Eleanor vysedávala před stanem a kouřila cigaretu, kterou to ráno štípla jednomu z kluků. Jako medik se nemusela účastnit každodenní rozcvičky a nehlídané postele vojáků se přímo nabízely ke krádežím. Pokaždé šla jen po cigaretách a příležitostně po zapalovačích nebo sirkách, jinak neměli vojáci nic moc k nabídnutí. Staré spodky, smradlavé ponožky a časopisy s nahatými blondýnami ji nezajímaly. Absenci jedné z těchto věcí by navíc ihned poznali. Jedné chybějící cigarety si však nevšiml nikdo. Bylo to tak zatraceně jednoduché, až Noře přišla škoda s kouřením vůbec přestávat. Samozřejmě to jednou chtěla uskutečnit, avšak v táboře, kde se jí cigarety nabízely jako na stříbrném podnose, to byl nesplnitelný úkol.

Její stan se nacházel přímo naproti vstupní bráně před volným prostranstvím tak, aby odtud mohla téměř okamžitě přenést raněného do přistávající helikoptéry. Když tady však zrovna nic nepřistávalo, měnila se volná plocha na cvičiště. Nora sledovala kluky, jak potí krev při angličácích a padají únavou do prachu při každém kliku. Ten nový blbeček, co tady tomu teď velel, je teda rozhodně nešetřil.

Velící důstojník Nathaniel Clarence byl jeden z těch veledůležitých oficírů, kteří hráli na grafy a čísla. Tyhle povahy byly nejhorší, protože nehleděly na potřeby lidí, ale pouze na počet uskutečněných patrol, mrtvých nepřátelských vojáků, zabavených zbraní a podobných věcí, které zajímaly vedení. Nehráli na počet hodin, které kluci strávili v terénu, ani na to, jak dlouho nespali. Už když Clarence viděla vystupovat z helikoptéry a procházet táborem, jako by se tu narodil, věděla, že je všechny čeká perné období.

Nora viděla za svou službu už leccos. Utržené končetiny, masivní krvácení, ustřelené tváře i kluky, kteří se po tom, co padli do zajetí nepřátel, sami sobě už ani nepodobali. Na všechny tyto výjevy, které její povolání přinášelo, si již zvykla a s každým dalším se jen stávala více apatickou. Věděla, že kluka, který stoupl na nášlapnou minu, už dohromady neslepí. Věděla taky, že tu kulku zavrtanou v plicích bez následků nevyndá. Někdy se prostě nedalo nic dělat. Když však viděla tohoto blbečka promenádovat se okolo, začala se v ní okamžitě vařit krev. Věděla totiž, co takový idiot na vysoké pozici znamená. Půjde po číslech, kluci budou unavení, budou dělat chyby, zeslábnou, budou protivní a její zatím prázdný zdravotnický stan se opět naplní. Začne to tím, že po ní budou chtít ty podpůrné energetické tabletky a skončí to kulkami v těle. S tím se alespoň dalo narozdíl od prostřelené plíce ještě pracovat. Proto dala Clarencovi při první návštěvě jejího stanu jasně najevo, že jestli se k ní dostane jediný kluk kvůli tomu, že to přehnal s bojovým nasazením, udělá mu ze života peklo. Od té doby se ve stanu neukázal. V táboře se dokonce mluvilo o tom, že mu sem tam nebývá dobře od žaludku ze zdejšího jídla, avšak od Nory žádné medikamenty nikdy nežádal.

Clarence však nebyl její jediný problém. Kdyby celý tábor držel proti němu pohromadě, jeho hloupé výmysly by nic neznamenaly. Bohužel pro Noru a ostatní kluky měli v táboře ještě jednoho takového magora a shodou okolností to byl Clarencův zástupce Stephen Barlow. Takže když Clarence zmizel do terénu, jako se stalo také včera a dnes ráno, jeho místo nahradil Barlow a proháněl kluky na cvičišti jako štvanou zvěř. Stál uprostřed, vyřvával rozkazy a vystavoval ten svůj tlustý pupek na obdiv, jako by to snad bylo bůhvíco. Měl krátké nohy a tlusté prsty, takže po táboře kolovaly vtipy, že je velitelovým zástupcem proto, že je jeho ukazováček tak tlustý, že by se nevlezl do otvoru se spouští zbraně. Taky se vtipkovalo o tom, že je tak malý, že by se pro armádu nevyplatilo šít mu na míru dětské velikosti uniforem, a proto radši sedí v kanclu a vaří Clarencovi kafe místo toho, aby dělal něco pořádného a svůj oděv opotřebovával. Po čase se mu mezi vojáky začalo přezdívat Hobit Steve.

