Když otevřel oči, uvědomil si, že je stále naživu. Přál si být mrtvý a místo toho zírá na strop.

Proč se nedá vrátit čas?

Vstal z postele a přistoupil k oknu, aby ho otevřel, ale neudělal to. Místo toho jen stál a díval se ven. U lavičky stála žena se džbánem. Přišlo mu to zvláštní. Nevypadala jako někdo, kdo si šel pro pivo. Něco mu říkalo, aby si jí nevšímal, ale nemohl od ní odtrhnout oči.

Je divná. Vypadá jak z hororu.

Jak tam tak stála se sklopenou hlavou, dlouhé vlasy jí zakrývaly skoro celý obličej. Na sobě měla dlouhý nevzhledný kabát. Byla nějak zamyšlená. Připadala mu ztracená. Zmocnila se ho zvědavost. Rychle zapomněl na to, že si chtěl sáhnout na život.

Musím zjistit, kdo to je.

Sešel dolů, chvíli ji jen tak pozoroval, než sebral odvahu a položil ženě otázku.

„Jste v pořádku. Nepotřebujete něco?"

„Ne."

Byla překvapená. Nejenom, že přišel k ní a oslovil ji, ale zajímal se o ni.

„Hledáte někoho?"

„Vás. Myslím, že potřebujete pomoct."

Posadil se na lavičku, chvíli koukal na zem, pak se podíval na tu ženu a znovu se zahleděl do země. Chvíli přemýšlel a nakonec se mu na tváři objevil úsměv. Na celém světě se o něho zajímá jen taková... Ale aspoň někdo.

„Nechcete se posadit? Víte, co jsem chtěl dnes udělat?"

Žena se džbánem se posadila, otočila k němu hlavu a čekala, co odpoví. Mohl si ji tak prohlédnou zblízka. Nepřipadala mu nijak hezká, jen ty její oči byly zvláštní, tmavé, snad hnědé, hleděly na něho s takovou dětskou nevinností.

„Chtěl jsem se dnes zabít."

„A proč jste to udělal tehdy?"

Ta otázka jím projela jako nůž. Vybavily se mu všechny vzpomínky.

Bolest.

Zoufalství.

Vztek.

Nenávist.

Smutek.

Beznaděj.

Není jiné východisko. Neexistuje jiná možnost. Nemám sílu dál žít. Každá minuta, každý nádech mi působí neskutečnou bolest. Bolest tam vevnitř. Moji duši cosi trhá na malé kousky a já nemám sílu to zastavit. Nemám sílu to dál snášet. Chci klid, pokoj na věky. Usnout věčným spánkem ve vaně plné horké vody...

Tak to nebyl jenom sen. Pomalu otočil svoje ruce. Byly tam dvě rýhy. Jak to, že si jich nevšiml? Rozhlédl se kolem sebe. Najednou viděl kde doopravdy je. Tohle nebylo jeho město. Stál tu jen dům a před ním lavička. Jinak tam nebylo nic jen hustá šedivá mlha.

„Jsem v pekle?"

„Co vlastně znamená peklo?"

Bylo mu jasné, že nežertuje. Vstal, udělal pár kroků a pak odpověděl:

„Když jsem byl malý, říkali mi, že peklo je strašné místo, kde bydlí Zlo, strašili mě, že když budu zlobit, dostanu se do pekla. Moje duše se bude vařit v kotli horké vody a čerti budou pod ten kotel přikládat, aby to moje utrpění trvalo věčně."

Když to vyslovil, zamrazilo ho. Vzpomněl si na tu spalující bolest v duši, na tichý hlas, který považoval za hlas svého svědomí. Hlas, který živil každou bolestnou vzpomínku a našeptával mu, aby to vzdal a raději si vzal život.

Tohle musí být peklo. Ale kdo je ona? Nevypadá jako ďábel, ovšem jako anděl už vůbec ne. Asi je to nějaká zatracená duše jako já.

„Jak ti říkají?"

„Nevím, nosím vodu. Chceš se napít?"

Představa vody v pekle mu připadala absurdní, ale žízeň měl. Vzal si od ní džbán a napil se.