Napjatou atmosféru ve velitelově kanceláři přerušila vzdálená salva smíchu několika desítek mužů. Nate chtěl vstát, aby zavřel okno, ale poručík Barlow ho předběhl. Otočil klikou a v místnosti se rázem rozhostilo ticho.

„Tohle je vrchol, co si dovolují!" vztekal se poručík. „Oni si tam normálně grilují, pane! No, je to možné? Dokonce tam s nimi sedí i ta nová holka. Jak to teď před ní vypadá? Jako v nějakém cirkuse!"

Nate si promnul čelo a zadíval se na hodinky na svém zápěstí. Přesně o půl osmé večer čekal hovor z Washingtonu, a přestože se na něj ani za mák netěšil, sem tam se mu na mysl vkradla myšlenka, že oproti Barlowovu lamentování to bude příjemná změna. Právě teď bylo za deset minut půl. Hypnotizoval velký vojenský telefon s anténou, který ležel před ním na stole, a v myšlenkách ho vyzýval k zazvonění.

Poručík Barlow zatím pokračoval: „Nechte mě tam na ně vletět, pane. Já je srovnám, náfuky jedny. Myslí si, že si tady můžou dělat, co chtějí. Inventura dopadla fiaskem a oni si to snad oslavují nebo co!" Svými tlustými prsty povytáhl žaluzie v okně a sledoval oranžový svit plamenů za obytnými buňkami.

„A co ta Carterová, pane? Kdy si ji pozveme na kobereček? Ta by měla být už v prvním letadle domů a pak hezky k přestupkovému řízení. Mám známého na základně ve Virginii, učí tam nové mediky, určitě by nám sem někoho poslal, někoho profesionálního."

Nate mimoděk vzhlédl od hodinek a napil se kávy ze svého hrnku. Sledoval motivy usměvavých sněhuláků a Santa Clause se sobím spřežením a měl chuť to kafe vyplivnout, protože bylo dávno studené. Položil hrnek za monitor počítače, aby se mu ti sněhuláci neustále nevysmívali a znovu se zahleděl na hodinky.

„Vlastně se nám ty pozvánky docela hromadí," krákoral dál Barlow. „Četl jste to Szimanskiho hlášení ze včera?"

Nate přikývl.

„No, povězte mi, pane, je tohle normální? Diaz je psychopat! Já to říkám pořád, že ten člověk by měl sedět v kriminále, ale ne, místo toho si tady vesele pobíhá a napadá nevinné lidi. Nejraději bych ho viděl v letadle s Carterovou, to vám řeknu na rovinu, pane. Vždycky když je někde nějaký průser, je u toho on. Ale tohle už je vrchol. Napadnout člověka! A dvakrát po sobě! Tohle nemůžeme přehlížet. Měl by sem okamžitě naklusat a vysvětlit to, ale já se vsadím, že by nic neřekl, protože na tom nemá, co vysvětlit. Je to prostě parchant, takové lidi já znám. Jde mu to vidět na očích!"

Poručík byl už celý rudý a asi bylo na čase, aby mu na to Nate něco pověděl, nebo mu ta barva zůstane.

„S Carterovou jsem to vyřídil a Diaze si sem nechám zavolat. Kvůli Abdulově indispozici s ním stejně potřebuji mluvit."

Barlow pokýval hlavou. Nezdálo se, že by ho Nateova odpověď uspokojila. Jak řekl, nejraději by viděl Carterovou i Diaze v letadle do Států. „Takže chcete opravdu mít v terénu tu holku, pane?"

Nate sám nevěděl. Vystavil by ji obrovskému nebezpečí, ale vzhledem k situaci nemohl jinak. Na dalšího tlumočníka podle velitelství neměl nárok a podle jedné z personalistek prý Abdul není natolik indisponován, aby nedokázal dál provádět svou práci. Zkrátka a dobře mu kulka naštípla holenní kost, ale ne jazyk. Jenže Nate potřeboval někoho mobilního, někoho rychlého.

 Tlumočení na vesnických radách a tržištích byla nyní dávnou minulostí. Washington potřeboval urychlit hru, ale její strategie se nemohla vynášet ven, kde by ji mohly slyšet nežádoucí uši. A těma ušima se překvapivě nemysleli nepřátelé, ale členové opoziční strany, kteří si dávali pozor a číhali na sebemenší zčeření vod. Nate zkrátka nemohl svůj problém s tlumočníky nikterak otevřeně řešit. Projekt Nomos měl být klíčovým bodem ve volebním programu. Pokud by se o něm však opozice dozvěděla a Nomos z nějakého důvodu selhal, mohla by ho rozmáznout a překlopit ve svůj prospěch. Proto žádný nový tlumočník, bude si muset vystačit s tím, co má.

