Všechno změnila ta zelená složka, kterou dostala Sanem od pana Clarence. Nešlo tolik o to, že obsahovala informace, které znali jen tři lidé v táboře, ani o to, že ji nemohla nikomu ukázat. Nezáleželo na tom, že šlo o předzvěst náročného úkolu a velké zodpovědnosti, se kterou šel ruku v ruce. Místo toho, aby se trápila a užírala trémou, se naopak nemohla ubránit úsměvu. Celý den strávený s tajnými vládními dokumenty jí připomněl dny na univerzitě, kdy podobně střežila své závěrečné práce a trávila s nimi celé dny jako s dětmi. Ta prostá podobnost dokázala její náladu obrátit o sto osmdesát stupňů za jediné odpoledne.

Vojáci k ní byli jako obvykle zdvořilí a opatrní, stejně jako spousta studentů, ale přece jen tu byl jeden důležitý rozdíl. Studenti se tvářili mile, protože její otec byl jejich profesor a přirozeně nikdo z nich nechtěl mít s panem Bayrakem problém. Vojáci se k ní chovali hezky čistě kvůli ní, neměl v tom prsty její otec a Sanem se při tom uvědomění rozzářila jako ranní slunce.

Když pak složku po setmění odevzdala zpět panu Clarencovi, na malý moment pocítila smutek. Přišla o něco, co pro ni kdysi bývalo důležité, ale když vyšla ven z Kafírny a ze strážní věže na ni zamával Rodriguez, znovu se cítila dobře. Poprvé od doby, co její rodina odešla z města, našla v těchto bohem zapomenutých horách kousek něčeho, co nejvíce postrádala. Univerzitu, která byla středobodem jejího vesmíru, nahradil tábor Nicka Jonese, kde se cítila vítaná a potřebná. Místo Tarika se mohla vždy spolehnout na Noru a pod kontrolou pana Clarence se cítila skoro stejně jistá jako s otcem.

Zamávala Rodriguezovi nazpátek a zasmála se. Poslal jí vzdušný polibek a bavil se nad tím, jak se Sanem zastyděla a okamžitě zrůžověla. Vojáci ji rádi takhle škádlili. Obzvlášť od té doby, co začala nosit uniformu. Dříve se pozornosti mužů obávala. Co když se někomu zalíbí a on ji požádá o ruku? Nedokázala si samu sebe představit v roli matky, nedokázala by se starat o rodinu tak, jak to dokázala ta její. Sanem uměla psát eseje, učit se jazyk a studovat dějiny, ale takovou zodpovědnost by nikdy neunesla. Každý mužský pohled pro ni proto byl hrozbou, která mohla obrátit její život naruby. U vojáků v táboře to však bylo jiné. Nehrozilo u nich riziko, že by jednoho dne přišli za jejím otcem a požádali ho o sňatek. Neprohlíželi si ji zkoumavě, nehodnotili každou její vlastnost. Vůbec ne. Říkali věci jako „Ahoj, květinko," nebo „Jak se máš?" a často také „Dneska ti to sluší," i když nenosila nic jiného než uniformu a svůj šátek. Ryze přátelský tón bez jakýchkoliv postranních úmyslů byl příjemnou změnou. Nemusela se bát, že by občasné lichotky přerostly v něco většího. Vojáci moc dobře věděli, že navazovat vztahy nemá vzhledem k omezené době jejich působnosti na misi žádnou cenu a kdyby se něco profláklo (a že se v táboře obvykle profláklo úplně všechno) byl by z toho průšvih jako vrata. Stála jim za to nějaká zakřiknutá holka? Ani náhodou. Navíc jak už pověděl Diaz, kdyby se někdo o něco pokusil, pravděpodobně by mu za to vojáci urazili hlavu. Sanem se za těch pár dní stala nedotknutelnou mladší sestrou, vedle které přestal klít i Frank McDonald. 

Ještě než se rozhodla ukončit den a jít si lehnout do zdravotnického stanu, přisedla si k Abdulovi a vyhaslému táboráku. Naposledy v něm hořel oheň, když přijel. Od té doby ohniště skomíralo stejně jako nálada v táboře. Poručík Barlow striktně zakázal jakékoliv další táboráky, dokonce zatímco Sanem vracela zelenou složku, zabavil Abdulovi rádio, a tak tu nyní seděl tlumočník sám a broukal si pro sebe Rock'n Roll All Night a teskně hleděl na vrcholky hor v dáli. Sanem se neodvažovala ho rušit, a proto jen tiše seděla a poslouchala. Se západem slunce tma kolem nich houstla a teprve tehdy mohla Sanem poprvé pocítit ponurou atmosféru v táboře. Něco jiskřilo ve vzduchu a nevěstilo to nic dobrého. Vojáci byli dnes vesměs zamračení, hleděli si svého a spousta z nich se stahovala do obytných buněk. Nikdo spolu nepromluvil víc než bylo třeba a to byli Američané jinak opravdu upovídaní.

