Sanem vůbec nečekala, že by se celá situace mohla ještě zhoršit. Zákon schválnosti v praxi jí však dokázal, že to rozhodně horší být může. A nejšílenější na tom bylo, že to měla čekat. Kdo měl totiž na starost tlumočníky? Samozřejmě Diaz. A proto hned poté, co ji Rodriguez a Percy zavedli za Zrzkem, to celé probíhalo následovně: Zrzek si přečetl vzkaz, souhlasně pokyvoval hlavou a pak pohlédl na Sanem. Pověděl jí, co se teď bude dít, přestože všechno věděla již od Clarence, a pak k její smůle nechal zavolat právě Diaze a nějakého Hendersona.

Henderson přiklusal téměř okamžitě, ale Diaz se dostavil až těsně před odjezdem, kdy již Sanem seděla uvnitř Humvee a tak nějak ve skrytu duše doufala, že nepřijde vůbec. Beze slov si sedl vedle ní na zadní sedadlo a dotahoval si řemínky na ochranné přilbě. V klíně měl usazenou zbraň a na sobě ochrannou vestu. Naposledy ho takhle viděla ten den, kdy jí tolik zkomplikoval život.

Zrzek zaujal místo spolujezdce a Henderson řídil. V momentě, kdy nastartovali, se náhle ozval dupot po plechovém plášti vozu nad nimi a mezi Sanem a Diaze vklouzly ze střílny na střeše čísi nohy. „Můžem," zahulákal voják shora a zabouchal pěstí na střechu. Sanem se jejich neorganizovaností nenechala rozházet. Clarence vydal rozkaz a Zrzek musel během několika málo minut sehnat tři muže. To nebyl zrovna lehký úkol.

„Slyšel jsem, že se vrátí Abdul," nadhodil Zrzek potom, co projeli branou tábora a zamířili dolů k vesnici.

Sanem hmatatelně cítila, jak Diaz zbystřil. „Od koho to máš?"

Zrzek se pousmál. „Od Bena. A ten to má od Garryho z dispečinku. A Garry z dispečinku to má od Hobita Steva, který to má prej přímo od Clarence."

„Ben říkal, že Garry říkal, že Barlow říkal, že Clarence říkal?" podrbal se na bradě Henderson. „To zní jako legitimní informace."

Diaz pokýval hlavou a něco zabručel.

Zrzek ze svého sedadla pohlédl dozadu. „Myslel jsem, že budeš mít aspoň trochu radost, člověče."

„Já se raduju," ohradil se Diaz. „Vnitřně."

Henderson se vpředu u volantu pousmál a zakroutil hlavou. Zdálo se, že jinou reakci od svého kolegy ani nečekal.

„Teď ale k primárním problémům," řekl Zrzek. „Jak to provedem, až budeme ve vesnici? Jerry nás bude jistit z Humvee a ty Hendersone budeš stát před domem. Já a Ryan půjdeme tady se Sanem dovnitř. Vyhovuje vám to takhle?"

Diaz pokrčil rameny. „Děláš, jako by to snad ve čtyřech šlo jinak."

Henderson souhlasně pokýval hlavou a ukázal přes záda na Diaze prstem, aniž by spustil oči z cesty. „Ten idiot má recht, Zrzku. A jsme zase u toho. Je normální poslat do vesnice, kde došlo posledně k potyčce, jen čtyři chlapy? Podle mě ani náhodou. Tohle přece Clarencovi nemůže pořád procházet. Debil jeden. Když jede on, musí mít eskortu ze tří aut, ale když jedou jen obyčejní pěšáčci, pak stačí jen jedno. No vidíš tu nespravedlnost?"

„Hendersone, drž hubu," uzemnil ho Zrzek. „Teď s tím nezačínej." Prozradilo ho to, jak očima nenápadně zašilhal k Sanem. Myslel si snad, že by hned běžela za Clarencem a vyslepičila mu všechna slova, která tady padla? Clarence byl sice dobrý muž, zachoval se k její rodině hezky, ale znepřátelit si ostatní muže, když se k ní začali jakž takž chovat normálně? Ani náhodou.

Rozhodla se promluvit. „Nemám zapotřebí se míchat do věcí, do kterých mi nic není," oznámila do napjatého ticha. Ve zpětném zrcátku viděla, jak Henderson nervózně těká očima po okolí. Pravděpodobně si uvědomil, že si trochu pustil pusu na špacír. Oba se Zrzkem však mlčeli, jakoby zvažovali odpověď.

„Clarence stejně ví, že ho všichni nenávidíte," zabručel Diaz a protočil oči. „Pro něj žádná novinka."