Nate nesnášel politiku.

Zrovna když se poručík na moment utišil, probudil se k životu telefon. Jeho hlasité zvonění se rozneslo místností a Barlow významně pohlédl na Natea.

„Chcete soukromí, pane?"

„Ano," pokýval hlavou Nate. „Řekněte i Garrymu a Mikeovi z dispečinku, ať si dají na chvíli pauzu."

„Volá někdo seshora?"

Nate přikývl. Barlow se smrtelně vážným výrazem opustil místnost a nechal svého velitele o samotě.

Nate se zhluboka nadechl a hovor převzal. „Velitelství základny Nicka Jonese, u telefonu Nathaniel Clarence," představil se formálně, přestože volající přesně věděl, komu volá.

„Pane Clarenci, jsem velmi rád, že vás slyším," odpověděl mu čísi hlas, starý a zádumčivý. „Jsem Michael Thorps, asi mě znáte především-."

„Znám vás z televize," přerušil ho však Nate. Tihle chlapíci se rádi chlubili vším, co kdy udělali a že toho udělali spoustu, když kopali v politice. Nebyl čas na nějaké vychloubačné žvásty, Nate chtěl vědět, na čem je. „Nic víc než tohle vědět nepotřebuju. Politiku nesleduji."

„Ale měl byste, Nathanieli," poučil ho Thorps. „Pak byste věděl, že se něco děje."

„Že se něco děje vím, protože mi voláte," řekl Nate. Tenhle chlap mohl za to, že tady teď trčel uprostřed hor a měl nervy na pochodu, nehodlal mu podlézat ani být milý. „A co se děje, to mi určitě rád povíte."

Slyšel, jak se Thorps do telefonu chrchlavě směje. „Pánové z vašeho oddělení říkali, že si jen tak něco nenecháte líbit. Prý vás nemám zbytečně srát, to říkali taky, ale myslím, že vy už jste dávno nasraný byl ještě než jste zvedl telefon."

„Jsem permanentně nasraný od té doby, co mě vrtulník vysadil v tomhle táboře, pane senátore."

Ten chlap se stále chechtal. Nateovi to vařilo krev v žilách.

„To už je nějaká doba, Nathanieli," uznal Thorps. „Škodí to zdraví. Jeden můj známý schytal na ministerstvu pozici tiskového mluvčího. Byl v jednom kuse vytočený, nenáviděl lidi a dostal z toho osypky. Chodil do práce a po celém obličeji mu naskákala kopřivka. Neberte to na lehkou váhu."

Nate zíral na bílé klouby prstů, které drtily dlaň v pěst a zatnul čelist, aby neřekl něco, čeho by později litoval.

„Můžete mi prosím, přestat skřípat zuby do telefonu?" požádal ho Thorps. „Dobrá, raději přejdeme k věci. Vaši kolegové přece říkali, že vás nemám zbytečně srát, že jo?"

„Řekněte mi, pane Thorpsi, už vám někdo někdy jako senátorovi položil telefon? Vsadím se, že ne, ale právě teď nemáte od této nové zkušenosti vůbec daleko."

„Za to bych vás mohl nechat klidně vyhodit, Nathanieli," odpověděl se stálým pobavením Thorps.

Nate se jedovatě usmál. „To byste mi prokázal obrovskou laskavost."

Další smích. Senátor se smál jako hyena, co právě hodovala nad mršinou a Nateovi ta představa utkvěla v paměti a vyvstala pokaždé, když jeho hlas slyšel.

„Nemáte, co ztratit, jak vidím," pověděl po chvíli Thorps. „To se mi líbí, alespoň se mnou budete mluvit na rovinu. A vyhodit vás jen tak nehodlám, to si nemalujte."

Nate mlčel. Ten chlap se očividně rád s někým popichoval, šlo to vidět. Pokud byl tohle jeho koníček, pak byl jako politik na svém místě. Nechtěl mu dát proto další odpověď, nad kterou by se mohl jen bavit.

„S vámi moc legrace není, že?" rýpnul si ještě Thorps, ale pak si zhluboka odkašlal a nasadil úřední tón: „Současný ministr obrany otevřeně přiznal svou loajalitu k opoziční straně. Víte, co to znamená?"

