Odněkud z dáli Nora zaslechla postupně se přibližující šoupavou chůzi. Okamžitě odstrčila Zrzka stranou a zapnula si uniformu. Byla rozcuchaná a rudá jako rajče. Když však pohlédla na něj, nevypadal na tom o moc líp. Oblečení měl ale v mžiku zpátky na sobě, a za chvíli už dopínal neprůstřelnou vestu. Měli v tom oba již dlouhou praxi. Než se Barlow dostavil, stáhla si Nora vlasy do jednoduchého culíku a nasadila svůj obvyklý tón.

„Zkus si hlavně držet ty nohy v suchu," spustila k Zrzkovi, než se odhrnula zástěna stanu. „Měň si ponožky a sundávej boty, co to půjde."

Zrzek nasadil zaujatý výraz a soustředěně přikyvoval. Barlow něco zabručel na pozdrav, postavil si svůj hrnek s kávou na lehátko, kde se ještě před chvíli opírala Nora v Zrzkově náručí a přešel k plechové skříni se zdravotnickým materiálem.

„Vím, že to kluci nemají rádi, protože je to smrad jak ze zdechliny," pokračovala plynule dál. „Jinak ti ty puchýře ale zmokvají a věř mi, že to nechceš."

„Jasně, no," zamumlal Zrzek nešťastně a podrbal se ve vlasech. Protože k němu Barlow stál nyní zády, šklebil se na Noru a dělal obličeje. Snažila se to ignorovat. Někdy se opravdu choval jako dítě.

„Nechala jsem si sem poslat nějaké speciální návleky do bot," informovala ho. „Měly by tu být koncem týdne, pokud přiletí vrtulník se zásobami. Ještě se zeptám na logistice, až půjdu okolo. Myslím, že by ti to mohlo pomoct, aspoň bys tu nemusel každý druhý den chodit na převazy."

Zrzkova tvář potemněla. Zadíval se na ni a mračil se. „To zní dobře," řekl, ale nezdálo se, že by je Barlow nějak vnímal. Začal se věnovat inventuře.

Nora přikývla. „Tak se měj."

„Ty taky." Celou dobu, co odcházel ze stanu z ní nespustil pohled. Zřejmě pochopil, co tím myslela. Ty návleky byly opravdu na cestě a bylo načase přestat tohle divadýlko hrát. Horší bylo, že se to Zrzkovi očividně nelíbilo. Nora si pro sebe odfrkla, zatímco schovávala naoko roztažené obvazy a mastičky proti otlakům. Pokaždé mu přece dávala jasně najevo, že mezi nimi nic není. Čistě jen fyzická přitažlivost, nic víc. Dávala si zatraceně záležet na tom, aby ani na moment nepomyslel, že by to všechno mohlo znamenat něco víc. Protože neznamenalo. Jen byli oba zavření v těchto proklatých horách, všechno šlo do kytek a jediné vzrušení jim mohla poskytnout blízkost toho druhého. Nora to brala jako vzájemnou službu pro obě strany.

Ať už si Zrzek namlouval, co chtěl, nebyl to její problém. Ona měla svých průšvihů dost a jeden z nich právě klečel před ní a vybaloval z krabic tablety proti bolesti a energetické doplňky stravy. Bylo to tady. Mohl začít čímkoliv jiným. Obvazy, nářadím, dezinfekcí, prostě čímkoliv. Ten šmejd ale začne přímo u věcí, které budou chybět. Noře bylo jasné, že musel od Clarence dostat tip. Krev jí vřela v žilách jako nikdy.

Když dokončila úklid po Zrzkovi, vzala si od Barlowa seznamy obvazů a škrtidel. Vytahala si veškeré věci na lehátko a dala se do počítání a kontroly. Po očku však sledovala svého kolegu. Každou chvíli určitě vyskočí na nohy rudý vztekem a bude se shánět po zbytku tablet.

Jako medik měla Nora mimo jiné za úkol evidovat veškerá použitá léčiva. Když dala vojákům léky, musela je odepsat z inventáře. To samé platilo o injekcích, obvazech a vůbec všem, co kdy použila. Nora vždy všechny záznamy pečlivě vedla, až na léky proti bolesti a podpůrné energetické tabletky. Tyhle věcičky mohla jednomu vojákovi předepsat pouze v omezeném množství jedné krabičky na čtyři měsíce, což nestačilo. Nacházeli se v nebezpečné zóně. Několikrát za noc je probouzely přestřelky a útoky na základnu nebo střet dvou konkurenčních pašeráckých skupin. Kluky z toho bolela hlava, byli nevyspalí, trpěli migrénami, a přesto všechno museli zvládat služby a patroly v terénu. Nemohli se spokojit s jednou krabičkou na celé čtyři měsíce. Z počátku se vojáci domlouvali a ti, co léků potřebovali víc, je nechávali napsat na jméno kolegy, který je nepotřeboval. Brzy však takoví lidé začali docházet, proto se Nora s bývalým velitelem Thompsonem shodla na tom, že budou léky podávat bokem. Thompson byl skvělý muž, chápal problémy svých mužů a řešil je lidsky. To u Clarence rozhodně nehrozilo. Nora sice nevěděla, jak se téhle skuliny v Thompsonově vedení dohmátl, očividně si však na jejím nalezení dal záležet. Ten člověk nebyl nic jiného než proradná krysa. Tak to bylo. Myslel si, že tím Noru zlomí? To se chlapeček mýlil.

