Je 5. 12. a to znamená, že dnes je Mikuláš. Nemám tenhle svátek ráda, protože mi připadá, že nemá žádnou vážnost a neslouží ani dobré věci. Ale jedna věc je na něm přece jen dobrá - dárky. S největší pravděpodobností už dnes asi nebudu první, kdo Vám přinese mikulášskou nadílku, ale to ještě neznamená, že nemůžu být poslední.

A tak jsem tu, s novou povídkou, která je opět volným pokračováním povídek Young and Beautiful a Catching the Wind. A opět byla povídka do určité míry, i když tentokrát poměrně nepatrné, inspirována skladbou - Nothing Else Matters. Netradičně Vám však do záhlaví videa nepřikládám právě tuto píseň, protože jsem z ní převzala jen text. Melodie a celkové ladění povídky bylo ovlivněné úplně jinou skladbou, a to O come, o come, Emanuel. A právě tu si můžete poslechnout.

Přeji příjemný čtenářský zážitek!

VĚNOVÁNÍ
Všem, komu už na ničem nezáleží.
A nikomu, protože vždy na něčem záleží.

Minerva sbírala věci, které ležely na katedře před ní. Skládala si do náruče těžké učebnice přeměňování, hromady čistých i popsaných pergamenů, na nichž byly zapsány písemné eseje jejích studentů. Jednou volnou rukou se snažila zašroubovat kalamář, ale proklouzl jí mezi třesoucími se prsty. Ve snaze ho vybalancovat udělala rychlejší pohyb, kterým sice kalamář zachytila, ale knihy jí z náruče vyklouzly a s ohlušujícím rachotem dopadly na zem.

Minerva je chtěla sebrat, ale zdálo se, jako by ji nějaká neviditelná síla zkoušela udržet ve vzpřímené poloze. Ať se snažila jak chtěla, nemohla na knihy dosáhnout. Pevně se zapřela o katedru a pomalu si klekla na jedno koleno, aby knihy mohla zvednout. Po tváři jí stekla slza bezmoci. Tak takové to bylo... Stáří. Mohla by knihy snadno zvednout nebo přenést kouzlem, ale čím byla starší, tím více odmítala magii k běžným úkonům používat. Jako by užíváním kouzel přiznala svou porážku, že je uvězněná ve vlastním těle, jež jí už tak docela nepatří.

Stáří snášela těžko, hůře než cokoli jiného. Prožila dlouhý a naplněný život. Ne vždy byl šťastný. Ale i v dobách nešťastných událostí dokázala smutku čelit vlastní vůlí k životu a možností bojovat. Dnes už ale nic z toho neměla. Stávala se z ní chatrná tělesná schránka, pomalá a neohrabaná a bez perspektiv do budoucna. Nic jí tu nezbylo, jen tahle katedra, za kterou byla odhodlaná setrvat až do své smrti. Bylo to poslední pojítko s jejím dřívějším životem. Všechno ostatní dávno smetl čas: předměty, místa, osoby, které kdysi milovala.

Držela se pevně desky stolu, avšak přesto znovu upadla, když se pokoušela zvednout. Takové situace ji vždy přiměly k tomu, aby si vzpomněla, jaká bývala dřív. Dnes už pro ni bylo takřka nepředstavitelné, jak mohla být tak rychlá a pružná, vyhrát téměř každý kouzelnický souboj vedený v překotném tempu. Jak jen to přijde, že ruce a nohy ztuhnou a ztěžknou, že v těle všechno skřípe a bolí? A jak je možné, že si té změny člověk nevšimne dřív, než už je pozdě?

Pro jednou se nic nestane, když magii použije. Mávla hůlkou a knihy se před ní rozletěly s lehkostí kolibříka. Alespoň nějaká schopnost jí zůstala, nezměněná. Od chvíle, co se naučila čarovat, byla její kouzla stále stejně dobrá, nikdy nechybila ani neminula.

Ve dveřích učebny se ohlédla po prázdné místnosti. Dělala to každý den a ani sama nevěděla proč, ale pohled na prázdnou místnost, ve které strávila téměř celý život, ji naplňoval prazvláštním klidem. Pak z učebny vyšla ven na chodbu a zamířila s knihami do svých soukromých komnat.

