Celý den si Nora přehrávala svůj ranní rozhovor s Clarencem stále dokola. Obracela ho ze všech stran a pohlížela na něj z různých úhlů pohledu. Snažila se ve vzpomínkách najít nějakou skulinku, něco, za co by mohla být na Clarence naštvaná. Jenže on to všechno provedl tak čistě. Jako chirurgický řez, přesný a účinný. Neřekl nic, co by mohla obrátit proti němu.

Někdy okolo oběda se její myšlenky dostaly dokonce až k ní samotné. Proč na tom všem vlastně chtěla najít trčící nit, za kterou by mohla zatáhnout? Opravdu jí nyní šlo o dobro tábora nebo o vlastní paličatost a hrdost? Všechny ty otázky jí jen přidávaly na rozmrzelosti.

Jedinou dobrou zprávou bylo, že se k ní přes den nesnažil dostat Zrzek. Nora však byla přesvědčená, že si ten svůj rozhovor nechá na večer. Dokázala si to jasně představit už teď.

To je jako konec? Proč? Udělal jsem něco špatně? Tak mluv se mnou!

Dokonce měla i připravené odpovědi: Konec? Vždyť nebyl ani začátek! Proč? Co kdyby na to přišel Clarence? Určitě by to proti mně využil.

Když pak večer zavřela zdravotnický stan a vydala se do Kafírny pro Sanem, zjistila, že se na Afghánku vlastně docela těší. Určitě s ní přijde na jiné myšlenky, kluci se budou kolem ní chovat slušně a Zrzek ji nebude stíhat na každém kroku. Při průchodu táborem zacítila ve vzduchu kouř z čerstvě založeného táboráku a dostala chuť na něco opékaného. Kuchař Tommy už v jídelně jistě připravoval plátky masa nebo marshmallow. Poslední večer Thompsonova velení dokonce udělal vynikající špízy. Ať už si dnes vymyslí cokoliv, věděla, že zase dostojí hodnosti nejoblíbenějšího člověka v táboře. Kdyby mohli kluci volit svého nadřízeného, pravděpodobně by teď v Clarencově kanceláři seděl Tommy a nadhazoval palačinky.

S představou Tommyho v čele tábora vešla do Kafírny, kde se právě Garry s Mikem nadšeně krčili před monitorem a hráli nějakou hru. Když jim zběžně nahlédla přes záda, zjistila, že jde o Warcraft 3. Nemohli se odtud připojit k hernímu serveru, proto hráli tenhle archaický single player pořád dokola a neustále se u toho hašteřili jako malé děti.

„Zase kostlivci, Garry!" začal za kolegovou židlí přešlapovat Mike. „Nejprve slož je, než ti dojde mana."

„Pěkně debilní nápad," odfrkl si Garry a horlivě klikal na místa, kde chtěl poslat svou postavu. Jenže postava běžela určitým tempem a ani frekvence klikání neovlivnila její rychlost. „To jim radši zdrhnu."

„Jenže pak tě to nepustí na další úroveň, vole."

Nora se na chvíli zastavila a zadívala se na dva muže v uniformách se sluchátky na uších, jak se shýbají nad jedním starým monitorem, který se jinak používal pro komunikaci elektronickou poštou mezi táborem a základnou v Kábulu. Tuhle jednu jedinou hru tady propašoval Garry na disku schovaném v dvojitém dnu vojenského batohu spolu s pornočasopisy, které kolovaly táborem už od samého začátku a nikdo vlastně nevěděl, kde skončily. Hráli Warcraft stále dokola a Noru udivovalo, že ho dokáží stále tak prožívat.

„V plném pracovním nasazení, vidím," prohodila ke klukům, kteří ji skrz sluchátka stejně neslyšeli a vydala se ke stolu za Sanem.

Afghánka se na ni usmála a založila do složky poslední papír od shora dolů popsaný textem.

Nora si přisedla vedle na židli a rozhlédla se po místnosti. „Clarence musí být pryč, když si ti dva hrají," poznamenala a zašklebila se na Garryho a Mikea.