Stejný zápal ji držel i s blížícím se polednem. V jednu chvíli, když Barlow přepočítal všechny léky a zamračeně hleděl do seznamů, byla připravená, že přišla ta chvíle, kdy ji poručík ošklivě seřve a vše se začne vyšetřovat. Nic se však nestalo. Že by to spočítal špatně? Barlow se sice tvářil jako děsný chytrák, nicméně opak byl pravdou. Pokračovala zrovna v třídění injekčních jehel a kanyl, které se nacházely na opačné straně stanu, takže se mohla sama pro sebe Barlowovi pošklebovat. Hlupák jeden! Clarence si to měl raději překontrolovat sám než posílat takového idiota. Myslel si, že nad Norou vyzraje. Kdoví jak se bude tvářit, až mu Barlow poví, že žádné nesrovnalosti nenašel. Nora by dala cokoliv za to, aby ho mohla vidět.

Tyhle inventury byly pekelná věc a bývalý velitel Thompson je měl v plánu dělat až ke konci turnusu. Pokud se někde něco ztratilo, pravděpodobně se to již nikdy nenalezlo, tak proč se zbytečně nervovat? Pokud se však Clarence rozhodl používat inventury jako trest, pak bude muset očekávat, že ho za to budou všichni nenávidět ještě víc. Copak byl vojenský tábor nějaká školka pro děti? Opravdu bylo potřeba trestů za nekázeň?

Když po další hodině končila Nora s jehlami, omluvila se Barlowovi s tím, že si dá kouřovou. Přikývl a dál se věnoval bandážím a chladivým obkladům. Očividně byl z jejich úkolu asi tak nadšený jako Nora a chtěl to mít co nejdřív za sebou. Možná proto chyboval, prostě se nesoustředil.

Venku si zapálila jednu z cigaret, které nedávno ukradla z obytných buněk vojákům, a vydala se vstříc skladu munice. Chtěla si poslechnout Franka a jeho pověstné záchvaty hysterie. Už z dálky slyšela nadávky a lomoz kovových beden. Věděla tak, že jde právě včas.

„Říkám, že je to na hovno," prskal Frank jako vzteklá kočka. „Dej to sem, Percivale!"

„Doprdele, přestaň mi tak říkat, nebo už ti vážně rozbiju hubu, ty idiote. Běž se někam léčit, tohle není možný ty tvoje nálady," rozohnil se Percy a hodil mu papíry i s propiskou do klína jako psovi kost. Sponka, která stoh držela pohromadě ten nápor v tu chvíli nevydržela a sklouzla z bílých stránek kamsi do prachu země. Papíry se Frankovi rozsypaly do klína jako bílý sníh, některé zalétly mezi bedny, jiné pod regály a pár jich doplachtilo až k Nořiným nohám.

„Já tě zabiju," zasyčel Frank na Percyho. „JÁ HO ZABIJU!!" obrátil se k příchozí Noře, jako by ji snad žádal o povolení. „Ty blbečku jeden!"

„A já tady končím," zavrtěl hlavou Percy a mávl nad tím rukou. „Ať si mě Clarence pošle třeba týden umývat latríny, je mi to jedno. Nenechám tady po sobě řvát celý dopoledne, to teda ne."

Nora pohlédla na Diaze, který seděl na jedné z beden s nadzvednutým obočím a velice zvědavě celou scénu sledoval. Beztak se nad tím jen bavil, místo aby ty dva uklidnil nebo jim pomohl. Stát takhle nezúčastněně někdo jiný, pravděpodobně by ho Frank sežral zaživa. Na Diaze si ale nedovolil, a to ze stejného důvodu, z jakého Noru vždy polil chlad, když na ni pohlédl.

„Nechcete si dát pauzu?" navrhla Nora. Percy totiž vypadal, že by mu jedna kouřová rozhodně bodla. Chudák, schytal na tenhle úkol zrovna dva nejhorší společníky v táboře. Nora vytáhla z kapsy krabičku a nabídla všem třem mužům po cigaretě. Kromě Diaze jí všichni vděčně pokynuli. Přemítala, jestli by se tvářili stejně, i kdyby věděli, že jim vlastně velkoryse darovala jejich vlastní cigarety.

Vyšli ven, kde si každý postupně škrtl zapalovačem a pár tahů stáli v tichosti. Zdálo se, že se Frank dává pomalu do klidu. Nora tady ale nebyla proto, aby někoho zachraňovala před nervovým zhroucením. „Clarence po mně jde kvůli těm podpůrným tabletám," přiznala klukům.

„A my si říkali, že z celýho tábora ti pomáhá zrovna Hobit Steve," usmál se Percy. „Už na něco přišel? Podívej, jestli z toho bude průšvih, tak se za tebe postavíme. Zrzek určitě a ostatní seržanti taky. Můžeš s náma počítat. Tohle tomu zmetkovi nemůže projít."

Nora na Percyho vděčně pohlédla. „Díky, Percy, ale asi to nebude potřeba. Barlow na nic nepřišel. Hned jak vlezl do stanu, začal s těma tabletkama. Podle mě mu o tom musel Calrence říct. Celou dobu jsem čekala, když začne řvát, ale on nezačal. Potom přešel na bandáže, pak na obklady a pořád ticho po pěšině. Podle mě to někde zvrtal."