Nebyly daleko, ale i těch několik kroků ji k smrti vyčerpalo. S tím, že byla stará, se jí smiřovalo těžko, ale právě tyhle chvíle pro ni byly nejtěžší. Chvíle, kdy si připadala ještě mnohem starší než na svůj věk. Přepadaly ji náhle a potají, připlížily se bez varování a usedly jí za krk, kolem kterého ji stiskly a krátily její dech. Připadalo jí, že je stará stovky let jako nějaká bájná bytost, že viděla rodit se a umírat celé generace lidí a jen jí je souzeno tu stále být. Mnohokrát se neubránila přemýšlení o tom, že jsou to už spousty let, kdy se smrti přestala bát, a dalších několik, kdy už si její návštěvu dávno přála.

Do večeře zbývaly ještě celé dvě hodiny, a tak se rozhodla, že se nic nestane, když se před ní ještě na chvíli natáhne. Odložila úhledný komínek knih do jedné z polic ve svém obývacím pokoji a vyrazila volným tempem do ložnice. Pousmála se při pohledu na vzorně ustlanou postel a na nádhernou labuť, jež byla poskládána z prošívaného přehozu na ní. Netušila, který domácí skřítek je za to odpovědný, ale každý den na své posteli nacházela tahle úžasná umělecká díla, pokaždé jiné a pokaždé stejně krásné. Vždycky se díky tomu cítila, jako by na ní někomu záleželo, i když ona sama dotyčného neznala.

Uchopila labuť za křídlo a třepla s ním, načež se nadpozemsky krásná labuť rozpadla zase jen do obyčejné deky. Bylo jí líto zvířata z přikrývek ničit, ale nemohla si je pokaždé nechávat.

Odepnula si smaragdově zelený hábit a odložila ho přes opěradlo židle, která stála u skromného psacího stolu v její ložnici. Šaty si ponechala. Jejím artritickým prstům už činilo potíže stále dokola rozepínat a zapínat drobné knoflíky na bocích. Slečna Láskorádová, která před lety, po smrti madame Pomfreyové, převzala bradavickou ošetřovnu, jí sice míchala proti artritidě mastičky, ale nezabíraly tak, jak by si Minerva přála. I tohle byla potíž se stářím: kouzla perfektně zabírala na kouzelnická zranění, ale na mudlovské choroby měla jen malý účinek, a stáří, které se Minervě čím dál hlouběji zakusovalo do masa, zastavit nedokázala. Slečna Láskorádová jí tedy dávala mastičky z bylinek, jež sama sesbírala, aby se Minervě alespoň trochu ulevilo, ale její prsty zatvrzele zůstávaly pokroucené a kostnaté.

Minerva se položila na postel a zavřela oči. Záda ji v té uvolněné poloze nejdřív bolela a pálila, ale jakmile se obratle v nich přeskládaly a přizpůsobily měkkému povrchu, ulevilo se jí. Odolala nutkání zavrnět, které občas mívala i ve své lidské podobě, když se jí leželo téměř pohodlně. Vnímala jemnou pomerančovníkovou vůni povlečení, myslela na uplynulý den a vzpomínky, které v něm dnes obživly, a ačkoli to původně neměla v úmyslu, protože si chtěla jen odpočinout, brzy tvrdě usnula.

* * *

Minerva stála v davu zachmuřených kouzelníků. Uvažovala o tom, že by se měli radovat. Voldemort byl přece mrtvý... ale spolu s ním zemřela i řada jejich příbuzných a přátel. Ani ona se nedokázala usmívat, ne tak brzy po bitvě, při níž přišla o mnoho drahých a kdy byl zničen její domov. Cítila nesmírnou tíhu odpovědnosti. Byla teď ředitelkou trosek, v něž se Bradavice změnily, a ona se musela postarat o to, aby se vše vrátilo do starých kolejí. Ale nejprve bylo potřeba udělat ještě něco.

Proslov Kingsleyho Pastorka byl dojemný – tím víc, že nesklouzl k patosu. Mluvil o světlejší budoucnosti a snažil se všem přítomným dodat naděje, ale nezapomněl při tom na krvavou cenu, kterou kouzelnický svět musel zaplatit. Vzpomněl mnoha obětí, popřál rychlé uzdravení nemocným, a požádal přítomné, aby jeho slova tlumočili všem, kdo nemohli přijít.

