Jakmile se Fahim trochu vzpamatoval, Diaz ho obral o veškeré zbraně a bez servítek hnal k chatě. Kráčel za ním a neustále ho bodal hlavní do zátylku. Fahim těmi šťouchanci dokázal jasně určit polohu zbraně. Stačila by jen rychlá otočka a pak po ní chňapnout, nemusel by se ani rozhlížet. Jenže Diaz byl i přes svou roztržitost taky zatraceně rychlý, možná by stačil uhnout. Bylo to padesát na padesát, buď a nebo. Fahim ale odjakživa velmi nerad riskoval, obzvlášť když šlo o holý život.

V blízkosti polorozpadlé chatrče to smrdělo chemikáliemi a Fahimovi okamžitě přišly na mysl pytle s hnojivem, které skladovali uvnitř. Zatočila se mu hlava. Copak se ten člověk zbláznil? Nebo o těch pytlích nevěděl? Tak či tak musel být mrtvý jak Diazův velitel, tak i oba Fahimovi asistenti. A mrtví mohli být klidně i Diaz s Fahimem.

Když se vehnali do předsíně chaty, s překvapením zaznamenal Fahim slabý lidský kašel. Kouř ho zaštípal v očích a na sliznici. Páchla tu spálenina, kov a nitrát a po nějaké době ucítil, jak se jeho dýmem rozdrážděná sítnice zalévá slzami. Jen stěží proto dokázal zpozorovat kroutící se tělo na provizorních nosítkách a další dvě nehybně ležící na zemi v tmavé kaluži krve. Zprudka se nadechl a nedokázal uvěřit vlastním očím.

Diaz ho znovu dloubl zbraní. „Teď ho vytáhneš ven," zavelel a Fahim nemusel dlouho přemýšlet, aby věděl, že tím myslí kašlajícího Clarence. Beze slov ho popadl pod rameny a couval předsíní zpět ke dveřím. Jeho svaly pod tou vahou sténaly a plicní dutiny náporem znečištěného ovzduší pálily jako hrom. Fahim však měl jiné starosti. Jak tak tahal Clarencovo tělo ven, přemýšlel, jak je možné, že se všichni tři při výbuchu nacházeli v předsíni, chráněni bytelnými kovovými dveřmi. Měli opravdu zatracené štěstí. Kdyby zůstali v místnosti s pytli, pravděpodobně by nikdo z nich nepřežil. A podle toho, jak oba Tálibánci krváceli jen z jednoho místa, odhadl Fahim, že je zastřelil Diaz skrz okno až po výbuchu.

A pak si to uvědomil. Vždyť přece sám přikázal oběma nohsledům, aby Clarence připravili na cestu. A oni poslechli, naložili ho na nosítka a vynášeli ven přesně v momentě, kdy Diaz vyhodil celou místnost do povětří. Jediný, kdo se tou dobou nacházel uvnitř, byla koza. Jediný nevinný tvor široko daleko a odnese to hůř než kdokoliv jiný.

Táhl Clarence dál a při pohledu na jeho zkroucenou nohu se o něj znovu pokoušely mdloby. Snažil se však dál přemýšlet. U stropu místnosti, kde zajatce vyslýchali, Tarik nedávno proboural větrací otvor. Ten smrad z pytlů s hnojivem se totiž už nedal vydržet. Poslouchal je Diaz odtud? Minimálně tím prostorem prohodil ruční granát nebo něco, co aktivovalo nitrát. Celá chatrč se otřásla v základech, vysklila okna v předsíni a dřevěná vrata se vyvrátila z pantů téměř okamžitě. Pak zřejmě prázdnými okny zastřelil Tálibánce. Otázkou zůstávalo, jestli Diaz pomyslel na holou skutečnost, že mohl vyhodit do povětří nejen interiér jedné místnosti, ale taky celou chatu i se sebou samým. Fahim viděl i menší množství výbušniny, jak rozmetalo daleko větší budovy. Dost znervózněl. Diaz byl neřízená střela, jejíž trasa, směr i konec nebyl znám ani jí samotné. Chaos byl u něj jedinou jistotou.

Když pokládal Clarence na prašnou zem před chatu, kde mu Diaz ukázal, třásl se námahou i strachem. Co když se teď rozhodne ho zastřelit? To by klidně mohl udělat. Ten člověk nebyl v pořádku.

„Sedni si támhle, drž hubu a opovaž se pohnout, jinak to schytáš," sdělil mu Diaz a mávl zbraní k jednomu z větších balvanů před chatou. Ještě to ráno na něm seděl Tarik a rekapituloval všem celý plán krok po kroku. Nyní na něj usedl Fahim a sledoval Diaze, jak se snaží svého velitele probrat k životu.

„Pane, slyšíte mě?"