Frank i Percy se škodolibě zachechtali. „Normálně jsi mi úplně zlepšila den," přiznal Frank. „Někdo pak musí říct Chcánkovi, ať poslouchá za dveřma, až bude Clarence pukat vzteky."

Všichni tři se společně zasmáli, až na Diaze. Ten zrovna vypustil kouř z úst a pokrčil rameny. „Já bych se ještě neradoval," řekl jakoby mimochodem. Jako by se ho to vůbec netýkalo a jako by vůbec nebyl součástí tohoto tábora. Tohle byl jeho největší problém, neuměl táhnout s ostatními za jeden provaz. Vždycky stál bokem, do ničeho se nemíchal a nikdo mu taky nikdy nevěřil.

„Co tím myslíš?" nechápal Percy.

Diaz znovu potáhl z cigarety a zadíval se k velitelským buňkám. „Clarence může být jaký chce, ale idiot to určitě není. Dával bych si na něj bacha."

Nora mávla rukou. „Prosímtě. Odkdy se ty zastáváš Clarence?"

„Nezastávám," prohodil Diaz. Noru vytáčelo do běla, jak nevzrušeným a netečným tónem to říkal. „Jen si myslím, že je rafinovanější, než vypadá. To je celé. Voják to není a ani nikdy nebyl, to je jasné. Tak jak se tady mohl dostat, když kvůli němu vyhodili Thompsona, který měl plukovnickou hodnost?"

„To je jednoduchý," řekl Frank. „Jeho fotr nebo strejda budou nějací velevážení oficíři. Clarence bude jen protekční spratek. Vždyť kolik mu může bejt? Vypadá o dost mladší než já."

„Všichni vypadají mladší než ty, Franku," neodpustil si Percy, čímž schytal jednu přes zátylek.

„Radši běž posbírat ten bordel, co sis udělal," zpražil ho Frank.

Diaz pokrčil rameny. „To je jedno, kolik mu je. Prostě bych si na něj dával bacha. Není neschopný, jen zatím neví, jak to v armádě chodí."

Noře z Diazových slov lezl mráz po zádech. Diaz obvykle nepřeháněl, nedělal ukvapené závěry, ani nerozšiřoval paniku. Jeho instinkty byly dobré, o tom se všichni mohli přesvědčit při přestřelkách a v prekérních situacích. Pokud v Clarencovi viděl hrozbu on, pak tam musela někde být. A možná měl Diaz pravdu. Vždyť přece sama Nora byla překvapená, když na ni Clarence vytáhl inventuru. Tohle by od neschopného úředníčka nečekala. To ale stejně nemělo nic společného s tím, že to Barlow zase zpackal a bude muset oznámit Clarencovi, že je inventura v pořádku. Na tohle může být Clarence sebechytřejší a bude mu to stejně k ničemu.

Nora pohlédla na Diaze, který zrovna zadupával nedopalek do země a zamračila se. „Proč ty jsi vlastně tady? Nemáš být v terénu s tím novým hadžíkem?"

Diaz se zasmál. „Měl jsem jít," přiznal. „Ale Barlow mě na poslední chvíli odvolal. Prej si mám odpykat svůj trest."

„Místo něj je tam teď Johnson," utrousil Percy.

„Johson měl přece noční hlídku," zhrozila se Nora. „To jako nikoho nezajímá, že ten kluk vůbec nespal?"

Diaz s pokřiveným úsměvem pokrčil rameny. „Vítej v November Juliet."

„Tohle je celý vážně na hlavu," odfrkla si Nora. „Začnu tyhle věci sepisovat a až toho bude víc, prostě Clarence nahlásíme."

„To je dobrej nápad," souhlasil Percy.

„A hele, Diazi," zamyslel se po chvíli Frank. „Myslíš, že jsou ti hadžíci v pohodě? Jako jestli to náhodou nejsou špehové, víš jak. To jsme tady už jednou měli, nepamatuješ? Ten chlapík, co nám před bránou prodával koberce a furt si nás fotil na mobil."

Diaz zavrtěl hlavou. „Nemyslím si. Ta holka je úplně neškodná, rozklepe se, jen co na ni člověk pohlédne. Ten hadži má docela náturu, ale to holt z lidí udělá válka. Podle mě se snaží jen přežít. Zapojit se do ekonomického systému Spojených států je pro ně jackpot. Tenhle náš systém je totiž dojná kráva. Když se dobře přisaješ, můžeš hezky zbohatnout."

Frank souhlasně přikývl. „To proto jsem v armádě," zasmál se. „Až tady skončím, nechám si proplatit všechny veteránský bonusy, objedu veškerý dotovaný rehabilitační centra, možná se nechám zapsat i na nějaký posttraumatický sezení s rautem zdarma. A co teprve ten důchod, to bude paráda."

„I tak si na ně ale dávej bacha, dobře?" pohlédla Ryanovi do očí Nora. „Těmhle lidem nevěřím. Tady si nemůžeš být ničím jistý. Je to na tobě, Diazi, ty s tím hadžíkem budeš neustále. Celý tábor spoléhá, že kdyby měl něco za lubem, všimneš si toho."

Diaz se pousmál. „Chceš ve mně snad probudit nějakou odpovědnost nebo co?"

Nora si odfrkla. „No jasně. Promiň, zapomněla jsem, jaký jsi idiot. Možná by neuškodilo, kdybys lidem okolo sebe čas od času ukázal, že ti na nich alespoň trochu záleží. Měli by tě radši."

