Sanem tušila, že práce v táboře nebude jednoduchá. Věděla to, už když sem poprvé přijela, ale to tu s ní taky přijel otec, který si vzal většinu těžkostí na sebe a jí přenechal tu příjemnější práci. A teď, když se právě dostavila na snídani přímo z nečekané ranní schůzky s panem Clarencem, probudila se v ní znovu ta úzkostlivá touha zmizet odtud nadobro. Jenže jak už dávno věděla, tohle byla jednosměrná jízdenka. Do vesnice už se nebude moci nikdy vrátit bez vojenské eskorty, neboť by si na ni Tálibánci počíhali jako na otce. Jenže stejně tak si na ni mohli počíhat i při patrolách, kterých se měla odteď účastnit místo Abdula. Včera sice všem u táboráku tvrdila, že je připravena splnit jakýkoliv úkol, ale to samozřejmě nevěděla, že ten čas skutečně nastane. Pan Clarence si ji zavolal dnes brzy z rána, aby jí tu nešťastnou novinu oznámil. Oficiálně nastupovala do terénu.

Jako předtím, i tentokrát ji kluci v jídelně pustili před sebe. Rodriguez a Percy už byli tou dobou dávno na patrole se svým seržantem Petrim, takže se díky tomu ve frontě seznámila s nějakým Gregem a Deanem. Byla neskutečně vděčná, za jejich příjmení vyšitá na uniformách, jinak by se ve všech těch jménech už dávno ztratila.

Po tom, co dostala další kopeček ovesné kaše, se odebrala do rohu jídelny za Norou. Pravděpodobně to ráno vstala brzy, protože její postel byla prázdná už co se Sanem probudila. Nevypadala moc přátelsky naladěná, proto jí Sanem tiše popřála dobré ráno a sedla si o židli dál, aby nerušila.

Noru její pozdrav vytrhl ze zamyšlení a s námahou vyčarovala pro Sanem jeden ze svých vzácných úsměvů. Místní zdravotnice byla krásná, ale svým osobitým způsobem. Neměla příliš výrazný obličej, ani žádný z jeho rysů. Její vlasy měly světlou, měděnou barvu a většinou je nosila stažené do copu. Sanemina matka se ještě za dob jejich života ve městě často líčila. Nanášela si na oči řasenku, používala rtěnku i make-up, ale Sanem usoudila, že tyhle věci by Noře nesedly. To, co dělalo Noru vzhledově výjimečnou byla právě její přirozenost. Také se pohybovala s lehkosti jako tanečnice a dokonce i to, jak jemně držela příbor nebo cigaretu vypovídalo o její práci polního chirurga.

„Promiň za ten včerejšek," promluvila náhle Nora a vytrhla zase Sanem z jejích myšlenek. „Nechtěla jsem poslouchat ty jejich kecy, to mě ale neomlouvá, já vím. Neměla jsem tě tam nechávat."

„To je v pořádku. Nakonec jsem si to moc užila a zase se trochu víc dozvěděla, jak to tady funguje."

„To je dobře," odpověděla Nora a znovu se zadívala do zdi. Sanem včera viděla, jak se po jejím odchodu zvedl i Zrzek, a jak se pak vrátil a od té doby nepromluvil ani slovo, stejně jako teď Nora. Zahlodala v ní zvědavost.

„Slyšela jsem, že si tě ráno zavolal Clarence," pověděla po chvíli zase Nora. „Co ti chtěl, jestli to můžu vědět?"

Sanem sklopila pohled. Samozřejmě, málem zapomněla. Přece tady nemohla sedět a snídat celý den. Za chvíli se bude muset zvednout a čelit realitě. „Chce mě poslat do terénu."

Nora dlouze vydechla. „Já to věděla."

Když na ni Sanem pohlédla, zjistila, že se zdravotnice opřela lokty o stůl a složila hlavu do dlaní. Zamračila se a pocítila o ni starost. Dneska nebyla ve své kůži a tahle zpráva jí ani trochu na náladě nepřidala.

„Zkusím s ním o tom promluvit," slíbila. „Kdy máš vyrazit? Snad ne už dnes?"