„Maj prý nějakou tajnou poradu," promluvil k ní náhle Abdul a pokýval hlavou směrem, kterým se dívala i Sanem. „Nejprve jsou nasraní, že musí dělat delší patroly, a když se jim zkrátí, tak jsou zase nasraní, že jsou kratší. To je logika, fakt."

Samozřejmě, že to Abdul nemohl pochopit, protože neseděl u Clarence v kanceláři a neslyšel všechno. Nešlo tady o to, že by se vojákům nelíbilo, že mají hodně nebo naopak málo práce. Šlo o to, že riskovali jen tak pro nic.

„Myslím, že už si půjdu lehnout," oznámila Abdulovi. Popřáli si dobrou noc a Sanem se vydala po tmě směrem ke zdravotnickému stanu. Z dálky viděla, že Nora uvnitř svítí, pravděpodobně se tedy tajné porady neúčastnila. Mohla by jí  tak k celé situaci povědět víc, pomoct jí pochopit, co se nyní bude dít.

„Kde máš baterku?" posvítil jí náhle přicházející voják do očí ostrým světlem.

„Omlouvám se."

„Oni ti nedali baterku?"

„Ne," zavrtěla hlavou Sanem a překryla si bolavé oči dlaní.

Silueta naproti ní zavrtěla hlavou. „Debilové debilní," ulevil si muž. „Víš, kam jdeš? Neztratíš se?"

„Jdu támhle do stanu, svítí se tam."

„No dobře. Já už se tu bez baterky ztratil mnohokrát."

Pokračoval dál a i když se za ním Sanem ohlédla, nedokázala poznat, který z vojáků to byl a jestli šlo vůbec o někoho, koho blíž znala. Ať už to byl kdokoliv, očividně byl rád, že ji nemusí nikam doprovázet, přestože se sám nabídl. Jen to dokazovalo, že měli muži plnou hlavu jiných starostí.

Pokračovala dál a přemýšlela, jak by se někdo mohl v tak malém táboře ztratit. Ve městě vídala daleko větší a rozsáhlejší zástavy. Tábor Nicka Jonese byl opravdu jen provizorní předsunutá základna, nic víc. Po tak krátké době se v něm orientovala i po tmě a na baterku si nikdy nevzpomněla. Spíš než ztratit by se mohla srazit s někým, kdo taky postrádal baterku, to jí přišlo jako daleko reálnější riziko. Na mysl jí vyvstala ještě jedna možná varianta úrazu při chůzi bez baterky, ta však byla okamžitě zahnána do pozadí tichým cvakáním u zdi opevnění tábora.

Cssk! Cssk!

Sanem zastavila a zaposlouchala se do ticha.

Cssk! Cssk!

Zatajil se jí dech. Šlo o nepřátele? Přišli přepadnout tábor? Málem vzala nohy na ramena, když se ozvalo další cvaknutí. Tentokrát Sanem zaregistrovala slabé jiskry, které vzápětí pohasly a zmizely v temnotě. Její nezkrotná fantazie si téměř okamžitě představila pravěké lidi, kteří si křemenem křesali oheň. 

Najednou opravdu zalitovala, že nemá baterku. Jiskry v táboře uprostřed noci nebyla věc, kterou mohla jen tak přejít a zapomenout na ni. Nacházeli se na nepřátelském území, mohlo to být cokoliv. Nebo kdokoliv. Mohli by ji stáhnout do temnoty a podřezat krk, pokud to opravdu-

„Do hajzlu," zavrčel kdosi anglicky a Sanem se viditelně ulevilo.

Vydala se tak bez obav za hlasem, aby dotyčnému případně pomohla, ať už se snažil o cokoliv. Že by Ben takhle pozdě v noci opravoval elektrické rozvody? Po tmě?

Cssk! Cssk!

Nyní už jasně viděla, že jde o zapalovač a nezdařilé pokusy o zapálení cigarety.