Sanem se při Diazových slovech stáhla zpět do ústranní. Byla připravená se před Zrzkem obhajovat, ale místo toho sklopila obličej zpět k zemi. Nechtěla diskutovat s Diazem, nechtěla vidět tu nenávist a vypočítavost v jeho očích.

Očekávala, že ještě něco řekne, ale místo toho se celý vůz ztišil. Když pak Sanem vzhlédla, zjistila, že si jí Diaz už dávno nevšímá a možná ani nikdy nevšímal, a se zbraní třímající v rukou bedlivě pozoroval okolí z okna vozu.

Rozhovor byl u konce.

Než posléze dojeli do vesnice měla Sanem úplně jiné problémy. Už když se blížili a za okny se začali míhat vesničané, dobytek a toulaví psi, uvědomila si, že vlastně neví, co matce a dědovi řekne. Před jejich skromnou chýší se opět díky přítomnosti vojáků utvořil menší dav vesničanů a podle vrzání ozývajícího se ze střechy auta šlo poznat, že je voják ve střílně se zbraní připravenou všechny bedlivě sleduje.

„Nech to běžet," pověděl Zrzek Hendersonovi, když zastavili a řidič sahal po klíči v zapalování. „Je mi jedno, co vám kdy řekl Barlow nebo Clarence, ale v týhle díře nech vždycky nastartováno."

„Rozumím, šéfe," pokýval hlavou Henderson a stáhl ruku z klíče.

„Možná raději zůstaň v autě," doplnil pak Zrzek. „Kdybychom museli rychle zmizet. Je mi tady z toho pokaždý nějak blivno."

Jen co to seržant dořekl, pocítila Sanem náhlou potřebu opět promluvit. Bylo to za tu dobu už po druhé. Nestačila nad sebou žasnout.. „Jestli jsou kolem lidé," pověděla vojákům, „pak se nic nestane. Kdyby tady naopak nebyli, věděli bychom, že se něco chystá."

Zrzek se na ni podíval a uznale pokýval hlavou. Hendersonova tvář se také mírně uvolnila. Jen Diaz s pohledem upřeným ven pověděl: „To já kdybych chtěl dostat pár Amíků, schoval bych se zrovna mezi ty dvě ženský jako to dělá ten chlapík támhle."

„Kde?"

„Na třetí hodině."

„Holdene!!" zařval Zrzek na vojáka ve střílně. „Dávej bacha na toho s tím černým plnovousem na třetí hodině."

„Ano, pane!"

Sanem polil ledový pot. Právě vojákům řekla, že budou v bezpečí, které jim však Diaz vzápětí vyvrátil. Připadala si, jako by je zradila. Mohli si teď myslet, že je naschvál láká do pasti. Cítila, jak se jí rozechvívá dolní ret. Ona to přece tak nemyslela.

„No nic, tak jdeme," zavelel po chvíli dlouhého ticha Zrzek. „Ať to máme z krku. Takhle blbě čumět bychom tu mohli hodiny a stejně tak oni. Holdene, kryj nás!! Vystupujeme."

Nejdřív z Humvee vyskočil Zrzek a hned po něm Diaz. Svižným krokem obešel vůz a otevřel dveře Sanem. Jakmile vystoupila, ozval se v houfu vesničanů vzrušený šepot a veškeré pohledy se obrátily k ní. Snažila se držet tvář sklopenou a na nikoho se nedívat.

„Půjdeš hned vedle mě, jasný?" řekl jí Diaz a ona přikývla.

„Tak jdeme."

Oba se Zrzkem vypadali uvolněně a sebejistě, když kráčeli k domku Bayrakových. Sanem však od rozhovoru v Humvee stále cítila mírné napětí. Vesničané ale nic netušili a díky profesionálnímu přístupu obou mužů zůstávali klidní. Jejich pohledy byly vesměs zvědavé. Sanem však věděla, že kdyby vojáci jen trochu naznačili, že čekají přestřelku na každém rohu, někdo z místních by mohl z nervozity provést nějakou hloupost. Prudký pohyb nebo pokřik, který by Holden mohl považovat za výzvu k útoku. Takhle se ale bez sebemenšího zádrhelu dostali až ke dveřím, kde Sanem po mírném zaklepání vstoupila. Ihned za ní v závěsu Diaz a Zrzek.

Uvnitř domu našli její matku, která v domnění, že vojáci přivedli manžela a dceru jako obvykle domů, již chystala jídlo k večeři. Jakmile však za Saneminými zády místo Yusúfa spatřila dvojici vojáků, zděšeně vyjekla.