Sanem zavrtěla hlavou. „To ne," řekla. Chtěla pokračovat, ale zadrhl se jí dech. Nemohla tu skutečnost vyslovit, natož po snídani vstát a jít ji provést.

Nora trpělivě čekala.

„Mám jít po snídaní ke skladům, kde mi má Diaz opatřit výbavu a projít se mnou základní bezpečnostní pravidla."

V Nořině tváři viděla soucit. „Co je to za hovadinu? Tvůj táta nic takového nemusel!"

Sanem pokrčila rameny. „Asi právě proto. Aby to nedopadlo jako s ním."

„Normálně mu do toho ramene naliju litr jodinu, až se ukáže."

„Komu?"

„Clarencovi," zavrčela Nora a její pohled směřoval stále kamsi do dáli. „Tohle ti nemůže dělat."

Sanem raději spolkla další sousto kaše. Přestože s ní jindy neměla problém, dnes chutnala jako beton. Taky ale věděla, že čelit Diazovi s prázdným žaludkem není moudré.

„Máš strach, že?" pohlédla na ni Nora. „Myslím z Diaze."

Sanem to nechtěla přiznat, ale před Norou nemělo smysl lhát. Strach už neměla, po nějaké době v táboře zjistila, že ani ostatní nejsou do Diaze dvakrát zbláznění. Znali ho ale natolik, aby věděli, že se od něj nemají čeho obávat a klukům Sanem věřila. Bylo v tom něco jiného. Diaz byl prostě a jednoduše protivný, neměl ji rád a dával to najevo. Sanem však ještě nezažila, že by ji někdo neměl rád. Ani doma, ani ve vesnici, dokonce ani tady v táboře. Kam Diaz vkročil, tam otáčel pravidla i její život vzhůru nohama. Začalo to tím dnem ve vesnici, kdy šla pro vodu a pokračovalo to v jejich domě, kde na ni děd poprvé vztáhl ruku. Nikdy dřív to neudělal a nebýt Diaze, zůstalo by to tak. Ten kluk byl zkrátka zosobněná nenávist, která plodila zase další nenávist.

„Myslím, že by ses mu měla postavit," poradila jí Nora po dlouhé době ticha. „Já z toho kluka taky nejsem zrovna nadšená, ale myslím, že hodně pomůže, když to nedáš najevo. Nejlépe kdybys mu vrátila jeho vlastní způsoby."

Sanem nechápala. „Myslíš, abych se na něj taky z ničeho nic utrhla?"

Nora se zasmála. „A svedla bys to?"

Nesvedla, to věděla bez váhání.

„Stačí, když mu ukážeš, že se ho nebojíš. Na to bude slyšet."

Sanem sice přikývla, ale ani náhodou si nepřipadala dost silná na to, aby to vykonala. Přemýšlela nad tím celou cestu z jídelny ke skladům a s každým dalším krokem si snažila v hlavě přehrát scénu, jak vyplísní Diaze. Tak podívej, ty malý červe, takhle se ke mně chovat nebudeš! Pitomost! A taky, jak že se to k ní tedy choval? Vlastně nikdy úplně neudělal něco, co by mu mohla jednoduše vyčíst. Jediná věc bijící do očí bylo to ráno, kdy na ni ukázal prstem, jenže v tom nebylo nic osobního. Pravděpodobně by to udělal každý voják, který by si všiml, že jim Sanem rozumí. A pak? Pak se na ni obořil kvůli tomu, že se bála mluvit. Poukazoval na jasný fakt, že někdo jako ona tady nemá, co dělat a měl pravdu. Jen tu pravdu v její přítomnosti nezabalil do třpytivého papíru, jako to měli všichni tendenci dělat už co pamatovala. Jak chce tlumočit, když nemluví? To je pravda, jak chce vykonávat svou práci, když se neustále něčeho bojí? Třeba svého děda nebo reakce lidí z vesnice, kteří vojáky nesnášeli a najednou byla Sanem jednou z nich. Doteď si vlastně neuvědomila, že budou nastávat situace, kdy bude muset vyrazit i do vesnice. Budou se na ni dívat podezíravě jako na všechny Američany. Lidé, kteří ji měli rádi, ji najednou budou nesnášet. Na to Sanem nebyla připravená.