Clarence jen cosi nesouvisle zamručel a mhouřil zarudlé oči k Diazovi. Fahimovi po výbuchu ještě zvonilo v uších, Clarence podle něj musel na nějakou chvíli ohluchnout. Obvykle se sluch po nějaké době vracel, ale někdy taky ne, kdoví. S jistotou však mohl říct, že minimálně na pár hodin teď neuslyší víc než dunění a vzdálené ozvěny.

Podle Diazova výrazu se zdálo, že si tu skutečnost uvědomil taky, protože víckrát už na Clarence nepromluvil. Místo toho si sundal batoh a vylovil nádobu s vodou. V rychlosti omyl veliteli obličej od sazí, prachu a zaschlé krve. Vzedmul se v něm vztek, když odkryl zmodralé čelisti, napuchlé obočí a tržné rány od kopanců. Clarence už se sám sobě skoro nepodobal.

Pokračoval dál v prohlídce, odhaloval další modřiny a podlitiny, dokud nedošel až ke zlomené noze. Dlouhou chvíli na ni jen tak zíral a pak vytáhl vysílačku.

„November Juliet, tady Sluníčko 2, slyší mě někdo?"

Nikdo se neozval.

„Haló, sakra! Je tam někdo?" zakřičel.

Fahim si neklidně poposedl a rozhlédl se po okolí. Před chvílí mu přece Zeki v telefonu tvrdil, že jsou blízko. Tak kde vězeli? Museli přece slyšet výbuch, nemohli přehlédnout vrtulníky! Situace zcela nečekaně vyeskalovala ve prospěch nepřítele a oni se ani neobtěžovali přijít včas. Zatraceně, Diaz se mohl každou chvíli zjančit a na místě Fahima zastřelit. Při té myšlence se vrátil pohledem zpět ke svému vězniteli a zjistil, že ho sleduje. Vysílačku držel Diaz na půl cesty k uchu a v podřepu u Clarencova těla se zdálo, že strnul na místě. Sledoval každý Fahimův pohyb jako šelma, která po něm co nevidět skočí.

„Cos to teď dělal?" štěkl po něm.

Fahim překvapením nadskočil. „Sedím...-jak jsi mi přikázal," zakoktal. V myšlenkách už se pomalu loučil se životem. Bylo to tady. Diazovi zase přeskočilo. Jako lusknutím prstu.

„Ne, to nemyslím," řekl. „Rozhlížel ses. Proč? Po kom? Kdo má přijít?"

***

Sanem začínaly trnout ruce. A nebylo to jen kvůli tomu rezonujícím výbuchu, který se rozléhal horami v hrozivých ozvěnách. Ryanova zbraň byla těžká. Daleko těžší, než si představovala a nedokázala pochopit, jak s ní mohl tak lehce běhat po horách a zamířit, aniž by se mu roztřásly ruce námahou.

Naštěstí už Tarik pochopil, že ji nikterak neoblomí, aby zbraň odhodila, pomohla mu na nohy a utekla spolu s ním. Zraněná paže ho bolela, takže veškeré pokusy o vymanění se z pout také vzdal. Diaz to provedl chytře, to mu musel uznat. Kdyby Tarik mohl, okamžitě by utekl a Sanem by ho zastavit nedokázala ani se zbraní. Nedokázala by střelit vlastního bratra, to věděli všichni. Tím, že byl Tarik svázaný a mohl se maximálně plazit po zemi jako červ, jí tak Diaz podobného dilematu ušetřil. Stačilo jen stát, hlídat a snažit se neposlouchat bratra, což byl mnohem náročnější úkol, než by se mohlo zdát.

„Co si vůbec myslíš, že tím dokážeš, Sanem?" vztekal se. „Co bude jako podle tebe následovat? Myslíš, že si vás tady někdo vyzvedne a doveze vás zpátky do tábora? To se pleteš. V táboře mají plno vlastních starostí."

Sanem se mračila a snažila se nepouštět si jeho slova k tělu. „Přiletěly posily, někdo nám pomůže co nevidět."

„Nevěřím, že jsi tak naivní, sestro."

„Mně je to jedno, Tariku. Co sis vlastně myslel ty, když ses přidal na stranu těch...těch- barbarů?!" nekontrolovaně rozhodila rukama a Tarik sebou při pohledu na rychlý pohyb zbraně polekaně škubnul.

„Snad si nemyslíš, že bych tě zastřelila!" vyjela po něm rozladěná Sanem. „Ty ses v té škole úplně zbláznil! Podívej se na sebe!"

„Uklidni se, prosím," zvolil raději mírnější tón, „a přestaň s tou zbraní mávat."

Uvědomila si, že se zachovala dost nezodpovědně a poslechla. „Počkáme tady, dokud se nevrátí Ryan s panem Clarencem."

„A pak?"

„Pak se uvidí. Pan Clarence bude vědět, co si počít."