„Maminko, neděs se," přiskočila k ní ihned Sanem, než stačila z náhle ochablých rukou upustit konvici s čajem.

„Co se stalo?" zalapala Yasmia po dechu. „Vím, že se něco stalo! Kde máš otce?"

Sanem věděla, že nebude mít dostatek času na to, aby matce všechno vypověděla. Odtušila to hlavně z Diazova nevrlého výrazu. Necítil se v domě dobře, pravděpodobně myslel, že ho tu nepřátelé obklíčí a kdoví co všechno. 

„Maminko, táta je v nemocnici," pověděla v rychlosti Sanem. „Zaútočili na něj, je zraněný ale v pořádku. Pár dní to potrvá, ale co nevidět se vrátí. Já teď budu na chvíli bydlet na základně, podle pana Clarence tu nejsem v bezpečí a-."

„Pan Clarence myslí, že jsou ti útočníci z vesnice?!"

„Zdá se, že ano," odpověděla Sanem. „Ať už to byl kdokoliv, tady bych jim byla vydána na milost. Pan Clarence ty zloduchy ale jistě pochytá a potrestá a já se vrátím, maminko. Budu ti posílat psaní a peníze, pokud to půjde a ..." zbytek věty nedokončila kvůli náhlému přívalu slz. Nechtěla matku přece opustit a nechat ji tady napospas. Co si bez ní počne?

„To je dobré, holčičko," vzala ji matka za rameno. „Já budu v pořádku a někdo se přece musí starat o děda. Ty zase musíš být teď silná a udělat, co je správné. Mluvila jsi s otcem?"

„Ano, říkal, že..."

***

Ryan poslouchal, jak si ty dvě ženské brebentí cosi jazykem, kterému nerozuměl, a začínal být pěkně vytočený. Nechtěly by si třeba ještě popít trochu čaje, než se vykecají? Měla to být rychlá akce. Holka si měl vzít svoje věci, říct máti, že bude v pohodě a šup zase zpátky do Humvee. Minimálně tak to Zrzek jemu, Hendersonovi a Holdenovi shrnul, než vyrazili.

Rozhlížel se po domě, procházel se po místnosti, ve které se nacházeli, zvedal zaprášené ubrusy z dřevěných almar a hledal cokoliv podezřelého. Drát, rozbušku, nůž či střelnou zbraň. V nejnovějších hlášení z ústředny v Kábulu, která Clarence četl každý týden ke kávě jako noviny, taky zaznělo, že poslední dobou narostly útoky i příborovými noži nebo vidličkami. Ryana to ani tolik nepřekvapovalo. Když chtěl člověk ublížit, nástroj si našel vždycky. Mohl to být klidně i květináč nebo násada mopu. Jo, starý dobrý mop. S tím se ve škole dobývaly svačiny. Kdo ho stihl vzít z úklidové místnosti dřív, ten si mohl dát toasty s burákovým máslem od spolužáků, kterým jejich mámy něco připravily. Ryanova máma sice dávala svému synovi bankovky, aby si něco k snědku koupil, ale Ryan si peníze raději schovával na nové kolo. Na co investovat peníze do svačin, které s trochou pouličního důvtipu, jak tomu později začal říkat, mohl získat i zdarma?

Ženské stále něco brebentily a Ryan nebyl jediný, koho to začínalo štvát. Z vedlejšího pokoje se ozval mužský hlas. Zněl staře a nazlobeně a starší z žen znatelně nadskočila. Ryan bez váhání s prstem na spoušti zbraně vešel vedlejší místnosti, kde pokrývkách na zemi ležel ten dědek, co mu chtěl dát tehdy přes hubu. Ryan sklonil zbraň a mávl vedle na Zrzka, že je všechno v pohodě. Tenhle blbeček rozhodně nebyl nebezpečný. Navíc měl ruku v trojcípém šátku, o to se Ryan přece postaral. Škodolibě se na dědka pousmál. „Tak jak se daří, dědo?"