Když vešla do skladu, její myšlenky se vrátily zpět k Diazovi. Překvapilo ji, že seděl uprostřed stanu na podlaze s hrnkem čaje a smál se.

„Jednou ke mně přišel ten tvůj kámoš, nebo zákazník, co já vím, co vy dva spolu máte a ptal se po tobě," povídal Diaz. „Fakt jsem se lekl, protože si od tebe vždycky kupoval jenom trávu, víš? No a představ si, že by za mnou takhle před Barlowem přišel hadži a ptal se po marihuaně. Snažil jsem se ho odehnat než spustí, ale pak mi ukázal nějakej rozbitej hrnek a furt opakoval tvoje jméno."

„No jo, no jo," ozval se za bednami známý hlas. „Tomu chlapíkovi Abdul prodat nějakou keramiku. Mooc krásná keramika. To mi ani nepovídat, že on ji rozbít. Hlupák."

„Jak jsi k těm lidem dokázal propašovat keramiku?"

„Pod vestou," zasmál se Abdul a vynořil se odněkud s konvicí a dalším šálkem čaje pro sebe. Usedl vedle Diaze a usrkl si teplého nápoje. „Abdul být dřív hubenější. Jednou prodat i konvici na čaj. Velkou konvici. Zdobenou!"

„Nikdy jsem si nevšiml, že s sebou taháš nádobí."

„Abdul dobrý ve schovávání věcí."

Sanem ve vzduchu zacítila vůni čaje, přesně takového, jaký pila doma ve městě. Nervózně si odkašlala, aby na sebe upoutala pozornost obou mužů.

Nejprve se po ní ohlédl Diaz. Úsměv na tváři mu lehce povadl, ale žádné nenávistné pohledy se tentokrát nekonaly. Za to Abdul na ni vesele zamával a pokynul jí, ať si přisedne. „Dáš si čaj, děvče?" promluvil na ni v rodném jazyce a aniž by čekal na odpověď, odběhl pro další šálek.

Sanem si s opatrností sedla na podlahu co nejdál od Diaze a snažila se na něj nedívat.

„Jsi tu brzo," řekl.

Sanem se po něm přece jen ohlédla a zjistila, že ji sleduje. Čekal, co odpoví? Jak se zachová? Na mysl jí vyvstala Nořina slova. Ukaž, že se ho nebojíš. Zvedla proto bradu a řekla: „Měla jsem tu být v osm hodin. To je za dvě minuty." Doufala, že hodiny na stěně jídelny šly správně, když odcházela.

Diaz schoval svůj výraz za hrnek s čajem a napil se. „Jak říkám. Jsi tu brzo."

Cítila, rostoucí podráždění. To byl v jeho přítomnosti zcela nový pocit.

„Ale no tak, Ryane," vynořil se jako na zavolanou od beden Abdul a podal Sanem prázdný šálek. Vzápětí už jí do něj z konvice naléval čaj. „Být zdvořilejší na dámu."

Sanem zavřela oči a přičichla k voňavé páře linoucí se z hrnku. „Děkuji," usmála se vděčně na Abdula, který si mezi tím sedl na podlahu k nim a už do sebe klopil první hrnek. „Takový jsem naposledy pila doma."

„Abdul ho přivézt z města. Vyměnit ho za boty."

Diaz nadzvedl obočí. „A v čem teď hodláš chodit? Ty tvoje sandály rozkousali potkani."

„Amerika mi poslat nové, vy hoši taky dostat nové oblečení, když to staré zničit."

„Jak dlouho myslíš, že bude provianťákům trvat, než zjistí, že jim ty boty prodáváš?"

„Do té doby si Abdul opatřit nové sandály. Dokud provianťáci dávat, Abdul brát."

