I v noci bylo město stejně živé jako ve dne.

Řekla bych, že možná ještě živější.

Všude hrála hudba, kluby a bary byly přeplněné, všude se pilo a tancovalo.

No a uprostřed všeho toho ruchu, jsem byla já, malá, vyděšená, sama sebou znechucená a ještě ke všemu nezletilá děvka. (Osmnáct mi bude až za dva měsíce). 

Oblékala jsem se do třpytivého oblečku, který spíš všechno více odhaloval než zakrýval, a chystala svůj žaludek na to, že se mě za chvíli budou zase dotýkat další muži.

,,Jsi v pořádku?" Zeptala se Kristýna, vysoká a na můj vkus až moc vychrtlá brunetka, která už v téhle hrozné branži pracovala několik let. 
Upřela na mě své jasně zelené oči podtržené  černou linkou, a zkoumavě si mě prohlédla. 

,,Jasně" nasadila jsem falešný úsměv.
Nechtěla jsem dát najevo to, že už mě to tady nebaví, nebo že už se nechci cítit, jako pitomá Barbína, se kterou si každý může dělat co chce. 

,,Myslím si, že Bára v pořádku není, a my v pořádku nejsme taky. " Zasyčela Tara, malá blondýnka s modrýma očima. ,,Už mě to tady nebaví. Všichni s námi opovrhují, myslí si, že se nás mohou dotýkat jak chtějí a chovají se k nám jako k věci" prskla.

Vyřkla přesně má slova, já však narozdíl od ní, neměla odvahu to říkat nahlas. 

,,Je to naše práce Taro" zamračila se Kristýna. ,,A-"

,,Jak to, že ještě nejste nachystané?!" Ozval se šatnou zvučný a už přiopilý hlas, našeho šéfa.

,,Rychle se nachystejte!" Vypískla vyděšeně Kristýna a začala si rychle pudrovat obličej.

Nebylo žádnou novinkou, že když se mu něco nelíbilo, neměl problém nás třeba i uhodit. 

Já byla naštěstí vždycky nachystána rychle, takže jsem si naposledy projela rty rudou rtěnkou a byla jsem hotová. 

Šéf vešel do dveří.  Neznali jsme jeho jméno, věděli jsme jen, že byl ředitelem tohohle klubu a říkal si Karel.  Pochybovala jsem, že je to jeho pravé jméno. 

Přejel mě přísným pohledem, a když viděl že jsem připravená spokojeně kývl.
Připravit se mezitím stihla i Kristýna, Tara však bohužel ještě upravená nebyla. 

,,Jak to, že nejsi nachystaná?! Za dvě minuty, máš být u tyče!"  Zahřměl a svou macatou rukou vrazil Taře facku. 
Blondýnka se zapotácela a dopadla na zem. 

Kristýně uteklo vyděšené vypísknutí, nic však neudělala, stejná jako já.
Jen jsme tam vyděšeně stáli  a pozorovali, jak se na Tařině levé tváři leskne pramínek krve. 

,,Mlátit ženskou? Na nic víc se nezmůžeš? Copak jsme jen nějaké tvoje panenky?" Zasyčela Tara znechuceně a pomalu se zvedla na nohy. 

,,To teda jste. Platím vás za to, abyste byly! Váš jediný úkol je, si občas zašukat s nějakým chlapem a zatančit si u tyče! Nic víc se po vás nechce!" Zařval a znovu ji udeřil. 

Zavřela jsem bolestivě oči a zaťala si nalakované nehty do dlaně.

Tak moc jsem jí chtěla jít pomoct, tak moc, jsem chtěla něco říct, ale zároveň jsem se tak moc bála.

Zacházelo se tu s námi hrozně, jako s ubohými hračkami, jako kdybychom nebyli nic víc než věci.

Nikdy jsem však neměla odvahu na to, něco říct. 

Říct, že se mi to nelíbí, říct, že to bolí, nebo říct, že už tohle zkrátka dělat nechci...

Proto jsem se k nim otočila zády a vydala se k tyči zatančit za Taru její číslo, abych jí alespoň tímhle splatila to, že jsem se jí nezastala. 

Lunazezakonsmecky