosti se jí rozbušilo srdce.

„Zvládneš ho chvíli pohlídat?" zašeptal k ní. „Jen na chvíli."

Sanem vytřeštila oči. Čekala cokoliv, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že po ní Ryan bude chtít něco takového. „Co chceš dělat?"

„Půjdu se k chatě podívat sám," prohlásil.

„Nemůžeš tam přece jen tak jít. Jsou v přesile."

Přikývl. „Jo, ale zase o mně nevědí a já nemám v plánu vyjednávat. Jdu pro Clarence, zbytek je mi ukradený."

Sanem cítila, jak se jí po páteři rozlévá ledový pot. Tarik přece říkal, že tam je i Fahim. Znala ho dobře, byl to bratrův nejlepší kamarád už od dětství. Sklopila pohled. Copak se musí v téhle zemi tolik umírat? Nestačilo to?

„Co se děje?" slyšela Ryanovu otázku jakoby z dálky. Nejprve to odnesl její otec. Pak ti dva muži, co přišli s Tarikem a teď byl vyřčen ortel i nad Fahimem. Nebo nad Ryanem, pokud se něco pokazí. Zavrtěla hlavou.

„Sanem!" Ryanova ruka jí přistála na rameni a přisunula si ji blíž k sobě. Jejich přilby o sebe ťukly čely a oči se zaklesly do sebe. „Nemůžu tam Clarence nechat. O tom nebudu diskutovat. Pokud nechceš bratra hlídat, pak-."

„Dej na sebe pozor," přerušila ho ostrým tónem a v Ryanově tváři se na moment mihlo překvapení. „Chápu, že tam musíš jít a nelíbí se mi to, tak na sebe dej zkrátka pozor, dobře?"

Uhnul pohledem k Tarikovi, který jejich tichou konverzaci s nenávistí sledoval. Ten americký parchant se dotýkal jeho sestry, jako by mu patřila. Byl k ní tak blízko. Chtěl po ní, ať se zbraní dohlíží na vlastního bratra a ona souhlasila! Nebo to jen hrála? Dnes už si jeden nemohl být jistý ničím.

„Dobře," odpověděl nakonec Ryan. Saneminu pohledu se dál vyhýbal a místo toho ukázal na záklopku na boční straně pušky. „Tímhle ji odjistíš," řekl. Přistoupil k ní blíž a zvedl jí zbraň k rameni. Opřel o něj pažbu a přisunul její hlavu blíž k zaměřovači. „Vidíš červenou tečku?" zeptal se.

„Ano," vydechla Sanem.

„Tak přesně do těch míst to pošle kulku, když vystřelíš."

„Ale tohle je tvoje zbraň!"

„Ano, to je," souhlasil a z jeho tónu bylo patrné, že tak nějak neví, kam tím Sanem míří.

„To půjdeš proti přesile neozbrojený?"

Místo odpovědi vytáhl z kapsy jednoruční glock a zkontroloval nábojnice. Sanem to ani trochu neuklidnilo. „Ryane..." spustila, ale její hlas se postupně vytratil, jen co jí znovu pohlédl do očí.

„Nelam si s tím hlavu," pověděl a potěžkal pistoli v ruce. „Tuhle jsem měl stejně vždycky radši."

Tarik na dvojici ze své pozice mhouřil oči jako mlsná kočka. No to se podívejme! Nechal jí svou emčtyřku, protože s ní Sanem na dálku jednoduše zaměří cíl. Kdyby se k nim někdo blížil, je dost možné, že by ho s touto zbraní dokázala trefit pravděpodobněji než s glockem. To však nic neměnilo na tom, že výhody útočné emčtyřky budou Diazovi chybět. Bylo šílené jít proti přesile, obzvlášť v horách, kde rozhodovaly přestřelky na dálku jen s tou jeho směšnou pistolkou. To však nebyla Tarikova věc. Měl radost. Takhle bude mít Fahim mnohem větší šanci a také ho to ujistilo v jiné věci. Tímto gestem Diaz jasně ukázal, že se možná jde pokusit vytáhnout z průšvihu svého šéfa, avšak prioritou byla také bezpečnost Sanem.

„Fahim není špatný člověk, Ryane," řekla z ničeho nic Sanem, „znám ho už od dětství a-."

„Jen pokud se vzdá," přerušil ji.

Sanem překvapením zamrkala.

