Ulice byly tu noc klidné. V oknech domů svítila světla a lidé si užívali chmurného deštivého večera u televize nebo dobrého jídla. Chodníky lemované mladými stromy zely prázdnotou a tam, kde přes den jezdily děti na kole, se nyní do šíře rozpínaly kaluže deště.

Bylo pondělí, půl desáté večer a obrovské pouliční lampy vrhaly tlumené světlo na vodu postupně odtékající kovovými mřížemi do odpadních stok.

Její tiché šumění prořízl zvuk kvílejících pneumatik.

Auto se vyřítilo z vedlejší ulice, cestou srazilo pár popelnic a jen tak tak se vyhnulo aleji stromů lemující silnici. Stěrače kmitaly na plné obrátky a rozehřátá kapota měnila dopadající déšť v páru. Vozidlo bylo očividně v tempu už nějakou dobu.

Uvnitř něj seděli dva kluci. Příliš hrdí na to, aby si přiznali, jak jsou vyděšení, a příliš mladí na problémy, které se hnaly za nimi v druhém autě, které se vzápětí vynořilo z ulice za nimi.

„Makej, Ryane," povzbuzoval řidiče spolujezdec, zatímco se neustále ohlížel přes rameno. To, co však viděl se mu ani za mák nelíbilo. Auto s jejich pronásledovateli se drželo stále za nimi a nezdálo se, že by je ostře vybraná zatáčka nějak rozhodila. To se však nedalo říct o Ryanovi, který vzápětí na to dostal na kluzké vozovce smyk. Auto nabralo náhle úplně jiný směr než zamýšlel, a když zběsile otočil volantem na druhou stranu, aby se vyhnul krajnici, auto opsalo přesný oblouk, až zůstalo stát čelem přímo k pronásledujícímu vozu. Oba stroje tak na malou chvíli spočinuly proti sobě jako dva rozzuření býci v aréně. Černý Cadillac s bytelným kovovým rámem na předním nárazníku vypadal, jako by se oběma chlapcům smál.

Ryan mohl vidět zachmuřenou tvář za volantem. I zbytek sedadel byl obsazený a všechny ty obličeje vypovídaly o tom, jak moc jsou jejich nositelné dnes večer naštvaní. Chtěli je přece okrást o jejich peníze! Tihle dva malí fracci! Jejich myšlenky se netočily okolo ničeho jiného, než jak jim co nejlépe uštědřit pořádnou lekci.

Ryan pohotově otočil volantem, sešlápl plynový pedál a od pneumatik po okolí vystříkla sprška vody.

„Zaber, brácho. Ještě jednu ulici, a pak nás tam budou čekat naši kluci," povzbuzoval dál Barny.

Ryana to však moc neuklidnilo. Měli čekat už dávno. Předpokládal, že když viděli, že je pronásledují, raději zůstali stát v boční ulici a neukazovali se. Prostě je v tom nechali a nejhorší bylo, že jeho to vůbec nepřekvapilo, protože by pravděpodobně udělal to samé. Raději se tím dál nezabýval a soustředil se na řízení. Otočil se k pronásledujícímu Cadillacu zády a uháněl dál ulicí.

Když pohlédl na Barnyho, hrál jeho kamarádovi na tváři vzrušený úsměv. Představoval si zřejmě sám sebe na plátně hollywoodského akčního filmu, myslel si, jak není hustý a jak na tuhle historku nesbalí všechny holky ze třídy. Když do nich však Cadillac zezadu najel a šťouchl je do kufru, až jejich stará Toyta nadskočila, objevila se na Barnyho tváři čirá hrůza.

„Dělej, Ryane, dělej," zakňučel.

Ryan se podíval do zpětného zrcátka a když viděl, jak se Cadillac znovu rozjíždí a chystá se k dalšímu nájezdu, přesunul svou pozornost zpět k Barnymu. Bylo to naposled, co svého nejlepšího kamaráda viděl bez vší té krve, s vlasy hebkými a kudrnami rámujícími jeho protáhlý obličej.

"Raději si zapni pá-."