„Je v kanceláři s Abdulem," pověděla Sanem. „Tím tlumočníkem. Něco spolu řeší."

Nora se zasmála. Na Abdula se těšila stejně jako zbytek tábora. Při volbách by podle oblíbenosti mohl dělat Tommymu zástupce.

„Už máš pro dnešek hotovo?"

Sanem přikývla. Srovnala papíry to stohu a položila je úhledně na stůl.

„Zrzek nás pozval k táboráku, pamatuješ? Chtěla bys tam se mnou jít?"

Sanem dlouho váhala a Nora to chápala. Mezi takovou bandu by se jí zrovna dvakrát nechtělo, kdyby je neznala a nevěděla, že jsou vlastně úplně neškodní.

„Ráda půjdu," překvapila ji však po chvíli Sanem. „Mohla bych se ale celou dobu držet s tebou?"

„Samozřejmě," mrkla na ni.

„Děkuju."

Vstaly obě od stolu, obešly rozlíceného Mikea, který právě huboval Garryho za to, že nevzal nějaký magický artefakt z mrtvé příšery, a bez povšimnutí zmizely ven.

„Jejich práci bych chtěla mít," zabrblala Nora.

Sanem se pousmála. „Přijdou mi milí. Jsem ráda, že můžu být s nimi."

Nora musela uznat, že třeba zrovna taková společnost Diaze nebo Franka by byla rozhodně horší.

Při průchodu táborem Sanem párkrát popotáhla nosem. Určitě cítila táborák stejně jako předtím Nora.

„Takže už jsi měla tu čest potkat Abdula," zkonstatovala za chůze Nora a vyčkávala na reakci.

Sanem se tiše zasmála. „Je strašně fajn," přiznala. „Takový pozitivní a veselý."

Nora pokývala hlavou. „Jo, to on je. Bere všechno s humorem, nikdy si nestěžuje. U nás v Americe se říká Když ti život dá citrony, udělej si z nich limonádu. Tak tohle přesně je Abdul."

Přestože si Nora zakázala po zbytek dne na Clarence byť jen pomyslet, znovu se jí v tu chvíli vplížil na mysl. Když sledovala Sanem, jak se usmívá a povídá si s ní, musela uznat, že měl ten zmetek zase pravdu. Ta holka měla tuhý kořínek, jen dosud nedostala možnost ho projevit. Otec ji bránil před světem přesně jako tu čínskou vázu, o které mluvila u snídaně. Když si na svoje prohlášení ale nyní vzpomněla, znělo jí to dost ujetě. Sanem tím přirovnáním ale očividně nerozhodila. Vypadala vděčná za každé vřelé slovo, nadšená z nových věcí a všichni podle ní byli fajn, dokonce i ti dva blbci z dispečinku.

Obě ženy dál procházely táborem a čím se přibližovaly k táboráku, tím více slyšely rozhovory vojáků a praskání ohně. Nora přemýšlela, jestli Afghánci taky rádi grilují, ale přišlo jí to jako stupidní otázka, a tak se raději neptala.

Její mysl však vzápětí zbystřila daleko jinou debatu.

„Debilní sráči," nadával jeden z vojáků u ohně. Asi desítka mužů seděla okolo táboráku na plastový zahradních židlích a další desítka různě postávala okolo v hloučcích nebo na zemi hrála karty. „Nejraději bych vzal svou emčtyřku a šel je všecky vystřílet. Vyhmátl bych si je v těch jejich barabiznách a jednoho po druhým poslal k tomu jejich podělanýmu Alláhovi. Je to obyčejnej slum ta jejich vesnice, a beztak tam žijou jenom samí teroristi. Určitě nespí někde v horách, jak si myslíme, hezky si dřímají pod střechou a žerou si z těch zásob, co jim posílaj charity. To se jim pak po nás vesele střílí."