Nemít svázané ruce, plácl by se Tarik do čela. „Takže to tě otec naučil? Bezmezně věřit Američanům?"

„Jsem na jejich straně, smiř se s tím. Pokud se osvědčím, mohu pro ně pracovat a zajistit sobě i rodině dobrý život. To otec chtěl. A když tě teď vidím, jak místo školy a práce raději běháš po lese, unášíš lidi a zabíjíš, tak jsem odhodlaná uspět ještě víc. Když se o nás nepostarám já, tak kdo? Ty? Pochybuju o tom, že by ti tvoji přátelé dokázali zaplatit tolik, abys uživil rodinu. A teď už buď zticha!"

Na Tarikovi šel vidět šok. Brzy se však vzpamatoval a povzdechl si. „V tomhle máš pravdu," uznal. „Ale naše jediná naděje nejsou jen Američané. Možná to teď moc nevypadá, ale dokážu se postarat o tebe i o matku a otce. Děd si může zůstat tam kde je, o jeho názory by stejně nikdo nestál."

Sanem se zamračila. „Jsi pěkně drzý, Tariku."

„Neříkej, že ti neleze krkem?"

„Ty mi lezeš krkem," obvinila ho. „Dělej si, co chceš, já názor nezměním. Chci žít jako oni, jsou to moji přátelé."

Tarik si odfrkl. „Kdo? Myslíš jako Diaze? Ten nemá přátele, Sanem. To, že se ti líbí, jednou přejde a pak ho uvidíš, jaký doopravdy je. A ti druzí se k tobě chovají mile, protože tě potřebují! Kdybys jim neměla, co nabídnout, ani by si tě nevšimli. Nebo se s tebou přátelili ještě předtím, než věděli, že umíš anglicky? Předtím než se s nimi otec dohodl?"

Tarik toho řekl spoustu, ale Sanemina mysl se zastavila již na prvních třech větách. „Nelíbí se mi!" ohradila se tak okatě, až se na ni bratr zašklebil.

„Tak nelíbí, dobře," odpověděl s hranou omluvou v hlase. „Ale kdyby se ti třeba líbil. Kam myslíš, že by to vedlo? Že by si tě jako vzal za ženu a měl s tebou kopu dětí a žili byste spokojený život? Třeba v Americe, kde mají plno knihoven a ženy tam chodí do školy běžně a ty by ses věnovala té svojí milované historii a-"

„Sklapni, Tariku."

„Tam u nich bys musela chodit do práce, Sanem. Pracovala jsi někdy? Osm nebo dvanáct hodin denně? Svátky i víkendy. Dítěti bys musela najmout chůvu už v prvním roce. Nemohla by ses starat o rodinu tak dobře jako naše matka. Neměla bys v ní takové zastání, pokud Diaz vůbec nějakou rodinu má. Vzala by sis ho a obětovala mu celý svůj život, ale on tobě ne, Sanem. U nich sňatek neznamená to samé, co u nás. Stačí jeden podpis a ty zůstaneš na všechno úplně sama. Oni nedokáží nést tíhu vlastních rozhodnutí a mají velmi dobré způsoby, jak se vykroutit téměř z čehokoliv. Neberou nic vážně, protože mohou od všeho dát ruce pryč. Nezáleží na tom, jestli spolu mají děti nebo ne. Mohou odejít kdykoliv. Pro nás je rodina a manželství jednou z největších jistot v životě, myslíš, že by ses od toho dokázala oprostit? Nevědět dne ani hodiny, kdy se Diaz rozhodne, že už ho nebavíš?"

Sanem dlouhou chvíli mlčela. „Ale on se mi nelíbí, Tariku. Nevím, co to tady plácáš!"

„Já vím přece. Chtěl jsem jenom, abys to věděla. Čistě pro zajímavost. Nejsi jako oni a na jejich život by sis opravdu těžce zvykala, věř mi."

Nakrčila nos. Tvář jí zrudla vztekem a studem a měla sto chutí Tarika kopnout do zadku. Jak si jen o ní mohl myslet, že je tak hloupá? Ona přece do Ameriky nikdy nechtěla. Možná ji trošku lákaly možnosti, které západní země nabízely, ale to byla jen její naivní představa před spaním. Představovat si samu sebe za přednášejícím pultem prestižní americké univerzity přece snad ještě mohla, ne?

„Pitomče!" zavrčela.

