Nora v tichosti dřepěla pod oknem velitelské buňky a čekala. Před devíti minutami zhasnuli Clarence i Barlow světla. Sledovala své digitální hodinky a počítala každou sekundu.

A najednou to bylo tady. Deset minut. Přitiskla ucho k chabé stěně z dřevotřísky a zaslechla mužské chrápání. To byl Barlow. Sama tak úplně nechápala, jak s ním dokáže Clarence a zbytek dispečinku spát v jedné místnosti, ale nijak zvlášť ji to nedráždilo. Jejich nový velitel si zasloužil všechno chrápání světa.

Nora vstala a potichoučku odběhla na opačnou stranu tábora, kde se nacházelo obydlí vojáků. Po cestě minula několik hlídek a musela všem slíbit, že je o výsledku porady informuje, jakmile to bude možné. Když pak vběhla do buněk kluků, naskytl se jí pohled na perfektně vyklizenou místnost s palandami podél zdí. Jindy se po podlaze povalovalo oblečení, pytlíky od potravinových dávek MRE, krabičky od cigaret a sem tam sešlapaná plechovka koly. Barlow po nějaké době vzdal snahu o udržení pořádku v ložnicích a nechal se slyšet, že za svůj soukromý prostor si zodpovídají muži sami. Proto si taky mohli vojáci všude po stěnách rozvěsit plakáty s americkými modelkami, sportovními týmy a vůbec vším, co jim připomínalo domov.

Nyní byl prostor vyklizen tak, aby se dovnitř vměstnali i kluci z druhé a třetí buňky, které sloužily také jako ložnice. Většina z nich si donesla svá skládací rybářská štokrlata, někteří se usadili na postele a další postávali v rohu a se založenými pažemi na prsou se opírali o stěnu. Jakmile vlezla Nora dovnitř, všeobecný šum utichl a veškerá pozornost se obrátila k ní. Byl to rozhodující okamžik, mohla buď přikývnout na znamení, že je vzduch čistý, nebo celé shromáždění rozpustit. Ve velitelské buňce však všichni spali, takže na kluky ukázala vztyčené palce a zavřela za sebou dveře. Protlačila se davem až k volné židli, kterou jí držel Zrzek. Jakmile se k němu dostala, uvolnil jí místo a sám si stoupl.

„Tak vás teda vítám, no," podrbal se na své rezavé hlavě a rozhlédl se okolo po všech tvářích, jako by snad ani netušil, co říct. „Je mi jasný, že bychom všichni raději spali, než tady řešili Clarencovy hovna, ale musíme držet při sobě, jestli tohle máme přežít. Já těm dvěma novým hadžíkům nevěřím a vy asi taky ne, když jste tady, stejně tak jako nikdo nevěří Clarencovi. Tady Nora měla dneska dobrý dotaz na to, jak jsou ti arabáči prověření a všichni jsme slyšeli tu jeho odpověď. Totální blbost, stejně jako všechno, co z Clarence doposud kdy vypadlo. Zpravodajcům to vždycky trvá několik dnů, než na někoho něco vyhrabou a tenhle blbeček mi chce tvrdit, že ty dva nechal prověřit během dvaceti čtyř hodin?"

Ze strany kluků se ozvalo souhlasné mručení.

Zrzek se rozhlédl okolo po všech tvářích a zamračil se. „Kde je Ben?"

Kluci se začali zase poohlížet okolo sebe, ale nezdálo se, že by hledanou osobu viděli. „Chcánku!" povolávali přes sebe. „Kde je Chcánek? Přiveďte ho někdo!"

Než se však někdo z nich doopravdy rozhodl vstát a jít ho hledat, otevřely se dveře a v nich stál sám Ben Bishop osobně. Přes černé brýle s mohutnými plastovými obroučkami mžoural zvědavě po shromáždění a ramena se mu zvedala v hlubokých nádeších. Zřejmě běžel, aby to tady stihnul. Byl to maličký, zavalitý kluk s kudrnatými vlasy a výrazným obočím a jediný člověk z velitelské buňky, který stál na jejich straně. Fungoval jako hlavní rádiový technik a taky se staral o velitelské latríny, odkud vznikla i jeho přezdívka.