Tvrdý náraz zezadu vyrazil slova z Ryanových úst, přišpendlil jeho tělo k sedačce a následně setrvačností poslal jeho obličej přímo proti volantu. Svět se roztočil. Odstředivá síla tlačila jeho tělo ke dveřím auta. V myšlenkách se mu vynořila vzpomínka na dětskou houpačku. Stejný nepříjemný pocit v žaludku, ale tentokrát několikanásobně silnější. Čas se zpomalil. Slyšel kvičení pneumatik a skřípění plechu karoserie. Projel jím náraz a zkropila ho sprška střepů.

 Až v nastalém tichu se z mírné letargie prudce probudil k životu. Téměř okamžitě pohlédl na svého kamaráda vedle a zjistil, že jeho strana utrpěla náraz do jednoho ze stromů u cesty. Barny zůstal viset tričkem na řadící páce, jinak by se pravděpodobně válel někde na podlaze. V kudrnatých vlasech se třpytily střepy z vybitého okénka a pramínky krve. Celá jeho pravá strana byla zbrocená rudou tekutinou od hlavy až po odřenou a pohmožděnou paži.

„Barny?" zachrčel. „Barny, jsi v pohodě?"

Ticho. Zvenčí k němu doléhal jen zvuk přijíždějícího auta. Skutečnost, že jsou teď vydáni na milost a nemilost někomu, kdo nemá problém způsobit autonehodu, ho přiměla nečekat na zázrak a vzít situaci do vlastních rukou. On se Barny potom vzpamatuje. Popadl kamaráda pod pažemi, otevřel dveře a začal se spolu s ním soukat ven.

„Mhm," zahuhlal Barny a zatočil hlavou dokola, jako by ani nevěděl, kde je.

„Pomoz mi trochu, jestli můžeš. Musíme pryč."

Jenže Barny mu nepomohl. Spíš několikrát zmateně zaškubal rukama a málem se Ryanovi vytrhl.

„Stašně-..eh...sjedí to," postěžoval si s pusou plnou krve. Ryanovi se dokonce zdálo, že mu chybí přední špičák, ale pravděpodobně to byla vidina z toho šoku.

„Pomoz mi krucinál."

Barny nebyl žádný střízlík, byl to kluk v plném vývinu a tahat ho ven z auta po tom otřesu nebylo pro Ryana ani trochu jednoduché. Když ho konečně dostal na silnici a jeho tvář začal omývat déšť, připadal si na pokraji sil. Jak by spolu takhle mohli utéct? Nemohli. Mohl by jen Ryan, ale nechat Barnyho tady nepřicházelo v úvahu.

Černý Cadillac zůstal stát v ulici a oslepoval oba chlapce oslnivými reflektory světel. Ryan tak nedokázal rozpoznat, zda v autě ještě stále někdo je nebo nikoliv. Světla mu problikávala na sítnici ještě dlouho potom, co odvrátil pohled zpět k Barnymu. Když spatřil na kamarádově tváři panický strach, něco se v něm semklo, něco tady nehrálo. Nebyl to strach z Cadillacu, který je oba sledoval jako kočka myš, bylo to něco jiného.

„Tak pojď, vstávej," zatahal nekompromisně Barnyho za ramena, ale on se místo toho celý napjal jako na skřipci a zaúpěl.

„Barny?"

„N-nohy?"

Ryan se podíval na jeho nohy. Jedna sebou docela zřetelně cukala. Zamračil se. „Co je s nima?"

Barny pokrčil rameny a zhluboka se nadechl. Vypadalo to, jako by měl každou chvíli usnout, víčka se spouštěla stále níž a níž a ani časté mrkání nezabíralo. Dokonce i Ryan si připadal po prvotním šoku náhle hrozně unavený.

„Barny, proč s tou nohou tak cukáš?"