Ale hlavním důvodem, proč sezval všechny mocné a vlivné kouzelníky na ministerstvo, byla hrozba, která se skrývala ve stínu nově nastoleného domnělého klidu. Mnozí kouzelníci si mysleli, že porážkou Voldemorta všechno skončilo. Pravda však byla taková, že i když byl Pán zla nebezpečný, jednou věcí přece přispíval k všeobecnému bezpečí. Voldemorta následovala celá řada zrůd a tvorů noci, a díky tomu, že je měl černokněžník alespoň částečně pod kontrolou, byla nebezpečná jen tehdy a tam, kde byl přítomný Voldemort sám. Jenže po jeho smrti byli všichni tito tvorové volní a podřízení pouze vlastním pudům, které často byly hladové. Vlkodlaci, upíři, obři i nejrůznější krvelačná zvířata, ti všichni teď byli rozeseti po světě a nebylo nic, co by jim bránilo ukojit svůj hlad po krvi.

Pastorek si toho byl dobře vědom, a proto se rozhodl apelovat na nejmocnější kouzelníky, aby pokračovali dál, nenechali se ukolébat falešným pocitem bezpečí. Těm, kdo měli rodiny, nepřiděloval příliš nebezpečné práce. Byl toho názoru, že obětí už si tahle válka vyžádala dost, a nechtěl k nim zbytečně připojovat další stíny zemřelých.

Ti, kdo již obdrželi své instrukce, postupně z Ministerstva odcházeli, aby se mohli rovnou věnovat přidělenému úkolu, anebo si šli po svých záležitostech, jež museli vyřídit. V sále, kde se konala veškerá důležitá ministerská shromáždění, už zbývala jen hrstka posluchačů. Minerva tušila proč. A opravdu, když se kolem sebe rozhlédla, spatřila ty nejlepší kouzelníky současnosti.

„Drazí kolegové," začal Pastorek konečně s tím, kvůli čemu tu doopravdy stáli. Jeho tvář potemněla. „Nejspíše tušíte, proč jste zde. Jste čarodějové a čarodějky, jimž bezmezně důvěřuji. Se spoustou z vás jsem pracoval a ověřil jsem si, že jste ti nejlepší z nejlepších." Odmlčel se a nechal ta slova prolétnout sálem, aby dopadla do jejich myslí.

„To, o co vás teď požádám," pokračoval dál, „je něco, co po vás nemůžu chtít. Nemůžu vám tu práci přidělit, protože jde o velký osobní risk, pro který se musíte rozhodnout vy sami. Ale apeluji na vás: jsou to úkoly, jež je třeba splnit. Bez nich nikdy kouzelnický svět nebude v bezpečí. To pravé ohrožení se neskrývá v jedinci, ale v nekontrolovatelných masách, a právě teď je venku spousta živočišných ras, z nichž všechny kolem sebe rozsévají smrt. Nehledí na to, kdo je mudla a kdo kouzelník. Mají hlad..." Opět učinil dramatickou pauzu. „Neservírujme jim potravu jen proto, že máme strach. Protože brzy přijdou doby, kdy ho budeme mít všichni, pokud nezasáhneme."

Sálem to zašumělo. Kingsley Pastorek vytáhl z kapsy hábitu pergamenový svitek a začal číst názvy ras, které je potřeba dostat pod kontrolu ministerstva. Přečetl jich devět a devětkrát se zeptal, kdo se toho úkolu zhostí, devětkrát se zvedla něčí ruka. Někdy to trvalo okamžik, jindy déle, než přítomní překonali strach a rozhodli se. Kingsley si na pergamen připsal devatero jmen.

Pak se Kingsleyho čelo zachmuřilo a napjalo. „Mozkomoři."

V sále se rozhostilo ticho a nezvedla se žádná ruka. Všichni kouzelníci klopili oči na své ruce nebo špičky bot, ale nikdo se neodvážil pohlédnout novému dočasnému ministru kouzel zpříma do očí. Strach se „nejlepším z nejlepších" přiznává těžko.