A právě to ráno, kdy se Hobit Steve nadouval na cvičišti, štěkal rozkazy a jen dokazoval, jakým líným idiotem je, se z dálky ozvaly přijíždějící vozy hlídky. Hlídky, ve které seděl i velitel Clarence a nebylo by na ní nic divného, kdyby tu nebyla o hodinu dřív než obvykle. Nora si na to zapálila další cigaretu. Vážně by s tím kouřením měla přestat.

Kluci, kteří hlídali vchod, s těžkým kovovým vrzáním otevřeli bránu a vpustili vozy dovnitř. Hobit Steve nechal vyklidit cvičiště a odvolal všechny kluky na stranu. Ti vytvořili pro vojenská Humvee něco jako uličku slávy a nechápavě civěli, co to má znamenat. Oblečení se jim lepilo ke zpoceným tělům a téměř nikdo nebyl schopný dýchat bez otevřených úst. Vypadali jako smečka vyhladovělých vlků, které postavili před stádo jehňat. A podle pohledů, kterými obdařili vysmátého Clarence, by Nora přísahala, že v něm nic jiného než jehně ani nevidí. Nikdo z nich se ani neobtěžoval postavit do pozoru, dokud je k tomu Barlow nevyzval. „Prochází kolem vás velitel, vy budižkničemové!" zazněl jeho hlas táborem a kluci přirazili paty k sobě a narovnali záda.

Humvee byla celkem tři. Z krajních dvou začali pomalu vystupovat vojáci, vždy po pěti. Jeden za volantem, další tři na sedadlech a poslední ve střílně na střeše. Z předního vozu zahlédla Nora vystupovat i Zrzka Jimmyho, který patřil mezi její oblíbence. Byl to kluk odněkud z jižní Floridy se slušným vychováním, a navíc schopný voják. Jakmile za sebou zabouchl dveře, jeho pohled si okamžitě našel Noru. Výraz hovořil za vše, tohle bude pěkná katastrofa.

Ta katastrofa posléze vystoupila za Clarencem z prostředního vozu a vypadala z celé atmosféry v táboře značně nesvá. Afghánec ve starém ošuntělém obleku nevypadal ani tak šokován jako ta holka pod záclonou, která vylezla v závěsu za ním. Držela se toho chlápka za paži jako klíště a rozhlížela se po vojácích, jako by ji snad měli roztrhat zaživa.

Nora odhodila cigaretu do sklenice od zavařenin, která jí sloužila jako popelník, a vydala se směrem k Zrzkovi a celému tomu cirkusu.

„Pánové," nelenil mezitím Clarence a ukázal na dvojici cizinců. „Tohle je pan Yusúf Bayrak a jeho dcera Sanem, kterou mohou mnozí z vás znát ze včerejšího rána. Byli tak ochotni a nabídli se jako náhrada za zraněného Abdula. Rozumí anglicky a pochází z Kábulu, kde pan Bayrak přednášel na univerzitě, kterou však bohužel vybombardovali. Věřím, že naše spolupráce přinese ovoce pro obě strany."

Clarence chvíli nechal svá slova doznít v nastalém tichu a usmál se na Bayraka. Ten mu úsměv opětoval. Vypadal jako nesmělý a skromný muž, to však neznamenalo, že nepatří k nepřátelům a nevyzvoní jim o táboře všechno jen co z něj vytáhne paty. Nora slyšela o tom včerejším incidentu s holkou a nějakým dědkem ve vesnici. V životě by ji nenapadlo, že Clarence napadne z ní a její rodiny udělat tlumočníky.

„Děkuji vám," řekl Bayrak a dál zíral na Clarence se zbožnou úctou. „Je to pro mě velká čest."

A zatímco Clarence dál vykládal klukům o tom, jak velká je to věc pro vztahy s místními a podobné nesmysly, došla Nora za Zrzkem a opřela se vedle něj o kapotu Humvee. „Tak povídej," vybídla ho.

