Druhý den ráno pro oba tlumočníky přijel jen seržant Szimanski se svou jednotkou. Jeho pestré zrzavé vlasy nepřestávaly Sanem udivovat a když se nikdo nedíval, upřeně ho sledovala. Takovou barvu opravdu ještě naživo neviděla. A co teprve ty pihy!

Větší část cesty ve voze panovalo ticho přerušované jen občasným hlášením z vysílačky, které svému seržantovi poskytoval záložní vůz Humvee. A zatímco každých pět minut voják z druhého vozu opakoval, že je všude čisto a po nepřátelích ani stopy, upíjel Zrzek ze svého hrnku kávu. Voněla sladce a měla příliš světlou barvu. V rodině Bayrakových se pila pouze silná černá káva bez cukru a jakýchkoliv dalších dochucovadel.

„Doma jste neměli zatím žádné problémy?" otočil se na ně z ničeho nic Zrzek.

Sanem jako obvykle mlčela a pohlédla na otce. Ten se předklonil mezi přední sedadlo řidiče k Zrzkovi, aby ho přes rachot motoru bylo lépe slyšet. „Pokud máte na mysli, jak na naši spolupráci reagují lidé z vesnice, pak ne, žádný problém nebyl. Myslím, že většina ví, že se jim jen snažíme pomoct."

„A ten zbytek?"

Otec pokrčil rameny a pousmál se. „Nemyslím, že by si vás proti sobě chtěli tak otevřeně poštvat. Jsme v bezpečí. Děkujeme za vaši starost."

Zrzek přikývl a upil si znovu ze svého hrnku. Humvee v tu chvíli ale najelo do prohlubně v cestě a káva místo seržantova žaludku skončila na jeho uniformě. „Do háje, Petere," zaklel nahlas.

„Soráč, šéfe," pousmál se řidič a obhlédl jeho politou vestu. „To víte, je to tu samej šutr."

„Radši čum na cestu."

Yusúf se nad tou scénkou pousmál, avšak když pohlédl na svou dceru, zjistil, že její výraz spíš potemněl. Věděl hned, na co myslela. Nic nebylo tak růžové, jak Yusúf právě řekl. Ani zdaleka. Sanem myslela na svého děda a na to, jak včera večer křičel, když je vojáci vrátili po prvním dni v táboře zpět domů. Vlastně na ně čekal už na verandě a jakmile Humvee zajela za první zatáčku, spustil. A Sanem křik neměla ráda, ani nadávky. Tu noc proplakala a ještě nyní pod očními víčky nosila fialové kruhy. Děd nenechal ani na jednom z nich nit suchou. Yusúfa obviňoval ze zrady a paktování se s nepřítelem a Sanem vmetl do tváře, v jak hanebném prostředí se to pohybuje, že si ji po tom nikdo nebude chtít vzít, neprovdá se a nedej bože, aby se nechala zneuctít jedním z těch Američanů. Už to, že odloží svůj nikáb mezi tolika cizinci byla pro děda katastrofa. „Ukazuješ se cizím chlapům jako nějaká...nějaká...," popadal dech. „Nikdo ze ctihodných mužů už se na tebe ani nepodívá!"

Yusúf dokázal dědovy narážky snášet bez větších potíží, avšak Sanem se dotklo každé vyřčené slovo a jeho jed se jí zavrtával pod kůži jako svrab. Včera v táboře, hned po tom, co je opustil Diaz, poprvé promluvila víc než pár vět od doby, co uprchli z města. Jejich nový průvodce Ben Bishop byl příjemný a milý muž, jeden z mála, kterých se Sanem nebála. Několikrát mu při prohlídce odpověděla na jeho otázku, odkud že to jsou a jak dlouho už žijí ve vsi. Dokonce se usmála, když zavtipkoval o nějakém poručíku Barlowovi. Yusúf byl v tu chvíli rád za tu starou usměvavou Sanem, kterou naposledy viděl den před tím, než padla univerzita. Od té doby toho moc nenamluvila a svůj čas trávila službou rodině a dědovi. Ani své oblíbené knihy už nečetla a nezajímala se o nic jiného, než aby byl děd spokojený. Tenhle život pro ni Yusúf nechtěl. Věděl, že se blíží změna. S příchodem Američanů bude třeba začít smýšlet jinak, ale to děd odmítal. Práce tlumočnice mezi vojáky Sanem jen prospěje, získá znovu sebevědomí a uspěje tam, kde děd viděl jen selhání. Prvním malým krůčkem k tomu byl Ben. Po včerejší noci a rodinné hádce se však Sanem stáhla zpět do své ulity. To nebylo dobré.

Po příjezdu do tábora je seržant Szimanski rozdělil. Pro Sanem si přišel Ben a odvedl ji do velitelských buněk, kde měla pracovat na překladu zpráv. Yusúf viděl, že se jí viditelně ulevilo. Naopak on schytal svou první službu s Diazem. Seržant Szimanski ho stručně obeznámil s jeho dnešní pracovní náplní a provedl ho táborem až ke skladu munice, kde se měl údajně jeho dozor nacházet.