„Můžu nějak pomoct?" nabídla se, ale stín, který blíž a blíž rozeznávala se náhle napřímil a ztichnul. Řekla snad něco špatně?

„Ale jo," řekl voják. „Potřebuju to zapálit, ale...ale nějak se to celý...já nevím...kdyby se to aspoň přestalo točit."

Sanem pohlédla na cigaretu v jeho ústech, ale ta nevypadala, že by se jakkoliv hnula z místa.

„Co se ti točí?"

„Celej svět se točí. Okolo Slunce. Jsem teď jako zeměkoule."

„Diazi?" zamračila se Sanem, když rozpoznala povědomý hlas.

„Tak pomůžeš mi, nebo ne?"

Podal jí zapalovač a nastavil cigaretu. Stačilo jedno cvaknutí a objevil se plamínek. Než si podpálil, zadívala se Sanem do jeho osvíceného obličeje. Byl bledý a oční víčka měl zarudlá, stopy po slzách však nenalezla. Taky neustále mhouřil oči, jako by mu místo mírného plamene svítil do očí voják s baterkou. Cigaretu držel mezi prsty jako dítě poprvé ve škole tužku a při zpětném pohledu byl i jeho hlas podivně zastřený a chraplavý. Když pak Sanem zacítila v jeho blízkosti podivný zápach, který postupně přebíjel cigaretový kouř, zhasla zapalovač a raději nechtěla vědět, co to ten kluk zase prováděl. 

„Dík," pověděl, když několikrát vydechl kouř a plácnul sebou na židli, které si Sanem doposud nevšimla. Natáhl nohy a zaklonil hlavu v opěradle.

„Jsi v pořádku?" zeptala se ho.

Natočil k ní hlavu. Její oči si postupně tmě přivykaly, proto dokázala zaregistrovat i mírný úsměv. „Naprosto," pověděl tónem, kterým by stejně tak mohl říct Vůbec ne.

„Jsi si jistý?"

„Co se sakra staráš? Nemáš náhodou důležitější věci na práci? Nebo už jsi to vyžvanila celýmu táboru? Zatraceně, jsi fakt rychlá."

Sanem se zamračila. „Nevím, o čem to mluvíš. Co bych komu měla povídat?"

Diaz na ni pohlédl a nadzvedl obočí. V tu ránu jí to došlo. „Nic takového jsem neudělala!"

Pokrčil rameny. „Stejně je mi to jedno."

„Přísahám, že jsem nic neřekla. Nejsem taková!"

Zdálo se, že její ublížený a nalomený hlas přiměl Diaze zpozornět. Promnul si čelo jako člověk, co trpí migrénami a přimhouřil unavené oči. Saneminy tváře hořely jasnou červení. Jak si to jen mohl myslet? Cítila se hrozně jen při samotné představě, že by něco podobného provedla.

„Je mi líto, že jsem to slyšela. Opravdu. Slibuji ti, že o tom nikomu nepovím."

Pokýval hlavou a přiložil cigaretu k ústům. Plamínek na jejím konci se rozzářil jako světluška.

„Mrzí mě, co se stalo," zamumlala tiše a myslela to opravdu upřímně.

„To není tvoje chyba. Clarence je pěkná svině."

„Jen chci, abys věděl, že tě neodsuzuji. A ani pan Clarence, je to milý a chápavý člověk. Brání tě přece před poručíkem."

Diaz si povzdechl a pozorně si ji prohlédl. Přestože byla tma a na pohledy vojáků si zvykla, v momentě, kdy na ni upřel zrak on, ji polilo horko. „Všichni jsou milí a chápaví lidé, dokud něco potřebují. Clarence mě potřebuje na tu akci, Frank se mnou vychází jen když nemá s kým chytat potkany a Carterová mě nesnáší, protože mě nepotřebuje k ničemu. Otázkou je, co po mně chceš zrovna ty?"

„Všichni nejsou takoví."

„I já jsem takový a ty jsi taky taková."

„Nikdy by mě nenapadlo po tobě něco chtít."

Diaz si odfrkl. „Tak to jsi fakt ta nejdivnější holka, co jsem kdy potkal."

„Opravdu jsi v pořádku?"

Zavrtěl hlavou. „Ani náhodou. Země se pořád točí a mně je z toho na blití."

„Ty cítíš, jak se točí Země?"

„No jasně. Může za to Abdul. Ještě před půl hodinou jsem byl jako támhleta vlajka. Třepotal jsem se ve větru nad Kafírnou a to byl teda fakt nářez."