Zrzek dlouhou chvíli jen vrtěl hlavou, jako by neměl ponětí, kde začít. „Z toho bude fakt kolosální průser," řekl nakonec a zase se odmlčel. „Vlastně je to blázinec už od první chvíle, co tihle dva vylezli z vrtulníku." Jeho pohled směřoval ke Clarencovi a Hobitu Stevovi, kteří si dál horlivě potřásali rukou s Bayrakem. Jeho dcera se držela plaše za otcovými zády a Nora by se vsadila, že kdyby mohla, nejraději by se nechala zneviditelnit.

Zrzek zachytil Nořin pohled směrem k dívce a odplivl si na zem. „Chudák holka, je vyjukaná už co nás uviděla. Navíc jsem ji musel prohledávat, jestli nemá zbraň. Celá se třásla. Připadal jsem si fakt hrozně, jako nějaký nechutný zvíře."

„Tohle nemůže Clarence myslet vážně," vrtěla Nora hlavou. „Víme, že je to kretén, ale že by jím byl až tak moc? Vrchol debility! Jestli tihle dva právě teď nešpehují pro Tálibán, a to bych se klidně vsadila, že jo, pak první, co vesničani udělají, až se vrátí domů, bude, že jim za zradu podřežou krky."

Zrzek pokrčil rameny. „Snažil jsem se to veliteli lehce nadhodit, ale je to idealista. Toho nápadu se prostě nepustí."

„Jen doufám, že tuhle pitomost neodnese nikdo z našich."

Zrzek na ni dlouze hleděl a zdálo se, že přemýšlí. „Možná bys s Clarencem mohla promluvit ty. Ten tvůj poslední výstup měl výsledky."

Nora zavrtěla hlavou a ušklíbla se. Kdeže. Možná Clarencovi bez okolků jasně dala najevo, co si o něm myslí, avšak riskovat to znovu už by ji mohlo stát místo. Přece jen stále zůstával člověkem, kterému stačilo udělat pár telefonátů a mohla během několika dnů sedět ve vrtulníku a mířit na základnu v Kábulu. A z Kábulu přímým letem zpátky do Ameriky.

„A to ještě zdaleka není všechno," reagoval Zrzek na její mlčení, jako by měl stále pocit, že ji dokáže přemluvit. „Hádej, kdo našim novým tlumočníkům bude dělat doprovod?"

„Kdo?"

Zrzek se nehezky zachechtal. „Duševně vyrovnanějšího člověka bys v táboře nenašla."

Nora cítila sarkasmus v jeho hlase tak silně, že by jí ho stejně tak mohl plácat do obličeje jako šlehačkové koláče v grotesce Charlieho Chaplina. Nemusela se víc ptát, její pohled samovolně sjel k vojákovi, který jako jediný stál mezi ostatními a vůbec se netvářil udiveně, naštvaně nebo dokonce vyděšeně. Diaz prostě jen stál a bylo mu to ukradené, stejně jako všechno ostatní, co se kdy v táboře událo. Nora z toho kluka neměla nikdy dobrý pocit. Něco na něm bylo. Něco, co by jí nedalo v noci spát, kdyby leželi ve stejné místnosti. Jednou s ním pracovala, když jí do stanu přinesl raněného vojáka s otevřenou zlomeninou předloktí. Ten kluk se jí pod rukama zmítal v bolestivých křečích a Diaz prostě jen stál a čekal, stejně jako by čekal ve městě na autobus. Něco s ním zkrátka bylo v nepořádku, to věděla jistě a byla ráda, že se v jejím stanu víckrát neukázal.

„Nějaké otázky?" zakončil posléze svůj monolog Clarence a rozhlédl se po celém shromáždění. Tábor čítal okolo čtyřiceti mužů. Polovina z nich právě plnila své povinnosti coby ranní patrola a průzkum, takže se jistě všichni večer sejdou a budou chtít vědět, co se děje. Tyhle tajné porady se poslední týden konaly často a jejich rapidní nárůst měl na svědomí Clarencův příchod.