Kluci nadšeně přikyvovali, avšak když spatřili přicházející Noru a Sanem, ztuhli a zarytě mlčeli. Mnozí z nich dokonce uhnuli pohledy a začali být velice zaneprázdnění rytím špičky bot do země.

Nora zběžně pohlédla na Sanem, ale dívčiny emoce byly schovány pod kamenným výrazem. Pitomci jedni! Nora chápala, že jsou z toho útoku frustrovaní a skutečnost, že musí sedět na zadku je neuvěřitelně vytáčí, ale přesto se mohli krotit, když věděli, že tady s nimi v táboře žije taky někdo, kdo v té vesnici doposud bydlel.

Napjaté ticho naštěstí v tu chvíli přerušil výbuch o pár stanů dál. Nora cítila, jak se země pod jejíma nohami slabě roztřásla. Dokonce i z ohně vyskočila sprška jisker a snesla se na okolo sedící vojáky. Většina kluků se okamžitě začala plácat po stehnech, kde žhavé částečky dopadly, dřív než jim do oblečení propálí díru.

„Co to sakra je?!" ulevila si Nora a zamračila se.

„Frank s Ryanem vyčíhli, kde hnízdí ti potkani, co Tommymu běhají po spíži," přikročil k oběma ženám nově příchozí Zrzek.

Vzápětí na to se ozvala střelba. Nešlo však o žádnou z automatických zbraní, která se používala ve službě, nýbrž o obyčejnou pušku, kterou schovával na půdě každý Američan. Nora to poznala podle jednotlivých výstřelů a pauzy mezi nimi. Jeden výstřel zněl jako mohutné prásk!, automatická zbraň střílela s větší kadencí. Ta-ta-ta-ta!

Nora se zamračila. „Myslela jsem, že se ti dva nesnáší."

Zrzek se zasmál. „Vítej v mužském kolektivu," smekl imaginární klobouk. „Jeden den jsme na nože a ten další spolu lovíme potkany."

Nora protočila oči. Někde uvnitř ale musela uznat, že na tom něco je. Zpátky na výcvikové základně, ještě dávno před tím než absolvovala svou první misi, zažila ve zdravotnickém kurzu ženský kolektiv. Většina mediček byla fajn, ale našly se i takové, které se kvůli pitomosti dokázaly stáhnout z kůže a setrvávat v nepřátelství do konce svých dní. Třeba když Janine našla na zemi v dámských šatnách tu sponku do vlasů, která patřila Taře, a zapnula si ji do vlasů. Válka v Afghánistánu byla ničím, oproti tomu, co ty dvě později rozpoutaly, když si Tařina kamarádka všimla její sponky na někom jiném. Janine byla okamžitě pasována na zlodějku a to šlo jen o hloupou sponku. Úplná apokalypsa nastávala, když šlo o muže.

„Našli při inventuře pár nadbývajících petard a dýmovnic," vysvětloval dál Zrzek. „Hážou jim to do nor a pak střílí ty, co vyběhnou ven. Myslím, že by to mohlo fungovat a aspoň nám tady ti dva nekazí náladu."

„Pro Franka je to trochu terapie," přiznal Rodriguez. „Za celou tu dobu, co tu sedíme, jsme ho ještě neslyšeli řvát."

„To vám nevěřím," zasmála se Nora.

Odněkud z přibývajícícho šera se objevil Percy a přinesl oběma ženám židle. Sanem se na něj mile usmála, poděkovala a usedla se vší grácií na židli doprovázená pohledy všech přítomných.

„Jídlo bude?" zajímala se Nora a netrpělivě pohlédla k jídelně, kde pravděpodobně Tommy připravoval své dnešní překvapení.

„Bude," zamrkal na ni Derek, který dělal v Lovellově jednotce spojaře. „Myslím, že to bude maso. Na pult jsem nedohlédl, ale všude byl cítit rozmarýn. Pak mě Tommy našel a vyhodil."