Sanem se znovu zamračila. Přemítala, jestli jí něco unikalo, nebo se Diaz zbláznil, nebo se zbláznila ona. Z úst jí posléze uniklo slabé zahihňání. „Ty jsi opilý!" Najednou jí celá jejich konverzace přišla dost praštěná.

„V táboře není alkohol dovolen."

Sanem si k němu přiklekla a zahleděla se mu do obličeje. Moc toho neviděla, ale jeho slabý úsměv jí neunikl. „A co ještě cítíš?"

„Nic moc, už to mám skoro za sebou."

„Tak jsi dostal konopí, že ano?"

„Tvoje bezelstná duše zná trávu? No to se podívejme."

Pousmála se a cítila, jak znovu rudne v obličeji. „Mám staršího bratra."

Diaz odhodil cigaretu proti opevnění tábora, až se jiskry rozletěly do stran. Chtěl se zvednout ze židle, ale místo toho skončil s hlavou v dlaních. Zasténal.

„Pořád se točí?"

„Jo."

„Myslím, že s tím ani neplánuje přestat."

Diaz se zasmál. Doopravdy a od srdce se zasmál něčemu, co řekla. Chvíli váhala, jestli se jí to náhodou nezdá. Pak k němu přistoupila a nabídla mu pomocnou ruku. Svůj čin si uvědomila až v momentě, kdy se jejich dlaně dotkly. Bylo zvláštní cítit dotyk někoho jiného. Diaz měl hrubé ruce, horké jako pouštní kameny, naopak Sanem většinu času trápily studené prsty. Spolu s teplem pocítila v pokožce i slabé mravenčení, které se přes celou paži a hrudník usadilo až v břiše a příjemně šimralo.

Přestože ve tmě mohla vidět jen matný obrys jeho tváře, dokázala si velmi živě představit jeho smích a živý, téměř klukovský pohled v očích, který naposledy spatřila, když se schovával před Frankem ve skladu. V podobných chvílích by řekla, že je znovu sedmnáctiletým klukem a v armádě se ocitl z nějakého hloupého žertu. Pak ale přišel čas, kdy dostal do rukou zbraň a byl postaven před nepřítele, nebo před jejího děda, a ta nenávistná horkokrevnost pohřbila všechno veselé a zářivé, co v něm postupem času skomíralo jako suchá mazarijská palma.

V momentě, kdy se postavil nohy a jeho dlaň opustila tu její, cítila Sanem ještě dozvuky té podivné nervozity. Letmo na něj pohlédla, jestli si její reakce všimnul, ale zdálo se, že má úplně jiné starosti. Víčka držel sevřená a šklebil se jako by spolkl citron.

„Teď se točí víc," přiznal jí.

Sanem se snažila utlumit svůj smích, ale on ten marný pokus odhalil téměř okamžitě. Pohlédl na ni přimhouřenýma očima. „Ty se mi směješ!"

Zavrtěla hlavou, ale provedla to příliš horlivě a rychle.

Zamračil se. „Aspoň už reaguješ jako člověk," pověděl upřímně. „Můžeš se mi klidně dál smát, pokud se mnou zítra budeš komunikovat. Bez toho se nám bude fakt těžko pracovat, chápeš?"

Sanem zvážněla. „Budu se snažit."

„Jsi nervózní?"

Pokrčila rameny. V její fantazii se Diaz ptal, protože mu na ní záleželo, ale hlodavá krysa pochybností podobné představy likvidovala svými řezáky jako když nůž odkrajuje máslo. Vždyť je mu to všechno jedno, jen nechce komplikace. Chce být doma brzo na svačinu.

„Stejně si to všechno slízne Clarence," řekl. „Kdyby měli ti hadžíci dobrý signál, nikomu by o tom podle mě nic neřekl. Takhle potřebuje v terénu tebe a ty tam potřebuješ mě. A kdyby se něco stalo mně a přišlo by se na to, že neposkytl svému vojákovi zálohu, měl by průser. Proto je tam Zrzek. Carterová je tam zas proto, aby byla v centru dění, jinak by se začala ve všem šťourat a Frank má asi zajišťovat podívanou Zrzkově jednotce, až se budou nudit, nebo nevím. Prostě si zítra od Nory vyptej opalovací krém, protože budem v těch vedrech sedět na šutru a houpat nohama."

„V tvém podání to zní jednoduše," přiznala.