Minerva věděla, že má především povinnosti vůči škole. Brumbálův odkaz brala jako závazek. Nebylo snadné být ředitelem po nejlepším bradavickém řediteli všech dob. Kladlo to na ni velké nároky a ona byla pevně rozhodnutá v této zkoušce obstát.

Ale copak mohla škola fungovat, když do ní kdykoli mohla vstoupit některá z bytostí noci, ve spánku vytáhnout studenty z postelí a zardousit je? Dobře si vzpomínala na mozkomory u bran bradavických pozemků, a otřásla se. Ne, tohle znovu dopustit nesmí. A také věděla, že jestli má někdo naději v tomto úkolu obstát, pak je to ona. Byla jedním z mála lidí se schopností vyčarovat patrona, kteří zůstali, a její patron navíc patřil k nejsilnějším.

A tak, aniž by o tom zapochybovala, zvedla ruku a napřímila se. S údivem si uvědomila, že nemá v tu chvíli strach – ne o sebe. Obávala se o školu, ale věděla, že její kolegové jsou schopní a zastoupí ji v době její nepřítomnosti. Ale ten úkol byl tak nebezpečný, že při něm mohla přijít o život. Děsilo ji však jen to, že ji to vůbec neděsí. Kdy jí začalo tak málo záležet na životě? Tušila kdy. Zemřela už před lety, své srdce pohřbila spolu se svou láskou, a život bez srdce neměl cenu.

Pastorek neřekl nic, neusmál se, ale když zapisoval Minervino jméno na list pergamenu, uznale pokývl hlavou.

Minerva nebyla tak hloupá, aby si myslela, že před ní stojí triviální úkol, k jehož vyřešení bude stačit jedno odpoledne. Možnost vzít si někoho na pomoc, kterou Pastorek zmínil, byla tolik lákavá... Mozkomoři byli kruté a nebezpečné bestie, kterým by raději čelila s někým po boku.

Ale vlastnost dělat věci správně, jíž měla po celý život, jí zabraňovala to udělat. Až příliš jasně před sebou viděla tváře těch, jejichž životy zcela zbytečně vyhasly v hloupé válce o nadvládu, kterou Voldemort rozpoutal.

A Minerva věděla, že ona nechce být tou, kdo do té marnotratné řady mrtvých postaví někoho dalšího, koho uvede do smrtelného nebezpečí. Ne. Musí to být ona sama, kdo buď uspěje, anebo zemře. Co ještě může ztratit? Život? Jakou má život cenu, když všechno, co jej činilo darem, bylo pryč? Život bez radosti je jen povinnost. Je to povinnost pečovat o něco, o co jste nežádali. A Minervě to přišlo jako dlouhá doba, po kterou svou povinnost plnila svědomitě a bez nářků, ale tahle služba už ji unavovala. Pokud při tom úkolu zemře, hodlá se Smrti podívat zpříma do očí. Avšak přesto byla odhodlaná uspět, protože svým životem chtěla vykoupit mnoho jiných, mladších a šťastnějších, kterým ještě mozkomoři mají co vzít.

* * *

Přemístila se do ředitelské pracovny, jíž od Brumbálovy a Snapeovy smrti obývala. Doma se tu však necítila.

Dokud byla Albusovým královstvím, vracela se sem ráda. Vždy ji přivítalo laskavé teplo, mísa sladkých laskomin a srdceryvný zpěv fénixe, který do duše vnášel nevýslovný smutek, ale i závratné pocity štěstí. Celá místnost vesele hrčela a cinkala množstvím záhadných kouzelných předmětů, které Brumbál za všechny své roky nasbíral.

Teď však tu bylo nehostinné ticho. Přístroje, jež neuměla ovládat, se zastavily, a Brumbálův fénix v den jeho smrti navždy zmizel. Pracovna pro ni byla moc velká a přinášela příliš mnoho bolestných vzpomínek, jež si netoužila připomínat. Zdržovala se tu tedy jen v nejnutnějších situacích, jinak si ponechala kabinet přeměňování. Teď však potřebovala svolat zástupce všech kolejí, aby zajistila opravy a hladký chod školy po dobu, co bude pryč. Nebo hladký chod školy, až tu nebude...