„Za trest vyfasoval inventuru," objasnil po cestě Zrzek. „To kvůli tomu zápasu."

„Ach tak," kývl Yusúf. „To asi nebude v dobré náladě."

Zrzek se zasmál. „To on není nikdy."

To Yusúfa ani trochu neuklidnilo. Jediné štěstí bylo, že s ním trávil službu on a ne Sanem. Viděl, že má jeho holčička z Diaze husí kůži. Ten kluk byl chodící problém, doslova mu to plálo z očí.

Už z několika desítek metrů, které je dělily od skladu, slyšel Yusúf křik a kovové nárazy. Pohlédl na seržanta Szimanskiho a zjistil, že se mračí. To asi nevěstilo nic dobrého.

„Chybí mi bedna!" řval mužský hlas ze stanu. „Jak se může ztratit padesátikilová bedna, do háje?!"

„Tak ji nech na konec, Franku," odpověděl Diazův otrávený hlas. „Třeba se objeví."

„Zadrbali jste to, vy tupé gumy," nadával dál Frank. „Hledejte tu bednu, sakra!"

Ve stanu se nacházeli tři vojáci. Diaz opírající se o regál s kovovými muničními bednami, rozlícený Frank se štosem papírů v ruce, a ještě nějaký kluk, který jen nervózně přešlapoval.

„Tak znovu, Percivale," obrátil se na vojáka Frank. „Koliks těch beden napočítal?"

„Neříkej mi tak," ohradil se voják. „Jsem Percy, vole."

„KOLIK TAM BYLO TĚCH BEDEN, DOPRDELE?!!!"

Diaz rychle přejel pohledem nově příchozí a obrátil se zpátky k Frankovi. „Nechceš se uklidnit?"

„Munice do toho novýho kulometu bylo po osmi bednách," řekl Percy.

„Jak po osmi?" chytl se Frank za hlavu a kecnul si vyčerpaně na jednu z beden. „Vždyť jsi před chvílí říkal, že jich máš devět. Jak jich teď ksakru může najednou být osm?"

Percy přešel k regálu a ukazoval prstem na bedny. „Dva, čtyři, šest, osm. Osm beden, Franku."

Frank se obrátil k příchozímu Zrzkovi rudý v obličeji s prosebným výrazem. „Já na tohle nemám seržo," řekl. „Prosím vás, pošlete mě klidně do první linie, ale tohle ne."

Zrzek se jen usmál a jeho kňourání ignoroval. „Jak to jde?" zeptal se ostatních.

„Na pytel," zabručel Percy.

Zrzek mu věnoval chápavý pohled, víc mu ale pomoct nemohl. Byl to jejich trest, museli si ho odpykat. Raději se obrátil k Diazovi. „Dneska máš štěstí, Ryane," mrkl na něj. „Půjdeš dělat doprovod."

Diaz se zašklebil na Franka. „To je ale smůla, brácho, co?"

„Drž hubu, Diazi," zavrčel Frank. „Varuju tě."

„Jednou stejně pojdeš na to, že ti od těch nervů praskne cévka," pověděl Diaz. „Docela se divím, že vůbec vydržela tak dlouho."

Frank vyskočil na nohy a chvíli se zdálo, že se na svého kolegu vrhne. „Seš pytel hoven, Diazi. Pytel plnej chicagskejch sraček."

„Naser si, Frankie."

„TY SI NASER!!" bouchnul Frank. Yusúf měl pocit, že je ten člověk snad psychicky labilní. „Privilegovanej sráči!"

„Co si pamatuju, tak jste se k tlumočníkům nikdo dvakrát nehrnul," řekl Diaz. „Tak nezáviď."

Ve Frankových očích nebezpečně zajiskřilo. Než však stačil cokoliv říct, přerušil ho Percy: „Hele, Franku, není to ta devátá bedna, cos na ní zrovna seděl?"

„Jo, Franku," přitakal Diaz posměšně. 

„ODVEĎTE HO!!" zařval Frank bezhlavě. „Ať vypadne! OKAMŽITĚ!!!"

A zatímco Diaz kráčel s rukama v kapsách k východu, Frank horlivě listoval papíry a snažil se ve svém seznamu najít příslušné číslo bedny. „Jaký je tam číslo, Percivale?"

„Neříkej mi tak," opravil ho Percy. „A jaký číslo? To pod čárovým kódem nebo to, co začíná nulou?"

„Jakou nulou, proboha?!! Sám jsi nula."

„No tady," ukázal Percy prstem. „Nula-osm-jedna-jedna-nula-pět. Myslíš tohle číslo?"

„To je datum výroby," prohodil nevzrušeně Diaz. „Vy tupé gumy," dodal a vzápětí po něm Frank mrštil svoji propisku. Minula svůj cíl o dobrý metr a nenávratně zapadla do škvíry mezi jinými bednami.