Než se kamarádovy oči zavřely úplně, šla na jeho obličeji po té otázce znát velká úleva. Ryana se však zmocnila panika a prudce s ním zatřásl. „Hej!" Sklonil se k jeho hrudníku a přitiskl ucho k levé straně. Pod látkou trička cítil hřejivé teplo a taky tlukot srdce, výrazný a hlasitý. Trochu se uklidnil. Sáhl pod přední sedadlo řidiče po zbrani, kterou mu dali předtím, než s Barnym vyrazili. Teď je to jen na něm. Postavil se na vratké nohy a zavrávoral, jak se mu z náhlé změny výšky zatočila hlava. Cítil se slabý a bolelo ho celé tělo. Chtěl se sehnout pro Barnyho, vzít ho a odtáhnout pryč, ale v tom jeho unavené oči zaregistrovaly ve svém zorném poli osobu. Šlo o muže a kráčel k němu od černého Cadillacu. Jeho silueta se rýsovala na pozadí dvou ostrých světel a Ryan si musel překrýt oči dlaní, aby přestaly pálit a on tak mohl něco vidět.

Muž se zastavil před ním a v ruce potěžkal zbraň. „Zahoď to," zahřměl jeho hlas tak mocně, až Ryanovi jeho pistole skoro sama vyskočila z dlaní. Měl strach a třásl se po celém těle. Z očí mu vytryskly slzy a poslední, na co se zmohl, bylo postavit se ochranářsky před Barnyho. Muž ležícího kluka přejel pohledem, ale nezdálo se, že by v něm vzbudil nějakou lítost. Ryan ji ani nečekal.

„Pro příště si sakra rozmysli, co děláš, idiote. Mohl bys dopadnout  ještě mnohem hůř," odplivl si muž, pozvedl zbraň a bez mrknutí oka vystřelil. Ryan ucítil ostrou bolest v paži a zavrávoral. Než se muž stačil otočit a nastoupit zpátky do auta ke svým kumpánům, svezl se Ryan na silnici a zíral na Barnyho.

Lidé z okolních domů se k nim začali sbíhat až v momentě, kdy černý Cadillac zmizel z dohledu. Nebylo dobré se míchat do podobných záležitostí, to věděl každý rozumný člověk. Místní obyvatelé moc dobře znali, jak to chodí, když se člověk zaplete se špatnými lidmi. A Ryan už to poznal taky.

***

Odhodil špaček cigarety. Oranžový plamínek letěl vzduchem, načež se vzápětí odrazil od betonové zdi a přistál Ryanovi zpátky u nohou. Sledoval, jak žár pomalu zhasíná a s ním snad i dotěrné vzpomínky na ten pitomý pondělní večer.

Častokrát přemýšlel nad tím, kde ten den udělal chybu. Měl se raději při honičce vydat na dálnici? Nestalo by se nic z toho kdyby nezajel do obytných ulic plných stromů, které se jen nabízely k tomu, aby do nich člověk napálil autem? Podělal to celé tím, že Barnyho začal tahat z auta? Co když mu v tu chvíli skřípl již narušenou míchu a tam to všechno začalo? Nebo to bylo tím, že nebyl připoutaný? Tím, že jeho strana narazila do stromu? Nebo se to stalo už v momentě, kdy do nich Cadillac najel zezadu? Stačilo jedno trhnutí, aby se mladé a silné tělo sesypalo jako domeček z karet?
Ať už to bylo jakkoliv, nemohl to změnit a nevěděl ani, jak je na tom sám Barny. Zotavil se? Je na vozíku? Přemýšlel o tom dni stejně usilovně jako Ryan?

Nad táborem se pomalu stmívalo a z jídelny se trousili poslední opozdilci z večeře. Ryan ji dneska vynechal. Na oběd si dal jen Tommyho vývar a zbytek dne nijak velký hlad nepociťoval. Odbyl si svou službu v hlídkovací věži a byl rád, že na dnešek není zapsaný na patrolu. Nějak mu nešlo se soustředit. Potřeboval klid, aby si znovu mohl utřídit myšlenky na ten den a ujistit sám sebe, že to mohlo dopadnout hůř a ne lépe. Mohli být taky oba mrtví.

 I když...

Dlouhou dobu po tom, co se zotavoval po operaci ramene se ptal sám sebe, jestli by nebylo jednodušší, kdyby ten chlap minul a prostě ho zabil. Kdyby místo výchovné lekce raději všechen ten kolosální průšvih neukončil hned. Rozhodně by tím Ryanovi ušetřil spoustu problémů a dnů plných samoty. Kde chodil, tam se ho všichni vyptávali na jizvy na obličeji, na rameno a na soud. Vyčítali mu, jak tohle mohl svojí mámě udělat. Vyčítali mu, že byl protivný na svého otce, který přijel až odněkud ze Seattlu, aby ho zastupoval u soudu a zacáloval celou tu drahou operaci. Prostě opruz.