„To jsi přece chtěla, ne? Abych ho ušetřil."

Mlčela a snažila se místo toho rozkódovat ten hořký podtón v jeho hlase.

„Bude mě chtít zabít bez sebemenšího zaváhání jako tvůj bratr a já bych ho měl naopak ušetřit?" zeptal se sám sebe a zakroutil hlavou. Pak se zcela nečekaně obrátil přímo k Tarikovi. „Vy dva kreténi máte víc štěstí než rozumu." Vrátil se zpět k Sanem a kývl hlavou na srozuměnou, že její žádost i přesto bere na vědomí.

„Zůstaňte tady. Seďte na zemi a buďte zticha. Pokud tvůj bratr začne řvát, upozorňovat na sebe nebo cokoliv jiného, střel do stehna, nejlépe z vnější strany." Mimoděk se otočil k Tarikovi a zašklebil se. „I když to rameno by možná taky ještě sneslo. Jak chceš." Při té větě Tarikovou ranou projela nová bolest. Ostré píchnutí a brnění, jako by rameno vědělo, že se mluví právě o něm.

Sanem na vojáka hleděla, jako by byl z jiného světa. Jak mohl tak lehce mluvit o tom, že by střílela na svého bratra. Samozřejmě že by to nikdy neudělala a když se Ryan vrátil pohledem k ní, věděla, že si je toho taky dobře vědom. To proto ho svázal. Aby ji neutekl. „Stačí jen aby mlčel," shrnul to. „Budu hned zpátky. Kdyby mu zvonil telefon, tak ho raději neber. A buď u vysílačky."

Zatímco mluvil, vykročil směrem k údolí, kde se nacházela chata. Přece jen se však ještě naposledy zastavil. „Vím, že to zvládneš," promluvil k Sanem. „Pokud se nevrátím do půl hodiny, pak se schovej a čekej na vrtulníky. Teprve potom vyraž zpátky do tábora." Aniž by čekal na odpověď, otočil se a zmizel v houští mezi kameny.

Sanem dlouho stála v tichosti a hleděla na svého bratra. Rty se jí kroutily pod všemi nevyslovenými obviněními a ten hlupák Tarik se na ni usmíval. Mohlo uběhnout jen pár minut od Ryanova odchodu, když promluvila. „Co je ti k smíchu?"

„On," řekl upřímně. „Tak pustíš mě, nebo co bude?"

Tentokrát se zasmála Sanem. „Ty jsi taky k smíchu Tariku."

Jeho výraz ztvrdl. „Sanem?"

Zlostně si ho měřila pohledem. „Nepustím tě, dokud se nevrátí," trvala na svém.

„Ale on se nevrátí!"

„Vrátí se," zavrčela.

Tarik se pro sebe pousmál a mlčel. Ještě tedy chvíli počká.

***

Ryan se nesnažil skrývat. Zaprvé nebylo kde a za druhé neměl čas. Clarence už mohl být mrtvý ať už rukou Tálibánců nebo svou vlastní. Nevěděl, jak moc drsní jsou tihle chlápci ze CIA, ale kdyby byl na jeho místě, o sebevraždě by uvažoval spíš než se nechat zajmout nepřítelem. Uvědomoval si, jak zneklidňující je stanout na straně zákona, kde však případné zajetí znamená peklo. On sám vždy stál proti zákonům, konkrétně proti chicagské policii, ale ta své zajatce nemučila. Dostával spoustu nepříjemných otázek, křičeli na něj a vyhrožovali mu vězením, ale nikdy mu nepřiložili zbraň k hlavě, nikdy ho neudeřili, nervali mu nehty z prstů, nekapali mu horký vosk do očí, neřezali ho žiletkou do třísel, netopili v barelu vody, nelámali mu kosti a...Musel si odkašlat, protože se mu z představy, co všechno uvnitř chaty asi teď Clarencovi provádí, narostl knedlík v krku. Přidal do kroku, až po vratkých kamenech skoro běžel. Před ním se nacházel poslední hřeben, za ním by měla být chata. V plicích ho pálilo a klouby sténaly z pohybu ve strmém terénu.