„ÁÁÁÁ!!" zařval Frank až mu na krku vyběhla tepna.

Zrzek se starostlivě zahleděl na Franka jako matka na své dítě, které si právě odřelo koleno na pískovišti. „Tak my asi půjdeme," řekl. „Nebudeme vás rušit."

„Mně je to jedno," vrtěl hlavou Frank. „Všecko je mi jedno. Běžte si pro mě za mě třeba k čertu. MNĚ. JE. TO. ŠUMÁK."

Zrzek kývl na Diaze a Yusúfa a vyrazil ze stanu ven jako by mu za patami hořelo.

„Hodně štěstí," prohodil Diaz než zmizel za ním a rozčílil tak Franka do ruda.

Yusúf na rozloučenou jen pokývl hlavou a vycouval ze stanu. Venku na čerstvém vzduchu se mnohem lépe dýchalo, obzvlášť když tam nikdo po nikom neřval. Vojáci se často chovali jako burani, to nebývalo výjimkou ani ve městě. Jemu osobně to tolik nevadilo. Tohle chování nějak přežije, přestože na něj jeho smysl pro zdvořilost a etiketu křičel ze všech stran. Ne, on to vydrží. Tohle byla nejlepší možnost, jak znovu žít důstojný život. Jediné obavy měl o Sanem. Věděl, že si každé slovo brala k srdci. Věděl, jak moc nemá ráda, když se křičí. Možná ji před světem neměl od mala tolik chránit. Možná ji měl občas pustit ven s bratrem. Ale čím víc rostla a čím víc krásnější byla, tím rostl i jeho strach. Sanem měla nádherné oči jako kdysi její matka, než je stačila schovat pod vrásky a svěšená víčka. Měla nádherné, husté, nezbedně kudrnaté vlasy. Yusúf měl chuť je prohrábnout prsty každé ráno, kdy jí je matka pomáhala stahovat pod hidžáb. Hlavně však, a to bylo to nejnebezpečnější, měla pokornou povahu, byla zdravá a Yusúf jí svou prací profesora na univerzitě zabezpečil dobré věno. Z povídaček ve městě věděl, že je pro muže dobrou partií, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by vyhovoval jeho dceři i jemu. Chtěl, aby to byl někdo ze slušné rodiny, se slušnou prací, někdo, kdo si Sanem nevezme jen kvůli její schopnosti rodit děti. Někdo, kdo Sanem dokáže vyčarovat úsměv na tváři a nebude jí bránit ve studiu. Avšak takoví muži ve válečném období mizeli jako pára nad hrncem. Yusúf to chápal, pravděpodobně by v jejich situaci udělal to samé. Kdyby byl mladý a svobodný, cílevědomý a toužící něco dokázat, okamžitě by z této zpropadené země zmizel. Jenže to Yusúf nebyl. Měl povinnost vůči své rodině a ta pro něj byla vším.

Ponořil se do myšlenek natolik, že ani neregistroval, kdy se od nich při průchodu táborem seržant Szimanski odpojil a jako společnost mu zůstal jen Diaz. Bez řečí ho dál následoval do jednoho ze stanů za velitelskými buňkami. Byl to v podstatě další sklad, jen ne munice, ale ostatního vybavení. Diaz ihned zamířil k plechové skříňce, odkud vytáhl pár neprůstřelných vest a hodil je Yusúfovi do náruče, který je zachytil jen tak tak. Protivný fracek, pomyslel si Yusúf. Kolik mu vůbec je, že si na něj hodlá tak dovolovat?

„Zkus si je," pobídl Diaz a začal něco hledat o skříňku dál.

Yusúfovi naštěstí padla hned první vesta s nejjednodušším zapínáním na suchý zip, za což byl vděčný. Posléze Diaz přišel se dvěma kovovými pláty a zasunul je do podšívek na vestě. Do té doby to byla jen obyčejná vesta, nyní se již dala považovat za neprůstřelnou. A taky pekelně ztěžkla.

„V pohodě?" zeptal se Diaz.

„Ano."

„Tak jdem," kývl hlavou. „Tady máš ještě helmu. Nic z toho nebudeš sundávat, dokud ti to neřeknu, jasný?" Podal Yusúfovi helm, která se do té doby povalovala kdesi v prachu mezi krabicemi a vyšel ze stanu. Tlumočníkovi nezbylo nic jiného než se hnát za ním.

Diaz byl očividně přímý mladík. Moc toho nenamluvil, nic zbytečně neprodlužoval a vůbec vypadal, že mu celý svět leze na nervy a nejraději by si to tady rychle odbyl. Působil podobným dojmem jako Yusúf, když byl pozván na večeři ke svému budoucímu tchánovi, na které měl požádat o ruku své ženy. Byla to nezbytná nutnost, kterou musel přetrpět. Takové situace v životě čas od času nastávaly. U Diaze to však vypadalo na permanentní naladění podobného rázu. Na jednu stranu ho bylo Yusúfovi trochu líto. Tak mladý člověk a zbavený všech ideálů, snů a energie. Jak k téhle povaze přišel?