 Máma mu vždycky říkala, že jeho otec byl pěkná svině, nikdy se o něj nezajímal a nechal ji s ním napospas a bez peněz. Neřekla mu ale, že jeho početí bylo nehodou páteční noci vysokoškoláka a servírky. Neřekla mu, že odmítla otcovo naléhání na potrat a ani to, že ho v afektu zbavila veškeré zodpovědnosti za svého syna a vyhnala ho nadobro ze svého života. Když ho pak Ryan po sedmnácti letech poprvé spatřil a zjistil, že je to úplně normální chlapík, pěkně se naštval. Nemohl se ale naštvat na mámu, a tak se naštval na všechny okolo. Nakonec byl proto ten otcův nápad s armádou ta nejlepší možná věc. Bůhví, co by se stalo, kdyby s tím vztekem zůstal doma. Otec se tak s klidným svědomím mohl vrátit ke své rodině do Seattlu a doufat, že už nebude muset tuhle kapitolu nikdy otevírat.

Ryan vstal ze zahradní židle a byl pevně rozhodnut se podobných myšlenek zbavit za každou cenu. Věděl, že ho zítra čeká perný den a bude potřeba všech sil. Nemohl si dovolit probdít celou noc nad myšlenkami o jeho životě, který se od jisté doby točil okolo jednoho jediného zpackaného večera.

Zatracený Clarence!

Ryan na jednu stranu chápal, že kvůli tomu incidentu nepůsobí zrovna důvěryhodně a podobné otázky byly na místě. Mohl si to ale nechat, až budou o samotě. Ta holka to prostě slyšet nemusela. Beztak to teď někde vykládá Carterové a do zítra to bude vědět celý tábor.

Potřeboval se uklidnit. A hned. Procházel táborem, ignoroval občasné pozdravy ostatních a mířil si to k ohništi, kde si Abdul vyhrával ty svoje otřesné písničky. Afghánec o tom, že si to Ryan doma pěkně podělal něco málo věděl. Věděl ale hlavně to, že se v tom nemá rýpat a zbytečně se vyptávat. Abdul neměl narozdíl od ostatních problém to respektovat, sám se totiž taky pyšnil několika pikantními přešlapy.

„Ty vypadat strašně, chlapče," bylo první, co mu Abdul pověděl, když k němu Ryan dorazil a zesílil přehrávač tak, aby je nikdo nemohl slyšet. „Dneska být moc mrzutý. Z toho být potom tak bledý, no jo."

Ryan protočil oči, ale v hloubi duše byl rád, že slyší Abdulův dobře naladěný hlas. Tlumočník si dál podupával do rytmu jedné ze skladeb Johnyho Cashe a vyčkával, co z jeho kolegy nakonec vypadne.

„Nemáš trochu trávy navíc?" sklopil pohled Ryan a očekával příval brblání a výčitek.

Abdul však jen ztratil rytmus a zamračil se. „Co se dít, chlapče?"

„Ale nic. Jen jsem dostal chuť," pokrčil rameny. „Nemám rád pondělky."

„Houby, houby," zavrtěl hlavou Abdul. „Ty moc dobře vědět, že na tebe tyhle věci působit hrozně, když být v podobný náladě."

Ryan si odfrkl. Tlumočník měl pravdu, obvykle se po několika potáhnutích Ryan jen uvolnil a rozjímal, ale když ho něco trápilo a snažil se konopím jen zahnat špatnou náladu, obvykle to nebylo dobré. Ryan byl však ochotný podstoupit cokoliv, než aby musel čelit těm myšlenkám. „Jenom trošku, Abdule, no tak."

Afghánec na něj dlouze zíral. Vypadal, že si o něj dělá starosti, ale nakonec povolil, zvedl se ze židle a vykročil i s Ryanem v patách ke své tajné skrýši pod matrací. „Abdul mít něco novýho. Ty to aspoň vyzkoušet!"