O deset let později :

Seděla jsem na terase svého domu a pozorovala zapadající paprsky slunce.

Už se blížil večer a ještě před deseti lety, bych se vydala ven a dělala ze sebe kvůli pár stovkám děvku.

Dnes už ne.

Od té doby, co se mě ten úchyl pokusil znásilnit, se můj život hodně změnil.

Došlo mi, že práce kterou dělám není práce. Žádná žena, si to nezaslouží dělat. A hlavně si žádná nezaslouží být přitom ještě ponižována.

Odešla jsem z té hrozné práce, ale ještě před odchodem jsem se spojila s Tarou, omluvila jsem se jí, že jsem se jí nezastala a společně jsme kvůli Karlovu chování kontaktovaly policii.

Klub byl zavřen a Karel za napadení dostal jen podmínku.

Zasloužil by si za to ponižování a pravidelné mlácení víc, jenže takhle tady bohužel trestní zákon fungoval.

Poté co jsem odešla z té hrozné práce, jsem se dala na školu a stala se ze mě psycholožka.

Chtěla jsem pomáhat ostatním ženám, ale o mužům, kteří byli znásilněni nebo vystaveny psychickému týrání.

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co řekl ten prasák co se mě pokoušel znásilnit.

Že jsem se neměla oblékat jako štětka.

Vyčítala jsem si, že je to moje chyba, ale pak mi došlo, že nebyla. Nikdo si za to nikdy nemůže sám. I kdybych šla nahá, neměl právo se dotýkat mého těla.

Teď už jsem byla svůj vlastní šéf.
Mohla jsem vzít sama sebe na večeři a nepotřebovala jsem žádného muže. Dala jsem si svůj život do pořádku a zaplatila tetě léčení proti alkoholu.

Odstěhovala jsem se z Brna a vrátila se zpátky do Prahy.

Ani přesto, že byl můj život v pořádku jsem však nemohla přestat myslet na jiné ženy. Na to, že ženám v Afghánistánu nedávno zakázali mezi sebou mluvit. Na to, co se asi po celém světě děje v domácnostech za zavřenými dveřmi...

Netušila jsem, co se stalo tomu muži co se o mě pokusil znásilnit.

Nikdy jsem to nikomu neřekla.

Věděla jsem, že to byla chyba, ale přestože mě Tara nutila abych to nahlásila, nechala jsem si to pro sebe.

Bylo to takové mé malé tajemství a já se příliš bála toho pocitu ponížení, kdybych to někomu řekla. Věděla jsem, že by mi pomohli. Ale měla jsem v sobě blok a prostě jsem to říct nedokázala.

Žádnému muži jsem od té doby nedokázala příliš věřit a mé vztahy byly spíše krátkodobé a většinou skončily v době, kdy se mělo jít na první sex.

Pořád jsem v sobě měla zakořeněné to trauma. Pocit těch jeho nechutných rukou.

Jediní muži kteří mi teď dělali v domácnosti společnost, byli mí dva kříženci Freddie a Mercury, které jsem si vzala z útulku už jako štěňata a pojmenovala je po svém nejoblíbenějším zpěvákovi.

Žila jsem si nyní svůj život jaký jsem vždycky chtěla a ačkoliv jsem si s sebou nesla nějaké démony, musela jsem prostě jít dál.

Někdy si hold někdy musíme otevřít oči sami. A nikdo nám nemůže pomoct tak, jako my sami.

Ještě před tím, než jsem přímo na lehátku na balkoně usnula, mi hlavou proběhla ještě jedna vzpomínka na toho bastarda.

Nejsem žádná tvoje barbína ty hazjle.

Lunazezakonsmecky