„Seržant Szimanski povídal, že vás dnes budu doprovázet při patrole dole u řeky," prohodil Yusúf, zatímco ho Diaz vedl do obytných buněk vojáků. Zřejmě proto, aby si odtud vzal také svoje vybavení. „Tam leží sousední osada, jsou od naší vesnice tak trochu bokem a tváří se, že jsou nezávislí. Co s nimi máte v plánu, smím-li se zeptat?"

Diaz se zastavil a zamračil se na Yusúfa. „Něco ti poradím, hadži," odfrkl si. „Tuhle otázku už nikdy nikomu nepokládej, rozumíš? Nikdy a nikomu. Celý tábor si myslí, že tady špehujete a mají oči na stopkách, co se tebe a tvojí dcery týče. A tohle tvoje vyzvídání rozhodně nepůsobí dobře, věř mi. Drž hubu a krok a možná tu vydržíš dýl jak měsíc."

Yusúf byl překvapen. Ne tím, že mu vojácí nedůvěřují, ale tím, jak se k tomu Diaz postavil. „A vy mi věříte, když mi takto radíte?"

Diaz se zašklebil. „Nebezpečné lidi já poznám. Ty jsi obyčejný úředníček, žádná hrozba. A já bych fakt rád, abys na sebe zbytečně neupozorňoval. Až mi s tebou skončí patrola, chci si dát oraz, a ne vyplňovat nějaké stupidní papíry s hlášením o tom, jak ses ten den choval a jestli nám náhodou něco netajíš."

Tím byl rozhovor u konce. Než se stačil Yusúf vzpamatovat, byl dál provázen táborem až k obytným buňkám. Beze slov čekal před vchodem, nervózně přešlapoval a poslouchal, jak Diaz uvnitř kleje, zatímco hledá svoje věci.

Ten kluk byl prostě jen sobecký. Yusúf byl zprvu tak naivní, že si myslel, že mu tím proslovem chce doopravdy pomoct a poradit, a že nakonec nebude takový, jaký se zdá. Očividně ale byl. Byl to přesně ten typ člověka, který ukáže prstem na vyděšenou malou holku čistě proto, aby ji dostal do problémů. Kdyby na ni neukázal, nedostala by Yusúfova rodina tuto příležitost, ale to z Diaze lepšího člověka nedělalo ani náhodou.

„Co tam tak okouníte, člověče!" zařval na Yusúfa jakýsi hlas od cvičiště. „Všichni na vás čekají!"

Než stačil Yusúf rozeznat muže po hlase, přiřítil se k němu rozlícený poručík Barlow. Byl rudý jako rajče a kyprý jako těsto na placky, které dělávala jeho žena. „Čeká se jen na vás," zopakoval Barlow, když stanul před Yusúfem.

„Čekám tady na pana Diaze," odpověděl Yusúf zdvořile. „Věřím, že vyrazíme, jakmile najde své věci."

„Diaz?" vytřeštil Barlow oči a Yusúf mohl téměř jasně vidět, jak mu žilky nad bělmem zrudly dalším přívalem vzteku. „Jakej Diaz, krucinál? Kde je?!!!"

„Vevnitř," pokynul Yusúf ke vchodu.

Barlow vtrhl do obytných buněk, kde rozpoutal další virvál. Yusúfa už začínala pomalu bolet hlava. Tohle byl snad tábor choleriků. Bylo to jako nemoc. Všichni se tu očividně nesnášeli a když mohli, komunikovali řevem.

„Vy máte být u inventury, Diazi!!" řval Barlow. „To je neuposlechnutí rozkazu. Za tohle vám můžu napařit důtku, rozumíte? Jak se opovažujete si takhle drze obejít svůj trest? To snad není možné!!!"

Yusúf slyšel Diazovy klidné kroky, jak přešel k Barlowovi a tiché povzdechnutí. „Po mně tu neřvěte, tohle si vyřiďte se Zrzkem. To on si pro mě přišel."

„Jak se opovažujete se mnou takhle mluvit?!!" řval ale dál Barlow, jako by ho Diazova odpověď ani trochu nezajímala. „Okamžitě se postavte do pozoru, vy jeden vagabunde! Mluvíte s nadřízeným, tak se podle toho chovejte laskavě."

Bylo slyšet, jak hrubé podrážky Diazových bot srazily paty k sobě.

„A teď mi povězte, kdo jsem."

Yusúf od Bena Bishopa slyšel, že se tady Barlowovi přezdívá Hobit Steve. Nevěděl sice, co je to hobit, ale znělo to vtipně. A Diaz byl přesně ten typ člověka, který by byl schopen Barlowa s touto přezdívkou seznámit přímo z očí do očí. Hobit Steve si vůbec neuvědomoval, jak blbě si naběhl.