Muž na lůžku začal okamžitě vyvádět. Snažil se vyskočit na nohy, ale jeho staré kosti a svaly již řádku let dobře neposlouchaly. Než se vyhrabal z přikrývek, vběhla do místnosti Sanem. Okamžitě začala děda stahovat dolů na lůžko a něco mu k tomu brebentit. Ryanovi nepřipadalo, že by se potom dědek nějak uklidnil. Ani na malou chvíli z vojáka nespustil oči a zlostně na něj pokřikoval. Nebylo se čemu divit, ta ruka asi musela bolet. Ryan stál nyní nad ním a klidným pohledem si ho prohlížel. Neměl strach, dědek ho častoval nadávkami čistě proto, že se na nic jiného už nezmohl. Tady měl navrch Ryan, pokořil ho, porazil, jasně mu dal najevo, že pokud na něj ještě někdy hodlá zaútočit, skončí špatně. Takhle se se svými nepřáteli vyrovnával již dlouhá léta. Dávno předtím, než vstoupil do armády, dokonce ještě dřív než zlomil klukovi z vyššího ročníku nos násadou od mopu. Vlastně mu přišlo, že to takhle chodilo odjakživa.

„Snažíš se ho uklidnit, že jo?" houkl na Sanem, která držela dědka za ramena a něco brebentila. Raději sklonil hlaveň zbraně, aby zbytečně nepřiléval benzín do ohně. Tenhle malý ohýnek byl navíc úplně neškodný. Jen zdržoval a z toho byl Ryan podrážděný.

Po jeho slovech na něj Sanem rychle pohlédla a zatvářila se nešťastně. Dědek se hned na to náhle uklidnil a hleděl na svou vnučku. Ryanovi bylo jasné, že vyčkává, jak holka zareaguje. Ta otázka byla očividně mířena na ni.

„Ano. Mohl bys prosím počkat vedle než-." Než stačila větu dokončit přiletěla jí na tvář mužská dlaň. Sanem po tom úderu zavrávorala a oporu našla až v bytelné stěně u lůžka. Dědek spustil znovu příval nadávek, ale tentokrát nepatřily Ryanovi ale jeho vlastní vnučce. Svraštělým prstem několikrát do Sanem dloubl, zatímco stejně svraštělými ústy huboval a lamentoval.

„Ryane," ozval se Zrzek z vedlejší místnosti, kde hlídal vchod. „Co se to tam sakra děje?"

Co se to vlastně dělo? Ryan přimhouřil oči. Dědka očividně naštvalo, že Sanem Ryanovi odpověděla a ještě v angličtině. Do toho se ale nemohl míchat. Bylo to základní pravidlo pro nasazení v civilních oblastech. Do problémů nesouvisejících s jejich úkolem neměl právo zasahovat. Jiné by to bylo, kdyby dědek zaútočil přímo na Ryana nebo měl u sebe zbraň.

Vrásčitý prst znovu dloubl do Sanem. V Ryanovi se v tu chvíli hnulo cosi nebezpečného. Dědek dál nadával. Dál svá slova zdůrazňoval ponižujícím dloubáním prstu a nezdálo se, že by s tím hodlal v nejbližší době přestat. Jeho vnučka se na to jen krčila u stěny a mumlala omluvy. Nebo se to Ryanovi alespoň tak jevilo.

Dál stál u vchodu do místnosti a sledoval celé dění. Snažil se setřást ten pocit, který v něm probouzel touhu vyrazit na toho otrapu a pohrát si také s jeho druhou rukou, a hlavně s tím prstem, co neustále dloubal do Sanem. To přece nic neudělá? Bude se tam jen tak krčit, dokud to dědka neomrzí? Přistihl se, jak se celou svou myslí upíná k dívce u stěny a snaží se jí přesvědčit k tomu, aby to dědkovi oplatila. Jenže to neudělala a Ryan pochopil, že ani neudělá. Byla vychována tak, aby nikdy neodporovala.

Ryanova pravá noha náhle vykročila vpřed. A za ní levá. Pravá. Levá. Pravá. V momentě stál naproti dědkovi a třímal v ruce jeho zápěstí. Dědek spustil další povyk a snažil se ze sevření vyprostit. Ryan sledoval dlaň, která uhodila jeho vlastní vnučku, sledoval prst, který ji dloubal do žeber, a snažil se potlačit nutkání ten odporný zvrásněný pařát přelomit vejpůl.

„Prosím, neubližuj mu," zašeptala Sanem. Ryan se dlouze zahleděl na slzy stékající z jejích očí a aniž by z nich spustil pohled, poslal dědkovu ruku přímo do jeho vlastní nevymáchané tlamy.

„Běž si už konečně sakra sbalit nebo toho kreténa zabiju," zasyčel na ni Ryan jedovatě a Sanem bleskurychle odběhla pryč.

Pohlédl na dědka, kterému z nosu vytékal pramínek krve. Posměšně ho do něj dloubl ukazováčkem. V nosu zapraskaly chrupavky a krve přibylo. Chtěl ho dloubnout ještě jednou a pořádně, ale v tu ránu vešel do místnosti Zrzek a začal vyvádět. „Děláš si srandu, Ryane?!"