„To protože seš špatnej průzkumník," oponoval Fred McAllister z Petriho jednotky. „Měli jsme poslat někoho, kdo už s tím má zkušenost."

„Jenže Tommy už si taky dává větší bacha, víš? Chce, aby to bylo překvapení a ví, že my moc na překvápka nejsme. Kdo se přece při krájení masa pořád otáčí přes rameno? Je z nás už paranoidní, chudák," nedal se Derek.

Když Nora viděla Sanemin rozpačitý výraz, pochopila, že se konverzace točí pro ni v neznámých kruzích. Nevěděla, kdo je Tommy. Nevěděla, že každé jídlo k táboráku připravoval z exkluzivních surovin, které se mu podařilo propašovat přes provianťáka Donna, nebo si je nechával posílat přímo z domova od přítelkyně, která v Alabamě vedla kurzy vaření pro začátečníky. A už vůbec nemohla tušit, že oblíbenou kratochvílí kluků bylo pokrm odhalit dřív, než ho Tommy donese k táboráku.

„Sanem dnes potkala v Kafírně Abdula," oznámila všem Nora a periferně zahlédla, jak dívka vedle ní překvapeně zamrkala. Pozornost všech vojáků se okamžitě stočila k nim dvěma.

„Takže měl Garry pravdu," pověděl Zrzek. „Většina z nás byla v terénu, když vrtulník přistál a ti, co zůstali v táboře nikoho neviděli. Mysleli jsme si, že je to zase nějaký jeho blbý vtip."

„No jo, ale kde potom Abdul je, když ne tady u táboráku? Vždycky tu křepčil hodiny před začátkem, tohle by si ujít nenechal."

Nora pokrčila rameny a pohlédla na Sanem. Tohle byla výzva, aby řekla, co ví. Aby se zapojila do rozhovoru, aby lépe zapadla do kolektivu. Nora byla přesvědčená, že to zvládne.

A Sanem ji nezklamala. „Myslím, že je ještě v kanceláři u velitele Clarence."

Zrzek se zamračil. „A nevíš, co tam řeší?"

Sanem zavrtěla hlavou. „Možná třeba jeho nohu," řekla. „Garry a Mike vypadali docela překvapeně, když viděli tu sádru."

„On má nohu v sádře?!!" vyjekla Nora a na tvářích vojáků šlo poznat stejné zmatení.

Sanem zděšeně zakoulela očima, jako by snad řekla něco špatného.

„Jakou část nohy má v sádře?" zeptal se Zrzek.

„Od prstů po koleno."

Muži si mezi sebou začali vyměňovat pohledy. Nora cítila, jak jim to začíná všechno docházet. Se sádrou Abdul nebude schopný pracovat v terénu. Poslat ho zpátky na základnu a vyměnit za jiného tlumočníka nebylo možné, protože by Clarence musel přiznat chybu a to, jak ho tak znala, neudělá. To ale nebude muset, měl totiž zálohu. Nora pohlédla na Sanem, stejně jako to postupně provedli všichni u táboráku.

„Já ho zabiju!" vyskočila na nohy, ale Zrzek ji chytil za paži dřív než se stačila rozběhnout ke Clarencovi do kanceláře a rozbít mu hubu.

„Klid, Noro," snažil se ji utišit Zrzek. „Hlavně klid. Ještě vůbec nic nevíme."

„Neudělá to, Zrzku, že ne? Přece to není takový kretén," zadoufala a snažila se v Zrzkových očích najít ujištění. Uhnul pohledem.

„Co se děje?" zeptala se zmateně Sanem. Všichni u ohně byli zticha, sledovali Noru a před Afghánkou uhýbali očima. Nebyla hloupá, aby nepoznala, že se to týká jí.

„To nic," mávla rukou Nora, ale nezněla ani trochu přesvědčivě.

Sanem dál přejížděla pohledem po všech přítomných a Nora jasně viděla, jak si dává dohromady to, co si předtím dali dohromady i ostatní. Pak se pohledem vrátila k ní a v její nevinné tváři poprvé zahlédla neústupnost a odvahu. „Ať už se po mně bude chtít cokoliv, zvládnu to," řekla.