„Poručík Barlow, pane," odpověděl Diaz, čímž Yusúfa překvapil. Nu dobře, možná ten kluk byl pěkně drzý, ale nebyl zase úplný hlupák.

„Přesně tak, Diazi," souhlasil Barlow. „Jsem poručík a jelikož vy ne, měl byste mě oslovovat pane, je to jasné?"

„Ano, pane."

„A v táboře neznám nikoho, komu by se říkalo Zrzek. Nikdo takový tady neexistuje, Diazi, rozumíte?"

„Rozumím, pane," odvětil klidně Diaz. „Chtěl jsem říct, že se pro mě zastavil seržant Szimanski a povolal mě k tlumočníkovi, pane."

„To už zní mnohem líp," uznal Barlow. „Vy se teď vrátíte ke svému trestu, Diazi, a já si se seržantem promluvím. Zřejmě došlo k nedorozumění. Tresty jsou pevně dané, přerušit je lze pouze ve stavu nouze. Je tohle stav nouze, Diazi?"

„Ne, pane, není."

„No vidíte. Tak dolů s vestou a běžte pomoct kolegům ve skladu."

Přestože byl Barlow v táboře nejneoblíbenější osoba hned po Clarencovi, v té chvíli znamenal pro Yusúfa vysvobození z pekla. Diaz po proslovu totiž tiše a bez sebemenšího zájmu opustil prostor a vydal se pryč. Právě dostal vynadáno a musel se vrátit zpět za Frankem, to by naštvalo každého. Každého kromě Diaze, kterému bylo vše jako obvykle lhostejné.

„Tady je teda bordel," utrousil Barlow, když osaměli, a raději vyšel ven za Yusúfem. „Tak pojďte," vyzval tlumočníka a vydal se k bráně, kde se již k odjezdu seskupovala tři vozidla Humvee. „Beztak si to ten parchant vymyslel," vztekal se cestou Barlow. „Tohle je celý Diaz. Je to pěkně slizký malý had, to mi věřte, pane Bayraku. Podle mě by vůbec neměl mít člověk jako on takovou zodpovědnost."

Yusúf sledoval Barlowa a nevěřil vlastním uším. Vždyť se ještě ani Zrzka pořádně nezeptal, jak to vlastně bylo, ale v hlavě už spřádal závěry.

„Víte," pokračoval dál Barlow. „On vůbec nerespektuje autority. Ani mě, ani velitele Clarence. Takhle se přece nemůže chovat člověk, který zodpovídá za vaši bezpečnost, profesore, no nemyslíte? Kdybyste se ale někdy zmínil, že vám Diaz jako doprovod nevyhovuje, možná by se s tím dalo něco udělat."

„Zatím jsem s ním ještě nepracoval," pověděl mu mírně útočným tónem Yusúf. Tenhle Barlow byl neskutečně troufalý. Diaz sice byl protivný, sobecký a nepříjemný, alespoň si však na nic nehrál jako tenhle malý proradný našeptávač. „Nemůžu si stěžovat na někoho, o kom nic nevím. A musím vás také opravit v té první věci se seržantem Szimanskim. Opravdu Diaze povolal, byl jsem u toho."

Barlow se zastavil a přeměřil si Yusúfa pohledem. Nemusel nic říkat. Podle svraštěného čela, semknutých rtů a upřeného pohledu očí věděl Yusúf jasně, že oni dva už spolu vycházet nebudou. To ani zdaleka nevadilo, takového člověka na své straně Yusúf nepotřeboval.

Beze slov se rozešli k vozům, kde ho Barlow zanechal jednomu z vojáků s chladným „Tohle je váš prozatímní doprovod." Následně se otočil na patě a zmizel jako pára nad hrncem.

O pár minut později se u brány objevil také Clarence v plné polní, což Yusúfa překvapilo. Clarence se na něj usmál a popřál mu dobré ráno. Podali si ruce a usadili se na zadní sedadla jednoho z Humvee. Yusúf si velitele prohlížel. V neprůstřelné vestě jakou měl on i ostatní vojáci už ho viděl, stejně tak to bylo s helmou. Ještě nikdy u něj však neviděl automatickou zbraň. Při jejich prvním setkání si všiml, že má k pasu připevněnou malou tornu s jednoruční zbraní, typickým Glockem. Teď ale v klíně třímal jednu z útočných pušek, jakou měli i ostatní. Vypovídalo to o tom, že dole u řeky to armáda ještě zcela nezajistila. Vyráželi do nebezpečné zóny.

„Kde je Diaz?" podivil se po chvíli Clarence, když na místo spolujezdce dosedl Yusúfův nový doprovod. Než stačil voják odpovědět, ujal se toho sám Yusúf. „Poručík Barlow ho odvolal zpět k inventuře."

Clarencovo obočí vyjelo nahoru a na čele mu vyskočilo pár vrásek. „Vždyť jsem řekl seržantovi Szimanskimu, že má dnes jet s námi. Nic proti vám, Johnsone."