Ředitelé kolejí se dostavili brzy poté, co je Minerva pomocí ředitelských obrazů svolala. Pro profesora Křiklana, který se dočasně ujal Zmijozelu po mrtvém Severusovi, musela poslat Brumbála osobně. Nikdo jiný na něj neplatil.

Byla stručná. Neřekla jim přesně, proč odjíždí ani na jak dlouho (to ostatně sama nevěděla), aby předešla jejich případným nabídkám pomoci. Nebyla si jistá, že by je dokázala odmítnout. A tak jen rozdělila úkoly, mezi něž patřilo především obnovení zborcených částí hradu a zabezpečení výuky na příští rok, a poděkovala jim. Sama ani nedokázala vypočítat, za co všechno. Za jejich loajalitu vůči škole, za nasazení života v bitvě o ni, nebo prostě jen za jejich přátelství k ní samotné? A možná to bylo vše dohromady...

Když bylo vše vyřízeno, poslala je spát. Sama si pak sbalila jen to nejnutnější a kouzlem vše zmenšila, aby své věci mohla zabalit jen do malé kabelky. Rozhlédla se po pracovně, uvědomujíc si, že ji možná vidí naposledy, a z náhlého impulzu se rozhodla nepřemisťovat se, ale projít školou a pozemky až před jejich brány, aby se mohla rozloučit.

Procházela ztemnělými chodbami hradu a svítila si na cestu jen slabým světlem hůlky. Kouzelníci v portrétech na stěnách ji zdravili pokývnutím hlavy nebo drobným pukrletem, někteří ji následovali napříč několika obrazy. Dotýkala se bříšky prstů chladných stěn, aby si svou cestu tímto hradem, možná poslední, vtiskla pod kůži. Tady měla domov. Tady byla kdysi šťastná.

Vyšla před hrad a dvoukřídlé dubové dveře se za ní zabouchly, jako by definitivně uzavíraly jednu kapitolu jejího života. Po cestě školními pozemky si zula střevíce a šla trávou bosá. Noční rosa ubíhajícího léta ji studila do chodidel, ale nevadilo jí to. I tak prosté pocity jako zábnutí ledových kapek rosy si chtěla zapamatovat.

Mozkomory nebylo těžké najít. Všude, kam přišli, přinášeli s sebou zkázu a strach. Mudlové mozkomory nemohli vidět, ale bezpochyby je mohli cítit. Stačilo, aby si Minerva prohlédla noviny. Články o nevysvětlitelně zhoršeném počasí a zvýšení počtu sebevražd jasně indikovaly, kde se mozkomoři popásají na lidském štěstí. Právě pobývali na pobřeží Skotska, kde plenili drobné rybářské vesnice, a právě tam měla Minerva namířeno.

S hlasitým prásknutím se přemístila.

* * *

Její žaludek se naprázdno převrátil jako pokaždé, když takto cestovala, ale tentokrát nebylo na vině jen mimořádně nepříjemné kouzlo. Nade vší pochybnost cítila přítomnost mozkomorů. Měla strach, to musela přiznat. Byla by hloupá, kdyby ho neměla, ne odvážná.

Nebe bylo ocelově šedé a zatažené mléčným oparem, v němž se ztrácelo do nekonečna. Otočila se kolem své osy, ale široko daleko viděla jen bělavou mlhu. Vysoká tráva jí byla obalená a namrzala, zatímco oceán, nad nímž se tyčil útes, na kterém stála, získával stejnou barvu jako obloha. Vlny se bouřlivě přelévaly a nespokojeně se pěnily, jako by na nezvané, neživé hosty syčely řadu tichých kleteb.

A všude bylo ticho. Ticho ohlušující, ticho nesnesitelné. Uši Minervě zaléhaly, jak je obklopovala mlžná vata, která tlumila veškeré zvuky.

Dlaň jí vlhla ledovým potem. Hůlka v jejích zkřehlých prstech trochu klouzala. Vzadu na krku jí naskočila husí kůže. Mozkomory někde v dálce cítila, ale neviděla, a připadala si jako slepé mládě, na něž někde ve vysoké trávě číhá ukrytý lovec.

Svist. Lovec přicházel a ona byla kořist.