Potěžkal v ruce svou zbraň a v myšlenkách se vrátil zpět do dob, kdy takhle pobíhal po ulicích Chicaga, v patách policisty nebo naštvané frajery ze sousedství a pocítil jakousi známou jistotu. Zbavit se své emčtyřky bylo sice bláhové, avšak Ryan se bez ní cítil mnohem lehčeji. Jednoruční glocky a colty nosíval v kalhotách už od střední a emčtyřka mu do rukou nikdy tolik nepřirostla. Bylo lepší, když ji měla Sanem. Poslouží dobře, pokud se ji nebude bát použít. Věděl, že bude schopná svého bratra vyděsit k poslušnosti, když bude třeba. Od té doby, co byla schopná mu pohlédnout do očí, v nich viděl ten plamen. Přidušený disciplínou a poslušností vůči rodině, ale přece tam byl. Poradí si.

Stanul na posledním hřebenu a pod ním se jako na stříbrném podnose objevila chata. Malá, polorozpadlá chatrč s plechovou střechou lesknoucí se na horském slunci. To byla výhoda, z helikoptéry bude dobře vidět. Z dálky se ozvala další střelba, Ryan prudce škubl hlavou tím směrem. Sanem to nebyla, šlo to odjinud, spíš někde od cesty. Poprvé za dlouhou dobu si vzpomněl na Zrzka a zbytek vojáků, na tábor a všechny uvnitř. Doufal, že jsou v pořádku. Zauvažoval, jestli se Zrzkovi neozvat, ale netrvalo mu dlouho vyhodnotit to jako špatný nápad. On sám jim moc nepomůže. Jen by je vyděsil se vším, co věděl a co se mu přihodilo. Byl zvyklý jednat sám a dělalo se mu to pohodlněji, když neměl nikoho za zády. Pak ale zaváhal. Ať už se mu to líbilo nebo ne, pořád tu byla Sanem. Měl by o ní někdo vědět, pokud to on nezvládne. Odhákl si vysílačku z vesty a přeladil na Zrzkův kanál. „Haló, slyší mě někdo?"

Bez odpovědi.

„Tady Sluníčko 2, slyší mě někdo?"

Nad převládajícím tichem pokrčil rameny a znovu se přeladil na Sanem. „Všechno v pohodě?"

Dlouhou chvíli čekal, než se ozvalo nervózní „Ano." Zauvažoval, jestli vůbec dostala nějakou základní instruktáž, jak vysílačku používat. Pravděpodobně ne. Všehovšudy byla ve službě jen pár dní, i když jemu to připadalo, jako by ji znal celou věčnost.

Schoval vysílačku a pohlédl na chatu pod sebou. Škodolibě se pousmál, až se jizva na jeho horním rtu zvlnila. Někdo tam dole si to pěkně odskáče.

***

Fahim tisknul víčka k sobě a snažil se ignorovat výkřiky z vedlejší místnosti. S každým kopancem, žuchnutím a bolestivým tónem deroucím se ze zajatcova hrdla, mu bylo víc a víc nevolno. Jak jen tohle vydrží? A jak se sebou zvládne žít i po tom, co tady skončí? Nevychovali ho přece, aby svými nohsledy nechával mlátit lidi. Byli ve válce, takové věci se děly na denním pořádku, obzvlášť jeho lidem, ale přesto věděl, že pokud veškerý kolotoč násilí někdy skončí, bude ho ten křik pronásledovat ve snech.

Skončil právě čtvrté kolo otázek a zbývalo ověřit jen několik málo informací. Pak bude třeba zajatce připravit na cestu. Doufal, že bude spolupracovat, nechtěl ho přece na základnu dovézt úplně zničeného. A taky mu někde hluboko uvnitř už nechtěl víc ubližovat.

Nathaniel Clarence sice měl tuhý kořínek, ale i tak si na něm s každým dalším kolem všímal vyčerpání. Naopak jeho dva nohsledi, které dostal od velitele Tálibánců, si Clarencovo bití neskrývaně užívali. Fahim si povzdechl. Bylo mu jich líto, stejně jako Clarence. Ti dva nikdy nepoznali nic jiného než násilí, stalo se tak pevnou součástí jejich životů, že na něm neshledávali nic odstrašujícího. Narodili se do země zmítané válkami, do chudé oblasti, kde jediná cesta k důstojnějšímu životu vedla přes náboženská hnutí. Možná. A možná prostě takoví už byli – lidské hyeny. Poslední dobou už mu hranice mezi nutností a chtíčem začínala splývat. Přesně to se stávalo, když válka trvala moc dlouho. Z násilí se zkrátka stala běžná věc.