Diaz pokýval hlavou a vydal se šouravým krokem do útrob tábora. „Jasně, že jo. On o tom umí dost zapeklitě mluvit, ale když si odmyslíš všecky ty soukromé rozhovory, tajné složky a dramatický tón, zbyde ti tohle. Nic víc."

Sanem zůstala stát a přemýšlela. Diaz měl možná trochu pravdu.

„Tak zítra," kývl na ni a lopotil se dál do tmy.

„Zítra."

Dlouhou dobu stála přesně v místech, kde ji nechal a sledovala, jak vycházkovým krokem míří k obytným buňkám. Někdo ho přitom okřikl, že nemá baterku, ale nezdálo se, že by ho to nějak rozladilo. Byl v dobré náladě a Sanem se obávala, že jakmile jeho omámení zmizí, bude z něj ráno zase ten nepříjemný a agresivní člověk, jakého poprvé poznala.

***

Zdravotnickým stanem se linula vůně domácích bylinek spařených horkou vodou a na malý moment tak utlumila jinak všudypřítomný pach hlíny a prachu. Nora se rozvalila na svou jedinou židli a nechala si horkou párou z hrnku ovívat obličej. Hleděla do prázdna a byla naštvaná. Na Clarence a na všechny, co se nyní tísnili v obytných buňkách a probírali dnešní nová nařízení.

Na jednu stranu je chápala. Dozvědět se to, co oni, a nemít ponětí o pozadí celého nařízení, pravděpodobně by teď uvnitř seděla s nimi a vymýšlela plán, jak s celou touhle maškarádou něco udělat. Byla to ta jednodušší varianta, zkrátka nic nevědět a pokračovat v tom, o co se snažila doposud. Jenže to nebylo tak jednoduché, protože nyní věděla. Věděla proč a proto jí náhle bylo proti srsti se jakéhokoliv protestu účastnit. Zklamala tím spoustu kluků, kteří na ni spoléhali, v jejich očích se zaprodala. Clarence to vymyslel chytře, přetáhl si na svou stranu nejvýraznější osobnosti v táboře Zrzkem počínaje a Sanem konče. Dokonce i ten idiot Diaz, přestože si to neuvědomoval, měl na vojáky taky vliv. U něj měli všichni jistotu, že se nikomu neprokecne. Nekopal za ničí tým, byl nestranný a nyní jako lusknutím prstu pekl s Clarencem. A co teprve dobrosrdečná Sanem? Nora si dokázala představit, jak to teď v obytných buňkách vře. Doufala jen, že se Frank, Zrzek a jeho tým mají kde před tou bouří schovat jako ona. Budou jim pokládány velice nepříjemné otázky, na které pochopitelně nemohli zodpovědět. Jak ale Nora znala Zrzka, možná tam někde teď stál a snažil se všechny uklidnit, aniž by vyzradil něco co neměl. Uchechtla se a v duchu mu upřímně popřála hodně štěstí.

Chvíli dokonce přemýšlela, že by ho pozvala na čaj, aby se mohl na chvíli schovat před světem, ale nebyla si tím rozhodnutím úplně jistá. Přijal by ho po tom všem, co mezi nimi bylo? Pravděpodobně ne. Nebo by si myslel, že to chce všechno vrátit. Mohl by to špatně pochopit. Naštěstí její pochyby rozvířila Sanem, která vtrhla do stanu jako velká voda s potutelným úsměvem na tváři.

„Pěkný večer," popřála Noře a posadila na svou kovovou palandu.

„Neotravoval tě nikdo?" udeřila na ni okamžitě Nora. Dávalo by to smysl. Sanem představovala nejlepší pravděpodobnost, jak se dostat k informacím. Stačilo by ji dostatečně dlouho přemlouvat, vyvinout určitý tlak a možná by všechno vyklopila. Podle úsměvu a zavrtění hlavou se však nic takového nestalo. Nora byla ráda, že alespoň v tomhle se kluci chovají trochu slušně.

„Co se tak culíš?"

Sanem pokrčila rameny a zčervenala jako rajče. „Potkala jsem Ryana."

Nora přimhouřila oči. „Otravoval tě?"

„Ne, byl docela milý."

Pohlédla na svůj šálek čaje a napila se. Asi se přeslechla. „Milý?"

Sanem pokývala hlavou a Nora pomyslela na to, že možná po tom všem trpí i halucinacemi. Nebo to bylo tím čajem.

„Abdul mu dal zase trávu, že jo?" uvědomila si najednou. „Zítra půjdu a zakážu mu to, tohle se vážně nehodí. Zítra tě bude mít na starost a on si takhle-."