Nora na Clarence jen dlouze zírala, ale nakonec zvedla svou paži do výšky, čímž na sebe upozornila celý tábor. Všimla si, že se dívčiny oči při pohledu na ni rozšířily. Chudák malá, musela z ní mít šok. Nora tu stála, v tílku, opřená o kapotu Humvee jako v nějakém prašivém baru, s vlasy i tváří odhalenou světu, a ještě k tomu si dovolila vystrčit bradu a zatvářit se vzdorovitě na velitele tábora. V té chvíli musela v očích té holky vypadat jako někdo z jiného světa.

„Jak víte, že jsou na naší straně, pane?" zeptala se Clarence Nora a na tvářích všech vojáků zahlédla souhlasné grimasy. Všechny to zajímalo, ale nikdo z nich neměl odvahu se zeptat. Někdy jí vážně připadali jako malí.

„Vím," odvětil Clarence zdvořile. Dokonce ignoroval fakt, že ho Nora oslovila pouze pane a ne jeho hodností, jak bývalo zvykem. „Pan Bayrak i jeho dcera jsou prověřeni. Nemusíte se z jejich strany ničeho obávat, mediku."

Nora stáhla rty do přísné linky a přimhouřila oči. Jsou prověření. A co dál? To k tomu nemá víc co říct? Jak prověření? Kým? Pokud věděla, pak po včerejším ránu, kdy se Diaz pustil do toho vesničana, volal Clarence do nemocnice, kde si k telefonu vyžádal Abdula. Abdul mu možná vyklopil jména a dnes ráno už klepali rodině na dveře. Kdy prokrista stihl ty lidi řádně prověřit?

***

Nathaniel Clarence se později po tom ožehavém dotazu na cvičišti usadil i s oběma návštěvníky do své provizorní kanceláře a na znak důvěry k Bayrakovi a jeho dceři nechal Barlowa se zbraní stát venku. Chtěl tak vytvořit neutrální půdu pro obě strany, kde nikdo nemá navrch.

„Vaši muži se nezdáli být naší přítomností příliš nadšení," pronesl Bayrak. Viděl všechny ty jejich nevrlé pohledy a neměl z toho vůbec dobrý pocit.

„To je v pořádku, pane profesore," odpověděl Nate. „Nemyslím, že je to ani zdaleka kvůli vám. Řekněme, že tuto pozici zastávám zatím docela krátce a muži si ještě nezvykli na můj přístup k věci."

Bayrak přikývl. „Věřím vám."

„Můžu vám a dceři nabídnout něco k pití?"

Bayrak vyčaroval na tváři vděčný úsměv, ale zavrtěl hlavou. Jeho dcera nejprve pohlédla na otce a pak zavrtěla hlavou taky. Nate nad tím gestem pocítil podivný osten lítosti. Sanem Bayrak byla omotaná v závojích jako cukrová vata a jediné, co z ní člověk mohl zahlédnout, byly oči, které však pokaždé uhnuly, kdykoliv se do nich podíval.

„Raději tedy přejděme k věci," řekl Nate a vrátil se pohledem zpět k jejímu otci. „Jak víte, náš tábor je momentálně bez tlumočníka a nikdo z našich lidí se nedomluví s vašimi lidmi, což je dost prekérní situace pro obě strany. Pokud by někdo z vesnice cokoliv potřeboval, pravděpodobně to nebudeme schopni zařídit."

Nate se snažil, aby celá ta věc vyzněla, jako že je tato nabídka výhodná hlavně pro vesnici, ale zapomínal, že mluví se vzdělaným člověkem, který tyto jemné podtóny dokáže zachytit a rozluštit. „Obávám se, že pro pomoc by k vám nikdo z vesnice nepřišel, ani kdyby ji opravdu potřeboval. Se vší úctou, pane."

Nate se pousmál. „Máte pravdu. Kdyby však přece jen přišli, pomůžeme jim, to snad víte. Proto tady jsme."

„Ano, samozřejmě," souhlasil Barak. „Pokud však mohu být tak smělý a sdělit vám pohled starší rady vesnice, z jejich strany to nevidí jako že jste tu kvůli nim. Vidí to tak, že chcete zlikvidovat jediný způsob, díky kterému vesnice v rámci možností prosperuje."

„Horami vede pašerácká stezka," zkonstatoval Nate fakt, který oba muži znali. „Tudy putují od Pákistánských hranic veškeré zbraně pro nepřítele. Ano, jsme si toho vědomi."