Vzhlédla ke kalnému nebi a spatřila, jak shora přímo k ní plachtí první mozkomor. Donutila se zapřít se nohama pevněji o zem, aby neuhnula ani o píď, pozvedla hůlku a vykřikla: „Expecto patronum!"

Mozkomor jen neškodně proplachtil nad ní. Z hrdla se jí vydral přidušený vzlyk, když v mysli ucítila jeho chladně mrtvolný dotyk, kterým Minervě vyrval jednu ze vzpomínek, aby se jí nasytil.

Pro Minervu to bylo poprvé. Nikdy dřív se k ní mozkomorové nedostali tak blízko, aby jí mohli ublížit. Nikdy dřív ji její patron nezklamal.

A přilétali další.

„Expecto patronum!"

Další mozkomor se vzduchem prodral blíž k ní, aby se popásl na její životní síle. Jiná vzpomínka vybledla a vytratilo se z ní štěstí.

„EXPECTO PATRONUM!" křičela z plných plic, až se její hlas rozběhl po vlnách přes oceán, ale z její hůlky nevytryskl ani průsvitně bílý štít, natožpak kompletní patron.

Vládu nad Minerviným tělem pomalu začínala přebírat vtíravá panika. Uvědomění, že na sebe vzala úkol, který nebude schopna dokončit, ji naplňovalo hrůzou. Se smrtí byla smířená, ale neměla přijít takhle – ne, když se nebyla s to ani bránit.

Přese všechen strach, který cítila, jí však zbyla ještě alespoň špetka vrozené chladné logiky, již po celý život v sobě pěstovala a dál rozvíjela. Ten malý kousek racionálního uvažování ji přiměl vrátit se v čase zpět o několik desítek let, do okamžiku, kdy se jí podařilo u Meryl obnovit schopnost vyčarovat patrona.

Něco se změnilo. Něco v ní se pohnulo a zablokovalo schopnost se bránit patronem. Byla to temná doba Voldemortovy nadvlády? Prožitá bitva? Přátelé umírající před jejíma očima? Nebo prostě jen ztratila smysl života, když už tu nebyl nikdo, koho by mohla milovat, ani nic, před čím by někoho měla chránit?

Možná to bylo všechno dohromady. Kombinace všech důvodů, proč její šťastné myšlenky ztratily sílu i význam.

Mozkomorové nad ní kroužili jako supi nad vysíleným zvířetem, které se co nevidět promění v mršinu. Stačí jen dostatečně dlouho čekat. Po jednom i ve skupinách se spouštěli ze svého kruhu níž, aby se na ní nasytili, a pokaždé to zabolelo, jako by část její duše zemřela.

Klesla na kolena. Cítila, že nedokáže vzdorovat. Tentokrát to byla právě její racionalita, která ji přehodila přes okraj propasti zoufalství. Nedokázala se bránit a důvod, proč se tak stalo, byl nezvratitelný. Jak mohla najít dostatečně silnou šťastnou myšlenku, když ta nejsilnější, jakou měla, přestala stačit, a další vzpomínky s každým řezavým nádechem vyprchávaly?

Mysl se začala plnit nejsmutnějšími obrazy z jejího života. Před očima se jí promítal každý neúspěch, malá i velká bolest ztrát. Všechny ty vzpomínky tu byly s ní, jako by se každá z nich odehrávala znovu, právě v tuto chvíli. Taková byla realita konce... Zemře obklopená bytostmi bez citu a vzpomínkami bez radosti.

Každý mozkomor měnil další šťastnou vzpomínku v osten, a ty nešťastné nabývaly na síle. Samy mozkomorům v jejich snaze vysát z ní sílu pomáhaly, jak radost vytlačovaly ze svého středu na okraje mysli, kde byly pro mozkomory dostupnější.