Existence projektu Nomos by mohla prosáknout ven a mohl by být předčasně ukončen. Nateovi se vzrušením rozbušilo srdce. Na otázku však neodpověděl, politici se nikdy doopravdy na nic nikoho neptali, pokládali pouze řečnické otázky.

„Znamená to, že na sebe nyní nesmíte upoutat pozornost. Žádné průšvihy, Nathanieli, rozumíte? Okamžitě přestanete rozšiřovat území hlídkované pravidelnými patrolami. Stáhnete se. Posílejte svoje chlapy jen do bezpečných oblastí, je to jasné? Jestli se něco semele a vám tam přistane někdo od Foxu nebo BBC, tak je konec. Ministerstvo by se v tom začalo vrtat a to nechceme. Generál Lickford, který nám vaše převelení přiklepl, důrazně doporučil, abychom celou akci dokončili zcela diskrétně."

Nate nevěřil vlastním uším. „Pane, celou dobu na mě vaši lidé tlačí, abych posouval hranice zajištěného území a najednou se mám stáhnout? Jak to mám podle vás vysvětlit mužům? Už tak jsem u nich ve značné nelibosti a teď se mám před ně postavit a říct, že ty týdny krkolomných rozkazů a posouvání hranic, byly k ničemu? Děláte si ze mně sakra srandu?!"

„Nechejte to na poručíku Barlowovi, od toho jsme vám ho tam přece poslali, aby zachoval dojem, že má tábor stále pod palcem někdo z armády. Stačí když na ty hochy párkrát zahuláká a bude to. Vy se věnujte svému úkolu."

Nate si povzdechl. Vojáci nebyli žádní tupci, jak si je očividně Thorps představoval. Nebyli to žádní bouchači bez mozku, ale parta lidí, která pozná, když je někdo vodí za nos. Nate si najednou nepřál nic jiného, než aby mohl Thorps stanout tváří v tvář Carterové. Sežvýkala by ho a vyplivla jako toho největšího ubožáka. Možná by mu dala i políček jako to dělávala klukům, kteří si nemyli ruce před jídlem. Nikdy by neřekl, že se při myšlence na ni začne smát.

„Něco vtipného, Nathanieli?"

„Nic," odpověděl. „Spíš naopak. Vy jste, chlape, úplně mimo. Měl byste se tu někdy zastavit. Vynechat předvolební kampaň s tím grilováním kuřat pro veřejnost a nechat se dovést hezky tady k nám do tábora. Sežrali by vás tu zaživa, senátor nesenátor."

„No, vidíte, Nathanieli," zavrkal Thorps. „A přesně proto budu raději grilovat kuřata na Lafayette Square a tuhle práci nechám chlapům jako jste vy. Četl jsem si vaši složku, vím, co jste zač, a vím, že to zvládnete."

„A co přesně mám zvládnout?" opáčil Nate. „Od samého začátku nevím, o co tady jde, a dělám jen to, co by zvládl i Thompson. Jsem tady stejně k ničemu jako vy na Lafayette Square, protože si osobně myslím, že zrovna vy kuřata vůbec grilovat neumíte, člověče."

Thorps se té urážce zachechtal. „Začínáte znít zoufale, Nathanieli. Vážně na sobě v poslední době nepozorujete zvýšený výskyt kožní dermatitidy?"

Příště mu dá k telefonu Carterovou, pomyslel si Nate. Ta by se s ním mohla handrkovat do aleluja, možná by k ní posadil i Franka McDonalda a sledoval by ty dva, jak Thorpse smaží ve vlastní šťávě. Ta představa mu pomáhala na senátora nezařvat pár peprných nadávek a neposlat ho k šípku. Carterová ho tímhle způsobem zachránila už podruhé.

Svým mlčením dal Thorpsovi najevo, že v jeho popichování nemá náladu pokračovat. Ještě nikdy nezažil, že by se člověk, co má na starosti chod země, bavil s někým takovýmto způsobem. Jen to dokazovalo, že ten chlap si byl sebou samým tak jistý, až neměl potřebu se chovat profesionálně a nechal vyplout na povrch své nešvary a zvrácené záliby ve vytáčení lidí. Nate se neubránil myšlence, jaký by to asi byl pocit vyjít teď ven a hodit granát do všech Humvee, která tady měli, nebo vyrvat ze zásuvky rádiové stanice, počítače a telefony, zkrátka zmizet ze světa a nechat Ameriku myslet si, že je třeba přepadli. To by určitě způsobilo takový poprask, že by sem naklusali lidi nejen od Foxu a BBC, ale objevila by se i CNN nebo někdo od Reuters. A Nate by jim vyšel naproti k bráně a křičel: „Zdravím všechny, já tady vůbec nemám co dělat, a ve všem má prsty ten chlápek s kuřaty!"