Voják na předním sedadle se otočil a usmál se na Clarence. „V pohodě, šéfe."

Sedět tady a teď Barlow, zřejmě by Johnsona vyplísnil za to, jak to se svým nadřízeným mluví. Clarence to však s klidem přešel, a dokonce se zdálo, že ho taková věc vůbec nezajímá. Podle Yusúfa to byl vlídný a čestný muž. Nepotřeboval si nic dokazovat udělenými tituly velitele a kdoví čeho všeho. Takové lidi Yusúf respektoval.

„Já byl taky docela překvapenej, když za mnou poručík Barlow ráno přišel, pane," řekl Johnson. „Měl jsem mít dneska volno."

Clarence se mračil a zdálo se, že Barlowa čeká odpoledne pár nepříjemných otázek. Přestože se Yusúf snažil do složitých vztahů v táboře nezaplétat, tato skutečnost ho těšila.

„To volno si nahradíte jindy, máte moje slovo, Johnsone," odvětil Clarence a voják pokýval hlavou. „Teď tedy vyrazme, ať to máme za sebou."

***

Ben dovedl Sanem do společné kanceláře. Byla to místnost s dlouhým stolem uprostřed, který se hemžil štosy papírů a hrnky od kávy. Z každé strany bylo sedm židlí. Z celkových čtrnácti jich však bylo obsazeno pouze pět. Přirozenou překážku mezi stranami stolu tvořily rádiové stanice v podobě plechových beden s tlačítky, kterým Sanem nerozuměla. V chodbě dál se nacházela soukromá kancelář velitele Clarence a rozvodna.

Ben ji usadil na kraj stolu, kde měla od ostatních soukromí, a sám obsadil místo naproti. Nakláněl se k ní přes jednu z beden a usmíval se. Zbytek osazenstva na ně při příchodu jen kývlo a v tichosti pokračovalo ve své práci.

„Líbí se ti to místo? Kdyžtak vybereme jiné," zamrkal na ni Ben.

Sanem se usmála. „Je moc fajn."

„To jsem rád," odvětil. „Máme čas, než nám někdo donese materiály. Nedáš si kafe?"

„Děkuji. Kávu nepiji."

„Tak čaj?"

Zavrtěla hlavou. Někde uvnitř byla docela zvědavá, jak může takový americký čaj chutnat, ale přijmout nabídku se styděla.

„Ale no tak. Když ti nebude chutnat, můžeš ho vylít," nedal si pokoj Ben.

Sanem se příčilo pomyšlení, že by vylévala čaj. Ve vesnici byl dobrý čaj vzácností, neplýtvalo se jím. Ben zřejmě z jejího pohledu vyčetl, že je v rozpacích, a znovu se usmál. „Tak dobře," řekl. „Já si uvařím čaj a ty ho ochutnáš. Když bude dobrý, uvařím ti taky."

Sanem nezbylo nic jiného než přikývnout. Ben odběhl do rohu místnosti, kde se v jednom velkém nepořádku na stole nacházela rychlovarná konvice, krabičky s čajem a pytlíky s kávou. I kdyby to místo chtěl někdo někdy uklidit, neuspěl by, neboť tolik věcí na jednom místě nemohlo dohromady tvořit nic jiného než chaos. Byl to však chaos, ve kterém se Ben očividně dobře orientoval. Rychlými pohyby odněkud vylovil hrnek a hodil do něj čajový pytlík. V momentě, kdy doplňoval do konve vodu z kanystru na zemi, probudil se i zbytek kanceláře. Jeden z vojáků sundal sluchátka a otočil se na Bena: „Pro mě taky jedno kafe. Díky."

Ostatní se začali přidávat. „Zelený čaj."

„Když už jsi v tom, tak to kafe dvakrát."

„Třikrát," ozval se další.

Sanem se neubránila úsměvu. Když pak Ben roznesl všechny nápoje svým kolegům, každý mu poděkoval a věnoval se dál své práci. Tihle dispečeři byli mnohem příjemnější skupinka než vojáci venku. Sanem téměř ignorovali, což jí nesmírně vyhovovalo, a chovali se jako by tu nebyla. A taky byli milí na Bena.

Chvíli na to před Sanem přistál i Benův šálek s čajem a ona ho váhavě vzala do dlaní. Keramický hrnek se Santa Clausem nepropustil žár k prstům, což byla pro Sanem novinka. Děd ve vesnici míval jen plechové hrnky bez ucha, které pálily jako čert. Z barevného a veselého hrnku pila Sanem naposledy doma ve městě. Bylo zvláštní, jak v ní najednou věci, které kdysi považovala za všední a nezajímavé, vyvolávaly tolik emocí. Opatrně se napila. Horká tekutina jí nejprve popálila jazyk, ale Sanem ani necekla. Nechtěla Bena urazit. Taky se raději nezmínila o tom, jak byl čaj sladký. Už když viděla, jak do něj Ben hází pět kostek cukru, nedokázala věřit svým očím.