Vojáci postupně obrátili zrak k afghánské dívce, kterou dosud považovali za křehkou, naivní holku a v jejich pohledech se mísilo překvapení s hlubokým uznáním. Jediná Nora se zamračila, protože jí na mysli okamžitě vyvstal Clarencův ksicht a jeho neoblomné řeči o Afghánčině silné osobnosti, které se k její nelibosti zatím prokazovaly jako správné.

„Nevím, jestli běhání s Diazem po horách je pro tebe to pravé," pověděl Rodriguez a obdařil Sanem starostlivým pohledem.

Nora si kecla zpátky na zadek a založila si ruce na prsou. „Zrzek má pravdu, ještě nic nevíme. Nebudeme dělat ukvapené závěry."

Muži sice přikývli, ale obavy stále visely ve vzduchu jako ponurý splín. Přestože právě Sanem prokázala neuvěřitelnou odvahu, mohla Nora na jejím obličeji vidět pochybnosti. Dívka přestala se zájmem sledovat okolí a místo toho nyní zírala do ohně, jako by v něm mohla najít odpovědi. Její tvář zkameněla, stejně jako tváře ostatních. Sanem v táboře přebývala teprve krátce, ale i za tu chvíli si stačila získat svou milou povahou všechny vojáky a vzbuzovala v nich jakousi silnou potřebu ji chránit.

„Proč vy tady všichni mlčet, hoši?" zazněl jako na zavolanou z dálky Abdulův zvučný hlas. Veškerá pozornost se okamžitě přesunula k němu. „Vy dělat táborák a sedět u něj jako na pohřbu. Ještě že tady být Abdul. Ten mít pro vás překvapení. Hele, hoši. Rádio!"

Belhal se k nim o berli s bedničkou v ruce a usmíval se jako blázen. Odstrčil kluky, kteří mu stáli v cestě k táboráku a hekal námahou, jak táhl po zemi těžkou sádru na noze. Nora si pomyslela, že pravděpodobně nepochopil princip berly a taky to, že má nohu držet ve vzduchu a ne ji vláčet po zemi v prachu a špíně. Ale to byl zkrátka Abdul, na všechno měl vlastní metody.

Postupně se všichni vojáci shlukli kolem tlumočníka a plácali ho po zádech, zdravili a vítali se s ním.

„Kdes tu věcičku vzal?" ptal se Rodriguez.

„To mi neuvěřit, můj mexický příteli," rozesmál se nanovo Abdul. Protlačil se mezi kluky k jedné volné židli a vyčerpaně se usadil. Natáhl nohy k ohni a zahýbal prsty ve starém sandálu. Noře bylo jasné, že svoje boty, které dostal od armády, prodal na ulici v momentě, kdy mohl vystrčit nos z nemocnice.

„Abdul totiž ležet vedle chlapa se zafačovanou hlavou. Jako turban, chápat hoši? Abdul nevědět, co se mu stát, tak se ho celý den ptát, ale chlap mlčet. Jenže na pokoji nikde nikdo k povídání, tak Abdul povídat, i když chlap ne moc přátelská."

„Chudák člověk," zamumlal někdo zezadu.

„Abdul povídat, kde pracovat a kde vyrůstat. Povídat mu, že v Kábulu být moc hezkých sestřiček, jestli on si všimnout. Moc věcí mu povědět, co Abdul rád sledovat v televizi. Ale on pořád nic."

„Ten člověk by měl dostat medaili cti za to, že tě dokázal poslouchat tak dlouho. Kolik to bylo? Dva týdny?" řekl Rodriguez.

„Víc, hoši. Víc. Pro Abdula skoro věčnost, když si nemít s kým povídat."

„A to tě nenapadlo, že když se tě snaží ignorovat, že si s tebou třeba povídat nechce?" zeptala se Nora.

