Je ráno. Opět stojím před domem a upřeně sleduji okno, které za chvíli otevře. Dívá se mým směrem, ale nevidí mě. Tedy zítra znova.

Pomalu se otočila a vydala se k domu, ve kterém bydlí ta žena.

Včera mě zahlédla, sice jen tak letmo, ale zahlédla. To je dobré.

Nosička vody stála a čekala. Žena vyšla z domu, rozhlédla se, zaregistrovala podivnou postavu držící džbán, ale nevěnovala jí pozornost a vydala se dokončit to, co chtěla udělat.

Nosička vody sotva znatelně kývla hlavou a dívala se za odcházející ženou, dokud nezmizela za domem.

„Myslíš, že tě viděla?"

Nemusela ani otočit hlavu, aby se podívala, kdo to řekl. Občas se potkali a on jí kladl otázky.

„Ano."

„Vsadil, bych se s tebou, o co chceš, že tebe neviděla. Viděla jenom tu tvou nádobu."

„To je přece v pořádku."

Nosička vody si přitiskla džbán víc k tělu a namířila svoje kroky na další místo. Démon se ušklíbl a vydal se za ní.

„A tobě to nevadí? Tobě opravdu nevadí, že každého zajímá jen ta nádoba a ty jsi jenom držák?"

„Ne."

„Mělo by ti to vadit. Každý touží po pozornosti, je přece příjemné, když se o tebe někdo zajímá."

Démon se jí postavil do cesty a hleděl jí do očí. Ale nebylo tam nic, co by tak rád uviděl. Udělal krok vzad a galantně jí naznačil, aby pokračovala v cestě, i když věděl, že to gesto neocení.

Chtěl ji přimět k hříchu. Takovou výzvu si nemohl nechat ujít. Věděl, že to nebude snadné, ale o to víc ho to lákalo. Bytosti jako ona mu naháněly husí kůži. Byly tak nesnesitelně nevinné.

Nosička vody stála na mostě. V našedlém světle lampy vypadala jako socha. Čekala na muže v obleku. Chodí sem vždy touhle dobou, sedne si na zábradlí, sundá si sako, položí ho vedle sebe, chvílí hledí dolů. V té tmě není řeka vůbec vidět, ale je slyšet, jak ponuře šplouchá.

Jenže dnes to neudělal. Zastavil se přímo před ní a fascinovaně hleděl na starý džbán.

„Kam ho nesete?"

„Nikam."

„Je v něm něco?"

„Voda."

„Mohl bych se napít?"

Nosička vody mu podala džbán. Muž nejdřív ochutnal a pak vypil všechnu vodu, která tam byla. Poděkoval, vrátil džbán majitelce a za chvíli už odcházel do světla.

„Co jsem říkal, ani se na tebe nepodíval. To tě to opravdu ani trochu nemrzí? Nebylo by to pěkné, kdyby projevili trochu zájmu? Kdyby maličko ocenili to, co pro ně děláš? Mohli by se tě, aspoň ze slušnosti, zeptat: ‚Jak se máte? Nebolí vás z toho čekání nohy?' Děláš to pro jejich dobro a přitom jsi jim ukradená. Nikdo se o tebe nezajímá."

„Ty se zajímáš."

To suché konstatování ho vyvedlo trochu z míry. Takovou odpověď opravdu nečekal. A přitom měla pravdu. Na nedostatek zájmu z jeho strany si rozhodně nemohla stěžovat. Musel na to jinak.

„Ano, to je pravda. A říkám si, jak si někdo může dobrovolně zvolit takový osud? Sama navěky v pekle. Ti, kterým pomůžeš, odcházejí za nadějí. Do světla, které ty nesmíš ani uvidět natož se tam vrátit. Je ušlechtilé se takhle obětovat, ale jednou to nevydržíš a do toho světla se podíváš a zasteskne se ti. Po věčné blaženosti, po všeobjímající lásce, každý, kdo tam jednou byl, se chce vrátit."

Nosička vody se podívala démonovi do očí a nabídla mu džbán vody, aby se mohl napít.