Než stačil utrousit nějakou další pitomou odpověď, zadupala cigaretu do hlíny a vydala se zpátky do zdravotnického stanu. Nemělo cenu se s ním dál vybavovat. Ryan Diaz byl zkrátka bezpáteřní parchant. A to, že zrovna někdo takový má v rukou jejich bezpečnost, ji ani trochu neuklidňovalo. Žádný rozhovor, který kdy vedli neskončil v dobrém. Zajímavé však bylo, že Zrzek s Diazem vycházel poměrně přátelsky. Diaz sloužil i s tlumočníkem pod jeho vedením a co si Nora pamatovala, Zrzek si na něj nikdy nestěžoval. Dokonce je párkrát viděla, jak si spolu s úsměvem o něčem povídají. Kdoví? Možná to bylo Norou, možná se k Diazovi skrz nepříjemný pocit, který v ní vyvolával, nedokázala chovat přívětivě a přátelsky. Na tom klukovi bylo něco špatného, něco pokřiveného. Copak to nikdo neviděl?

Než stačila zalézt zpátky do stanu za Barlowem, upoutalo její pozornost bouchnutí dveří. Překvapeně pohlédla k velitelským buňkám, odkud za ní běžel Ben. „Hej!" zakřičel skoro bez dechu. „Hej, Noro!"

Nora se zamračila. Zastavila se uprostřed cesty a nadzvedla obočí. Než k ní však Ben stačil doběhnout, vynořil se z velitelských buněk Garry z dispečinku a mával na kluky od brány. „Otevřete! Okamžitě ji otevřete!" Sluchátka i s mikrofonem měl ještě stále na hlavě a šňůra s odpojeným konektorem za ním při běhu vlála jako baletní stuha.

„Bene?" podivila se Nora, když k ní voják doběhl. Byl bledý jako stěna a v očích mu plála hrůza. Nora dostávala neblahé tušení.

„Právě se s námi spojil tým od řeky," popadal Ben dech. „Dostali se pod palbu. Máme dva raněné. Měla by ses připravit."

Nora na nic nečekala a okamžitě vykročila ke stanu. Cítila, jak jí v uších tepe krev. Smetla ze stolu všechny věci, které na něj před chvílí tak pracně vyskládala. Uklidí je potom. Teď bude zachraňovat životy, bojovat o každou minutu a modlit se, že přivolaný zdravotnický vrtulník ze základny v Kábulu doletí včas.

***

Jak málo stačí, aby se věci šeredně zvrtly? Jednoduchá odpověď: málo, opravdu strašlivě málo.

Ještě před chvílí stála trojice vojáků před skladem munice, vedla poměrně živý rozhovor a v následujících patnácti minutách už s nosítky kmitala kolem přijíždějících Humvee a snažila se odhadnout, kterého ze zraněných mužů odnést k Noře dřív. Narozdíl od ostatních přemýšlel Ryan s chladnou hlavou a houkl na Percyho, který držel druhý konec nosítek, aby vzali nejprve toho hadžíka. Byl bledý, křečovitě ležel na zadním sedadle a vůbec nic neříkal. Zato Clarence jen seděl na místě spolujezdce, gázou si tlačil na ránu v paži a trochu se třásl. To bylo dobré, mnohem lepší než u hadžiho.

„Panebože, střelili i velitele," panikařil někdo nově příchozí a Ryan jen protočil oči.

„Dělej, Percy," povzbudil raději svého kolegu, který měl taky tendenci se zastavit a zírat na Clarence. Celý tábor ho sice víceméně nesnášel, v tomto to ovšem nehrálo roli. Nepřítel si dovolil zaútočit na hlavu tábora, to s morálkou mužů zacloumalo, ať už tu pozici zastával kdokoliv. Ryan se divil, že se vůbec Clarence do terénu tak angažoval.

Z vozů postupně vyskákal zbytek týmu. Ke každému okamžitě přiskočil někdo z tábora a začal se vyptávat, co se stalo. Výjimkou byl jen Zrzek, který pomohl Clarencovi z vozu a Johnson, celý od hlíny a prachu, který zase pomohl Ryanovi a Percymu přehodit Yusúfa Bayraka na nosítka.

„Nevypadá dobře," prohodil Ryan k Johnsonovi, zatímco všichni tři uháněli do zdravotnického stanu. Jeho dnešní zástupce na pozici doprovodu tlumočníka jen zbledl a sklopil pohled. Ryan tak poznal, že si to všechno dává za vinu. To ale byla blbost. Nechápal, jak si tohle někdo vůbec může myslet, bylo to tak pitomé. Byli přece ve válce, krucinál, holt to někdo čas od času schytal.

Když vběhli Noře do stanu, byla už připravená. Veškeré nářadí, obvazy a gázy měla pečlivě vyskládané na stole a jen co přeložili raněného na její lehátko, pustila se hbitými prsty v rukavicích do díla.

Jak Ryan poznal, hadži dostal celkem dvě kulky. Jednu do nohy a druhou do boku. Ta první byla horší v tom, že zapříčinila poměrně masivní krvácení. To proto byl hadži celý pobledlý. Druhá vypadala, že se sklouzla po povrchu a zanechala po sobě jen nehezký šrám a šok.

