Kolem mě je všude bílo. Jsem mrtvá ? Že bych byla v nebi ? Ne to není možný. Na to já přeci nevěřim. Pomalu jsem začínala vnímat víc a víc. Všimla jsem si, že jsem v nějaké místnosti.

Když jsem se podívala z okna, venku byla tma. To vše jsem zatím zjistila jen pohybem očí. Postupně se mi začínají vracet i ostatní smysly. Čich. Cítím dezinfekci. Sluch. Slyším pípání nějakých přístrojů. Chuť. Mám hlad a straně sucho v puse. A nakonec i hmat. Cítím že mě někdo pevně drži za ruku. Cítím že má někdo o mě opřenou hlavu.

Podívám se a i když jsem stále zmatená, musím se usmívat. Ash je tu se mnou. Začínám se ještě víc rozhlížet a konečně mi došlo, kde jsem. Nemocnice.

Po chvilce si musím odkašlat, protože bych se opravdu potřebovala napít. "Ch-char-charlotte. Jsi v pořádku ? Jak ti je ? Nechceš něco přinést ? Dojdu pro doktora." "J-já jsem..." Nedokázala jsem ani doříct větu. Selhal mi uplně hlas a nedokázala jsem vydat ani hlásku. "Počkej chvilku, princezno. Dojdu rychle pro nějakýho doktora." Dal mi pusu na čelo a rychle odběhl.

Ash

Strašně jsem se o ní bál. Jsem tak moc rád, že se konečně probrala. Doběhl jsem na sesternu. "Probrala se !"

"Kdo se probral pane ? Potřebuju číslo pokoje."

"Ta na 11. Honem, zavolejte někoho." Byla jsem strašně vystresovanej. Měl jsem takovou radost že se probudila ale zároveň jsem se bál, že tu byla ta možnost amnesie. Myslím, že to bych se asi pak zhroutil já.

Už jsem zpátky u ní v pokoji, sedám si tam, kam jsem si sedal poslední měsíc. Znovu se na ní dívám, tak jako vždy, ale tentokrát ji konečně vidim usmívat se.

"Jak ti je ?" řekl jsem skoro až se slzami v očích. Kdyby se mě teď zeptala kdo jsem, asi bych nevydržel tady dál zůstat. Stále neodpovídá a už se vážně začínám bát, že na mě úplně zapoměla.

"Řekni něco, prosím."

"Nevím jak mi je. Nevím co tady dělám. Nevím vůbec nic." poté co tohle řekla, moje srdce zapoměla pár úderů.

"Co je ?" ptala se tak nevinně.

"Takže asi teda nevíš ani kdo jsem, že ?"

"Cože ?" Dostala menší výbuch smíchu. Nejsem si jistej, co to má znamenat. "Ty si myslí, že bych na někoho tak úžasnýho mohla během pár hodin zapomenout ?" Usměv měla od ucha k uchu.

"Bě-během pár hodin ? Jsi tady už víc jak měsíc." Už se nesmála. Vypadala dost zděšeně. Naštěstí akorát přišel doktor. Ale alespoň něco dobrého, pamatuje si mě.

Charlotte

"Jsem rád, že jste konečně zas mezi náma slečno Lee. Jak se cítíte ?"

"Dost nejistě. Mohla bych se dozvědět, proč tu jsem a jak přesně dlouho ?" To mě v tu chvíli zajímalo asi nejvíc.

"Jistě. První se však musím zeptat, co si pamatujete naposled ?" Musela jsem se zamyslet.

"Nejsme si úplně jistá. Stále jsem u domu, kousek od garáže. Pak jsem někoho uviděla. Víc nevím"

"Koho jste viděla ?" Vážně se mě ptá ? Řekla jsem že jsem někoho viděla, kdybych věděla koho řeknu mu to hned.

Místo toho jsem odpověděla jen: "Nevím." Změřil si mě pohledem a něco si k sobě zapsal.

"Teď tedy abych odpověděl na vaše otázky. Byla jste přesně 36 dní v komatu. Tedy jinak řečeno, v umělém spánku. Půjdu říct sestře, aby vám přinesla něco k jídlu a pití. A vy, pane, už tady nemáte co dělat. Návštěvy skončili před několika hodinami."

Ash, který po celou dobu mého rozhovoru s doktorem, mlčel, se teď ozval: "Nemohl bych tady prosím ještě dneska zůstat ? Moc vás prosím." Když jsem viděla jeho štěněčí pohled, tak jsem si řikala, že jestli mu to ten doktor nedovolí, tak je asi slepej.

"Dobře, ale dnes je to naposled. Smíte tu zůstat, ale pouze pokud to tady slečně nevadí." Já jen přikývla na znamení souhlasu.

Najedla jsem se asi toho nejhnustnějšího jídla, které jsem kdy měla. Ale hlad byl tak silný, že mi to nevadilo. Netrvalo dlouho a víčka se mi začala zavírat. Ash si lehl vedla mě a za chvíli jsme už oba spali....

Wohooo... Tak tu mám další kapitolu :) Jsem na sebe hrdá :D Moc se omlouvám za případný chyby v textu :\ Doufám že se Vám díl bude líbit :) Omlouvám se i za to, že jsem neodhalila vraha, ale bude asi zajímavější ho nechat chvilku schovanýho i když nevím jak dlouho mi to půjde... :D Budu moooc ráda za komenty <3

S láskou Vuvicom5SOS :)