Asi už se dočista zbláznil. Možná to bylo tím horským vzduchem, nižším tlakem a podobnými věcmi.

„Ta druhá věc, co se stala, Nathanieli," pověděl po chvíli Thorps v reakci na Nateovo tvrdohlavé mlčení, „je, že jsme identifikovali člověka z přeložených smluv, které jste nám opatřil. Váš překladatel odvedl opravdu skvělou práci."

Nate přikývl a rozhodně se těšil, až Sanem pochvalu předá. Byla tady všeho všudy pár dní a dokázala udělat víc práce než Abdul za celý týden a to když býval ještě plně zdráv. Taky tak nějak ocenil i sám sebe za to, že smlouvy a pozemkové evidence od místních získal. Bravo, Nate, jsi člověk na svém místě, zůstaneš tady, dokud nevyhodíš do povětří všechna ta auta.

„A co jste zjistili?"

„Amán Ardulláh bin Šatrí," řekl slavnostně Thorps a Nate už v tu chvíli věděl, že to jméno okamžitě zapomene. „Vysoce postavený šejk, vedl křižácké výpravy proti Kurdům v Sýrii. Byl však zraněn a zajat při jedné z vojenských operací, bohužel ale neusvědčen a následně propuštěn. Vlastně se objevil skoro všude, kde Tálibán útočil, několikrát spatřen místními se zbraní v ruce, ale pro naši ústavu je to na zadržení málo. Víme, za koho peče, a on taky ví, že to víme, takže se stáhl sem. Stáhl nebo byl převelen, kdoví. Prostě na něj teď přepsali půdu, na které stojí jedna chatrč, a k tomu i okolní pozemky. Jsou tedy v jeho soukromém vlastnictví narozdíl od většiny staveb tady, a bez usvědčení nebo udání pádného důvodu nemáme právo ho na jeho pozemcích zadržet. Pro mě osobně už jen to, že má ten člověk takový přehled o tom, co můžeme a co ne, je dost podezřelé na to, abyste tam vtrhli, ale bohužel to rozhodnutí není na mně."

Nate dál mlčel. Věděl, že to ještě zdaleka není všechno.

„Myslíme si, že on je místní spojka pro pašeráky zbraní a vsadím se, že bude taky napojený na někoho výš. Tohle je přesně to, co potřebujeme, Nathanieli. Mohli bychom konečně udělat nějaký pokrok, naše veřejnost by se přesvědčila o tom, že tato válka pro nás ještě není ztracena, mohli bychom armádě a námořnictvu pustit víc peněz z rozpočtu, mohli bychom obrátit kartu, začít vyhrávat a zachránit spoustu lidí."

„A vaše vítězství ve volbách," dodal Nate s klidem.

„Samozřejmě," odpověděl Thorps medovým hlasem politika slibujícího hory doly. „Abychom mohli tohle všechno uskutečnit, musíme samozřejmě vyhrát volby."

Nate přemýšlel, jestli si do něj má ohledně jeho skutečných záměrů ještě trochu rýpnout, ale usoudil, že to stejně nemá cenu. Sebetvrdší slova by s tímhle bezpáteřním kariéristou nehnula ani o píď. A kdyby Nate přece jen vycouval, lusknutím prstu by tu za něj poslali náhradníka a jemu zaručili pěkně tučnou šmouhu v pracovních záznamech.

Odfrkl si. „A po mně chcete teda co?"

„Abyste Šatrího nejprve usvědčil. Pokud nemáte odposlouchávací techniku nebo se nedokážete naladit na nepřítelův komunikační kanál, pošlu vám k tomu prostředky. Stačí ale i obrázek nebo jakýkoliv jiný důkaz toho, že mu tam Pákistánci nosí zbraně a někdo z jeho lidí je zase vynáší dál do země. Cokoliv prokazatelného."

„Pokud nám tady hodláte poslat někoho od průzkumu, pak budu potřebovat jen nový stan. Máme plné kapacity."

Thorps si odkašlal. „To je právě to, Nathanieli," řekl. „Žádní průzkumníci nebudou, ani nikdo ze speciálních jednotek. O jejich nasazení by se mohli dozvědět na ministerstvu."

Nateova trpělivost v tu ránu dosáhla své hranice. „Vy jste se v tom Washingtonu všichni snad totálně zbláznili!"