Fahim se rozhodl, že tentokrát jejich chvilku se zajatcem utne dřív. Už stačilo. Za dveřmi slyšel další řev spolu s dusotem nohou. Jako by někdo kopal do stěny. Fahim se zamračil a i přes knedlík v krku vyrazil ke dveřím.

Vzal za kliku a prudce rozevřel dveře. Než však stačil vběhnout do místnosti, ozvalo se odporné křupnutí a křik náhle ustal.

„Zatraceně," zamumlal starší Tálibánec a shlížel dolů na bezvládné tělo amerického vojáka. Clarence ležel na studené zemi s vyzutými botami a maskáčovými kalhotami vyhrnutými až po kolena. Pravou patu mu podložili cihlou. Tarik zíral na vojákovu nepřirozeně zkroucenou nohu a zhluboka polkl. Cítil, jak se jeho žaludek při tom pohledu bouří, jak by nejraději vyzvracel veškeré jídlo, které ráno přijal. Polilo ho horko a zatočila se mu hlava. Mozek mu v nekončící smyčce přehrával křupnutí, které zaslechl při příchodu. Clarence musel pravděpodobně upadnout do bezvědomí. Fahima to nijak nepřekvapovalo. A nepřekvapovalo ho ani, že jeho dva nohsledi zašli tak daleko. Věděl přece, co jsou zač. Měl tu být a dohlížet na ně. Jenže na to byl příliš slabý. Tohle byla jeho vina. Věděl, že si to později odskáče. Podíval se na hodinky skryté pod rukávem. Do příchodu posil, které je měly vyzvednout i se zajatcem zbývalo patnáct minut.

„Za tohle se budete zodpovídat," zavrčel Fahim na oba muže a poklekl ke Clarencovi. Mělce dýchal, což bylo dobře, a srdce mu silně tlouklo. Na zlomenou nohu se neopovažoval sahat, měl pocit, že by při prvním doteku omdlel také. Přemýšlel, jestli by ji měl takhle zčerstva narovnat zpátky do původního stavu, ale moc se mu nechtělo slyšet další křupání. Místo toho jen nadzvedl nohu v koleni. Zlomená holeň naštěstí držela pohromadě, dokonce se ani nehoupala, to bylo dobře.

„Na běhání ho stejně nepotřebujem," zamumlal jeden z mužů. „A teď aspoň neřve."

Fahim pokýval hlavou. V podstatě měl pravdu, ale... „Taky nám ještě neřekl úplně všechno."

„Vždyť si ho necháváte, doptáte se pozdějc," poukázal druhý muž. Fahim si zakázal pohrdavě odfrknout. Ti dva mu neustále dávali najevo, že mezi ně nepatří. Pokaždé jen vy, žádné my. Jsme jen v dočasném spojenectví, to mu tím chtěli říct. Nemusíme tě poslouchat, řídíme se vlastními rozkazy. A jeden z těch rozkazů mohl klidně být i ten, aby ho s tím Američanem později zabili. Byli tady přece sami, dva na jednoho. To proto schovával pod svými šaty dva dlouhé lovecké nože a jednoruční zbraň ruské výroby. Snažil se k nim nikdy neotáčet zády a při každém jejich podtónu a letmém pohledu zpozorněl.

Proklínal Tarika, že ho v tom nechal samotného. Tohle byla jejich akce, měli Clarence vyslýchat spolu, nebo spíš Tarik. Jenže co Abdul informoval o tom, že se toho všeho zúčastní i Sanem, celý plán se změnil. Byl tady sám proti dvěma chlapům a Tarik někde po horách chytal sestru. Neskutečné. To právě Tarik byl ten, který podobné výslechy vždy vedl. Uměl být přesvědčivý i hrozivý, když na to přišlo. Fahimovi se udělalo nevolno už v momentě, kdy dovedli Clarence do chaty. Celý jeho výslech stál za houby, nezjistilo se ani zdaleka to, co se mělo. Ano, Tálibánci měli pravdu v tom, že si přece Clarence nechávají a zbytek otázek položí později, avšak ani jeden z nich neznal Fahimova nadřízeného. Profesor-velitel, jak mu v duchu přezdíval, měl rád pořádek a maximální informovanost. Požadoval, aby mu na stůl předložili zprávu o tom, co si přál vědět. Tu sice dostane, avšak ne kompletní a to povede k nepříjemným otázkám, kterým se bude muset Tarik zodpovídat. Pokazilo se to totiž ve chvíli, kdy se dozvěděl o sestře a začal tak riskovat. Profesor-velitel z toho nebude nadšený. Jasně přece řekl, že osobní záležitosti mají zůstat stranou.