„Tak vidíte," pověděl Bayrak. „A co je pro vás prioritou? Přátelit se s vesnicí plnou pastevců koz nebo zarazit tu dodávku zbraní?"

„Obojí," odpověděl Nate.

Bayrak se pousmál. „Vy Američané rádi věšíte našim lidem bulíky na nos. A naši lidé to vědí. Mluvíte v polopravdách, používáte různé kličky a pletichy, abyste skryli opravdový zájem, a to se prostým lidem neznalým tohoto způsobu komunikace nezamlouvá."

„Pokud zarazíme přísun zbraní z Pákistánu, pak tím pomůžeme i vaší vesnici," nevzdával to Nate. „Kolik lidí tu ročně zemře kvůli přestřelkám pašeráků? Víme, že je těch organizací víc a často se mezi sebou nepohodnou."

Bayrak pokýval hlavou na souhlas, ale i tak Nate v jeho pohledu poznal, že přijde další protiargument. „Máte pravdu, v lese se stávají vesničanům nehody. Ale povězte mi nyní statistiku lidí, kteří zemřou hladem, pokud se tudy přestanou přesouvat zbraně a vesnice přijde o svůj pravidelný příjem z prodeje jídla a poskytování noclehu pašerákům?"

Nate se na toho muže zahleděl. Bylo opravdu znát, že není odtud. Když Natea bývalý velitel Thompson pozval na kafe, aby mu sdělil situaci v táboře, jediné, co na adresu vesničanů měl, byla slova jako tupí kozomrdi a omezenci. Yusúf Bayrak nebyl ani jedno z toho a to, že o něm přechozí velitel neměl žádné zprávy, jen dokazovalo to, jak nicotný měl přehled. Nate to hodlal změnit.

„Nechci tím znevažovat vaši práci. To bych si nedovolil," objasnil hned nato Bayrak. „Jen myslím, že je dobré vidět věci z tohoto úhlu pohledu. Pokud si chcete zajistit podporu vesničanů, pak stavebním kamenem je zajistit, že se obejdou i bez stezky, kterou jim chcete zlikvidovat."

„Neznevažujete. Právě naopak, profesore," usmál se Nate. „Zjišťuji, že vést čas od času konverzaci s někým ze zdejších lidí má vetší účinky než měsíční práce našich zpravodajců."

„Rád pomohu."

Nate poznal, že rozhovor o politické situaci mezi táborem a vesnicí je u konce a vytáhl ze svého pracovního stolu dva papíry. Předložil smlouvy Bayrakovi a jeho dceři a chvíli počkal, až si je přečtou. Bayrak se do toho okamžitě pustil, avšak jeho dcera nejprve pohlédla na otce, jako by žádala o svolení a teprve pak vzala papír do rukou.

„Nabízíte dobrý plat," uznal Bayrak. „Lepší než jaký kdy budu mít jako dělník."

„Je škoda plýtvat vaším intelektem na stavbách, profesore," pověděl Nate. „Pokud byste měl zájem, mohlo by se mi po nějakém čase podařit sehnat vám trvalé místo u armády. Lidé jako vy se nám hodí a místním bude také jen k užitku, když budou mít v našich řadách někoho ze svých lidí."

„Mnohokrát vám děkuji, pane," sklopil Bayrak hlavu na znak úcty. „Já už jsem však starý muž a byl bych raději, kdyby se do popředí dostala má dcera. I kdyby se situace uklidnila a univerzita znovu vystavěla, pochybuji, že budu v tu dobu v takovém stavu, abych se do ní mohl vrátit."

Nate cítil z jeho hlasu téměř agonickou bolest a smutek. Právě seděl před mužem, který v životě ztratil víc než si kdy Nate dokázal představit. Byl smířen s tím, že do své milované práce, které zasvětil tolik dlouhých let, už se nikdy nevrátí. Yusúf Bayrak neměl nic, jen svou rodinu, pro kterou byl ochotný udělat cokoliv. Nate věděl, že pokud slíbí budoucnost jeho dceři, pak bude Bayrak jeho.

„Víte moc dobře, že v naší kultuře je pro ženy vždy místo," řekl Nate. „V tomto ohledu nevidím ve věcech žádný problém. Pokud se vaše dcera osvědčí jako tlumočnice, je docela dost možné, že si ji armáda najme znovu. S mým doporučením se jistě neztratí."