„Co ten druhý raněný?" zeptala se v rychlosti Nora, zatímco vytahovala z rány na noze improvizovaně natlačené obvazy. Škrtidlo nad průstřelem ponechala tak, jak bylo. Dokud nebyla rána zajištěná, uvolnit průtok krve by znamenalo velký problém.

„Clarence to jenom škráblo," řekl Johnson třesoucím se hlasem. „Naštěstí. Kdyby ten hadži najednou nezačal řvát, že vidí zbraň a nesrazil ho k zemi, asi by to skončilo hůř."

„Takže si toho útoku všiml dřív tlumočník než celá četa profesionálních vojáků, jo?" rýpl si Ryan.

Johnson na něj dlouze pohlédl. Šok v jeho očích se změnil na zlost. „Víš co, běž doprdele. Nebyls tam. Nemůžeš soudit."

Ryan si jen odfrkl. No právě, nebyl tam. Všímal si, že vojáci velice rádi považují obytné oblasti za bezpečné a nedávají si takový pozor jako v lese. Nechápal proč. Měli by si dávat pozor všude. Je jedno jestli stojí uprostřed hor v Afghánistánu nebo doma v ulici. Vždycky se mohl najít hadži se samopalem nebo parta kluků z vedlejší čtvrti, která bude chtít člověka okrást. Nikde nebylo bezpečno.

„Tady na tebe teď nejsme zvědaví, Diazi, tak laskavě vypadni," obrátila se k němu posléze Nora.

Ryan jen pokrčil rameny a odešel. Naposled pohlédl na tlumočníka ležícího na lehátku a pomyslel si, že to přežije. Jen bude trvat, než se bude moct s tou nohou vrátit do terénu. Možná to bylo všechno přece jen k něčemu dobré. Třeba teď Ryanovi vrátí Abdula.

Když vyšel ze stanu, cvičiště bylo vyklizeno a očekával se přílet zdravotní helikoptéry. Pohlédl k velitelským buňkám, kde teď Clarence seděl na plastové židli obklopený chumlem vojáků a popíjel vodu. Vypadal jen mírně otřeseně, nic víc. Zato náhlý zájem všech vojáků z tábora, kteří mu jindy nemohli přijít na jméno, byl až směšný. Ryan se ušklíbl. Byla to jen banda slepic, co si hrála na kohouty. Dokud bylo všechno v cajku, nalhávala si vlastní nezávislost a nenávist, ale jakmile přišel náznak toho, že by se veliteli  mohlo doopravdy něco stát, byly z nich zase věrné slepičky. Přesně, jak je učili na základně, zůstalo to v nich pevně zakořeněné - velitel je bůh. Nic víc, nic míň.

Jediný kohout, který zůstával kohoutem za každé situace byla Nora. Ta prostě Clarence nemohla bezpodmínečně vystát. Přestože ona Ryana z nějakého důvodu nesnášela taky, on ji naopak respektoval. Nepřetvařovala se, byla přímá a rázná. Člověk u ní zkrátka věděl, na čem je.

Vydal se zvědavě k hloučku obklopujícího Clarence a cestou uvažoval, jestli by  jim velitel vzhledem k situaci nemohl prominout jejich trest. Frank byl z počátku svými výbuchy vzteku zábavný, nicméně po celém dni už Ryana bolela hlava.

„Tak jak to šlo, pane?" zeptal se Clarence, čímž na sebe upoutal velmi nevrlou pozornost ostatních. Skoro to vypadalo, jako by tady muži pořádali pohřeb, na který Ryan přišel v kostýmu klauna a lahví šampaňského v ruce. Tak nějak se alespoň ve společnosti vyděšených vojáků cítil.
Zrzek, který klečel u Clarence a snažil se mu ošetřit ránu na paži čistými obvazy, se pomalu vzpamatovával, nicméně zbytek jakoby se ještě topil v noční můře.

„Bylo lépe, Diazi," odpověděl Clarence a Ryana překvapilo, že nezní ani trochu jako slečinka. „Děkuji za optání."

O ostatních se však ve spojitosti s klidem nedalo ani hovořit. Ryan z celého hloučku cítil napětí a nervozitu. Něco se tam dole u řeky pěkně podělalo, to šlo vidět. Nepřátelé se navíc očividně osmělovali a byli si svými činy jistější. Poslední dobou útočili velmi organizovaně a takticky, učili se rychle a s každým dnem se stávali nebezpečnějšími. Ryana to nepřekvapovalo, byli to přece jen lidé jako oni sami a lidská rasa se lišila od ostatních živočichů právě tím, že se dokázala zdokonalovat a posouvat hranice.

„A jste si jistý, pane," navázal Zrzek na jejich předchozí rozhovor, "že vám ten šrapnel nezůstal v paži."

Clarence zavrtěl hlavou. „Nebyl to šrapnel, byl to střep. Kus skla z rozbité zavařovačky, do které nacpali nálož."

Ryana to překvapilo. „Myslel jsem, že po vás stříleli."

„To posléze také," souhlasil Clarence, „ale nejprve bouchla ta bomba. Měl jsem zrovna ve voze otevřené okno. Moje chyba."

Za jiných okolností by nad tím pochybením vojáci slintali jako hladoví psi. Přesně na tohle u Clarence čekali. Jenže teď bylo teď a platila jiná pravidla.