Dlouhou chvíli hleděl na Clarence a bylo mu ho upřímně líto. Cítil se jako sežvýkaný a vyplivnutý, on jediný měl tu moc všechno tohle bití zastavit a neudělal to. Samozřejmě, že nemohl, měl jasný úkol a kdyby ho nesplnil, kdoví jak by se ho rozhodli potrestat. I tak měl však stále na paměti to, že tenhle zmrzačený voják jde na jeho triko. Byla to jeho hlava, která pokývla Tálibáncům k souhlasu zbít ho, a to nikdo nemohl zpochybňovat, ani on sám. Jedinou věcí, kterou se mohl konejšit, byl válečný status jeho země. Je válka a ve válce se přece dějí hrozné věci.

„Připravte ho na cestu," poručil Fahim mužům. „A opovažte se mu cokoliv lámat. Zavolejte mě, kdyby se probral."

S těmito strohými slovy odešel z místnosti. Krátkou chodbou a malou předsíni už téměř proběhl. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu. Zabouchl za sebou ztrouchnivělá vrata a opřel se zády o stěnu. Promnul si čelo a několikrát se zhluboka nadechl. Přál si, aby už tento pitomý den skončil. Tohle Tarikovi nedaruje. Měl sestru nechat být. Podle Abdula měla mít dozor a nacházet se mimo dění. Nebyla by v ohrožení, ale to Tarik v záchvatu paniky neviděl. Idiot. Jeho nejlepší kamarád je vážně korunovaný pitomec. A taky si to odnese, až se bude profesor-velitel ptát, kde se stala chyba.

Když se vydýchal a hlava se konečně přestala točit a přiživovat tím nevolnost v žaludku, vytáhl z kapsy telefon, starý tlačítkový Samsung. Podle gigantických čísel to byl pravděpodobně jeden z těch modelů pro seniory. Fahim si však nestěžoval. Byl rád, že se k němu vůbec nějaký telefon dostal. Posledních několik let to bylo s elektronikou a mnoha dalšími věcmi v celé zemi složité. Vytočil zpaměti naučené číslo a drtil zuby pokaždé, co stisknutí jednotlivých tlačítek telefon nahlas předříkával. Musí to jít přece nějak vypnout, sakra! Stiskl zelené tlačítko a poodešel dál od chaty. Na displeji se mu jako kouzlem ukázala jedna čárka. Venku se dal signál chytit téměř vždy. Vyčkával. Dodržel své předsevzetí neotáčet se k Tálibáncům zády a bedlivě střežil chatku.

„Co je?" ozvalo se v telefonu lámanou angličtinou.

Fahimovi se ulevilo. „Jste na cestě?"

„Podle plánu," potvrdil jiný hlas v pozadí.

„Hlavně si pospěšte."

Kdosi na druhém konci zabručel a hovor ukončil. Fahim schoval telefon a promnul si ruce. To zvládne. Vydrží to. Jeho lidé už byli na cestě. Zanedlouho bude po všem.

Na malou chvíli si dovolil porozhlédnout se po krajině. Bylo tu hezky, to jo. Rozhodl se vydat k chatě přesně v momentě, kdy se zevnitř ozvala dunivá rána. Tlaková vlna roztříštila dvě jediná malá okna v chodbě a dřevěná vrata přistála u Fahimových nohou. Zevnitř se vyvalil hustý dým z dýmovnic a kdosi hrdelně zakřičel. Pak se ozvaly výstřely.

Fahim zůstal stát jako opařený. Co se to stalo? Že by měl snad Clarence víc síly, než se zdálo? Co když mdloby jen hrál? Fahim si vykasal kalhoty a zpod opasku vytáhl zbraň. Jak jen to říkal Zeki, když trénovali? Nikdy nestůj před dveřmi? Ale co když už žádné dveře nejsou? A co když je všude plno dýmu? A co když sakra ani pořádně neví, co se stalo? Jaké zásady by měl aplikovat na tuto situaci?

„Zahoď to!" přerušil jeho myšlenky cizí hlas.

Fahim se roztřásl.

