Myslíte si, že budit se každý den s vědomím, že máte na svědomí život člověka, je příjemné?

Myslíte si, že si zvyknu? Nebo že si snad odpustím? Odpustí mi snad ti, kterým zbyly jen oči pro pláč? Já ty oči viděl. U soudu.

Ano, řídil jsem v opilosti. Ne, úplně namol jsem nebyl, to bych nejspíš jenom vrazil do nejbližší pouliční lampy. Odneslo by to jen auto a možná ta lampa. Možná bych měl rozbitou hlavu, ale bolelo by to rozhodně míň.

Měl jsem tehdy víc chlastat.

Rozhodně! Měl jsem chlastat a snažit se zapomenout na ni. Na její nádherný vlasy, který si nejspíš pořád svazuje do drdolu, aby zdůraznila svůj dlouhý krk. Lákala mě, abych přišel blíž, přivoněl si...

Nesmím na ni myslet! Je to mrcha, potvora, hnusná...

Netuším, co to bylo za vůní, ale nemohl jsem odolat pokušení. Líbat její rty, objímat její tělo...

Nesmím na ni myslet!

Nedokážu na ni přestat myslet!

Taky tam byla. Taky mě odsoudila, jako ti ostatní. Proč tam chodila?

To ona mě odkopla. Prý chce něco víc, co já jí dát nemůžu. Kecy. Vpálila mi je rovnou do obličeje a pak zabouchla dveře. Chvíli jsem tam stál a nechápal, co to mělo znamenat. Jako zamilovaný idiot jsem křičel její jméno. Zbytečně, žádné z oken se neotevřelo. Když mi to pak konečně docvaklo, zamířil jsem do nejbližší hospody. Měl jsem tehdy víc chlastat. Těch pár panáků mě akorát přivedlo do maléru.

Měl jsem se ožrat jako prase a ten kluk mohl žít.

Měl pocit, že mu v hlavě něco vybuchlo a nechalo to za sebou pochmurné spáleniště. Ležel na posteli a hleděl ke stropu. V očích měl prázdno. Nevnímal stíny putující po zdi, čas neměl smysl, život neměl smysl. Svět se ponořil do šera stejně jako jeho myšlenky. Kdyby bylo včera, sáhl by po lahvi. Dnes už ale věděl, že mu to nepomůže. Hlas svědomí to neumlčí, tu bolest to nezmírní. Jeho tělo se zvedlo. Jako by ani nebylo jeho, jako by vykonávalo něčí rozkaz. Touha dosáhnout konečně klidu mu sama diktovala, co má dělat.

Zrcadlo v koupelně se zamlžilo, když horká voda tryskala do vany. Prudký proud čisté vody, energie, živelnost, pohyb. Jediný drobný pohyb ruky stačil k tomu, aby se proud se zastavil. Zurčení vody vystřídalo ticho. Pomalu se ponořil do vody příliš horké, než aby cítil slastnou úlevu. Pravá ruka se natáhla aby...

Doufal, že to skončí, že bude mít klid, že zavře oči, a když je znovu otevře, bude na nějakém lepším místě. V nebi nebo jinde, kde už nebude žádná bolest.

Tak proč, sakra, když ty oči otevřu, vidím ten samý pokoj!