„Nějaké novinky, Bene?" oslovila ho Nora. Přezdívka, kterou mu ostatní dali, se jí nikdy nelíbila. Ben byl moc milý a hodný kluk ochotný vždy a komukoliv pomoct. Taky se nemusel vůbec obtěžovat pro nikoho sbírat informace o dění ve velitelských buňkách. Rozhodně si nezasloužil, aby se mu říkalo Chcánek. Každá buňka kluků měla svůj záchod, na jehož úklidu se postupně střídali, ale nikdy nikomu kvůli tomu hanlivě nepřezdívali. Měla Bena ráda, a přestože ji neskutečně dráždilo, že se mu dostává takového posměchu, věděla, že by to stejně nezměnila. Tohle byl klučičí kolektiv a platily tu úplně jiné zákony.

Ben se opřel o dveře, protože už stejně nebylo kam si sednout, a popravil si brýle na nose. „Co přesně chcete vědět?"

Zrzek na něj pohlédl jako by se právě bavil s naprostým hlupákem a nadzvedl obočí. „Všecko," řekl. „Všichni jsme sem přišli, abychom si tě poslechli, tak sypej."

Zrzek Jimmy byl seržantem první jednotky a spousta kluků si ho nesmírně vážila. Stál vždy pevně nohama na zemi, byl na něj spoleh a ke všem se choval fér. I přesto, že byl Clarence idiot, dokázal Zrzkův získaný respekt u mužů rozeznat a kdykoliv se někde něco dělo, byl k tomu vždy povolán Zrzek a jeho jednotka. Clarence si ho žádal pokaždé, když bylo třeba splnit nějaký důležitý úkol, třeba jako dnes ráno převoz dvou těch dvou Afghánců do tábora. Obvykle Zrzka obeznámil se všemi informacemi, avšak dnes jeho jednotka skoro ani nevěděla, že pro nějaké dva vesničany vůbec jede, dokud Clarence neporučil zastavit u jejich domku. Dělal okolo toho hrozné tajnosti, a to byl jeden z důvodů, proč se v tom začali kluci vrtat.

„Vy si asi myslíte, že toho vím víc, než vy," zkonstatoval Ben se značným zneklidněním, když se tak rozhlížel po všech těch tvářích dychtících po informacích. „Abych vás uklidnil, tak ani nikdo z dispečinku pořádně nic neví. Kromě Barlowa, a toho se asi ptát nebudeme. Když si Clarence ty dva pozval k sobě do kanclu, tak jsem chtěl jít hned vedle za dveře řešit problém se spojením do rozvodny jako obvykle, když slídím. Zaslechl jsem jen něco, jak ten hadži říká Clarencovi, že je Američani pořád vodí za nos nebo co, jenže pak šel okolo Barlow a poslal mě pryč. Tak si to vemte. Clarence je uvnitř se dvěma cizinci a Barlow místo toho, aby hlídal, jestli je všechno v pořádku, si odešel pro kafe. Pak tam stál za dveřmi, v jedné ruce samopal a v druhé kelímek robusty. Za tohle by ho bezpečáci v Kábulu zdupali jak potkana."

„To chceš říct, že nic nevíš?" zeptal se jeden z vojáků.

„Je vám jasný, že pokud ti dva hadžíci dělají pro Tálibán, pak nás tu dřív nebo později přijde někdo vystřílet, jakmile jim vykecají dost informací," zapřemýšlel nahlas Zrzek. „Nebo pokud jsou opravdu ti, za koho se vydávají, pak už se nebudou moci vrátit zpátky do vesnice. No vážně. Popraví je jenom co vytáhnou paty ze základny."

„Myslíš, že tady budou muset zůstat?" zeptal se Percy z jeho jednotky.

Zrzek pokrčil rameny, stejně tak Ben.

„Nevím, jestli si to někdo z vás uvědomil, ale i ta holka si tím teď pekelně zavařila," nadhodila Nora. „Kdo si ji teď bude chtít z chlapů vzít, když se bude potulovat mezi Američany na jejich základně? Nebudou se jí chtít ani dotknout. A víme, že v téhle zemi je ženská pěkně v háji, když se neprovdá."

„To jen vypovídá o tom, že tady něco nehraje," souhlasil Percy. „Proč by si takhle ničila život? Nevypadala zrovna na průkopnici feminismu a ženských práv. Spíš byla vyděšená jak kočka v pytli, jako by tady ani nechtěla být."

Čím víc nad tím tak přemýšlela, tím víc se jí Clarencův nápad nelíbil. Co tím jako chtěl získat? Dotace za to, že podporuje místní v pracovních příležitostech? Medaili za humanitární činnost? Směšné. Riskovat kvůli takovým pitomostem životy svých mužů bylo naprosté bláznovství.