Sanem si cenila Abdulova podnikavého ducha. Zdálo se, že dokáže sehnat a prodat cokoliv. Ještě víc ji však překvapovala Diazova nálada. Co bylo na Abdulovi jiného, než na ostatních, že se při něm choval klidně? Pohlédla nedůvěřivě na čaj a na chvíli pojala podezření, že do něj Abdul něco uklidňujícího nasypal, ale tu domněnku hned vzápětí vyvrátila. Poznala by, kdyby na tom čaji bylo něco jinak. Pila ho a zbožňovala už od mala.

S Abdulem se Sanem blíže seznámila už včera u táboráku. Byl na ni hodný stejně jako ostatní, vyptával se jí, odkud je a kde se tady vzala a na oplátku jí zase řekl něco o sobě. Když nemusel mluvit anglicky a rozpomínat se na slovíčka, byl ještě ukecanější než normálně a pusa mu jela jako kolovrátek. Sanem ho nechala mluvit, šlo vidět, že je rád, když si může konečně popovídat s někým, kdo mu rozumí.

Veškerá nervozita z rána ve společnosti Abdula náhle opadla. Když se však po chvíli tlumočník zvedl, posbíral si od všech hrnky, které následně schoval za bedny s baterkami, a vypadal, že se má k odchodu, Sanem opět přepadla nejistota. Diaz se zvedl spolu s ním a mlčky poodešel ke skříním na pravé straně stanu.

„Někdy se zase stav na náš čaj, květinko," zamrkal na ni s úsměvem Abdul. „Je to to jediný pití v celým táboře, co se vůbec dá vypít. Už jsi někdy měla to jejich kafe? Víš, že ho dělaj z prášku? Neskuteční barbaři tihle lidi."

Sanem se usmála, ale Abdulovi neušel letmý pohled, který vrhla na Diaze. Ohlédl se po svém kolegovi. „Je to fajn kluk," ujistil ji. Sanem byla v tu chvíli vděčná, že jim Diaz nerozumí a hledí si svého. „Jen se moc nerad s někým kamarádí. Já si ho získal čajem. No fakt, ukázalo se, že to kafe nenávidíme jeden jako druhej. A taky mu sem tam nechám trochu trávy, když mi zbyde, ale...no...to je vlastně jedno. Nikomu to neříkej."

„Neřeknu," slíbila Sanem. U Abdula ji nemohlo po dnešku překvapit už absolutně nic.

„Je vážně moc fajn," zopakoval znovu Abdul jakoby vycítil, že mu tohle Sanem ani za mák nevěří. „Je to takovej trochu zamindrákovanej tragéd, ale kdo v tomhle táboře není, že?"

Sanem nevěděla, co na to říct. Abdul ji poplácal po rameni, což vyznělo trochu vtipně, popřál jí hodně štěstí, houkl na Diaze, že už jde a zmizel za plachtou stanu.

A bylo to. Teď tu zůstala sama se svou osobní noční můrou. Přesto všechno vykročila odvážně k Diazovi a nahlédla mu přes rameno. Měl na sobě jen obyčejně zelené tričko a maskáčové kalhoty. Sledovala, jak se pod látkou napínají zádové svaly a zcela nezištně si je živě vybavila ze vzpomínek na její první den v táboře a nezdařený zápasnický turnaj. Cítila, jak se červená. Ještě nikdy neměla možnost si takto naživo prohlédnout nějakého muže. Její bratr měl doma spoustu šílených časopisů s rockovými hvězdami ze západu, kterým skrz rozepnutou košili trčely břišní svaly jako namalované slavným umělcem. Diazovo tělo však bylo přirozenější, opravdové a Sanem z toho byla zmatená.

Málem ucukla, když se k ní náhle otočil a podal jí vestu a helmu. Kvapně si od něj obě věci převzala a počkala, až se postaví.

Stanul k ní tváří v tvář a založil si ruce na hrudi. „Nasaď si to," řekl prostě.

Sanem neváhala a začala helmou. Posadila si ji na hlavu a překvapilo ji, jak dobře sedla. Měl docela dobrý odhad. Párkrát si povytáhla svůj hidžáb, který helma stáhla dozadu, a vzala mezi prsty zapínání. V tu chvíli jí však šátek začal doopravdy překážet. Zas a znova se jí připlétal do zapínání a jediným řešením nakonec bylo ho násilím secvaknout do přezky.