„Zahoď to!" zakřičel kdosi znovu. Ten člověk mluvil anglicky, ale Clarence to nebyl. Tento hlas byl méně uhlazený, ne tolik kultivovaný. Zněl hrubě a agresivně, čišel z něj jed a přesně to donutilo Fahima upustit zbraň. V očích se mu objevily slzy a svaly se roztřásly.

Z dýmu se nořila postava. Fahim však dokázal rozeznat jen přikrčenou siluetu a zbraň namířenou přímo proti němu.

„Ty jsi Fahim, že?" zeptal se ten člověk.

Fahim přikývl.

„Tak pojď sem."

Co chce? Co je zač? Je proti nim?

Když se posléze Ryan Diaz zcela vynořil z dýmu, Fahim ho okamžitě poznal. Samozřejmě, že o něm věděl. Abdul ho označil za bezpečnostní riziko. Měli jeho fotku, aby věděli, koho okamžitě odpravit, jakmile to bude možné. Tak co potom dělal tady? Fahima polila čirá hrůza. Pokud měl tenhle člověk hlídat Sanem a pokud tu právě teď stál před ním, naživu, bez sourozenců Bayrakových, pak to znamenalo jedinou věc. Fahim se rozbrečel. Sakra, vždyť Tarikovi přece říkal, že má sestru nechat na pokoji. Říkal mu to!

„Pojď sem, sakra, nebo bude zle," zavrčel na něj Ryan a Fahim ihned poznal, že to není jen planá výhružka.

Přistoupil k němu a držel pohled u země. Ještě má u sebe ty nože. Nějaká naděje přece jen zůstala.

„Máš u sebe něco, čím bys mi mohl ublížit?"

Fahim zavrtěl hlavou a kývl k odhozené pistoli. „Ta byla jediná."

„To bych ti taky radil," zaprskal. „Sundej si ty směšné hadry, ať se o tom přesvědčíme."

Fahima polila další vlna děsu. Stál jako přibitý a odmítal se pohnout. Za Ryanovými zády cosi zacinkalo. Poprvé se odvážil k němu pohlédnout. V tom momentě se voják před ním rozpřáhl a vší silou ho praštil čímsi tvrdým. Zasáhl oblast v kolenou a Fahim se skácel na prašnou zem. Nedalo se říct, že mu podtrhl nohy, avšak bolest, která přišla s úderem byla tak silná, že kolena téměř okamžitě vypověděla službu. Teprve ze země spatřil, jak se v Ryanově levé ruce zalesklo kovové páčidlo. Přesně to, které používali na vrata místo petlice. Zřejmě ho musel najít někde na zemi spolu s dveřmi v momentě, kdy byl Fahim oslepený dýmem, slzami a také děsem.

V jeho rukou může bejt zbraň úplně všecko. Ublíží ti čímkoliv, co se mu nabídne. A když nic nemá, tak po tobě půjde holýma rukama. To jsem se od něj taky naučil. Bojovat totiž můžeš s čímkoliv od emčtyřky po prašivej šutr. Abdulova slova se mu prohnala hlavou jako vichřice a vzala spolu s sebou veškeré rozumné myšlenky.

Fahim se s obtížemi vyškrábal zpět na nohy a snažil se bolest ignorovat. Hlava mu postupně vypovídala službu. Přestal se obávat o plán i truchlit pro kamaráda, přestal litovat Clarence a myslet na nebezpečí hrozící příchozím spojencům. Všechny myšlenky se mu slily dohromady, až zčernaly a kapitulovaly někam do hlubin jeho mysli.

Probral ho až tlukot lopatek vrtulníků. Pravidelný zvuk jeho vědomí vylákal ven. Ze všeho nejdřív si v samém zoufalství bláhově pomyslel: To jsou naši! Sehnali někde vrtulník! A vzhlédl k nebi přesně v momentě, kdy se nad horami vznesly stroje amerického letectva. I na tu dálku se vzduch zvlnil a dým obklopující chatu se lehce zamihotal. Fahimovo tělo se semklo jako v křeči a spustilo nesnesitelné zvonění v uších. Skoro jako evakuační alarm aktivovaný před tím, než jejich univerzitu srovnaly se zemí raketové střely. Fahimovi se zatmělo před očima a když ho následně Ryan dloubl páčidlem do žeber, aby ho popohnal k chatě, ztratil rovnováhu a plácl sebou zpátky na zem.

„Seber se, máme ještě plno práce."