Nora se mnohokrát přistihla při vzpomínkách na jejich bývalého velitele, který byl zproštěn funkce kvůli svému zdravotnímu stavu. Prý se mu začala prudce horšit štítná žláza, což bylo zvláštní, protože v jeho dokumentech o lékařské prohlídce, které měla Nora od všech mužů, o žádné štítné žláze nebyla ani zmínka. Bývalý velitel Thompson dokonce nebral žádné léky, byl zdravý jako rybička. Tak kde se u něj z ničeho nic nabrala štítná žláza v takovém stavu, že musel zpátky domů? Celé to nějak nechtělo Noře zapadnout a vinila z toho právě Clarence. Určitě byl synem, vnukem nebo synovcem nějakého fakt důležitého člověka a prostě se mu zachtělo velet horské vojenské základně, což se bude úžasně vyjímat v jeho životopise, a požádal toho svého příbuzného, zda by se to nedalo zařídit. Takhle to zkrátka chodilo. A nejen v armádě.

Thompson byl zkušený velitel, tvrdý chlap a dobrý voják. Jeho rozkazy dávaly smysl, hodně o nich s klukama mluvil, a při jeho patrolách v lese nebyl nikdo nikdy zabit. Zkrátka a dobře věděl, co dělá. Držel si od vesničanů odstup, stejně jako oni od vojáků. Snažil se postupně pašeráky přesvědčit, že tudy se jim již zbraně převážet nevyplatí a Nora po určité době uznala, že je to dobrý plán. Sice pomalý a vleklý, ale bezpečný pro vojáky a účinný. Thompson vždy na konci týdne pořádal schůze, kde mužům na grafech ukazoval údaje, které zachytila hlídka. Pomalu ale jistě se množství skupin pašeráků v oblasti snižovalo. Thompson měl dokonce zprávy z jiných základen mimo hory, že někteří z nepřátel byli zachyceni celní hlídkou na hranicích. To bylo dobré znamení. Pochopili, že vláčet zbraně po lese už se jim tolik nevyplácí, když je kolem plno Američanů, navíc s nočním viděním. Co se ale objevil Clarence a Barlow, museli se kluci neustále promenádovat po vesnici, rozdávat vesničanům vodu a pomáhat s opravami cest, které se postupně sesypávaly ze serpentin, kterými vedly. Clarence mezitím popíjel nějaký hnusný čaj se Staršími a snažil se s nimi dojednat nějakou politickou dohodu. Většina z nich podle Nory ani nevěděla, co to politika znamená.

„Mohli bychom podat hromadnou stížnost," ozval se někdo z druhého konce místnosti. „Ne přímo Clarencovi, ale někomu výš."

„Jenže Clarence zatím neudělal žádnou velkou botu," pověděl Zrzek. „Zatím."

Ticho v místnosti Noru zasáhlo jako ostří nože. Zatím. To slovo v sobě neslo všechny obavy, které ji poslední dny sužovaly. Její zdravotnický stan je zatím prázdný. Ale naplní se a ona to věděla. Pro polního lékaře nebylo horší predikce.

Když vzhlédla, zjistila, že ji Zrzek pozoruje. V jeho tváři se zračila starost. Pak se obrátil ke klukům, jako by znovu někoho hledal. „Pořád platí, že jim bude doprovod dělat Diaz?"

Ben pokýval hlavou. „Clarence si ho chce zítra nechat zavolat."

„Nevidím ho tady," zamračil se Zrzek.

„Nikdy sem nechodí," ozvala se Nora. Všimla si toho už dřív. Kdyby tady byl, určitě by to věděla. Pravděpodobně právě teď někde vysedával venku, mlčel a hleděl do prázdna, jak to rád dělával, když měl volno. Od chvíle, co jí přivedl do stanu toho zraněného vojáka a neprojevil ani kouska citu, se nemohla zbavit potřeby ho bedlivě sledovat.

Nora věděla, nad čím Zrzek přemýšlí. Diaz na to možná nevypadal, ale byl opatrný. Kdyby tady a teď tuhle jejich schůzi vyčenichal Clarence nebo Barlow, začaly by padat hlavy. Zrzek by pravděpodobně přišel o hodnost stejně jako všichni ostatní, co nějakou měli, a zbytek by schytal kárné napomenutí, což se v záznamu nevyjímalo vůbec dobře. Většina kluků, která si tento cejch nosila, raději odešla z armády. Dopouštěli se tady velezrady vůči svému veliteli. To bylo nebezpečné. Stejně nebezpečné jim však přišlo i Clarencovo vedení. Takhle nějak si Diazovu nepřítomnost jistě vykládal Zrzek. Nora však byla jiného názoru. Ten kluk se nikdy s nikým moc nebavil, nikdo ho ani pořádně neznal. Vědělo se jen, že je odněkud z Chicaga. Taky měl v pravé paži pár titanových šroubů, které fixovaly tříštivou zlomeninu po kulce. Tuto informaci však z celého tábora znal jen zdravotník.