„Myslím, že už byl docela v pořádku, když odcházel," přerušila ji Sanem.

Nora se na mladou dívku ještě jednou pořádně zadívala. Oči měla rozjasněné a přestože si to sama neuvědomovala, pořád se usmívala. Nora se znovu napila, horká tekutina jí sklouzla krkem a zahřála tělo.

„Ryan říkal, že bych si od tebe měla vyptat opalovací krém," pověděla jí Sanem.

Noře se to přestávalo líbit. „On za tebou přišel, aby ti řekl, že si nemáš zapomenout opalovací krém?"

„Ne. To já přišla za ním."

„A asi jste si fajn pokecali, vidím."

Sanem znovu přikývla a neunikla jí další červeň z tváří. „Docela jo. Myslím, že si spolu už trochu rozumíme."

Její obavy se potvrdily. Nora protočila oči. „Holka, mě z tebe snad odvezou. To nám tady ještě chybělo."

„Co?"

„Už se ti někdy někdo líbil?"

V rozjařené tváři se náhle objevil šok. Možná se na ni utrhla trochu příliš.

„Cože?"

Zkusila to jednodušeji. „Už jsi někdy potkala kluka, který ti byl sympatický, mělas ho ráda?"

„Mám ráda svého bratra."

„Takhle to nemyslím," zavrtěla hlavou. „Myslím ráda jinak. Jako že tě přitahoval."

Nezdálo se, že by Sanem úplně věděla, co se jí tím snaží Nora říct. Tvářila se zmateně a její dobrá nálada byla najednou ta tam.

„Kolik že ti je, zlato?"

„Devatenáct."

A to Nora už v sedmnácti proháněla kluky po večírcích. První poblouznění už měla dávno za sebou a v té době už věděla, která bije. Znovu se napila, aby tím získala trochu času.

„Diaz není škaredý, to možná ne," uznala po chvíli. „To je celý problém. A taky je to parchant. Nikdy bych neřekla, že budeš zrovna na tyhle typy."

„Na jaké typy?"

„Seš do něj zabouchlá, jen o tom ještě nevíš," pronesla slavnostně a sledovala, jak se na Sanemině obličeji tvoří vrásky.

„Jakože ho miluju?" zděsila se.

„Ne, to ne. To je něco jiného."

„Nerozumím tomu."

Pochopitelně. Nora nevěřila, že by někdy ve válečné zóně mohla vést tento rozhovor. „To je ve tvém věku úplně normální, zlato. Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně, za nějaký čas tě to přejde. Jen mu to prosím do té doby nedávej najevo, ano? Znáš ho přece, mohl by ti ublížit."

Sanem sklopila pohled. „Jak dlouho bude zítra ta akce trvat?"

Nora pro ni měla pochopení. „To netuším. Prostě si hleď svého, určitě budeš mít co na práci a jeho nech, ať si taky hledí svého. Vsadím se, že bude zítra zase protivný jako obvykle a ulehčí ti to. Hlavně žádné červenání a uculování, dobře?"

Přikývla. Ani si nedokázala představit, jak moc Noru mrzí, že to pro Sanem poprvé musel být zrovna někdo jako Diaz. Mělo to být s někým, kdo její náklonnost bude opětovat a budou se na sebe oba hloupě culit jako to dělala Nora s brejlounem Georgem Halem v prváku na střední. Pocítila nad tím lítost. Kolik dívek na tom mohlo být podobně jako Sanem? Kolik z nich se zbláznilo do kluka, který kvůli válce odešel ze země? Který zemřel, když na města dopadaly bomby a kulky? A kolik našlo zalíbení v amerických vojácích, z nichž mnozí byli dávno ženatí, zadaní nebo zkrátka lásku neopětující jako Diaz? Z historek kluků věděla, že afghánské dívky nejsou ani brány tolik vážně, většina vojáků na ně hleděla z patra a po večerech se jejich nesmělým úsměvům a letmým pohledům mnohdy smáli.

„Dobře," souhlasila Sanem po dlouhém mlčení. Noru bodalo u srdce při pohledu na její sklíčený výraz, ale věděla, že to bylo nutné. Diaz by jí mohl zavařit daleko víc. Bože, jak ona toho blbečka nenáviděla.

Rázně vstala ze židle a přešla ke své osobní a přísně utajované rychlovarné konvici. „Uvařím ti čaj proti kreténům," mrkla na Sanem. „Ten ti udělá dobře."