„Nejprve jsme z vozů zkontrolovali perimetr o délce pěti metrů, následně vystoupili a rozhlédli se do pětadvaceti. Kluci vepředu ohlásili pár dalších náloží na cestě před námi, a tak jsme začali rozhodovat, kudy to vezmeme, abychom je minuli. Někdy v té době vyskočil profesor Bayrak z auta, aby mě ochránil před střelbou. Pánové, vím, že ve vás mnoho důvěry nezískal, ale tímhle činem by vás mohl přesvědčit. Víte totiž, jakmile jej nepřátelé trefili, okamžitě se stáhli. To svědčilo o jejich záměru. Chtěli ho jen vyřadit ze hry. To jasně vypovídá o tom, že není jejich člověk."

Zrzek ho posléze přerušil odkašláním. "Pane, tu ruku by měla vidět Nora," řekl.

„Nechám se ošetřit později. Carterová má teď urgentnější případ. Z celého srdce doufám, že to pan Bayrak přežije a vyvázne bez trvalých následků."

„Viděl jsem lidi přežít daleko horší věci, pane," pověděl Ryan.

„Děkuji, Diazi," pokusil se Clarence o úsměv, ale jeho mimika po tom všem ještě zůstávala ochablá. Ryan si uvědomil, že tohle byla Clarencova první opravdová přestřelka za dobu svého působení v táboře. Na svou premiéru to nesl poměrně dobře a možná to ocení i ostatní kluci a konečně přestanou s těmi nesmyslnými schůzkami a připravováním intrik. Při tajných večerních poradách se totiž obvykle přeplnila celá obytná buňka a Ryan nemohl v klidu spát. Nesnášel, když musel uprostřed noci posedávat na plastové zahradní židli a poslouchat cvrkot bůhvíjaké havěti v keřích za opevněním tábora.

„A jak to vlastně celý bere ta holka?" nadhodil náhle jeden z mužů, minometník Rodriguez. Bylo vidět, jak se na všech tvářích pomalu rozsvěcuje žárovka uvědomění. No jo, kde vězela ta holka?

„Diazi, okamžitě ji běžte najít," vyhrkl Clarence a nebýt toho, že mu Zrzek právě zavazoval obvaz, nejspíš by vyskočil ze židle a uháněl ji hledat na vlastní pěst.

„Samozřejmě, pane," odpověděl Ryan, ležérně se vytočil na patě a vykročil vstříc Kafírně. Tam by se taky měla podle všeho nacházet. Nebo si to Ryan minimálně myslel.

Přestože ho v zádech tlačil Clarencův naléhavý pohled, nespěchal. Jestli chtěla ta holka udělat nějakou hloupost, pak na to měla doposud spoustu času. A když se nad tím tak zamyslel, vlastně ani neměla, co zvorat. Utéct z tábora nemohla, toto důmyslné umění ovládal pouze Abdul a on sám. Nemohla dokonce ani vtrhnout Noře do stanu, aby spatřila otce, protože medička by ji vynesla ven v zubech. Zkrátka a dobře té holce nezbývalo nic jiného, než sedět na zadku, čekat a brečet.

A přesně to také dělala v momentě, kdy Ryan vešel do Kafírny. Dispečeři měli v tu dobu spoustu práce s naváděním vrtulníku, odůvodňováním jeho příletu a hlášením celé situace na velitelství. V místnosti tak panovala poměrně hektická atmosféra, přičemž nebylo slyšet nic než nesourodé mumlání několika lidí do vysílaček a mikrofonů. Nebýt uniforem a vojenského vybavení, Ryan by řekl, že se právě ocitl někde v call centru. A mezi tím vším seděla v rohu místnosti u konvice s čajem ubrečená Afghánka s Benem a poručíkem Barlowem. Když k nim Ryan došel, Barlow si úlevně oddechl a oznámil, že když ho teda Ryan vystřídal, že půjde pomoct Clarencovi. Ryan ho od té doby, co po té náhlé novině vyletěl od Nory ze stanu, neviděl. Asi šel původně organizovat dispečink, avšak nakonec skončil jako utěšovatel nějaké malé holky. Ryanovi to přišlo vtipné a mírně nakrčil ret. Když však jeho výraz spatřila Afghánka, celá se napjala a ztuhla.

„Jak je na tom?" zeptal se ihned Ben, který stál nad ní a držel ji za rameno.

„Kdo? Clarence?"

„Ryane!" okřikl ho Ben a zakoulel očima k ubrečené holce.

„Hadži to dostal do boku a do nohy. Bok to jenom škráblo, ale z nohy teče."

Holka zalapala po dechu a znovu se rozvzlykala. Chtěla se postavit, ale Benova dlaň ji pevně držela na místě. Ryan se na ni na chvíli zahleděl. Vlastně to pořádně neudělal od doby, co ze sebe sundala tu otřesnou záclonu a místo ní si začala hlavu pokrývat jen ozdobným šátkem. Teprve teď si všiml, jak zajímavý má obličej. Ostré a zároveň jemné rysy v sobě nesly eleganci a něžnost. Obrovské, nádherné oči s dlouhými řasami, avšak nyní plné slz a zarudlé v koutcích se mu zavrtávaly pod kůži víc než si byl ochoten přiznat. Raději sledoval slzy postupně stékající po linii tváře až k plným rtům. Cítil nepopsatelné rozčarování nad tím, jak pláč a smutek hyzdily něco tak krásného a něžného jako byl právě její obličej.

