Na začátek menší upozornění: Tahle kapitola navazjue na kapitolu 20. Kapitola 21. byla z pohledu Tori, avšak časově se tahle bude odehrávat asi ze začátku ve stejné době. Btw. Je mi jasný že vás to nezajímá, ale radši to sem píšu ;)

Ráno, zase to stejné ráno.

"Ahoj, Nicku. Dostala jsem takovej nápad. Co kdybych dneska šla do školy pěšky ? Ať tam se mnou nemusíš."

„Tak to ani náhodou !“

„Proč ? To mi nevěříš že bych do té školy došla ? Já nejsem žádná záškolačka. Většinou.“

„Prostě tě nechci pouštět samotnou. Mám za tebe nějakou zodpovědnost. A neříkej, že se zase chovám, jako bych byl tvůj rodič. Jen tě chci trochu hlídat.“

„Okay, tak už pojeďme. Ať nepřijdu pozdě.“ Nasedli jsme do auta a jeli zase ten kousek do školy.

„Ehmm, Nicku ?“ Jsem trošku nervózní, protože sem se ho nikdy neptala na osobní otázky.

„No, Mel ? Co potřebuješ ?“

„Nooo, kolik ti vlastně je ?“ Je to docela blbý, že se s ním už znám asi týden a nic o něm nevím. Počkat, týden ? Jenom ? Sakra ten čas utíká nějak pomalu…

„Proč se na to ptáš zrovna teď ?“

„Já nevím. Prostě asi jak si mi řekl, abych o tobě neříkala, že se chováš jako můj rodič. Tak kolik ?“ Začal přibržďovat, byli jsme už u školy.

„Víš co ? Promluvíme si po škole.“ Podíval se na mě pohledem, kterým jasně říkal, že teď to řešit nebudeme.

„Okay, tak po škole. A tentokrát bys mohl přijít včas.“  A vyrazila jsem na hodinu výtvarky.

„Ahoj, Elizo.“  Další hodina s ní. Odpovědi jsem se nedočkala. Budu se muset zeptat Brada co s ní je.

Tuhle dvouhodinovku jsem nakonec přežila a zbýval už jenom zeměpis s Lynday a matika s Bradem. To je příležitost, abych zjistila, co je s Elizou.

„Čauky Mel.“ Pozdravil mě Brad.

„Ahoj…“

*Na konci hodiny*

„Heej, Brade. Počkej ! Můžu se tě na něco zaptat ?“ Stihla jsem ho zastavit ještě ve třídě. Počkali jsme, až všichni odejdou.

„Copak se děje ? Chceš mi konečně říct o tom tvém boyfriendovi se kterým bydlíš ? Nebo že to není tvůj kluk a máš zájem o Tristna ?“

„Hej, hej, hej. Co to tady žvaníš ? Ne, to řešit nechci !“ Zvýšila jsem trochu hlas, ale ne moc, aby nás náhodou někdo neslyšel. „Chtěla jsem se zeptat na Elizu….“

„Co s ní ?“ Vyštěknul na mě. (Haf :D)

„Pro-promiň. Já jen se chtěla zept...“

„Ne, já se omlouvám. Neměl jsem na tebe křičet.“

„V pohodě, Brade. J-já se jen chtěla zeptat, jestli nevíš proč je na mě tak nepříjemná ? Pořád. A mě to je líto, když nevím proč.“

„Buď v klidu Mel. To je asi kvůli mně. Moc lidí to neví, ale my spolu chodíme. No a ona jednoduše trochu žárlí.“ To si ze mě dělá legraci ? A proto je tak nabroušená furt ? No, vlastně se jí nedivím. Taky bych asi byla, kdyby se kolem mého kluka začala motat nová holka.

„Aha, jejky. Tak to bych si s ní asi měla promluvit, aby věděla, že já žádná hrozba pro ní nejsem. Teda neber to špatně jo. Jsme přeci kámoši, ne ?“ Zasmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

„Jasně. Ale asi bychom jí to měli říct oba najednou, protože se bojím, že když za ní půjdeme každý zvlášť, tak nám nejspíš neuvěří.“

„Dobře, tak co kdybych za váma dneska zase přišla ? Nebo by jste mě mohli vyzvednout, protože si nepamatuju cestu.“ Brad souhlasil a já mu dala adresu, kterou jsem už konečně znala.

Vyšla jsem před školu a málem mi spadla brada. Nick už byl tady. Jaká to čest, že jednou přijel v čas.

„Čauky, co se stalo, že jsi tady tak brzo ?“

„Hele nedržkuj, nebo půjdeš domů pěšky.“ Řekl a nastartoval auto.

„No jo už jsem ztich… Ne, počkat přece jsme ráno nedokončili ten rozhovor. Takže …“

„Takže ho dokončíme jindy.“ Dořekl za mě větu, i když trochu jinak než jsem chtěla já.

Rozhodla jsem se, že ho nebudu víc prudit a tak jsem si doma rychle udělala úkoly a už plánovala, že půjdu napsat Bradovi, aby se pro mě stavil.