„To neslyším poprvé," ujistil ho Thorps. „Před chvílí jste mi tvrdil, že si připadáte k ničemu, tak prosím, teď už jste naopak opět k něčemu. Nepotřebujete speciální jednotky, vždyť vy jste sám taková vlastní jednotka, speciální agente Clarenci, nebo ne?"

Měl to tušit. Mělo mu být jasné, že když si ho žádá na slovo sám senátor, půjde do tuhého. Doteď totiž komunikoval výhradně s jeho zástupci a poradci. Snažil se klidně dýchat. Teď měl chuť nejen podpálit auta, ale s ním i celý tábor.

„Věděl jste, že k tomuto dojde," řekl Nate. „Celou dobu jste věděl, že je ten chlap v horách, co je zač, i to, že je ministr obrany s opozicí. Potřeboval jste jen důkazy. Jinak by tu místo mě byl dávno někdo jiný."

„Neříkejte to tak ublíženě, Nathanieli, to se k vám nehodí. Potřeboval jsem někoho, kdo dokáže operovat sám. Barlow je schopný udržet tábor v chodu i bez vás. Velení nechte na něm, vy se teď věnujte svému úkolu."

„To u mužů vyvolá spoustu otázek, pane senátore," upozornil ho Nate. „Zavolají domů manželce a řeknou: ,Tenhle nový velitel tady na to z vysoka sere a místo toho chodí sám do hor plných Tálibánců. No není to magor, zlato?' A ta ženská bude mít o svého muže starost a začne se v tom vrtat. Začne se vyptávat na jméno Clarence a půjde s tím třeba k CNN."

Thorps se zasmál. „Vy se chytáte každé nitky, která by vás toho úkolu mohla setřást, co?" zachechtal se Thorps. „Poslyšte, od toho jsem vás tu poslal v roli velitele. Tak zakažte telefonování domů, dopisy taky, hotovo. Poraďte si, chytrý jste na to dost."

Sežerou ho zaživa. Vojáci mu normálně vtrhnou do kanceláře a upálí ho na vlastním křesle. Ale přesvědčovat Thorpse o tom, že tohle mužům zkrátka udělat nemůže, bylo jako mluvit do dubu. Bude to muset vymyslet jinak a už teď ho z toho značně rozbolela hlava.

„No nic, Nathanieli," povzdechl si Thorps. „Jsem moc rád, že jsem si s vámi mohl konečně promluvit osobně. Věřím, že svůj úkol zvládnete a-"

„Dobrá, usvědčit ho možná za současných podmínek zvládnu," ustoupil Nate, když viděl, že s tím chlapem prostě nehne.

„To rád slyším."

„Nemůžete po mně ale chtít, abych ho pak sebral, až na to přijde. Budete mi sem muset poslat někoho ze speciálních jednotek."

„Vždyť máte plný tábor chlapů na to, aby vytáhli jednoho chlapa z jedné prohnilé chatrče."

„Tak mi sem pošlete někoho z mého oddělení!"

„Vy škemráte, Nathanieli!" vysmál se mu Thorps. „Nebudeme to zbytečně protahovat, musím jít ugrilovat všechna ta kuřata pro naše voliče, pamatujete? Začněte na tom prostě makat. Vybavení vám ihned pošlu a neozývejte se mi, dokud toho chlapa nebudete mít pod zámkem. Na slyšenou."

Nate neodpověděl a držel telefon u ucha ještě dlouho po tom, co senátor zavěsil.

„Zasraný kreténe," ulevil si nahlas a třískl s telefonem o stůl. Ať se klidně rozbije, senátor Thorps to přece z peněz daňových poplatníků rád zacáluje.

***

Ryan vešel do temné místnosti opuštěných obytných buněk a téměř okamžitě si skopl palec o cosi těžkého, co se válelo na zemi. Poslepu nahmatal na zdi vypínač a rozsvítil světlo. Před ním na podlaze mezi dřevěnými palandami vojáků někdo bez ladu a skladu položil kufry. Obrovská zavazadla s nefunkčním zapínáním nacpaná k prasknutí pirátskými kopiemi DVD filmů, pornočasopisy a v neposlední řadě také kýčovitým porcelánem.

Abdul byl zpátky!

Ryan ledabyle odhodil mrtvého potkana v igelitovém sáčku Frankovi na postel. Původně ho chtěl schovat pod polštář, ale o jakékoliv vtípky už dávno ztratil zájem. Vyběhl ven a bez váhání si to namířil k táboráku přivítat se se starým přítelem.