Tarik však v jejich tahanici odmítal dál pokračovat. Nadávku, kterou ze sestřiných úst ještě nikdy neslyšel, dokázal úspěšně přejít a ignorovat. „Sanem, prosím. Zkus mě teď na chvíli doopravdy poslouchat. Dobrá, ti Američané v táboře jsou tví přátelé. Je hezké, že sis nějaké našla. Avšak po dnešním dni z tábora pravděpodobně odjedou. Už je nikdy neuvidíš, nahradí je někým jiným a pak to udělají znovu. Nikdo z nich tady nezůstane dlouho a ne všichni, kteří sem přijdou, budou tak přátelští. Bude ti to jen působit bolest. Jen neustálé loučení a seznamování se s lidmi, kteří z tvého života za několik měsíců zmizí. Zůstaneš tu sama. Abdul to pochopil a měla bys i ty. Američané se vrátí domů, ale my se nemáme kam vrátit. Myslíš si, že tady někdo z nich bude pro tebe, až dokončí to, o co se tu snaží, ať už je to cokoliv? Přijdeš o práci a pokud se o ní zmíníš nesprávným lidem, budeš mít problémy. Myslíš, že se tě nějaký Ryan Diaz zastane? Tou dobou už ani nebude vědět, že existuješ, Sanem."

Stála jako přikovaná a snažila se ze všech sil nedat znát, jak moc ji jeho slova zasáhla. Nejkrutější na nich byl samotný fakt, že měl Tarik pravdu. Ano, všichni odtud odejdou. Už nikdy neuvidí Noru, nebude si s ní moct popovídat o holčičích věcech, odjede i přátelský Rodriguez a milý Ben Bishop. Nebude žádný pan Clarence, který jí vždy vyjde vstříc. Žádný Frank a jeho šílené výkyvy nálad. Už nikdy se nebude potají usmívat nad roztržkami Garryho a Mikea u počítačových her. A taky už nikdy neuvidí Ryana, což ji znepokojovalo až příliš na to, aby cokoliv přiznala bratrovi. Nevěděla, co je to být zamilovaná a pokud jí Nora řekla, že mezi ní a Ryanem láska není, pak to tak bylo. Věděla jen, že už se v jeho blízkosti necítí nepříjemně a pokaždé, když na ni pohlédne, zašimrá ji v žaludku. Taky měla pořád před očima jeho smích a jiskrný pohled, když se mu zrovna dařilo vytáčet Franka do běla. Přemýšlela, jaký mohl být Ryan doma. I v tom krátkém čase, který spolu strávili, ho dokázala poznat taky trochu z jiné stránky. V těch vzácných chvílích s Frankem nebo Abdulem jí dokonce připadal roztomilý a hravý. Ano, měl rád zábavu a žerty, s pobavením sledoval, jak se kvůli němu poručík Barlow vzteká a křičí. Bavil se tím. Uvědomila si to teprve dnešní ráno, když mu Nora vlepila pohlavek a on jí s vážnou tváří představil své kresby na kapotě Humvee. Ryan Diaz měl svůj dětinský smysl pro humor, který dokázal ocenit jen někdo, kdo se nestal jeho terčem nebo se nad ním dokázal povznést. A vzhledem k tomu, že byl tábor plný hádavých neurotiků, neuznával Ryanovy kousky nikdo. Tahle jeho skrytá povaha se Sanem líbila a v myšlenkách si veškeré vzpomínky na ni hýčkala a velebila.

Pak ale pohlédla na svého bratra s rukávem nasáklým krví a pobledlým obličejem a tíha reality rozcupovala její milé vzpomínky na prach. To Ryan Tarika postřelil a pravděpodobně teď působil bolest a utrpení někomu jinému. Byl nebezpečný, nekompromisní a hlavně nestálý. S Diazem nebylo nic tak jednoduché. Ať už byl jakýkoliv, nakonec na tom stejně nezáleželo. Odejde a ani se neohlédne. „Nikoho tady ta vaše kulturně jedinečná země vlastně nezajímá, abyste věděli. Všichni jsou stejně celí žhaví jet konečně domů." Vlastně se tím nikdy netajil, nesnášel to tady.

„Sanem," promluvil k ní Tarik. „Já nikam neodejdu. Nikdy. Budu při tobě stát, ať se děje cokoliv. To moc dobře víš."

Do očí se jí vkradly slzy. Cítila se najednou slabá a malátná. Sklonila zbraň a přistoupila blíž k Tarikovi. Poklekla k němu. Měl pravdu. Byl jediným člověkem na planetě, který zůstane při ní navzdory všemu. Rodina přece vždycky stojí při sobě.

„Slibuješ, že mu nic neuděláš?" zašeptala.

Věděl, o kom mluví. Přikývl.

„Slibuješ?!" zvýšila hlas, natáhla po něm ruku a zatřásla s ním, až bolestí zasyčel.

Pohlédl jí do očí. „Slibuju, Sanem."

Pokývala hlavou. Chystala se zrovna odložit zbraň na zem a bratrovi povolit pouta, ale vyrušil ji zvuk nabíjené pušky. Tarikovy zorničky se rozšířily úžasem a cizí hlas zřetelně pronesl: „Zahoď tu zbraň, děvče."