„Bude v pořádku," vyhrkl náhle. „Chvíli se bude zotavovat, ale zvládne to."

V Benově i jejím pohledu zaplála jiskra překvapení. Kde uvízla nějaká nemístná poznámka nebo lhostejné povzdechnutí? To všechno v něm někde hluboko uvnitř přebila kousavá a neodbytná potřeba zastavit smutek, který po tenkých potůčcích stékal z uhrančivých očí po bledé, dosud před světem skrývané pokožce.

„Tak vidíš, Sanem," povzbudil ji Ben, jen co obdařil Ryana mírně překvapeným pohledem. "Bude to v pořádku. Naše Nora ho dá do kupy."

„Mívá nízký krevní tlak," zavzlykala Sanem. „Co když-."

„Nic se mu nestane," ujistil ji Ben. „Že jo, Ryane?"

Ryan pokrčil rameny ještě mírně zmatený sám sebou a svými pocity. „No, jo," zamumlal.

„Poslyš, Sanem," sklonil se Ben, aby jí mohl pohlédnout do očí. „Za chvíli pravděpodobně přiletí helikoptéra, aby převezla tvého tátu do nemocnice. Myslím, že bychom mohli přesvědčit Noru, aby ses s ním ještě viděla. Co ty na to?"

Takovou nabídku nemohla odmítnout a začala horlivě přikyvovat. Ben jí pomohl na nohy a společně obešli Ryana jako by byl vzduch. Nezbylo mu nic jiného, než je následovat.

Venku minuli hlouček vojáků obklopujícího Clarence, ke kterým se nyní přidal i Barlow a po všech řval, aby mu uvolnili místo. Pár pohledů se otočilo také za Benem a tou holkou. Ryan v nich již nespatřoval nenávist a nedůvěru, nýbrž soucit. Teď už všichni věděli, že profesor Bayrak i jeho dcera nejsou proti nim. Byl to zlomový okamžik, který ale přišel příliš pozdě. Bayrakovým budou muset dát vzhledem k rozsahu profesorova zranění sbohem a Ryan nevěřil, že by tady jeho dcera snad chtěla zůstat bez něho.

Před zdravotnickým stanem se Ben zastavil a přikázal svému doprovodu čekat. Nejprve vešel dovnitř on, zřejmě aby se ujistil, že Afghánka neuvidí něco, co by vidět nechtěla. Třeba mrtvolu svého otce. Ryan strčil ruce do kapes a povzdechl si. Proč si pořád všichni mysleli, že hadžíka zabije kulka v noze? Nebezpečná by byla jen v případě, kdyby trefila tepnu, ale to by dávno vykrvácel už cestou do tábora. Všichni s tím zkrátka moc nadělali. Kolikrát Ryan tahal svoje zraněné přátele přes celé město do nemocnice a nikdo okolo nich žádný podobný cirkus nedělal. Třeba takový Barny bez keců odhopsal po jedné noze až do metra, zatímco mu Ryan pomáhal držet stabilitu. Překonali několik čtvrtí a pak i schody v nemocnici, protože výtah byl plný lidí, co si šli pro léky na předpis. Nikdo se nesmiloval nad dvěma kluky se školními batohy na zádech, z nichž jeden krvácel ze zraněné nohy. Všichni ti pitomci z výtahu totiž věděli, co jsou ti dva zač. Děti ulice, co po večerech vykrádají večerky a přes den nechodí do školy. Na jejich obranu to v Ryanově i Barnyho případě byla pravda, a proto jim to neměli za zlé. Nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit. Vyrůstali v drsné čtvrti a vedli surový život.

Ze vzpomínek Ryana vytrhl až další vzlyk. Pohlédl na dívku vedle sebe a zjistil, že znovu brečí. Nejspíš by jí teď měl říct něco hezkého, něco, co by ji povzbudilo a potěšilo, ale nevěděl co. Tyhle věci mu přes pusu nikdy moc nešly, zato vyhrožovat lidem a nadávat uměl dokonale. Věřil dokonce, že kdyby z úst vypustil něco jako Bude to v pořádku nebo Jsi moc statečná, znělo by to hloupě a prázdně a pravděpodobně by nedokázal přesně vystihnout tón, jakým tyto věty měly správně znít. Možná by to zvládl, kdyby profesorův stav považoval za opravdu vážný, ale to on nepovažoval. Profesora postřelili stejně jako to pondělní ráno před mnoha lety Barnyho a spoustu dalších lidí v průběhu Ryanova dospívání. Měla to být zkrátka normální situace, obzvlášť v bojové zóně v Afghánistánu a rozčarování, které to v táboře rozpoutalo, jen přidávalo Ryanovi vrásky ve směru psychické připravenosti tábora na podobné další incidenty. V tomto ohledu musel připsat velkou výhodu hadžíkům, kteří při přestřelkách obvykle ztratili minimálně jednoho muže a přesto další den přišli a stříleli znovu. Vojákům stačili dva zranění a Ryan předpokládal, že se na následující dva dny zruší patroly i razie proti pašerákům. Bude se truchlit, proklínat a kouřit jedna cigareta za druhou. Takový byl totiž obvyklý postup.

Někde uvnitř opravdu chtěl Ryan té holce něco povzbudivého říct, ale než to stačil promyslet, vykoukl ze stanu Ben a pozval Sanem dovnitř.

