Nabízený džbán se ocitl v démonově těsné blízkosti a to se mu ani trochu nelíbilo. Bolelo to! Nespokojeně zavrčel a zmizel.

Nosička vody zírala na oblak kouře, který po něm zůstal s neskrývaným údivem, a v mysli se jí objevilo něco, co tam dřív nebylo - otázka.

Proč se nenapil? Všichni, kteří mě viděli, se chtěli napít. Tak proč zmizel?

Její otázka měla zatím zůstat bez odpovědi. Byl čas vyhlížet muže za oknem. Šedivá záclona v okně se pohnula a Nosička vody věděla, že ji zahlédl.

Možná zítra.

Její kroky opět mířily za tou upravenou ženou. Opět stála před domem. Opět ji ta žena zahlédla. Ale něco bylo jinak. Ta žena se nedívala na džbán, ale na ni. Trvalo to asi tři vteřiny, ale úplně to stačilo k tomu, aby si Nosička vody položila další otázku.

Proč se na mě tak dívala?

I tentokrát se musela smířit s tím, že jí nikdo neodpoví. Povinnost velela jít a nezabývat se takovými drobnostmi, ale ty otázky jí stejně ležely v hlavě.

Odpočinek si popřála, až když navštívila všechny, které měla na seznamu. Posadila se na louce blízko stromu oběšenců a pozorovala postupující soumrak.

„Dnes nikdo neodešel, že?"

„Proč ses včera nenapil?"

Démon se zarazil. Rychle mu došlo, že odpověděla otázkou a to bylo dobré znamení. Skrze zvědavost se dá najít cestička k hříchu. Jen musí být opatrný při odpovědi, aby něco nepokazil.

„Jsem tvůj přítel, copak bych tě mohl opustit? Zůstala bys tu sama. Nikdo by si s tebou nepovídal, nikdo by si tě nevšímal."

„Ona mě viděla."

„Jsi si jistá, že viděla tebe?"

„Ano, dívala se jinak než ti předtím. Pozorovala mě a... váhala?"

Nosička vody si snažila vybavit ten pohled a démon se spokojeně usmíval. Mimoděk se mu podařil opravdu povedený kousek.

„To je mi líto. Konečně si tě někdo všimne a místo toho, aby se k tobě vrhla a děkovala za to, co pro ni děláš... no, copak to tak není? Mohlas být v ráji, trávit čas ve věčné blaženosti a místo toho si tady a snažíš se zachraňovat zatracené duše, které mají ještě tu drzost posuzovat, jestli jsi dost dobrá, abys jim podala vodu."

Nosička vody udiveně hleděla na démona. Nikdy předtím ji ani nenapadlo takto uvažovat. Démon by ji nejraději přátelsky objal, aby působil ještě věrohodněji, ale nemohl. Ještě pořád byla moc čistá.

„Už budu muset jít."

Démon chápavě pokýval hlavou a posbíral veškerou odvahu k tomu, aby se lehce dotkl jejího ramene. Jenom co zmizela, změnil se povzbudivý úsměv na jeho tváři v bolestný škleb a na prstech pravé ruky se mu objevily puchýře. Nesnesitelně pálily.

Nosička vody stála před oknem jako každé ráno, ale místo toho, aby se soustředila na muže za záclonou, neustále se vracela k nočnímu rozhovoru. Z jeho slov cítila opravdový zájem. Když se objevil poprvé, chtěl si jen povídat, choval se mile. Že by to byl skutečně její... přítel?

Byla tak ponořená do svých vlastních myšlenek, že si ani nevšimla, že ten muž, kterého tolik dní pozorovala, jak každé ráno otevře okno, stojí u domovních dveří a dívá se na ni.