„Je moc sladký, že?" ozval se Ben, jako by jí snad četl myšlenky.

„Trochu ano," uznala Sanem a omluvně se usmála. Postavila šálek zpět na stůl. „Ale jinak je moc dobrý. Ovocný?"

„Jahodový," přikývl Ben. „Kdybys chtěla, můžu ti uvařit vlastní. Bez cukru. Já bych ho totiž jinak nevypil. Ony jsou ty čaje jinak strašně kyselé, víš? Podle mě ani nejsou z jahod. Kdyby nevoněly po jahodách a voda po nich nezčervenala, tak by to člověk ani nepoznal. Já potřebuju cukr ve všem. Vím, že to trochu přeháním, ale jinak mi to moc nejede."

„Každý máme rád něco jiného," přitakala Sanem.

„Já třeba nekouřím ani nepiju, drogy neberu, ale ten cukr... jo, ten mě jednou zabije," smál se. „Na něco umřít musím, že jo."

Ostatní kolegové od stolu, kteří v tu chvíli neměli sluchátka, se pousmáli, a tak Sanem udělala to samé. Na americký humor si ještě zvykala. Čím déle ve společnosti vojáků byla, tím víc si uvědomovala, jaký je mezi nimi propastný rozdíl. Její bratr by si s nimi rozuměl, ale Sanem to moc nešlo. Poprvé za svůj život se zamyslela nad tím, proč ji otec nerad pouštěl z domu mezi vrstevníky. Všehovšudy se stýkala jen se svou rodinou a několika bratrovými přáteli. Za poslední dva dny poznala víc lidí než kdy dřív. Vzápětí po této myšlence se ale sama zpražila argumentem, že otec přece věděl, co dělá. Všechno to bylo pro její dobro. Kdyby se jen tak volně toulala po městě, jak chtěla, pravděpodobně by neskončila dobře.

Uvolněnou náladu v místnosti náhle přerušil tupý náraz dveří a dusot těžkých pracovních podrážek po podlaze. „A je to tady," zamumlal si pro sebe Ben. Většina dispečerů si narazila na hlavu sluchátka a začala se chovat velice zaneprázdněně. Dovnitř vešel vztekem rudý Barlow. V ruce držel štos papírů a mířil k Benovi a Sanem.

„Tady máte," hodil jim papíry na stůl, až čaj v hrnku nadskočil a málem se rozlil po stole. „Až to holka přeloží, má volno," zabručel. „Víte, jak to máte dělat?"

„Ano, pane," přikývl Ben. „Dostal jsem instrukce, nebojte."

„Hmm, dobře. Zbylo vám ještě kafe?"

„Pro vás vždycky, pane," usmál se Ben.

Barlow si zhluboka povzdechl. „To je dobře." Odebral se ke stolu s varnou konvicí a dal se do přípravy. Ben na Sanem spiklenecky zamrkal a napil se svého čaje, aby skryl úsměv. „Co se stalo, pane?" zeptal se posléze Barlowa. „Vypadáte rozrušeně."

„Ale nic. Pořád to samé dokola."

Sanem se zatím ještě nedokázala rozhodnout, jestli jí víc děsí Diaz nebo rozzuřený poručík Barlow. Byla si téměř jistá, že kdyby začal křičet po ní tak, jak křičí po vojácích, pravděpodobně by se sesypala.

„Pane, nesmíte si Ryana tak brát," začal Ben. „On už jiný nebude. Hlavně se kvůli tomu nerozčilujte, není to zdravé."

„Jak ty můžeš, kluku, vědět, že mě štve zrovna tenhle zmetek?!" vyštěkl popuzeně Barlow a otočil se od varné konvice k Benovi a Sanem.

Ben pokrčil rameny. „Vždycky, když vás někdo takhle naštve, je to Ryan."

Barlow už se nadechoval k pěkně peprné odpovědi, ale jeho pozornost naštěstí odvedla bublající konvice. Beze slov si zalil kávu. Než ale s naplněným hrnkem odešel, naposled od dveří pohlédl na Bena. Ve tváři šlo cítit napětí a vztek posílený Benovou vševědoucností. Barlow očividně nebyl rád, že jde na něm tak poznat, že si s Diazem neví rady. „Budu u Carterové pomáhat s inventurou," oznámil. „Kdybyste mě náhodou hledali."

„Samozřejmě, pane. Hezký den."

Barlow jen něco nesrozumitelného zabručel a vypochodoval z místnosti. V tu ránu se atmosféra jako mávnutím kouzelného proutku uvolnila. Benovi kolegové si sundali sluchátka, opřeli se pohodlně do opěradel židlí a napili se kávy.

„V táboře se tady tomu říká Kafírna," řekl mimoděk Ben Sanem. Nemusel vůbec vysvětlovat proč.

Sanem přikývla a pousmála se. „Jsem ráda, že tady můžu být s tebou," přiznala Benovi. „Jste všichni moc milí."