Ryanovi se v tu chvíli ulevilo. Jako by z něj cosi nepopsatelného spadlo a on začal přemýšlet jasněji. Proč by se měl vlastně trápit nad tím, že neřekl nějakého holce pár hezkých slov? Co ho to vůbec napadlo se tím zabývat? Vždyť to bylo jedno. Každý se musel se svým životem poprat, jak uměl.

S kamenným výrazem následoval Bena do stanu. Vzduch uvnitř byl nasycen kovovým pachem krve a desinfekce. Nora si zrovna sundávala rukavice a sbírala z lehátka a země odhozené zakrvácené obvazy. Bayrakova noha vypadala mnohem líp. Nora ji opatřila novým a účinnějším převazem, stejně tak bok. Podle rozšiřující se rudé skvrny na bílé látce sice očividně krvácení zcela nezastavila, avšak oproti předchozímu proudu krve šlo o jasný pokrok.

„Operovat ho tady nemá cenu," oznámila Nora jeho dceři. „Za chvíli tady bude helikoptéra, tam už si s ním poradí. Je však stabilizovaný. Dala jsem mu trochu morfia, aby sebou tolik neházel, ale jinak je zcela při smyslech."

Ryan sledoval, jak se Sanem vrhá k otci a s brekem ho objímá. Zdálo se, že ho její dotek vytrhl z mírné letargie navozené morfiem. Otevřel oči a něco nesrozumitelně zamumlal. Zvedl  paži, aby dceru pohladil po hlavě, ale zesláblé svalstvo ji odporoučelo zpět na lehátko.

Sanem se od něj odtáhla a spustila něco ve svém jazyce. Ryanovi to znělo jako prosby. Ať už mu opakovala cokoliv, on, Nora i Ben raději stáli bokem a mlčeli. Noře hrál na obličeji stejný kamenný výraz jako Ryanovi, byl to zkrátka jen další pracovní den ve válce. Jo, lidi tady přicházeli k úrazu. Tak už to chodilo.

Yusúfovi se nakonec podařilo dostat svou dlaň na dceřinu hlavu, kde ji pomalu a vyčerpaně hladil. Vláčným jazykem jí něco taktéž sděloval, čímž zapříčinil větší a větší přívaly slz. Ryana zajímalo, co si tak asi ti dva mohou mezi sebou žvanit. Možná jí říkal, ať zmizí z vesnice. Kdoví? To nebyla jeho věc.

Z venku se pomalu ale jistě začínal ozývat tlukot lopatek helikoptéry, a zatímco Yusúf dál namáhavě rozmlouval k dceři, tlukot sílil. Posléze musel svůj výklad přerušit, neboť do stanu udeřil zvířený proud vzduchu, jak helikoptéra dosedala k zemi.

Nora přistoupila k Sanem a vzala ji za rameno. Ta se však ještě víc přitiskla ke svému otci a její vzlyky skoro přehlušily i přistávající helikoptéru. „Prosím, ještě chvíli," žadonila, ale Nora byla neústupná. Když se Ryan pořádně zadíval, viděl v tváři medičky lítost i soucit, ty však musely ustoupit do pozadí a nechat Noru vykonávat svou povinnost. Naučenými pohyby sundala ze stojanu kanylu s glukózovým roztokem, která dodávala nitrožilně pacientovi potřebné živiny, odklopila spodní kolečka lehátka a naposled zkontrolovala všechna zranění. Teprve pak pohlédla Yusúfovi do očí. Přikývl na znamení, že rozumí, co teď bude následovat. „Sanem, zlatíčko, budeme se již muset rozloučit," pověděl anglicky.

Nora nepatrně zvýšila tlak na její rameno. Sanem chvíli odolávala, ale nakonec políbila otce na tvář a odtáhla se. Oči měla již úplně zarudlé a zmučené obrovským žalem.

„Jsi moc statečná," pověděl jí srdečně. „Zvládneš to, neboj."

Žádné odpovědi se mu nedostalo, jen dalšího breku.

„Děkuji vám, doktorko," obrátil se posléze k Noře. „Vděčím vám za svůj život."

„Je to moje práce," pověděla Nora.

„Prosím, dejte na moji holčičku pozor," požádal ji s vlídným úsměvem.

Nora, stejně jako Ben i Ryan, na profesora chvíli překvapeně zírala. Co tím myslel? Že tu ta holka zůstává? Snad nebyl tak naivní!

„Samozřejmě," pokývala hlavou Nora a usmála se, přestože vůbec nevěděla, co se děje.

„A ty, mladíku," zadíval se Yusúf k překvapení všech na Ryana, „se k ní chovej slušně, nebo si to s tebou vyřídím. Ani s dírou v noze to pro mě nebude problém."

Ryan viděl, jak Sanem zkoprněla a zalapala po dechu. Přistoupil blíž k lůžku, aby na hadžiho dobře viděl a zamračil se. „Ty mi vyhrožuješ?"

„Přesně tak," odvětil pevně Yusúf

Ryan se ušklíbl. Tenhle chlapík měl vážně koule. Přestože byl neustále příliš úzkoprsý a protivný, tu jeho odvahu Ryan oceňoval. Než mu však stačil něco odpovědět, do stanu vtrhli dva cizí vojáci, popadli lehátko i s hadžim a odnesli ho pryč ze stanu. Zůstala po něm jen zdrcená dcera.