Zbývaly tu jen chvíle osamění ve školních lavicích, její zranění z famfrpálu, po němž už nikdy nemohla hrát, smrt Brumbála i jiných, bolest z celoživotního odsouzení. To nejlepší, co na ní bylo – její schopnost milovat, čistou a krystalickou –, lidé nechápali a nenáviděli. A ta nejhorší vzpomínka ze všech:

To ráno se probudila první a spatřila, že konec už je blízko. Viděla, jak se hrudník kdysi neohrožené bývalé hráčky famfrpálu ztěžka hledá, a bylo jí smutno z toho, jaká proměna se s jejím tělem, které tolik milovala a znala důkladněji než to vlastní, odehrála. Viděla před sebou chatrnou tělesnou schránku, jen málo podobnou ženě, do které se kdysi zamilovala a do níž se zamilovávala každý den znovu a znovu, a najednou si přála, aby už to skončilo. Po celou dobu její nemoci chtěla, aby tu láska jejího života zůstala s ní, zotavila se a vše se vrátilo zpátky do starých kolejí, ale najednou věděla, že nyní už vlak Merylina života dojel do míst, odkud už nevedou koleje zpět, a konečně se osvobodila od vlastní sobeckosti. Přála si nechat Meryl, která kvůli ní bojovala do posledních chvil, nechat jít, a sotva slyšitelně šeptala: „To nevadí... Zvládnu to, jen už jdi. Jsi volná, ptáčku můj..."

Meryl ji nemohla slyšet, přesto se však její oči na chvíli pootevřely a rty se roztáhly v malém, smutném úsměvu. „Budeš mě milovat i tehdy, až už nebudu mladá a krásná?"

Zavřela oči. Už nemohla dál. A už jí ani nezáleželo na životě. Dokonce ani na tom, jak zemře... Byla schopná jen sledovat, jak se k ní blíží jeden z mozkomorů a jak se zvedá jeho kápě, aby dostala poslední polibek ve svém životě.

Náhle si vzpomněla na něco ze dne Merylina pohřbu.

Bylo na něm jen několik lidí. Meryl neměla mnoho přátel, ne těch blízkých. Minerva stála nad hrobem s jedinou bílou frézií v rukách, kterou upustila na víko prosté rakve. Zezadu k ní přistoupil Brumbál a překryl její ruku svou, zatímco druhou paží ji objal kolem ramen a odváděl ji pryč.

„Je mi to líto," promluvil tichým hlasem. „Nikdy toho nepřestanu litovat, že lidem tak starým, jako jsem já, a tak pošetilým, je dovoleno žít dál, zatímco výjimečné duše mládí musí odejít. A ona byla nejvýjimečnější ze všech. Ty sama to víš nejlíp, že to tak bylo. A já jsem smutný, že tu dnes stojím a ona už je pryč. Strávili jsme spolu příliš málo času a rád bych ji znal déle. Ale jsem zároveň šťastný, že jsem ji vůbec znal."

Ta myšlenka prostupovala vzpomínku na to ráno, kdy Meryl zemřela. Větší bolest Minerva v životě nezažila, než pustit svou lásku do světa za oponou snů, a nevrhnout se tam za ní, ruku v ruce. A tu samou bolest prožívala i teď, jak se minulost odehrávala znovu.

Ale zároveň se do té bolesti prolínalo něco jiného. Nebylo to štěstí. Ale nebyl to ani smutek. Tehdy Meryl zemřela. Ale bylo to také naposled, co svou lásku viděla živou. Mohla s ní mluvit, držet ji za ruku, cítit teplo jejich posledního objetí. Směla jí dát polibek na cestu.

A tehdy přestala tu vzpomínku nenávidět. Začala jí patřit. Byla to nejcennější památka na to, že Meryl tu byla a že žily své životy pro sebe navzájem.

Na ničem jiném nezáleželo.

„Expecto patronum," zašeptala a z hůlky vytrysklo světlo. To nejsilnější, jaké kdy vyčarovala. A v jeho středu tryskem pádila stříbrně zářící kočka, jejíž světlo plašilo tmu. Mozkomoři se zvedali od Minervina zesláblého těla a odlétali pryč, mizeli vysoko v řídkém vzduchu nadoblačných výšin, kam je vyprovázela oslnivě bílá záře, rozhánějící mlhu a strach.

* * *

Mozkomoři pochopitelně nezmizeli zcela. Jsou to tvorové temnoty, a ta je všude kolem nás. Plíživě číhá v temných zákoutích lidských duší, a dokud bude v lidech existovat, budou existovat i mozkomoři. Zlo nelze zabít. Ale dokud v temnotě dokážeme najít světlo, i kdyby jen to sebenepatrnější, tma mu musí ustoupit.