Pohlédla na Diaze, který naproti ní jen tiše stál, ale jeho výraz mluvil za vše. Chtěla si vyzkoušet i vestu, ale zadržel ji. „Tu pitomost na hlavě asi budeš muset sundat," řekl a bylo jasné, že tím myslí šátek.

„Vždyť ničemu nepřekáží," ohradila se Sanem.

„V momentě, kdy pohneš hlavou se ta přezka odepne," řekl Diaz. „Tobě spadne helma a nějakýho hadžíka v křoví nenapadne nic lepšího, než ti tu hlavu sestřelit."

Snažila se nedat znát překvapení nad jeho surovým tónem a schválně pohnula hlavou doprava a doleva. Tiché cvaknutí přezky pod bradou bylo jako bodnutí do zad.

„Kdo by to byl čekal, že?" okomentoval to Diaz.

Sanem se pokusila stáhnout látku z brady, ale tím ji skoro sundala úplně. Bezradně si povzdechla.

Podle Diazova pohledu poznala, že se zase začíná vztekat. „Kristepane, to se teď jako zasekneme na pitomým šátku? Pod helmou je to úplně k ničemu. Prostě si ho pokaždý sundáš. Nikdo to tvýmu tátovi neřekne, neboj."

„Nenosím ho, protože musím," opravila ho Sanem. „Nosím ho, protože chci."

„No tak to je vážně úžasný. Vždyť budeš mít na hlavě helmu. Problém vyřešen, ne? I teď ti trčí vlasy. Máš je černý a vlnitý. No teda, snad jsem tě tím zrovna nezbavil panenské cudnosti nebo co já vím."

„Co to říkáš za nesmysly?"

Diaz se na ni zamračil. „To je jedno. Ten šátek prostě půjde pryč. A nedívej se na mě tak. Když vyráběli tuhle helmu, asi nebrali v úvahu ty vaše islámský voloviny. I ty tvoje záclonový hadry budou muset pryč, rozemeleš se v nich na prvním horským hřebenu."

Sanem cítila, jak jí zahořely tváře. „To nejsou žádné voloviny. Ty věci chci nosit. Cítím se v nich dobře."

„Jak se v tom pyžamu někdo může cítit dobře?"

„Je to ochrana!"

„Proti čemu jako?"

„Proti pohledům," řekla. „a hloupým řečem."

„Někdo tady snad má hloupé řeči?"

Sanem zavrtěla hlavou. „Nemá," povzdechla si. „Ale třeba Nora mi povídala o Veronice."

Diaz protočil oči. „Proboha, Veronica měla velký kozy a naschvál nosila tílka. Říkala si o blbý řeči."

„No vidíš, já si o ně říkat nechci. Třeba mám taky...no...to je jedno. Je to ochrana. Co muž nevidí, po tom netouží."

Sanem jasně viděla, jak je tato rozmluva Diazovi nepříjemná. Tiše děkovala Noře, že ji ráno tak povzbudila a zavdávala hold také svému hidžábu, který je k tomuto tématu přivedl. Poprvé to byl Diaz, kdo se v její přítomnosti necítil dobře a ne ona. Ten pocit zadostiučinění byl tak příjemný, až se za něj zastyděla.

„Říkáš to, jako bychom všichni v táboře byli nějací úchylové nebo co."

„Tak jsem to nemyslela," řekla rychle Sanem.

„A jak jsi to teda myslela? Tohle je celý postavený na hlavu. Nevím, co ti tvůj otec a ten dědek celej život nalhávali, ale pod tím závojem si tě jen schovávají. To musí být hrozně exkluzivní si pak vzít ženskou, kterou nikdo nikdy neviděl. Děsný vzrůšo fakt. To je spíš majetnický podle mě."

„Táta se mě snaží jen chránit!" Až když ze sebe ta slova vypustila, uvědomila si, že skoro křičí. „Jsem mladá, zdravá a taky by mi dal dobré věno. Tohle stačí k tomu, aby mě někdo sebral na ulici a zneuctil mě! Pak by se mě nikdo jiný ani nedotkl a já bych si musela vzít toho, kdo mi to udělal, chápeš? Ty naše záclony mají před tímhle ženu chránit. A teď mi dej tu uniformu, když s tím tolik naděláš."