„Ne-ne," zavrtěl hlavou tlumočník. „Abdul mu povídat zajímavé věci."

Odněkud z hloučku vojáků se ozvala salva smíchu.

„Jednou ale ten chlap přece jen podívat na Abdula a podat mu papír. Stát tam, že ohluchnout po palbě z minometu a že se mu zdát, že Abdul na něj mluvit, ale nebýt si jistý, protože nic neslyšet."

Smích se změnil v hurónský řehot. Vojáci se div za břicha nepopadali, většina z nich zrudla až za ušima a dokonce i Nora se musela usmát.

„Ty seš fakt idiot, člověče!"

„S tebou je opravdu možný úplně všechno!"

Abdul pokrčil rameny. Očividně byl rád, že kluky rozesmál a rozehnal dusnou atmosféru, do které přišel. „Nakonec mi ten chlap dát svoje rádio, že už ho stejně nepotřebovat a že se omlouvat za to, že celou dobu neodpovídat."

Smích vojáků přetrvával ještě dlouho poté, co Abdul domluvil, a když Nora letmo pohlédla na Sanem, zjistila, že se ostýchavě culí a červená. Měla radost z toho, že se dívka cítí dobře, protože měla docela vážné obavy, že by se to mohlo v následujících dnech změnit. Clarence se právě projevil jako překvapivě inteligentní člověk, ale přece by Afghánku neposlal do terénu s Diazem?

„Teď vy mi povědět, hoši," přerušil vojáky po chvíli Abdul, „co vy to tu mít za paňácu v tý kanceláři. On myslet, že vylětet z kůže, jak vidět moji nohu. Kde být Thompson?"

Jako mávnutím kouzelného proutku se atmosféra u ohně rázem změnila. Všichni muži se zadívali na Noru a pravděpodobně očekávali, že začne. Byla to přece ona, kdo stál v čele jejich nesouhlasu s novým velením, ona, kdo měl pokaždé hlavní slovo. Jenže Nora nyní nějak neměla chuť cokoliv říkat. Měla říct Abdulovi, že je Clarence idiot? Po dnešním ránu věděla, že není. Že neví, co dělá? Věděl to moc dobře. Že je to neschopný úředníček? Byl zatraceně nebezpečný, když na to přišlo.

Neměla z něj strach. Věděla, že proti ní nepůjde, protože by tím šel proti celému táboru, kde měla určité postavení. Mohli si ale navzájem práci v mnohém značně znepříjemnit a on by nakonec stejně vyhrál. Ale hlavně nevěděla, jak by nyní vypadal její proslov, když už svým argumentům o jeho neschopnosti sama tak úplně nevěřila.

„Nekažme si večer," zabručela jen a spousta obočí okolo ohně vyjela nahoru. Nora sjela pohledem všechny nechápavě výrazy a povzdechla si. Kde byla její bojovnost? Co se stalo? říkaly ty pohledy, ale nereagovala na ně. Předtím se chovala jako Tara a Janine na školící základně. Pomlouvala, tajnůstkařila a vmanipulovala do problému ostatní. Co si pamatovala, tak třeba takovému Percymu byl Clarence dlouho ukradený, ale nakonec se stal pravidelným účastníkem všech tajných porad a podle Nory ani sám nevěděl proč. Clarence přicházel s krkolomnými změnami, ale nebyl prvním ani posledním blbcem na své pozici. A teď když se ukázalo, že ten člověk možná má mozek, snažila se poprvé za tím vším vidět něco širšího. Možná proto všechna ta nenávist. Nora byla jen povrchní voják, který se nesnažil přemýšlet, proč dělá Clarence takové změny, jaké dělá, a namísto toho to přisoudila jeho neschopnosti a hlouposti. Odmítala přemýšlet, myslela, že všechno ví nejlíp, ale očividně se mýlila.

„To je jako všechno?" nechápal Fred.

„Ženský," povzdechl si Percy. „Podívej, Abdule, věc se má takhle..."