„Ne."

„Ty ho šikanuješ!"

„Ale hovno," zabručel Ryan. „Já ho jen tak popichuju."

Zrzek v tu chvíli naprosto vypustil hlídání vchodových dveří a vydal se kvapným krokem k dědkovi. „Pane, je mi to moc líto, dovolte, abych vám pomohl," sypal ze sebe kajícným tónem. „Kde vás to bolí?"

Dědek spustil další příval nadávek, dokud se do místnosti neodvážila vejít jeho snacha s látkovými obklady. Bez řečí jimi začala čistit poraněný nos, zatímco dědek dál lamentoval. Ryan byl na jednu stranu rád, že mu nerozumí. Možná by pak měl chuť mu ještě přidat.

„Je ti jasný, že to budu muset nahlásit?" prohodil po chvíli Zrzek. „Kdyby tohle mělo někdy v budoucnu následky a přišlo se na to, že jsem to při hlášení zatajil, byl by to průšvih a ten já riskovat nebudu. Co to s tebou je, Ryane?"

Ryan pokrčil rameny. To by taky rád věděl, co to s ním je. „Nebyls tady," odpověděl Zrzkovi. „Zdržoval nás od práce."

Zrzek se zamračil. „A proto jsi mu, proboha, rozbil nos?"

„Jak říkám. Nebyls tady."

„Mně je to vlastně jedno, abys věděl. Argumenty si šetři pro Barlowa. Smlsne si na tobě. Tohle jsi už opravdu přehnal. Napadl jsi civilistu, Ryane!"

Ryan neměl na Zrzka momentálně náladu. Celkově měl po tom výstupu náladu pod psa. Potřeboval by si do něčeho pořádně praštit, nebo lépe do někoho. Za tohle by na něj máma pyšná nebyla.

Zkus si vždycky napočítat do deseti, zlatíčko. Nemůžeš se na lidi jen tak vrhnout.

Vzpomínal, jak se mu pokaždé u večeře snažila rozmluvit jeho chování. Tehdy ji nebral vážně, samozřejmě to nechápala. Na školních chodbách šlo o čest. Pokud mu někdo nadával do špinavých Mexikánců, pak bylo třeba ukázat, co takový špinavec dokáže. Mohl si samozřejmě napočítat do deseti a jít nahlásit urážky učitelce, ale to dělali jenom poserové. Ryan nechtěl, aby s těmi nadávkami pouze přestali. Chtěl, aby se před ním příště plazili na kolenou, až půjde po chodbě. Chtěl, aby mezi sebou měli zkrátka jasno, aby všichni věděli, že na tohohle špinavýho Mexikánce je lepší prostředníkem neukazovat.

Nedokázal si ani ve snu představit, že by se místo protiútoku skrčil do klubíčka jako ta holka. To proto mu ujely nervy? Protože se nebránila, jak očekával? Nebo protože si její pitomý dědek dovolil šťouchat prstem do nevinné, bezelstné holky? To byla novinka, Ryan se zastal cizí holky. O tom mámě poví, až bude telefonovat domů. Bude mít ze svého syna radost. O rozbitém nosu a vymknuté paži ale raději pomlčí.

Za malou chvíli vstoupila do pokoje Sanem i se sbaleným kufrem. Objala matku na rozloučenou a něco spolu opět prohodily v rodném jazyce. Chtěla se rozloučit také s dědkem, ale ten jen cosi zaprskal a odstrčil ji.

„Dobře, raději už půjdeme," vstoupil do toho Zrzek a vzal Sanem z rukou kufr. Vypadala z toho gesta na rozpacích.

„Budeš se držet za mnou," pověděl jí Ryan. Sklopila pohled, když na ni promluvil a bez řečí ho poslechla. Uvažoval, jestli z něj má strach. Pravděpodobně ano. Ty jasné čokoládové oči, které na každého hleděly s vřelostí a nevinností, zkrátka nedokázaly Ryana snést. Co to o něm vypovídalo?

Následoval Zrzka ven z domu se Sanem za zády. Slyšel, jak se snaží zadržet pláč, a bylo mu jasné, že je to kvůli němu. Zase napadl jejího děda, kterého z nějakého důvodu uctívala, přestože se choval jako idiot.

Úcta.

Převaloval to slovo na jazyku, zatímco nastoupili do Humvee, a přemýšlel, jestli k někomu někdy cítil úctu, pokoru nebo oddanost jako Sanem ke svému dědu. Způsobil si tím ještě horší náladu než předtím.