Diaz se odporoučel zpátky ke skříni a Sanem mohla slyšet jen jeho vrčivé mumlání. Pokud se nepřeslechla, řekl něco jako: „Zasranej středověk" a „Co já s tím teď?" Podal jí pak pečlivě složenou uniformu s Nořiným jménem a ukázal za bytelnou zeď z beden, kde Abdul schovával svou čajovou soupravu, a kde mohla mít soukromí.

„Tady nemusíš mít strach, že by po tobě někdo chtěl tvoje věno," zaslechla ho posléze, když čekal, až se převleče. „A kdyby jo, asi by se tu našla spousta kluků, co by tomu frajerovi rozmlátili fasádu."

„Já vím a děkuji," souhlasila, zatímco ze sebe sundávala svrchní díl šatů. Zdálo se jí to, nebo pro ni právě Diaz našel pochopení. Ne, to se asi musela splést.

„Stejně je to celý pěkně ujetý," zabrblal a Sanem se pro sebe pousmála. Nemohl s ní přece jen tak souhlasit. To od něj ani nečekala. Stačilo jí, že alespoň pochopil význam jejího pohodli v šatech, které doposud nosila.

„Pokud pojedeme někdy do vesnice, ten šátek ale rozhodně mít budu," varovala ho předem.

„Nemám s tím problém, pokud ti bude držet helma na hlavě," zněla odpověď.

Sanem se v tu chvíli cítila naprosto skvěle. Věc, které se tolik obávala, se nakonec dokázala vyřešit sama během chvíle. V Diazově tónu sice nadále byla znát značná nelibost, ale Sanem už si z ní nic nedělala. Stačila jedna jediná vzpomínka na to, jak ho alespoň trochu dokázala uvést do rozpaků a tím mohla živit svoje sebevědomí při dalších střetech.

Zatímco si obklopená vojenskými bednami sundávala svoje šaty, slyšela Diaze jak neklidně pochoduje po skladu. Sklad s oblečením a výstrojí byl mnohem menší než sklad munice a jediné místo, kde mohl mít člověk trochu soukromí bylo právě na konci stanu za hradbou beden. Když se Sanem dobře podívala, zahlédla v jedné škvíře záblesk Abdulovy pozlacené soupravy na čaj. Vsadila by se, že kromě jeho a Diaze je jediná v táboře, kdo o této skrýši ví.

Nejprve se začala soukat do kalhot. Podle štítku se jmenovkou na jejich vnitřním lemu poznala, že i tyto byly šity na Nořinu velikost. A protože byla zdravotnice velmi hubené postavy, musela se Sanem dlouho vrtět, než si kalhoty vytáhla až k bokům. Látka ji obepínala velmi těsně a nezbylo než doufat, že se časem vytahá a povolí. Nebo jí do té doby vezmou míry a opatří vlastní oblečení jako Abdulovi.

Zrovna ve chvíli, kdy si přetahovala přes hlavu tričko, se z venku ozval Frankův hlas. „Hele, Dereku, nevíš, kde bych našel Diaze?"

Čísi hlas cosi neurčitého zamumlal a Diazovy neklidné kroky ve skladu utichly. Dokonce i Sanem cítila to napětí a zůstala stát, ani nedutala.

„Už jsi hotová?" dolehl k ní Diazův šepot.

„Ano."

Hrubé podrážky vojenských bot se v mžiku začaly blížit k její provizorní šatně. Diaz se vynořil zpoza beden, ale jedna noha mu v zatáčce podjela, takže před Sanem padl na kolena a zvířil tím oblak dýmu z prašné podlahy.

Jeho potutelný úsměv ale z tváře nezmizel. „Nejsem tady, jasný?"

„Co to má znamenat?"

„To je jedno," mávnul rukou Diaz a přitiskl se zády k bednám. „Proti tomu šátku už ani neceknu, když neřekneš, že jsem tady s tebou. Tobě ten idiot bude věřit."