Benovi to očividně udělalo radost. „To je od tebe hezké," řekl. „Já jsem taky rád, že tu můžu být. Je tady větší klid než venku. A navíc tady klukům do práce tolik nezasahuje táborová politika. Řeší si svoji logistiku, signál a spojení a nemusí se zatěžovat pitomostmi jako ostatní z tábora. Víš, Clarence k nám přišel teprve nedávno a kluci z venku si na něj ještě nezvykli. Zavádí tady novoty, které se ostatním nelíbí. Dispečery ale nechal na pokoji, takže se z naší Kafírny stal tak trochu chrám klidu a pohody."

Sanem přikývla. Té napjaté atmosféry mezi Clarencem a vojáky by si nevšimnul jen slepec.

„Myslíš, že někdy budu muset do terénu jako dnes můj otec?" zeptala se náhle. Tyto obavy jí ležely v hlavě už od prvního dne, kdy se dozvěděla, že doprovod tlumočníkům dělá Diaz.

Ben se zamyslel. Zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne," řekl. „Ve vaší kultuře, jak jsem si všiml, moc holky nechtějí nikam pouštět. Navíc tě přece nebudou nahánět někde po horách v těžké neprůstřelné vestě, to zas není úplně vhodné v naší kultuře."

Sanem se viditelně ulevilo.

„Jde o Ryana, že jo?" Ben uměl číst mezi řádky lépe, než se zprvu zdálo. „Neboj, myslím, že ho slízne spíš tvůj táta a z toho, co jsem viděl, tak si s ním poradí raz dva."

Nemělo už víc cenu cokoliv zapírat. Ano, měla z toho člověka větší obavy než z běhání po lese s těžkou vestou a riskování vlastního života. Takový v ní Diaz zanechal dojem. „Nemám z něj dobrý pocit," přiznala Benovi. Důvěřovala mu, tenhle kluk by ji nepodrazil. „Připadá mi nebezpečný."

Ben se chápavě pousmál. „Jo, to on vypadá," souhlasil. „Ale rozhodně se od něj nemusíš ničeho obávat. Je sice pořád oprsklý a nepříjemný, ale to už k němu zkrátka patří. Když s ním člověk najde společnou řeč, je docela přátelský. Občas. Na tebe a tátu možná bude nepříjemný trochu víc. Víš, před váma tady tlumočil Abdul, taky Afghánec, ale po jedné noční přestřelce ho převezli do nemocnice. Abdul si s Ryanem docela dobře rozuměl. Teď jste tu místo něj vy dva a Abdula už tu není zapotřebí. Pravděpodobně ho převelí jinam a už se sem nevrátí. Možná to Ryana tak žere. Je to těžký, on si vždycky najde něco, za co může být naštvaný."

Ale za to, že Abdula postřelili, přece Sanem nemohla. Byla to nespravedlnost. Jak jim mohl Diaz dávat za vinu, že se sem kvůli nim nevrátí jeho oblíbený tlumočník? Taky si za to mohl sám. Kdyby na ni tehdy ve vesnici neukázal prstem, nic z tohoto by se nestalo. Měl by být spíš naštvaný sám na sebe.

„Tak dobře, konec debat," rozťal to napjaté ticho po chvíli Ben. „Hurá do práce."

Přisunul Barlowovy papíry blíž k Sanem. Byly napsané v její rodné řeči. Většinou šlo o smlouvy, pozemkové dohody a různé další úřednické dokumenty. Většina se jich týkala právě oblasti, kde se nacházeli. Clarence chtěl očividně vědět, komu tady patří který kámen. Šlo mu hlavně o oblasti, kterými vedly pašerácké stezky a hlavní cesta, to bylo pochopitelné. „Tohle všechno jsou kopie originálních dokumentů, takže do nich můžeš psát a dělat si poznámky," osvětlil jí Ben. „Můžeš taky překládat přímo tam, nebo si na to vzít čistý papír. Je to na tobě. Bylo by ale v případě druhé možnosti dobré k sobě dva související papíry secvaknout, ať se v tom pak vyznáme."

„Myslím, že to zvládnu přeložit přímo do dokumentu," řekla Sanem. „Mezi řádky jsou docela velké mezery."

„To jo," pokýval hlavou Ben. „Clarence to tak chtěl. Tady Garry si na tom formátu dal záležet."

Sanem pohlédla směrem k vojákovi se sluchátky na uších a šálkem čaje v ruce, na kterého Ben ukázal.

„To byl dobrý nápad," uznala. Clarence jí nepřipadal hloupý ani náhodou, vypadal, že naprosto přesně ví, co dělá. A taky byl milý a sympatický. Nechápala, proč s ním mají vojáci takový problém. Koneckonců to ale nebyla její věc. Její věc byly tady tyhle papíry, nic víc. „Dobře, pustím se do toho."

„Super," zazubil se Ben. „Budu tady v rozvodně opravovat pár pojistek, kdybys něco potřebovala, dobře?"

„Dobře."