Nate hleděl na ty vyděšené srnčí oči, které na něj zíraly zpod závoje, a na moment ho bodl osten pochybností. Pokud se chce dívka uchytit ve společnosti jeho lidí, pak bude muset hodně věcí změnit. Amerika sice dávala ženám stejnou šanci jako mužům, avšak s tak plachou povahou a závislostí na otci se dívka neprobije ani otevřenou západní společností. Své obavy si však nechal pro sebe, teď bylo důležité, aby Bayrak podepsal ten papír.

Než se tak stalo, Afghánec k němu natáhl ruku. Nate ji přijal a potřásl si s ním. Teprve pak vzal Bayrak do rukou nabídnutou propisku a pracovní smlouvu podepsal. Stejně tak jeho dcera. Nate hleděl na její jemné a elegantní písmo, zatímco většina žen v Afghánistánu neuměla číst, natož psát. Uvědomil si, že se možná spletl. Její otec byl přece jeden ze vzácného druhu zdejších lidí, kteří své děti vzdělávali a investovali do jejich budoucnosti. Možná bude Sanem Bayrak dobrá, možná se osvědčí. S jistotou ale věděl, že to nebude mít jednoduché.

„Ještě je tu jedna věc," dodal Nate, když si vzal podepsané smlouvy zpět.

Na Bayrakově tváři se mihl záblesk nedůvěry, který však ihned pečlivě zamaskoval. Nate byl však bystrý muž. Budou muset tomuto novému obchodnímu vztahu dát čas. Sám musel uznat, že přes všechny prověřovací kontroly se sám v Bayrakově přítomnosti hlídal a přemítal nad každým slovem, které vypustí z úst.

„Jaká věc?" optal se zdvořile Bayrak.

Nate se však obrátil na jeho dceru a snažil se vykouzlit, co nejmilejší a nejpříjemnější úsměv. Nepomohlo to. Stále se tvářila, jako by před ní stál s kudlou rudou od krve a chystal se ji zabít.

„Zatímco vy budete vesměs pracovat v terénu s vesničany, vaše dcera bude potřebná na naší ústředně. Vzhledem k vašim zvyklostem se totiž jakožto žena nemůže účastnit setkání starší rady a podobných věcí, při kterých je třeba tlumočník. To jistě chápete."

„Naprosto," souhlasil Bayrak.

„Bude zde na základně trávit spoustu času, proto je důležité, aby si na její přítomnost mí muži zvykli," objasnil Nate. „Budeme se zde snažit rozdmýchat spolupráci a soužití dvou různých kultur. Vojáci s touto situací budou zítra ráno blíže obeznámeni. Veškerý personál bude respektovat vaše zvyklosti, o to se nemusíte bát. Zajistím, abyste se v tomto ohledu nemuseli nijak omezovat."

„To je od vás milé, pane," pokynul hlavou Bayrak. „Děkujeme. Nebudeme se snažit působit problémy."

Nate však pokračoval. „Jak jsem řekl, budeme se snažit vám vyjít vstříc. V některých věcech bych však rád viděl i malý ústupek od vás."

„Co tím myslíte?"

„Slečna Sanem," pohlédl Nate na vyplašenou dívku, „by celkové aklimatizaci prospěla, kdyby vyměnila svůj nikáb za hidžáb."

Nikáb byl právě ten závoj, který mladou Sanem zahaloval tak, že jí kluci po včerejšku začali říkat Madam Záclona a z ní samotné nešlo spatřit nic víc než pár tmavých očí s dlouhými řasami. Kdežto hidžáb byl povětšinou šátek, co zakrýval jen vlasy.

„Pochopte, pro mé kluky bude snadnější Sanem důvěřovat a komunikovat s ní, když uvidí její obličej."

K Nateovu překvapení Bayrak bez problémů přikývl. „V pořádku, pane. Ve vašem táboře dá má dcera přednost hidžábu. Dokud jsme bydleli ve městě, nosila ho neustále, avšak tady na vesnici jsou zvyky dost ortodoxní a Sanem i má žena proto začaly nosit nikáb. Chápu, že to ve vašich mužích musí vzbuzovat nejistotu a respektuji to."

„Děkuji vám, profesore."