„Myslíte, že o tom Ryan ví?" zajímal se Zrzek. „Možná by stálo za to ho upozornit na naše obavy, aby ty dva hadžíky bedlivě hlídal. Pokud mu totiž něco unikne, pak jsme všichni pěkně v háji."

***

Adrian Diaz, kterému jinak všichni říkali Ryan nebo prostě Diaz, seděl v tu dobu u jednoho z betonových opevnění tábora na plastové zahradní židli a o všem věděl. Věděl o tom, že místo Abdula teď bude hlídat tu holku a jejího otce. Věděl, že je z toho celý tábor u vytržení a věděl taky o té jejich tajné poradě v obytných buňkách. A samozřejmě taky věděl, že tam jako vždycky vyřeší úplné hovno. Bylo to vlastně jen neškodné setkání, kde si mohli vyměnit nejnovější drby a tvářit se, že snad můžou něco změnit nebo ovlivnit. Nakonec se ale pokaždé museli podřídit tomu, co řekl Clarence. Tyhle jejich schůze jim alespoň dodávaly pocit nezávislosti a svobody. Ryan byl stejně jako ostatní jen malá ryba, avšak na rozdíl od nich si to uvědomoval.

Vytáhl si z krabičky ještě jednu pallmalku a škrtl sirkami. Od té doby, co odvezli jejich tlumočníka Abdula do nemocnice, si připadal Ryan poměrně osamělý. Aniž by si to přiznal, Afghánec mu přirostl k srdci. Byl to starší chlapík s duchem dítěte a veškeré válečné konflikty měl na párku. Abdul rozhodně nebyl žádný vlastenec, neřídil se politikou ani náboženstvím, byl prostě tam, kde mu nabídli jídlo a dobrý plat. Vyrostl na ulici v Kábulu a anglicky uměl jen protože dělal údržbáře na americké ambasádě. V životě nechodil do školy a ve volném čase sledoval americké reality show, což dost poznamenalo jeho ujetý smysl pro humor. Jedinou věc, kterou si z Kábulu dovezl, byl jeho pes a ten byl teď mrtvý. Když pro Abdula přiletěl vrtulník, rozhodl se Ryan, že toho psa prostě pohřbí čistě pro to, že by to tak Abdul určitě chtěl. Když se však doloudal s lopatou a krumpáčem za zdi tábora, kde jinak neměl co dělat, zjistil, že není ani pořádně co pohřbívat. Po psovi zůstala jen hromádka chlupů, masa a kostí s rojem much okolo. Ryan tu nesourodou hmotu nakonec lopatou seškrábal a hodil do křoví. Abdulovi později řekne, že psa pohřbil. Mohl si za to sám, to jeho noční venčení se mu jednou muselo vymstít. Na druhou stranu měl alespoň tlumočník štěstí, že nemusel zažívat krkolomné období Clarencovy vlády, kterého sem převezli pár dní po incidentu.

Sem tam míval poslední dobou Ryan neblahý pocit, že už Abdula možná ani neuvidí. Pokud si za něj Clarence již našel náhradu, pravděpodobně ho pošlou jinam. Nepociťoval kvůli tomu smutek, lítost nebo něco takového. To ne. Spíš to bylo celé jenom pěkně na nic. Na Abdula už si zvykl a Abdul si zvykl na něj. Ryan si nedokázal představit, jak někde uprostřed palby uklidňuje rozklepanou malou holku. Abdul si při každé přestřelce poslušně zalezl, kam mu Ryan ukázal, a tam jedl paprikové chipsy, dokud si pro něj někdo nepřišel. Ta holka ale bude problém. Možná si za to mohl Ryan tak trochu sám, když na ni ukázal prstem. V tu chvíli by ho ale nikdy nenapadlo, že to Clarence obrátí proti němu. Prostě ukázal prstem na vyděšenou vesnickou holku a namočil ji do pořádných problémů. Ale proč? Ani nevěděl. Byl už prostě takový. Máma by na něj rozhodně nebyla pyšná.

Vstal ze židle a rozhodl se, že půjde spát.