Sanem ani nestačila zakroutit hlavou, když se celta stanu odsunula a dovnitř vstoupil Frank. „Kde seš, ty kreténe?!!" spustil okamžitě. „Diazi, vole, nehraj si se mnou. Už stačilo, rozumíš?"

Sanem naposled pohlédla dolů na svého budoucího kolegu. Ve tváři měl prosebný štěněcí výraz, ale v jeho očích tancovaly nezbedné ohníčky. Povzdechla si a vystrčila hlavu ven.

Frank zůstal překvapeně stát.

„Před chvílí odešel, abych se mohla převléct," řekla. Při pohledu na mrtvého potkana v igelitovém sáčku, kterého Frank držel v ruce jí bylo už všechno jasné.

Frank její pohled následoval a schoval mrtvolku za záda. Zdálo se, že zkrotnul, přestože do stanu vešel s úmyslem zabít všechno živé, co mu přijde do cesty. Zřejmě se mu nezdálo vhodné před Sanem vyvádět a nadávat sprostě.

„No jo, promiň," podrbal se ve vlasech. „A nevíš, kde šel?"

„To netuším, mrzí mě to."

Frank se rozhlédl, udělal jeden krok dopředu a pak jakoby si to zase rozmyslel následoval jeden dozadu. Sanem překvapilo, že tak znervózněl. Najednou skoro vůbec nevěděl, co si počít. „To ne, to se neomlouvej," mávl rukou a těkal pohledem všude možně jen ne k ní. Sanem si uvědomila, že si pravděpodobně myslí, že je nahá, když zpoza beden vystrkuje jen hlavu. Aby tuto domněnku vyvrátila, vykročila do jeho zorného pole celá. Viditelně nadskočil, ale když spatřil její nové oblečení, zase se uvolnil.

„Zkouším si uniformu," vysvětlila mu stydlivým úsměvem. „Mám mu něco vyřídit?"

Frank byl zaskočený. Dlouze si ji prohlížel a nevěděl, co říct. Sanem zase cítila, jak rudne ve tvářích. Ještě nikdy před nikým neodhalila linie svého těla a že je ze všech první uvidí zrovna nervák Frank by neuvěřila ani ve snu. Objala se pažemi, aby zahnala náhlý stud a zavrtěla se.

Frank zamrkal jako by se probral z hlubokého zamyšlení a odkašlal si. „Eh...no...vyřiď mu, že je to pěkná sketa. A že ho zabiju. Nebo vlastně...asi mu neříkej nic. On to stejně moc dobře ví."

„Dobře," odvětila Sanem poslušně.

Frank znovu zatěkal očima k ní, a pak rychle uhnul. Sanem stála a vyčkávala. Ticho začínalo být pěkně tíživé.

„Jo, tak to bude asi všecko...ehm...hezkej šátek," plácl Frank a vypochodoval ze stanu dřív, než stačila Sanem poděkovat.

Dlouhou dobu jen tak stála na místě a snažila se uhasit žár ve svých tvářích. Začínalo jí docházet, že to takhle oblečená mezi tolika vojáky možná nezvládne. Nechala se Diazem vyhecovat a svolila k uniformě, ale teprve teď si začínala uvědomovat, že to možná nebude tak jednoduché, jak si v tu chvíli představovala. Zapadla zpátky za bedny a pohlédla na místo, kde ještě před chvíli seděl a měl z celé scény pekelnou srandu. Chtěla ho požádat o nějakou košili navíc, ale jako by se po něm slehla zem. Jen skrčená a uvolněná plachta stanu vypovídala o tom, že pravděpodobně využil příležitosti a utekl co nejdál od vytočeného Franka.

Sanem pokrčila rameny. Oblékla si neprůstřelnou vestu, která alespoň z části zakryla její boky, složila své oblečení do úhledných komínků a vydala se do zdravotnického stanu. Zřejmě to vypadalo, že bude mít pro dnešek volno. Diaz si to u poručíka Barlowa vypije a Sanem bude moct povyprávět Noře, jak to všechno zvládla. Lepší start do nového dne si nemohla přát.