„Kam se to zase chystáš ?“ Ozval se hned Nick, když jsem si připravovala mobil a klíče do kabelky.

„Stále zapomínáš ty ostatní otázky. Půjdu ven. Staví se tady pro mě kamarád.“ Pronesla jsem s klidem v hlase, i když jsem se ho začínala bát. Takový přísný pohled, že by mohl i zabíjet.

„A já myslel, že si se mnou chceš promluvit. Taková škoda.“ Jestli se snaží mě donutit, abych nikam nešla, tak… Tak se mu to podařilo.

„Okay, zůstávám.“ Řekla jsem to tak zlomeně, jak jsem to jenom dokázala. Trošku mu udělat radost no.

Ani jsem se nestihla vydat do kuchyně a už zvonil zvonek od dveří. Jdu otevřít a samozřejmě, kdo tam stojí … ?

„Ahoj Melanie. Tak co, vyrážíme ?“ Stál tam Bradley, Eliza a Tristan.

„No vlastně, moc se omlouvám, ale nastaly náhlé změny plánu. Zůstávám doma. Musím ještě něco řešit, takže snad jindy. Doufám, že vám to moc nevadí.“

„Jo, v pohodě. Tak snad někdy jindy.“ Brad zněl zklamaně, hlavně asi kvůli tomu, že to chtěl vyřešit s Elizou. Tris vypadal dost smutně, možná víc smutně než by měl být.

Z domu se ozval Nick. „Mel, už jdeš ? Nebudu tady na to čekat celý den. Už to chci mít za sebou.“

„Jo chvilku, už půjdu.“ Zakřičela jsem na něj zpátky. „Já už vážně musím jít.“

„Počkej.“ Ozval se najednou Tris.

„Co je ?“ Byla jsem překvapená. Co tak najednou ?

„To si jen tak necháš říkat, kdy to tomu svému příteli budeš dělat ? Měla bys to nahlásit ! Vždyť to se dá považovat za opakované znásilnění. Já tomu kreténovi rozbiju hubu !“ Poslední větu zařval a chtěl vběhnout do domu.

„Co-cože ?“ Byla jsem tak překvapená, že jsem ho nedokázala zastavit a on proběhnul kolem mě, do domu.

Vběhla jsem za ním a Brad s Elizou nás následovali. Ještě jsem zaslechla jak práskly dveře a pak už jsem byla myšlenkami úplně mimo. Viděla jsem jen jak Tristan skočil na Nicka, který byl otočený zády k němu, takže ho nemohl vidět.

Začali se rvát, i když Nick ani nevěděl proč. Ale pěsti lítaly stále.

„Ne, prosím, nechte toho.“ Složila jsem se na zemi, jak jsem se o ně bála. O ně ? Oba znám jen pár dní. Ale to neznamená, že nemám strach. Chvílema jsem zahlédla některý z jejich obličejů, ze kterých tekla krev.

Nemohla jsem se na to dívat, složila jsem obličej do rukou a rozbrečela jsem se. Cítila jsem na sobě čtyři ruce, jak mě pevně drží a snaží se mě uklidnit. Po chvilce už to byly jen dvě ruce. Brad vstal a šel mezi ně.

Snažil se je od sebe dostat, ale místo toho ho do bitky zapojili taky. Cítila jsem, že mám mokré rameno. Eliza už taky brečela. Nedokázala jsem nic dělat. Věděla jsem, že by to skončilo ještě hůř. Kdybych se do toho pokusila zaplést.

Po chvíli už začínali všichni být unaveni a tak jsem zahlídla poslední rychlí pohyb, jak je Nick vzal oba pod krky a přimáčkl k zemi. I když na něm bylo vidět, že nemá moc síly, je asi zvyklí na podobné situace.

Nikdo se už nebránil, nikdo už nebojoval. To bylo dobře. Dokud jsem neviděla jejich obličeje, plné krve.

Eliza hned běžela k Bradovi a já k Nickovi. Hned vedle ležel i Tris a ten se pokusil trochu promluvit. „T-ty se ještě staráš o něj, potom co po tobě ch-chtěl ?“ Kdybych nebyla tak blízko, tak bych ho asi ani neslyšela.

Na to se ale ozval Nick. „C-co jsem podle te-tebe po ní chtěl ?“ I když nemohl skoro vůbec mluvit, v jeho hlase stále bylo velké rozčílení.

Musela jsem se do toho vložit. „Tristne, co si o sobě kurva myslíš ? Myslíš, že si klidně můžeš vpadnout ke mně domů a začít mlátit lidi ?“ Stále jsem nevěděla jak vysvětlit náš vztah s Nickem, aby tomu oni věřili a tak můj jediný nápad byl to takhle zakecat. Což mi ale moc nepomohlo.

Aby toho nebylo málo, připojil se, znovu, i Brad. „Nechceš nám jednoduše vysvětlit, kdo to je ?“ Řekl a odkašlal si, aby mohl vůbec mluvit. Všichni jsme tam seděli na zemi. Všichni se dívali na mě a já se dívala na Nicka.

Stále jsem přemýšlela, co řeknu, až jsem nakonec řekla něco, co jsme vůbec nechtěla.