Než stačil vůbec začít, vytočila se Nora na patě a šla pryč. Z kapsy vytáhla cigarety a zapalovač a rázovala si to někam, kde rozhovor neuslyší. Zapomněla v tu chvíli na svůj slib Sanem, že se bude držet s ní. Potřebovala pryč. Uniknout před důkazem toho, že se v něčem šeredně spletla.

Zastavila se až na západním okraji opevnění tábora, kde se vyčerpaně opřela o chladný beton a cvakla zapalovačem. První vdechy kouře ji dokázaly trochu uklidnit, ještě větší účinnost však mělo ticho a cvrkání hmyzu v křovinách okolo tábora. Její chvilka v klidu však byla za malý moment přerušena příchozí siluetou, ve které už z dálky poznala Zrzka. Cítila, jak to v ní vře. Neměla náladu na nějaké pitomé citové výlevy. Ne teď.

Když došel, beze slov si zapálil taky a celou dobu si ji prohlížel. Bylo to k nevydržení. Pak odhodil nedopalek na zem a založil si ruce na prsou. „Co se to s tebou poslední dobou děje?"

Nora se na něj zahleděla a snažila se mu dát neverbálně najevo, aby zmizel. Zrzek však stál na místě a nevypadal na to, že by si z jejího varovného pohledu cokoliv dělal. Znal ji příliš dobře.

„Máš nějaké problémy s Clarencem kvůli té inventuře, že jo?" pokračoval dál. „Všichni přece víme, že nemohla dopadnout dobře."

„Dopadla úplně normálně, protože je Barlow kretén, Zrzku" zavrčela. „Nemusíš si dělat starosti."

„Když to říkáš..."

„Jo, říkám. Všechno je v cajku. Žádný problém. Přestaň to řešit."

Zrzek zvedl dlaně do úrovně ramen na znamení rezignace a přikývl. „Už žádná inventura, slibuju," řekl. „Stejně jsem si s tebou chtěl promluvit o něčem jiném."

Nora cítila, jak to v ní začíná vřít. Na tohle opravdu neměla náladu.

Zrzek byl ale opačného názoru. „Takže je mezi námi konec?

Málem se hystericky rozesmála, jak celý den očekávala přesně tuhle otázku. „Nebyl ani začátek," odpověděla nacvičeným tónem.

Překvapilo ji, že Zrzek mlčel. Čekala salvu dalších otázek a byla připravená na ně reagovat stejnou salvou odpovědí, ale on prostě mlčel. Hleděl na ni, jako by čekal, že si to rozmyslí. Jenže ona si to promýšlela celý den a stála si za svým.

„Takže jsem byl pro tebe jen chvilková zábava," shrnul její neústupné mlčení.

„Říkáš to jako bych tě snad do něčeho nutila," ohradila se. Snad jí tady nezačne kňourat, jak je ublížený a raněný! Tohle chování nemohla vystát a rozhodně na ni nezabíralo.

„Když to říkáš tímhle tónem, tak to docela bolí," řekl.

Poklička nad jejím hrncem začala pomalu ale jistě nadskakovat varem. Hrál tady na city? O co mu šlo? Dobře věděl, že ufňukánky Nora nesnáší.

„Očividně jsme to každý brali jinak," řekla posléze kontrolovaným hlasem. Nechtěla si Zrzka znepřátelit, na to všechno to byl dobrý kluk.

„Očividně."

Nastalo další ticho. Zase tam stál, jako by čekal, že se Nora každou chvíli začne plácat po stehnech, řehtat se jako kobyla a řekne, že to celé byl vtip. Jenže Nora mu neústupně stála tváří v tvář a nehnula ani brvou. Netušila, kolik času tam takhle strávili a měřili se pohledy. Nakonec ale Zrzek ustoupil, pokýval hlavou a s hlasitým odfrknutím se vydal pryč.

Nora si zhluboka oddechla a ze vzteku si zapálila další cigaretu.

Všechno se okolo ní začínalo sypat. Zatraceně!